středa 29. prosince 2010

Když pálí žáha

Kdo trpí touhle vadou, ví, jak je to protivné. U mne se jedná asi o dědictví po tátovi, který takové problémy míval. V dětství do mě cpali zažívací sodu a jiné blbosti.
Člověk, pokud není úplnej debil, časem pozná, co mu dobře dělá a čeho se má vyvarovat. Když něco poruší, je potrestán. Jako alkoholik, který ví, jak mu bude špatně a stejně se vopije.
Nepotřebuju na pálení žáhy odborníka, poradím si sám.
Nedávno na ČR 2 mluvil lékař. O pálení žáhy. Zbystřil jsem pozornost. Když už jsem měl rádio puštěný. Lékař, tedy odborník, doporučoval léky. Tužku jsem neměl po ruce, názvy jsem zapomněl záhy.
Redaktorka se třikrát ptala, jak by měl člověk této nepříjemnosti předcházet. Byla slyšet jen krátká přednáška o závadě a jména léků.
Počtvrté už byla skoro agresívní.
Odpovědí bylo, že když někdo užívá ten který lék, nemusí o žádné dietě uvažovat.
Odborník určitě dostal od Českého rozhlasu za své vystoupení nějaký honorář. Tak mě napadlo, jestli mu něco neukáplo i od farmaceutické firmy, která zázračný lék vyrábí.
Přiznám se, že mi pomůže lžička strouhanky. Suché, nejsušší. Jeden známý mi říkal, že je to sice hnusný, ale taky mu to pomohlo.
Když ale ty drahé léky jsou v takových pěkných krabičkách...


Facebook - Václav Víšek

úterý 28. prosince 2010

Pohádka o Markétě

Za devaterými horami, za devaterými řekami bylo království, v kterém vládl král Václav.



Václavy se v onom království hemžilo.


Narodilo se děťátko. Markéta.


K zulíbání.


Holčička, kterýmu volovi by se taková holčička nelíbila?


Veselá, skákavá.


Sportovní a soutěživý duch z ní trčel.


Holka k nakousnutí, chytrá, s maturitou neměla problém, poslušná.


Tonda, lyžař, si jí vyhlédl, tušil, co v ní je.


Markéta byla snaživá dorostenka.


Poslušná. Vždycky.


Tonda věci rozuměl.


Markéta byla skvělá. Stala se z ní úžasná lyžařka.


Závodnice.


Král byl rád, že Markéta existuje. Nedělala ostudu. Ve světě se o království mluvilo. Sem tam i medaile cinkla, v lyžařském světě se Markéta neztratila.


Vrcholový sport je vo prachách, jak se v podhradí říká. Příjemná holčina, jakou se Markéta stala, může být skvělý marketingový objekt.


Pohádka by měla mít lumpa, kterého chceme pranýřovat. Vondrák. Všem hodným Vondrákům se za zneužití příjmení omlouvám.


Oplodnit Markétu může být příjemná činnost, vždyť víme. V takové situaci je jedno, jestli je partner bohatý nebo ne.


Vondrák byl bohatý, miloval peníze, někdy i Markétu.


Odborník by přisvědčil, že se v ženě, která dá život, něco změní. Ve sportovním světě je hodně případů, kdy novopečená maminka je lepší než bývala.


Trenér Tonda už u toho nebyl, odvedl svou práci, co bychom od něj ještě chtěli.


Markéta, ač tvrdila, že neví, byla najednou skvělá. Jakoby vyměněná. Lid šílel. Miloval i její Terezku, kdo by nemiloval krásné dítě?


V posledním závodě kariéry vyhrála i olympiádu. Celé království šílelo, Markéta se stala miláčkem. Odměna za tvrdou práci.


Město pod horami dávno toužilo ukázat se světu. Svět pokýval moudře hlavou. Ano, to jsou ti praví, kteří uspořádají mistrovství všech království.


Hodně práce, hodně peněz, pro stavební firmy úžasná příležitost. Vondrákova chapadla věděla, jak se dostat k místům nejvyšším. Předseda vlády Jelimánek zasáhl. Stávající organizační výbor je k ničemu. I prachy dáme, když bude v čele Markéta. Hrdinka. Národ jí miluje.


Markéta nikdy nic neřídila, jen svůj automobil. Lehko ji přesvědčit, že doporučená firma je na určitou práci ta pravá.


Mistrovství všech království proběhlo. I král Václav se ukázal. Markéta, místo toho, aby prošla ve slušivých šatečkách, koukejte se, jsem Markéta, řešila věci, které nikdy před tím neřešila. S Vondrákem v pozadí.


Tahle akce nemůže být neúspěšná, vždyť i Jelimánek říkal...


Finanční propadák bylo ono mistrovství.


"Někde se snad prachy vyštrachaj..."


Drobnosti, které jsou pod prahem vnímání krále Václava.


Kdo za to může?


No přece Markéta. Postavili jsme jí pomník na náměstí, kam patří naši hrdinové. Markétu je třeba odstranit. Dav má svá práva. V různých dobách se davu říká národ, nebo pracující lid, ač má k tomu i k tomu označení dost daleko.


Shodíme Markétu z podstavce! Kopněme do ní, šlápněme na ní, plivněme si.


Pohádka je pro děti, má mít šťastný konec. Markétina Terezka asi nezahyne v chudobě. Její tatínek je schopný. Tu prodá sportovce, tu fabriku, tu akcie, prostě on ví. Ví, jak se dostat k místům nejvyšším, třebaže Jelimánek vlastní už dobrou trafiku a na jeho židli sedí jiný. Markéta, na kterou se plive, ho nezajímá. Ta už medaili nezíská. A král Václav je prostě král.


Divnej dobrej konec?


Aspoň tedy moudrost na konec. Až bude lid někomu stavět pomník, představte si bourání téhož.


A taky "Ševče, drž se svého kopyta."


Dětem raději vyprávějte něco od Boženy Němcové.





BLOG TÝDEN

pondělí 27. prosince 2010

Válet se v posteli

Většinu života jsem strávil v pohybu. Snad mi to bylo dáno, budiž.
Může se někdo divit, že vychutnávám krásu téměř nepoznaného. Odpluly vánoční návštěvy, milé i nemilé.
Už je pracovní den. Válím se v posteli, hrabu se ve vánočních dárcích. Staré fotky z míst, která důvěrně znám, nebo naopak jsem tu nikdy nebyl. Moje myšlení je jasné. Tam pojedu!
Z cédéček mi k tomu zpívá Johnny Cash. Pan Nezařaditelný. Miluju blues, miluju jazz, miluju leccos.
Neznám anglicky. Kombinace komunistického školství a mé vlastní lenosti. U písní Johnny Cashe mi připadá, že je to jedno. Tuším, že vím, o čem zpívá, aniž rozumím slovům.
Osobně jsem měl možnost vidět a slyšet. V roce 1978, kdy jsme s manželkou dlouho přemýšleli, jestli si tu stovku za vstupné můžeme lajsnout. Pro jednoho, pochopitelně. Podruhé, v Paláci kultury, kde jsem zoufale hledal, kde se koncert koná. To už bylo za stovek pět. Pracovník u vchodu nevěděl, kdo je Johnny Cash. Blbec.
Slyším z jeho zpěvu život. Vroucnost. Jistě, je někde v nějaké dvoraně country music. Patří tam vůbec? Připadá mi někdy jako z jiné planety. Ani kritici ho moc nekritizují. Jednoduché písničky, nikoliv slaboduché.
Jenom kýčovitá připomínka jeho životní dráhy. Když mu zemřela manželka, kdysi mu pomohla odtrhnout se od drog, už jenom dožil. Kýč? No, jak se to vezme.
Jsem mužského pohlaví, kdybych chtěl zapůsobit na ženy, bacha jde o sen, nevadilo by mi, kdybych se podobal Johnny Cashovi. Divím se ženám, kterým takový typ neimponuje.
Taky se divím ženám, které neobdivují mě.
Dobře, už jdu spát.



Facebook - Václav Víšek

.


čtvrtek 23. prosince 2010

Hrad Pravda


Pravda pokulhává


Facebook - Václav Víšek

pondělí 20. prosince 2010

neděle 19. prosince 2010

Výlučnost

Bylo to v sedmdesátých letech, v době tuhé normalizace. Měl jsem možnost se zúčastnit výběrového turisticko - sportovního zájezdu do kapitalistcké ciziny.

Zájezd na stokilometrový pochod v Dánsku. Podmínkou bylo, že účastník je schopný takovou akci absolvovat a zaplatit si cestu.

Žádost o pas, žádost o výjezdní doložku. Několikahodinové fronty, u okýnka jsem byl proti nafouklému esenbákovi blbý, žebrající tvoreček.

Ty žádosti mi musel někdo předtím schválit. Zaměstnavatel. Můj soudruh šéf nebyl úplnej blb, přestože na výročí únorového vítězství navlékal uniformu Lidových milicí.

"Máš štěstí. Zrovna zejtra máme partajní schůzi."

"Já ale nejsem člen KSČ."

Bývalý člen Národních socialistů, který po roce 1948 pochopil, kde je jeho místo, vytřeštil oči.

"Co ty si vo sobě myslíš...?"

Raději jsem si nemyslel nic. Pochopil jsem, že jsem méně než hovno. Strana je to, k čemu máme vzhlížet.

Pohrdal jsem jimi, ale to bylo všechno. Snil jsem o tom, že budu jednou normální občan.

Sen, v nějž jsem už moc nedoufal.

Stalo se.

Ústava České republiky byla spíchnutá v roce 1992 narychlo, někdy mi připadá, že se sešlo pár právníků o víkendu u flašky a dali dohromady základní zákon nové republiky. Možná raději měli opsat ústavu rakousko - uherskou.

Na sebe nezapomněli. Poslanec by měl mít možnost říkat svoje názory bez strachu, že jej někdo potrestá.

Pro jistotu si svou imunitu rozšířili na všechny přestupky až do smrti, nebudeme přece úzkoprsí. Divím se, že zapomněli na svá vnoučata.

Vožralí poslanci se projížděli v autech, mávali poslaneckými průkazy. Poslanec mohl všechno, jeho soudili kolegové, kteří dobře věděli, že i oni sami by mohli...

Všichni se naparovali, že je tenhle stav třeba změnit. Hlavně před volbami. Vždycky se našel důvod, jak omezení poslanecké imunity pozdržet.

Sere mě každý, kdo si o sobě myslí, že je výjímečný. V márnici vypadáme trapně stejně.

Bude to tři roky, co tehdejší parlament si vybral na projednávání změny zákona chvíli, kde se rozhodovalo, který z ekonomů by se nejlépe hodil za prezidenta. Bez zájmu veřejnosti jakoukoliv změnu zákona kolektivně odpískali.


Současná vládní koalice má omezení imunity v koaliční smlouvě. Mají 117 hlasů ve sněmovně, k prosazení ústavního zákona potřebují 120. Potřebují jednat s opozicí.

Opozice je tu proto, aby oponovala, jinak je k ničemu.

Jak je možné, že 29 poslanců vládní koalice na hlasování o ústavním zákonu chybělo? Oni takový zákon nechtějí, oni chtějí být výluční.

I ČSSD byla u moci, měla možnost něco prosadit, vždy se našly důvody, kterým může věřit jenom slabomyslný.

Mladý Benda (je vůbec ještě mladej?) s rozšafností doživotního poslance národu sdělil, že poslanci vládní koalice nebyli přítomní, protože nečekali, že se jednání protáhne tak dlouho a už měli jiný program.

Pozdravpámbu.

Výsledek hlasování včera brzy zmizel z titulků na serverech. Hlavní zpráva je korupce na ministerstvu, teď momentálně životního prostředí. Všeobecné rozhořčení. Může vůbec překvapit korupce na jakémkoli ministerstvu, které zadává státní zakázky?

O všem rozhodují vyjímeční nedotknutelní. Podle mého názoru sebranka, svoloč. To nejsou nadávky, oni sami, většinou vysokoškolsky vzdělaní, se mezi sebou titulují drsněji. Ovšem jenom pro publikum, v závětří se dohodnou. Aby nepřišli o svou výlučnost.

Státním úředníkům byl o 10% snížen plat. Prosím, třeba je to nutné, nechci rozebírat. Poslancům jenom o 5%. Ano, oni jsou výluční totiž.

Pohrdám takovou vyjímečností.

Arogance moci, která je prolezlá celým politickým spektrem, jak je módní říkat.

Nerad píšu o současné politice. Mám pocit, že mám málo informací, nechci střílet bez rozmyslu. Dnes jsem to nevydržel. V předvánoční čas.

Hezké Vánoce.



Facebook - Václav Víšek

pátek 10. prosince 2010

Dostojevskij





V době, kdy jsem navštěvoval školní zařízení, nebylo jméno velkého Rusa zapovězené, spíš trpěné. Byl maturitní otázka, měli jsme vědět, že existoval, ale...

Něco jako český Karel Čapek. Taky jsme věděli, že napsal pěkné povídky, imponující závěr dramatu Matka "Tony, jdi!", ale přece jenom Marie Majerová a její Siréna je jiný kafe.

Karla Čapka si nedovolili úplně z literatury vymazat. Ani Dostojevského nikdo nemazal. Zabývat se ruskou literaturou a dělat, že Dostojevskij nebyl, si nedovolili ani v padesátých letech. Spíš ho trochu odšoupli, někam za pokrokovou litaruturu sovětskou.

Pro mou generaci, o které se tvrdí, že byla postižená budovatelským nadšením (!?), byl Dostojevskij Rusák. Puberťák tak úplně nerozlišuje. Rusák je Rusák a basta. My čteme rodokapsy. Protože nám je zakazujou.

Byl jsem na vojně. Dva roky. Průser.

Všemi zákony jsme byli povinováni vrátit se do podniku, odkud nás neradi (?) ztrácelí, brali nás jako kvočna kuřata za svoje. Fakt na nás mysleli. Před Vánocemi posílali vzpomínku - knihu. První rok jsem obdržel nějakou vojenskou srágoru, snad jsem ji i přečet, nevím. Kdo ví, kde je. V roce 1964 jsem obdržel knihu od Dostojevského Uražení a ponížení. Byl jsem stará máza, ke všemu čtenář. I tohle jsem si přečetl. Objevil jsem Dostojevského.

Stará máza, vybral jsem si místo v cimře, v koutě nahoře, na palandě. Peněz nebylo, tak jsem si tam v klidu ležel a četl. Znali mě a nechali mě na pokoji. Měl jsem tam několik knížek, které jsem nikam neuklízel. Spal jsem s nimi. Byl jsem uražený, že musím být vojákem, tudíž jsem byl i ponížený

Bylo nám tam s Fjodorem Michajlovičem fajn.

Kdo tehdy měl zásluhu na tom, že právě tuto knihu jsem obdržel? Můžu se jen domýšlet.

Knihu mám dodnes, je pěkně ilustrovaná, a s věnováním, které tu předkládám. Kdo chce, ať se zasměje.



Facebook - Václav Víšek

čtvrtek 9. prosince 2010

Nechci sedět na kufru

Seděli jsme u kulatého stolu. Sice byl sestavený z hranatých stolků, ale když tenhle termín můžou používat politici, proč ne důchodci? Jsme taky placení ze státního rozpočtu, sice hůř, ale zase nenaděláme tolik škody.



Mnohokrát v životě jsem takovou situaci nezažil. Někteří přítomní byli po vydatné procházce skalami Českosaského Švýcarska. Počasí skvělé, stejně jako ubytování v penzionu, který nerozhlašuje, že je honosný, o to je příjemnější. Po jídle jako od maminky jsme se posadili tak, abychom na sebe viděli. Kolem dokola.


Ve škole jsme tak nesedávali. Tenkrát jsme se schovávali jeden za druhého, dnes si vidíme do obličeje. Zrak trošku léty ztratil na kvalitě, pořád hledáme brejle, ale musím uznat, že jsme fešáci. Hlavně fešandy. Byly ve třídě v menšině, ale jsou motorem našich stále častějších setkání. Prostě, ženská vydrží všechno.


Špunty vzduchem nelétají, příliš nevypijeme. Někdo je na játra, někdo na srdce, někdo na žaludek, někdo má cukr, někdo je hypochondr.


Moc dobře víme, co je stárnutí. Mizí vlastnosti jako je ješitnost. Vypadávají z nás vzpomínky, které bychom ještě před pár lety nechali v klidu zastrčené. Začali jsme kašlat na snahu se předvést, ukázat, jací jsme pašáci. Pokud se o něco takového někdo pokusí, bývá to spíš s nadhledem, odměnou dotyčnému je hlasitý smích.


Nikdo se dlouho nevykecává, každý dostane svůj kousek času. Nuda není vidět, pokud někdo usíná, tak se mu holt chce spát. Pár spolužáků se srazů nezúčastňuje, jde o menšinu. Prostě nechtějí, už jsme je přestali přemlouvat. Možná jim připadá setkávání jako exhumace, jak jsem slyšel jinde. Svým způsobem je to pravda, lovíme z paměti svou minulost, vzpomínky, vždyť je to část našeho života.


Ten, kdo přijde na sraz spolužáků s přesvědčením, že ohromí přítomné svými životními úspěchy, bývá zklamán. Najde se syčák, který mu připomene, jak ho chytli ve škole na záchodě s cigaretou. Proč na něj vytahuje takové zapadlé příhody, když on všude bojuje proti kouření a malinký závan dýmu ho přinutí skládat petici pro zákaz kouření jeden světelný rok od Země?


Exhumace vzpomínek, možná přesný výraz. Ale dá se žít bez vzpomínek? Řítit se životem a všechno, co bylo, nechat zapadnout? Nad vším, co jsem v životě zmrvil, mávnout rukou, případně se omluvit, vytahovat jenom to, co se mi povedlo? Vytvoříme pro své děti a vnoučata, spíš sami pro sebe, obrázek člověka, který byl vždycky skvělý, a když nebyl, vina je na straně druhých. Pak nám není po chuti, když někdo připomene, že jsme na školním večírku poblili ubrus, nebo že vám utekla holka za jiným, protože jste byl k ničemu. S tím můžeme nejvýš oblbovat vnoučata v předškolním věku.


Průmyslovka, kterou jsme koncem padesátých let absolvovali, byla přísně odborná, jediná v Čechách. Byli jsme vázaní umístěnkou, tedy v našem případě se jednalo o doporučenku, což bylo totéž, jen nějaký úředník vymyslel nový termín. Vyvázat se z takového pracovníhoi poměru bylo složité. Organizovaný nábor, tedy doly, hutě, stavba mládeže, nebo vlivný strejček, pokud možno s rudou knížkou. Nebo přijít do jiného stavu, v čemž měly spolužačky výhodu.


Začali jsme z velké části pracovat v oboru, pokud jsme u něj nezůstali do penze, přešli jsme k příbuzným profesím. Potkávali jsme se, slýchali jsme o sobě. V polovině devadesátých let, kdy naše řemeslo, díky počítačům, úplně změnilo tvář, nás okolnosti donutily, že jsme k těm mašinkám, kterým údajně rozumí jen mladí, zasedli, bylo nám málo přes padesát.


Proto dnes se tváříme všelijak, když nám nabízejí, v dobré vůli, počítačové kurzy pro seniory. Běžně se spolu bavíme pomocí e-mailu.


Každý rok někdo chybí, většinou pro nemoc, bohužel někdy i definitivně. Moc dobře víme, že život je to kolem nás, co bylo a ještě bude. Už nadobro se věnovat jenom vzpomínkám by byla katastrofa.


Před časem mě zaujal v jakési internetové diskuzi, účast v nich není mým koníčkem, názor, že člověk v určitém věku by měl být připraven na smrt. Psychicky, morálně, právně... těch důvodů byla řada.


Do prdele!


Psala jakási čtyřicátnice, myslela skupinu lidí, kteří překročili šedesátku, kdy síly a schopnosti ubývají stále rychleji. Je to snad dva roky, už se i ona kousek přiblížila oné hranici. Nechtěl bych s takovou osobou žít v jednom bytě. Jedině, že bych ušetřil za mrazák.


Nenapsal jsem do diskuze nic. Nenapadly mě společensky únosné výrazy. Vzpomněl jsem maminku, která měla odjet do lázní, dva týdny balila, tři dny před odjezdem měla sbalený kufr, nejraději by na něm spala, aby něco nepropásla.


Představuju si, že jsem připravený na svůj konec. Mám sbalený pomyslný kufr, sedím na něm a čekám, až přijedou kluci od Čady (pohřební ústav v Braníku). Proboha, můžu si dovolit vůbec ještě něco říct, sníst, přečíst, prožít? Abych nedělal bordel v pořádku, který po sobě hodlám zanechat. Nic mě neštve víc, než pořád na něco čekat. Dýchám, hýbu se, tudíž žiju. Filosofie pořádku před smrtí by mi nedovolila ani dívat se na televizní seriál, nebo sledovat fotbalovou ligu. Má to vůbec cenu? Co když se nedožiju konce? Mám otevřít to pivo, co když ho nestačím vypít, co když se už nestihnu jít vyčůrat?


Přeháním? Možná to tak vypadá. Mně zase pitomé připadá, když se mi udělá špatně, myslím si, že zubatá klepe na dveře, hned začnu rozdávat knížky, předměty, které mi dělají radost, které jsou moje a mají pro mě obrovskou cenu, nevyčíslenou v penězích. Budu tu ještě měsíc, rok, dva roky, deset let, dvacet? Nechci to vědět. Vím, že čas nastane, ale do poslední chvilky chci mít pocit, že i tahle chvíle je můj život, stejně jako koulování s tátou před šedesáti lety.


Věřím nebo aspoň chci věřit, že mým potomkům bude líto, až zmizím a že nečekají na to, co po mně zbyde. Po každém něco zůstane, jestli se pak pozůstalí mezi sebou nedohodnou, jejich chyba a možná i chyba moje, v jejich výchově jsem cosi zanedbal.


Žiju a hloupým řečem některých mladších o pitomých, překážejících důchodcích, se usmívám. Však na vás taky dojde!


Proto tak rád jezdím na srazy spolužáků.







Třídíme odpad




Facebook - Venca Víšek

středa 8. prosince 2010

Bez internetu!

Není to tak strašně dávno, kdy bych nad takovým sdělením mávnul rukou. V pátek jsem přišel domů, zasedl na židli a pustil svoje opium. Nefungovalo. To se stát může, nebudu nervózní, vydržel jsem až do sobotního dopoledne.
45 minut se mnou strávil na lince člověk, který se mi snažil pomoci, přeinstalovali jsme spolu modem, pousmál se nad skutečností, že jedu na pět let staré zařízení. Byl příjemný, slíbil, že řešení bude urychlené.
Teprve poté jsem objevil, že nám vůbec nefunguje pevná linka. Další telefonáty na O2, něco se někde zaseklo, řekl bych, že možná až v Madridu.
Všechno, co mi slíbili, splnili, včera k večeru mi přivezla pošta v tom hrozným pražským sajrajtu nový modem. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, všechno naskočilo, funguje. Dnes mě dorazil pán, který se mnou jednal v sobotu, telefonoval, jak slíbil, a ptal se mě, jestli už je vše v pořádku, omluvil se za problémy, které mi způsobili. Že prý je rád, že jsem spokojený zákazník a popřál mi hezký den, jak to asi mají v pokynech, ale neznělo to tak.
Jak rád bych si zanadával! Koukám, koho bych zprdnul, manželku nemám.
Měl jsem před dávnými času známého, na kterého jsem narazil náhodně na Masaryčce (nádraží Praha - střed se to tehdy jmenovalo) někdy po půlnoci. Čekali jsme na rychlík odněkud a pak s ním cestovali někam na Slovensko, každý jinam. Byl to slušný, kultivovaný člověk. Příjemně vyplněné čekání.
Ohlásili příjezd rychlíku, můj známý se podíval na hodinky:
"Přijeli přesně! To dělaj ty kurvy ajzboňácký schválně, aby lidi nemohli nadávat!"
Slyšel jsem, že je zdravé se čas od času rozčílit a někomu vynadat. Komukoliv. Nedali mi příležitost.



Facebook - Václav Víšek 

pondělí 29. listopadu 2010

Ovocný trh

Mrazivá slunečná sobota. Takové dny miluju. Nebo spíš miloval jsem? Jaképak přemýšlení, vyletím z postele, mít tužku při ruce, hned začnu psát, co dnes stihnu. Stává se mi, že zapomenu na letopočet, kdy jsem přišel oblažovat svět.

Hodina má stále stejný počet minut, minuta je stále stejně dlouhá, jestli ji v rámci úsporných opatření...

Ne, nebudu si kazit krásný den. Už snídaně trvá déle, jak je to možné? O tolik méně jídla do sebe nacpu. Muškáty z okna jsem schoval, v noci má mrznout. Vypadají, že by ještě příští rok mohly udělat radost. Jinak jsem nestihnul nic. Taky do biografu jsem zašel. V batohu publikace a foťák.

Ovocný trh je hezký prostor. Na jeho dnešním vzhledu se vůbec nepodílí 40 let socialsmu, ač bych si rád zanadával. Pořád se rodí "géniové", kteří jsou přesvědčení, že právě před nimi si svět sedne na zadek. A ještě jim někdo za jejich nápady zaplatí. Peníze jsou důležité až v první řadě. Idioti bývají v každém režimu, záleží na tom, kolik dostanou pravomocí.

Kdo asi vymyslel, že pět pěkných domů je třeba zbourat? Místo nich postavit banku. Nějaký tehdejší developer, nebo si říkali jinak? V roce 1929. Ať to byl, kdo byl, došly mu prachy. Následná hospodářská krize, nacistická okupace, poté osvobození, které se taky ukázalo jako okupace. Banka se nekonala.

Komunistický režim taky neměl na všechno peníze, jak si dnes nostalgicky vzpomínají mí vrstevníci. Zaplať Bohu, že neměli ani na to, aby se zde pokusili vystavět něco nádherného podle sovětského vzoru.

Budiž připsáno komunistům k dobru, že v proluce, zvané Myslbek, souhlasili s vytvořením hezkého parku. S vodotryskem. Jedina zelená oáza v prostoru. Blízko jsem navštěvoval čtyři roky průmyslovku a skoro denně jsem parkem procházel. V letních teplých večerech bylo těžko najít místečko. Pro hezké posezení, pro milence, nějaké čučo se dalo s kamarády vypít.

Jsou to možná vzdechy starého páprdy, ale zasáhlo mě, když po roce 1990 byl drahý pozemek zastavěn. Mladší generace možná moje vzpomínka nebere. V osmdesátých letech byla po parku veta. Stavělo se metro.

Když se dnes dívám na to, co vzniklo v proluce Myslbek, nejsem přesvědčený, že je to lepší než pěkný park.

Staré fotky z roku 1927 jsem odkládal. Není se čeho chytit. Ale je, jen nebýt líný.



Ovocný trh je malinko stranou od turistického blázince, návštěvnici s fantazií si sem najdou cestu, ale není to pohroma.

S Ovocným trhem souvisí Karolinum a Stavovské divadlo. Strašně by mě zajímalo, jestli vždycky stojím na stejném místě jako dávný fotograf. Uličku mezi divadlem a Karolinem fotím z obou stran.

Překáží mi velká skupina italských turistů. Jejich průvodce, podle melodie řeči zřejmě skutečný Ital, toho má mnoho na srdci. Mnohokrát slyším jméno Amadeus, jsme u Stavovského divadla.

Hlavou bleskla vzpomínka na prohlídku Dóžecího paláce v Benátkách. Ometal jsem kolem skupiny amerických turistů, italský průvodce mluvil anglicky a že je Ital, nemohl nikdo přeslechnout. Nejfrekventovanější výrazy jeho angličtiny byly Veronese, Tintoretto, fantastico. Italů k nám jezdí hodně, prý obdivují architekturu Prahy a nejezdí sem jenom proto, že se tady levně opijou.
Ani Češi nechybí. dvě babičky po sobě tvrdily vnoučatům, že tu promovaly. Vnoučata by chtěla raději do cukrárny. Rodinka s dvěma malými dětmi. Kačence se chce čůrat, musí na kanálek. O pár prstů větší chlapec s tatínkem čeká a tvrdí, že tam nahoře bydlí strejda Bureš. Tatínek mu kazí radost.

"Tam nebydlí strejda Bureš, tam je universita Karlova."

Ještě si pamatuju chvíle, kdy jsem v Praze chodil na kanálek. Je to nespravedlivý, ve věku, kdy se obloukem pomalu blížím k myšlení dětí, na kanálek nesmím, třebaže se mi chce. Sebrali by mě. A moje děti by se na mě zlobily.
V Rybné ulici, která je z Ovocného trhu za rohem, objevím další možnost srovnávacího focení. Hned vedle je obchodní dům, kde mají slušně vybavený záchod, nechtějí po zákaznících poplatek a jsou tu osušovače rukou. Promrzlé ruce si libují. Ani baterky ve foťáku nechtějí fungovat jako jindy. Je jim zima.


Teď nevím, jak odůvodním v tomhle seriálu srovnání Lazarskou ulici. Je to trochu mimo, ale dala mi moc práce. Trvalo dlouho, než jsem pochopil, že zůstala fronta dvou domů, ostatní bylo zbořeno.

Krátká ulice je Lazarská, v dnešní době známá jako křižovatka všech nočních tras tramvají. Slyšel jsem, že se tu v noci pohybuje nejvíc kapsářů, kteří využívají nervozity cestujících. Prý by stačilo tam dojít a všechny je sebrat. Ještě jim něco dokázat. V nočních tramvajích bývá velká část pasažérů trochu veselejších.






Těším se do tepla. Na grog.








Facebook - Václav Víšek

Sousta srovnávacích fotel je zde










Facebook - Václav Víšek




pátek 26. listopadu 2010

Lysá nad Labem - Čelákovice

Lysá nad Labem. Nedaleko odtud, u Labe, téměř v Semicích, měla chatu rodina mého spolužáka. Ještě za první republiky jeho rodiče získali vyřazený železniční vagón, trochu upravili. Tak se tehdy chatařilo. Začátkem šedesátých let nás kamarád vzal do chaty na oslavu Silvestra. Naštěstí vagón stál bez kolejí, jinak by s námi určitě odjel. Kupodivu jsme chatu nepovalili, ani nerozbořili, ani nezapálili. Na Nový rok jsme dopoledne táhli na vlak do Lysé. Nevyspalí, hladoví, žízniví, hospody zavřené, tenkrát to tak bývalo.

Moje první návštěva. Párkrát jsem tu byl, šel tudy, projel na kole. Bohužel, turistika v mém podání byla mírně hektická. Ujít co nejvíc. Polykač kilometrů.

Teď jsem zmoudřel, spíš začínám být neschopný. Po Poděbradech a Nymburce muselo přijít na řadu tohle město. Pěkné město. Krásný slunečný, listopadový den. Přijel jsem vlakem bez kola. Hned u nádraží jsem dostal za lidovou cenu pánské prádlo starého typu. Fešák do magazínu už ze mě nebude. Beztak mám pocit, že pánské prádlo vymýšlejí ženy. Snad, aby se nám pomstili...

O kus dál, v pekárně (!), jsem posvačil drštkovou za 18 korun. Strávil jsem ve městě pár hodin, prohlížel, pokoušel se fotit. Moc stromů nám tu vypěstovali naši předkové. Na Husově náměstí jsem zíral, že na staré fotce je malý smrček, ten je tam dodnes, veliký habán, už opentlený žárovičkami, které večer připomínají, že Vánoce, Vánoce přicházejí...

Zámecký park je, bohužel, od listopadu do března pro veřejnost zavřený. Vrátného jsem přesvědčil a pustil mě aspoň jednu fotku vytvořit.

Moc mě mrzelo, že mi žádný celkový pohled na město s krásným kostelem a zámkem na vršku nevyšel. Místa, odkud fotili dávní "kolegové", byla pro mou činnost nezpůsobilá.

Zase jedno místo, které jsem malinko poznal. Jak jsem tak koukal na plakáty, konají se zde kulturní akce za nižší vstupné, že by se snad i vyplatilo sem dojet.

Na zpáteční cestě do Prahy jsem vystoupil v Čelákovicích, kde jsem měl připravená čtyři srovnání. Povedlo se jen jedno.



Lysá nad Labem
nádraží. Přibyly dráty, přístřešek, nástupiště a to ještě není vidět ová odbavovací budova, která navazuje na podchod. A ten je krásně vyzdobený (http://www.facebook.com/#!/album.php?aid=42572&id=100000547727763&fbid=171971536164436).




náměstí Bedřicha Hrozného, světově proslulého místního rodáka. Dnes by fotograf fotil odjinud. Vypadá to, že ten tenký stromek vlevo dole vyrostl za sto let, zkošatěl, zdobí i překáží (mně).



kostel a škola. Pohled na krásné stavby, který v létě nelze vychutnat.



zámek. Tady se čas skoro zastavil.




Vodákova ulice. Klídek tu je i po tolika letech.




Čelákovice
radnice. Tak tohle se v době listí na stromech opravdu nedá fotit. Taky jsem v září smutně odjel.





Facebook – Srovnávací fotky






pondělí 22. listopadu 2010

Nedělní dopoledne v Praze

Zíma, lezavo, ovšem tím i relativní klid.



Spálená ulice - Máj
Už jsem tu představil obchodní dům Kotva, dnes další, tedy Máj. Oba jsou ze stejné doby. Ze sedmdesátých let.
Stará fotka je z roku 1969, relativně mladá. Dobře pamatuju tento stav. Přízemní obchody tu spíš strašily, byla tu i denní vinárna, kde nalévali nic moc víno z litrovek. Jednoho dne objekt shořel. Nebylo tu pěkně.
Vlevo před cukrárnou je ohavná budka, v ní esenbák, podobných bylo v Praze dost a dost.
Stará fotka je okopírovaná z publikace Zmizelá Praha - dodatky I. (Paseka 2003)



Betlémská ulice
Tady býval dům U zlatého jablka.
Stará fotka je okopírovaná z publikace Zmizelá Praha - dodatky I. (Paseka 2003)




Betlémské náměstí
před obnovou a po obnově Betlémské kaple.
Udělal jsem zde tři srovnání, na sebe navazující.
Staré fotky je okopírované z publikace Zmizelá Praha - dodatky I. (Paseka 2003)







Staroměstské náměstí
Od léta čekám na moment, kdy bych mohl srovnání vytvořit. Nevlídný listopad nepřeje turistům. Hlavně tu nejsou nastavěné turistické atrakce, stánky, myslím, že nebude dlouho trvat a prostor bude zaplněný předvánočním mumrajem. Už se někde chlubili, že byl pokácen velký smrk. Budoucí primátor už asi hledá po kapsách sirky na zažehnutím.
Nová fotografie ukazuje vzácnou situaci Staroměstského náměstí.
Bohužel, vypadá to tak, že ani na zimu nebude rozebraná restaurace, která je vidět před Týnským chrámem. Moc bych to potřeboval, mám fotku, která byla pořízena právě odtud, bylo by to hodně zajímavé srovnání.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 1. (Paseka 2002)




Téměř kompletně změněná severní strana Staroměstského náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 1. (Paseka 2002)





Facebook – Srovnávací fotky






pátek 19. listopadu 2010

Příběh fotografie


Fotografie z roku 1929, na ní moje maminka v 16 letech. Pracovala jako au-pair v Třeboni, akorát se tomu tak neříkalo. Jinak pocházela z vesničky nedaleko Lomnice nad Lužnicí. Majitel místního fotgrafického salónu si ji vyfotil, zarámoval a dal do výlohy. Zřejmě měl pocit, že vylepší vzhled obchůdku.

Nechci vyprávět story a la Malý Bobeš, ale maminka neměla peníze na to, aby si obrázek koupila. Nebo jí peněz bylo líto, když se mohla podívat do zrcadla, že? V Lomnici chodila 8 let do školy, všichni jí znali, dívali se, což jí zřejmě nebylo protivné.

Měla sestru, mojí tetu, jež obrázek koupila a věnovala jí ho. Tátovi se máma asi líbila nejen naživo. Pověsil rámeček s fotkou po svatbě do pokoje a vůbec nehodlal diskutovat o možnosti, že fotku někdo ze stěny sundá. Vedle byl další rámeček s fotkou jeho rodičů. Když už pomalu mlel z posledního, měl starost, co se s fotkami stane.

Obě sestry se měly sice rády, ale láska probíhala v italském stylu. Často se pohádaly. Když se sešly naposledy, byly zrovna usmířené. Těšilo mě to, bylo jim už hodně přes 80. Jednou, když se zrovna porafaly, teta mámě řekla, že obrázek koupila hlavně proto, že celá Lomnice se na něj chodila koukat, štvalo jí to. Záviděla? Já nevím, v ženskejch se někdy jeden nevyzná.

Byt jsem zdědil, nechal upravit tak, abychom tu se synem mohli vegetovat, aniž bychom se nutně museli neustále potkávat, jemu připadl pokoj s obrázky. Vzal jsem je a vyzdobil jimi svůj kutloch.

Rámeček, na který jsem zvyklý od útlého dětství, je zase se mnou, dívá se na mě, už jsem někde napsal, že mámin pohled má jedna z mých dcer. Byli jsme spolu i u sklenáře, a myslím, že to tu spolu doklepem.


Facebook - Václav Víšek


čtvrtek 18. listopadu 2010

Jarda


NYMBURK

Bylo nám sedmnáct. A bylo nám úplně fuk, že začínají šedesátá léta. Netušili jsme, co přízvisek následující desetiletí dostane. Bylo nám fuk všechno? Určitě ne. Snad bychom se shodli s dnešními -náctiletými. Jenom odhodit přesvědčení, že dnešní mládež stojí za prd a vůbec...hlavně by nám muselo být sedmnáct.



Byli jsme nejchytřejší. Rodiče strašní. Ptali se, jak může někdo toužit po ošklivých texaskách, když v obchodech byly k mání tak slušivé tesilové kalhoty. Tmavošedé. Jednotně všechny.


Kdo měl džíny, stejně v nich do školy nemohl. Teď jsem si představil, že by některá spolužačka měla obepínající kalhoty a ještě by jí koukal pupík... Co by říkali profesoři, kterým by se to jinak líbilo?


Byli jsme zvyklí, že musíme chodit slušivě ostříhaní, do českého jazyka se vloudilo slovo chuligán. Být chuligánem jsme snad ani nechtěli, to smrdělo malérem.


V Semaforu řval Matuška, že všechno vodnééés čas. Pilarka musela opakovat do nekonečna, že sice kočka není pes, ale hlavně, že Armstrong není Rus, tenhle text hraničil s nahráváním reakčním živlům. Však taky na desce verš chyběl. Ale Vojanovy sady, kde Semafor taky hrál, málem vybouchly nadšením.


Štěstí, že táta mnoho nevyrostl, jinak by si rozbil hlavu o strop. Tak skákal, slyšel-li hulákat v rádiu Waldu. A netušil, že není-li na dohled, chraptí v naší 15 let staré pětilampovce laxík (Radio Luxembourg).


Trpěli jsme, rodiče mleli svou. Nakonec jsme měli i pochybnosti o tom, že za první republiky bylo dobře.


Rodiče nám nerozuměli.


Šeptalo se, že už je v Praze taneční mistr, který vyučuje kromě polky, valčíku taky džajv a charleston. Stejně k nepoužití. Pořadatelé tanečních zábav, strejdové, které nevzali ani do lidových milicí, neznali kompromis. Ani bratra. Chuligáni ven!


V barech znělo tango do ouška, někdy na housle hrávali po představení mizerně placení muzikanti z orchestru Národního divadla. Rokenrol byl k slyšení v zastrčených klubech, většinou pod hlavičkou svazu mládeže. Pak, že ČSM byl k ničemu.


Odpolední čaje, nuda za 5 korun vstupného, pivo neprodávali, na kuřáky se pohlíželo skoro jako dneska.


Na petřínském Nebozízku v neděli hrál taneční orchestr k tanci a poslechu. Marína, Marína, Marína. Ozvi se, Maríno, ozvi se má touho, nechci čekat dlouho, ó la la la. Text zjevně psaný pod vlivem, to byla síla, to letělo. Ještě dnes možno zaslechnout na zábavách, kde preludují umělci typu Evy a Vaška.


Taneční odpoledne, tam už se chlastalo. Nebozízek byla lidová hospoda s cenami stejnými jako v Braníku nebo v Kostomlatech pod Milešovkou. Pivo za korunu čtyřicet, najedení jsme přišli z domova. Hladoví se dřív namažou, prachy nebyly, na flašku vynikajícího Pražského výběru jsme se těžko skládali.


Protože, kde se tančilo, pilo se víno! Fuj, to byla dobrota. Měli jsme chuť na pivo, ale nejsme přece plebejci. I partyzánky jsme vyměnili za lípy, za které se platilo o 40 halířů víc. Krabička s deseti cigáry. Tenoučké, tabáku bylo víc po kapsách.


Mám narozeniny devátého května, státní svátek se slavíval, výročí příjezdu rudoarmějců do Prahy. Nikdy jsem na své narozeniny nepracoval. Asi do roku 1992, kdy poslanec Miloš Zeman navrhl přesunout státní svátek na osmého. Že to odpovídá historické pravdě. To ještě měl daleko k premiérské funkci. Byl známý hlavně svým vystupováním v Semaforu u Šimka. Ještě nestál za to, aby v novinách omílali jeho vztah k becherovce.


Devátého května se konal v Praze velkolepý ohňostroj, z terasy na Nebozízku jako na dlani. Rachejtle vypouštěli v Seminářské zahradě. Měli jsme radost, křičeli jsme, snad jsme v tu chvíli i milovali Sovětský svaz. To, čemu se tehdy říkalo víno, udělalo svoje. Po flámu nás čekaly hubené dny. Právě jsme propili peníze, které jsme dostali od rodičů na obědy ve školní jídelně.


Naštěstí tenkrát bylo v domovech málo televizí, a tím i výchovných pořadů, docenti neotravovali zdravou výživou. Žralo se, co bylo. A maminky nám s radostí daly tučnou svačinu. Třeba chleba se sádlem. Panebože, co ten kluk sní...


Zdá se, že jenom sebevrah by chtěl takovou sebranku učit. A vychovávat. K lásce k socialistické vlasti a bůhví ještě k čemu. Můj skromný názor - učitel by měl hlavně učit, vychovávat snad svým chováním. Myslím, že tohle doba nezměnila. Nikdo dnes po učitelích nechce, aby žákům vštěpovali lásku k táboru míru, ale za všechny hříchy mládí může zase škola.


Dokonce rodiče tvrdí, že učitel je tu od toho, aby z jejich rozjíveného potomka udělal skvěle vychovaného tvora, který okamžitě může zasednout do manažerského křesla a svou kreativitou udivit svět. Jako jeho rodiče, kteří se jednou z vydělávání a nakupování pominou. Školy přece žijí z našich daní, učitelé mají vychovávat, na nás to nechtějte, potřebujeme se realizovat, nemáme čas. Někdy ani děti udělat.


Setkáme-li se, životem otlučení spolužáci, přemýšlíme o našich kantorech. Naše průmyslovka byla plná odborníků, jejichž schopnosti je předurčovali k vysokým postům, nechuť pořídit si rudou knížku je pasovala na skromně placené pedagogy. Když měli kliku.


Z velké části byl profesorský sbor složen z kamarádů ředitele, který nutně musel být v KSČ a asi nad svými bývalými kolegy držel ochrannou ruku. Jak to bylo opravdu, se už nikdy nedozvíme, ti lidé nejsou mezi námi.


Ve škole vládl pořádek mužský, byla jen ruštinářka, ne nějaká uschlá komunistka, ale ženská, které se zjevně líbili mladí kluci. Snad byla na koloušky. Však spolužačky dodnes skřípou zubama, jak je solila a klukům nadržovala. Ti ji naopak měli rádi, nepamatuju, že by kohokoliv nechala propadnout. Samý čtyrky. Ještě na jednu paní inženýrku jsem zapomněl. Z tý jsme si dělali šoufky, špatně slyšela.


O přestávkách se nemohly otevřít dveře do sborovny, jinak se vyvalila na chodbu oblaka dýmu. Titíž nikotinem posedlí kontrolovali záchody, aby žáci nekouřili. Jistěže kouřili.


Závěrečný rok jsme dostali jiného třídního, předchozí, oblíbený, už nás nic neučil, tak třídu předhodili člověku, který měl u nás dva z nejdůležitějších odborných předmětů. Asi zeměměřičinu znal, ale s námi si moc rady nevěděl. Neměl autoritu, my mysleli jen na lotroviny.


Bylo ustáleným zvykem, že jsme mezi sebou nazývali kantory křestním jménem. Vyjma úplných kreténů, ti měli jen příjmení. Tohle byl Jarda. Z Nymburka. S jistotou sedmnáctiletých jsme věděli, že je to blbec, který ničemu nerozumí, přitroublý, co ten nás může naučit?


Stál před třídou naplněnou třiceti všeznalci, snažil se učit. My se snažili neučit, četli jsme si, hráli lodě, karty, dokonce i šachy nám zabavil. V pátek odpoledne, ano, v sobotu se normálně vyučovalo, mu přidělili do rozvrhu dáreček. Měl nás čtyři hodiny po sobě.


Dopoledne volné, někteří z nás věnovali volný čas diskuzím o důležitých životních otázkách. Schůzky se konaly na Uhelném trhu, v pivnici U dvou koček. Tři výborné Plzně a prejt, dalo se pořídit s tuzérem za deset korun. Bylo to sice dost, ale co by jeden neudělal pro svoje vzdělání. Deset korun zhruba stály obědy na 4 dny a tak, jak jsem výše uvedl...


Nebyli jsme ještě tak zkušení pivaři a tři dvanáctky zvedly náladu. Páteční odpoledne přežijeme. Přinést si navíc lahvový nebylo marný, zvlášť když se lahváč otevíral o dveře. Něco ukáplo, Jarda vešel do třídy a cítil. Udělal nesouhlasné gesto, jako, že jsme volové.


Nebudu vypisovat všechny intelektuální nástrahy, které jsme Jardovi připravovali. Je to stejně otravné jako příběhy z vojenské služby. Čtyři páteční hodiny musely být pro Jardu pravým utrpením. Něco jako očistec. Myslím, že by se nikdo nemohl divit, kdyby si dal na nádraží Těšnov, odkud odjížděly vlaky na Nymburk, tuplovaného ruma.


Jednou, ze zoufalství, prohlásil, že zůstaneme po škole, pokud se neuklidníme. Polohlasné poznámky, my máme čas, nám vlak neujede, jsme v teple. Nikdy nezapomenu na moment, kdy jsem ho viděl, jak poté prchá ze sborovny, jeden rukáv kabátu navlečený, málem spadl ze schodů.


Přežili jsme, přežil on. Po maturitním večírku v Kinského sadech jsme ho dovlékli do nočního baru Cascade v Rybné ulici (už tam není). Myslím, že se i trochu opil, zřejmě z radosti, že nás víckrát neuvidí.


Samozřejmě, vídali jsme se, na maturitních plesech, někdy, když se šel člověk podívat z nostalgie na školu. Neuměl dát najevo velkou radost. Nikdy nikoho nenapadlo pozvat ho na sraz spolužáků. Vzpomínalo se na profesory, na něj málo.


Bylo deset let po maturitě, sešly se nás zbytky na školním plese. S kamarádem jsme narazili na Jardu. Měl obrovskou radost, třeba měl v sobě lomcováka. Dlouho jsme povídali. Pamatoval si všechno, o pátečních předvečerech se mu zřejmě i zdávalo, věděl, že je to právě deset let, dozvěděl se od nás po letech, na co jsme mu při vyučování cvrnkali a rušili ho. Lítal po třídě jako šus, protože háček na aktovku měl na lavici každý. Teď se smíchy ohýbal, připadalo mu to zábavné.


Možná nás už považoval za dospělé, nevím, pokud se po letech bavil, asi se musel v duchu bavit i tenkrát. Jen si myslel, že to nesmí dát jako učitel najevo.


I když se tradovala historka, že na chmelové brigádě poseděl trochu déle v hospodě, nechtěl rušit noční klid chůzí po dřevěných podlahách, zul si boty a v ponožkách si spletl dveře a vlezl do místnosti, kde spala děvčata. Možná nafouknutá pomluva.


Už jsem ho nikdy nepotkal, na ples jsme přestali chodit, bylo nám líto, že věkem mezi mladé maturanty nepatříme.


V roce 1990 nám vraceli na podniku kádrové materiály. Dali mi složku s papíry, plných zbytečných informací. Mezi nimi i hodnocení z průmyslovky, od třídního profesora. Neskutečné plky. Když si uvědomím, že to musel smolit třicetkrát a hlavně nezapomenout formulku o kladném poměru dotyčného k socialistickému zřízení, nejdůležitější informace o studentovi.


Pochybuju, že Jarda kladný poměr měl, nikdy v jeho hodinách nepadlo slovo o politice, nevyjadřoval se, vlastně nevím, proč zrovna on skončil ve škole, býval prý dost velký odborník na vytyčování jeřábových drah.


Na prvomájové průvody z Nymburka přijížděl. Co měl dělat? Proč jsme se vlastně bez velkých cavyků podřídili tehdejšímu režimu? Drtivá většina. Těžko vysvětlovat, kdo dobu nezažil. Jarda se třeba bál o práci, ani nevím, měl-li děti.


Příští stanice Nymburk. Hlášení ve vlaku mě zvedlo ze sedadla. Sešlo se mi pár starých pohlednic města a chci je porovnat se současností. Pěkným vlakem, už ne z Těšnova, ten jsme zbořili jako zbytečný. A tak jsem si vzpomněl na Jardu. Vlastně nikomu z nás neublížil. Kdyby mi bylo sedmnáct, už bych nikdy nesoudil člověka, protože se mému geniálnímu pohledu zdá přitroublý.


Kecám. Kdyby mi bylo znovu sedmnáct, choval bych se stejně jako dnešní mládež. Snad to tak má být.


Jel jsem do města, o němž jsem mnoho nevěděl a takové vzpomínky se mi vynořily.







BLOG TÝDEN

středa 17. listopadu 2010

Na Poříčí dítě křičí

Skoro letní neděle, palčivé slunce není tak úplně ideální pro focení, projížďka mi nevyšla úplně podle plánu.



U Rozvařilů
byl pivovar, pivovary se nemaj rušit. A taky kabaret. Vykukoval do ulice, z obou stran se na něj mačkaly paláce, musel pryč. V nové stavbě se usadil se svým "déčkem" geniální divadelník E.F. Burian, který za vlády komunistů totálně zblbnul, chodil v uniformě. Po jeho smrti divadlo neslo jeho jméno. Dnes je z něj Archa.
U Rozvařilů pamatuju bufet, jehož kvalita kolísala. Chvílemi zaplivaný prostor, někdy zase pěkná lidová jídelna. Dnes je to jasný Starbucks Coffee. Prý výborná káva za velké peníze a v papírovém kelímku. Děkuju, nechci. Název U Rozvařilů zůstal zachován. Jídelna je v pátém patře protějšího obchodního domu Bílá labuť.
Staré fotky jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 1 (Paseka 2002)



U Rozvařilů na Poříčí z druhé strany.
Staré fotky jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 1 (Paseka 2002)



Petrské náměstí
Srovnání vypadá úděsně, ale na náměstíčku je poměrně příjemné prostředí a hlavně klid. Z Poříčí je sem skok.
Staré fotky jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 1 (Paseka 2002)



Náměstí Republiky
ještě mám v paměti, jak to tu léta vypadalo. Dnes obchodní dům Kotva. V sedmdesátých letech ho stavěli Švédové, protože naše firmy údajně nebyly schopné zajistit stavbu za normálního městského provozu.
Staré fotky jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 1 (Paseka 2002)



Tak tohle už je Karlovo náměstí,
resp. Novoměstská radnice. Tady se konala v roce 1419 první pražská defenestrace. Radní byli vyházeni z oken, nestačili pořádně dopadnout na dlažbu. Padali přímo na nastavená kopí. Pane, to byla doba.
Fotku jsem dělal dnes, 17.listopadu, v létě to kvůli listí nešlo.
Staré fotky jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 1 (Paseka 2002)



Karlovo náměstí, pohled na kostel svatého Ignáce. V létě jsem tu byl, nešlo prokouknout ani kousíček. Dnes jsem měl pocit, že fotím potmě a takhle pěkně to vyšlo. Bohužel, fotograf z roku 1858 stál někde výš než já. Jeho fotka ukazuje pohled trochu z vrchu. Na čem mohl stát, nevím, už zapomínám, je to dávno.
Ale hned poté jsem potkal skupinu, která demonstrovala za právo pěstovat konopí pro zdravotní účely. S nimi kráčel Jarda Pinc. Poznal mě, že prej mě zná z fotky. Sklerotik, seděl se mnou jednou na Slamníku.
Staré fotky jsem okopíroval z publikace Zmizelá Praha 1 (Paseka 2002)





Facebook – Srovnávací fotky






Nymburk

Nymburk vlastně neznám. Na náměstí jsem byl asi poprvé, trochu rozčarovaný. Myslím, že se novodobé přestavby moc nepovedly. Ze starých fotek na mě dýchá klid, pohoda. Nyní je tu značný provoz, i v sobotu v poledne. Kostelní náměstí je hned vedle a je tu úplně jiná situace, bohužel staré fotky nemám, na něj navazují pěkné městské hradby s nádherným parkem u Labe. Úplně ideální pro procházky, po obou stranách řeky jsou cyklostezky. Teploučko jak v září, jen trochu větší vítr.


Komenského třída s honosnou školou.




Tatáž budova z opačné strany. Už za Rakouska věděli, když postavit C.K. reálku, tak na Komenského třídě. Zajímavé jsou zachované sloupky od plotu vpravo. Přežily i děsivou přestavbu domu a moc mi pomohly v orientaci.




Takhle mi schovali nymburský evangelický kostel. Ani listopad nepomohl. Však mám ještě další fotku.




To jsem si pomoh. Tady už je kostel úplně schovaný. Jedině vodárna vpravo dole mi pomohla určit stanoviště. A to jsem musel moc vykukovat přes smrky.

 

K náměstí se mi nechce ani vyjadřovat.



Opět náměstí. Tenhle pohled je snad nejpříjemnější.



Takhle se přestavělo podloubí v druhé polovině dvacátého století.



Nádherně udržované hradby včetně příjemného parku u Labe mi vylepšily náladu.



Opět hradby



Pohled přes Labe na krásný kostel.



Nymburk se mi zdá nejhezčí přes Labe.






Facebook - Srovnávací fotky



úterý 16. listopadu 2010

Obrázek pro milovníky historie


Takhle jsou vidět z Podolí Vyšehrad a Hradčany. Pěkně pohromadě i s Vltavou. Tři roky jsem blízko chodil do školy. U řeky jsme blbli, jednou dokonce utopili sešit naší fyzikářky, který si na konci hodiny omylem neodnesla. Chudák, byla na nás hodná, občas někomu nasolila kouli. Nejmladší z učitelského sboru, hned jí hodili funkci, z níž zjevně neměla velkou radost. Předsedkyně ČSM. Odmítnout? Psal se rok 1955. Dnes asi starší paní, která už určitě zapomněla, že neměla jeden rok žáky podle čeho klasifikovat
A já píšu něco úplně jiného, než jsem chtěl.
Další čtyři roky jsem jezdil po nábřeží tramvají do školy denně. Zajímal mě krásný pohled na historii? Někdy jsem opisoval za jízdy domácí úkol od spolužáka, jenž si nemyslel, že domácí úkoly jsou buzerováním mládeže. Ale opsat dal! Když už jsem měl čas okounět, tolik hezkých holek bylo ke koukání. Čumět na Vyšehrad? K smíchu.
Dlouhá léta jsem později bydlel na sídlišti Lhotka. K cestě do vnitřní Prahy jsme používali metro z Kačerova. Do Podolí jsem občas jezdil za rodiči. Moje dospívající dcery mě překvapily. Prý jezdí do města autobusem a tramvají přes Podolí. Není hezčí tramvajová trať než je úsek z Braníka k Národnímu divadlu. Jet a dívat se. Když myslej...
Zase bydlím v Podolí. Mám oči, tak se dívám. Po holkách. Často je mi odpovědí vyděšený pohled mladé dámy:
"Proboha, co ten vopelichanec tak čumí?"
Dívám se na Vltavu, Vyšehrad, Pražský hrad. Co mi zbývá?
V neděli jsem jel podle řeky na kole, mrzelo mě, že už jsem před časem uložil kraťasy nahoru do skříně, aby si do jara odpočinuly. Jestli nám takhle vyhrožuje tisíciletá zima...
V místech, kde jsme kdysi zničili sešit naší fyzikářky, jsem vyndal foťák.
Bože, tady je krásně.


Facebook - Václav Víšek

Karel Hynek Mácha

Karel Hynek Mácha, dnes je mu 200, napsal Máj, ten se odehrává v krajině, kterou miluju, na Kokořínsku. Byl tulák a proto je mi blízký. Foťák nebyl ještě vynalezený a tak Karlu Hynkovi nezbylo nic jiného než kreslit a kreslit... Takhle viděl Kokořín.




Facebook - Václav Víšek

středa 10. listopadu 2010

Kudy uháněl Šemík

Měl jsem bezdětnou tetu. I stalo se, že při pohledu na mne, vyšly na povrch její nevužité pedagogické schopnosti. Začala vyprávět. Tu o Horymírovi a jeho skvělém koni Šemíkovi.

"Horymír dvakrát objel vyšehradské nádvoří, pohladil věrného Šemíka a ten v plném trysku přeskočil hradby i Vltavu pod nimi a sral si to..."

Zarazila se, nervozně těkala očima. Rozzářila se, že konečně našla výraz, který mohla říci dítku školou povinnému:

"...a uháněl k Radotínu."

To bylo asi poprvé, kdy jsem o Radotínu slyšel. Nějaký čas bojovali radotínští fotbalisté i o postup do 1.ligy. Někdy jsem zavítal při turistických záležitostech, je tu kousek do hezké přírody. Na průmyslovce jsem měl spolužáka z Radotína. Mimochodem, našli jsme se tady na Facebooku, mám ho v seznamu přátel. Narodil se v Radotíně, do školy chodil v Radotíně, oženil se v Radotíně a jak to vypadá, i... ale ne, na to je ještě dost času. Myslím, že bude mít z mého souboru Srovnávacích fotek radost.

Kdysi zemědělská obec se postupně stávala průmyslovým městem, které spokla nenasytná Praha. Svou pouť zde končí Berounka. Vím, že soutok s Vltavou je v Lahovicích, ale těch se jenom malinko dotýká, je trochu znehodnocený dopravními stavbami. Radotínem protéká skutečná řeka. Berounku znám dobře, ale tady v Radotíně jsem ji objevil teprve v důchodu. Pěkná cyklostezka sem vede. Příjemná cesta z mého bydliště v Podolí.

Neustále sháním staré fotky. Narazil jsem na stránky Letopisecké komise v Radotíně. Mají skvěle vedené stránky:


Radost pohledět. Přestože už víc jak 30 let jsou součástí Prahy, zajímá je historie i současnost. Srovnávací fotky jsem začal letos tvořit pro zábavu na různých místech. A tak mě napadlo... Ty staré fotky ukazují na vesnickou zástavbu, jen tu a tam jsou zbytky starých usedlostí. Nechce se mi hodnotit, co se v Radotíně změnilo k horšímu nebo k lepšímu. Je to jen dokumentace.

Při focení v blízkosti nádraží se u mě zastavil pán, kterého zajímalo, co fotím, představil se mi, že dochází do Letopisecké komise a jestli nemám nějaké fotky. Byl trochu zklamaný, že mám jen ty jejich. Však jim svoje výtvory pošlu.



Malá Chuchle,
lázně
Tohle fakt není ještě Radotín. Ale jinudy nemohli Horymír se Šemíkem uhánět. Flinty ještě nebyly, tak stačilo, když je nikdo nedohonil. A Šemík byl mimořádný kůň. Tady, v Malé Chuchli musel být pramen, když tu hodně později vznikly lázně. Napili se, oddechli a mazali dále.


Radotín
V 19.století se začalo jezdit do Radotína vlakem. Tahla fotka je ze století dvacátého, ale tehdy málokdo vlastnil auto.



Hned před nádražím bývala zahradní restaurace a hotel U ventilátoru. Později administrativní budova. V pravé časti prodávají vína.




V roce 1913 se na nádraží chodilo po této cestě. Na staré fotce mezi stromy prosvítá hospoda U ventilátoru, na nové svítí do zelena.




V době první republiky už se Vrážská ulice k nádraží podobala dnešnímu stavu, i chodník byl.




Jen krůček od nádraží byl hotel U Kopáčků. Do Radotína museli přijíždět Pražáci na výlety, na letní byt, těch bývalých hotýlků je tu dost. Dnes tu sídlí zámečnická firma. Vpravo nahoře na nové fotce vykukuje budova dnešního hotelu Radotín. Jsem přesvědčený, že to je podnik, kde je pro hosty připraveno maximální pohodlí, ale tak možná na služební cestu...




Horymírovo náměstí. Něco tu po uprchlém vladykovi zůstalo. A kde je něco Šemíkovýho? Bez něj by Horymír byl jako Josef Váňa na Velké Pardubické pěšky.




Tohle je stále pohled na Horymírovo náměstí, jen trochu posunutý. Náměstí je trochu zavádějící název. Dnes tudy vede rušná komunikace. Na historické fotce je vidět lávka přes Radotínský potok, po té asi chodili radotínští na nádraží. Nebo k ventilátoru.
Tady jsem musel na koleje, což se nesmí. Mnohokrát jsem byl školen coby zaměstnanec drážní organizace.




Myslím, že k ventilátoru se chodilo spíš na nedělní posezení, vždyť v centru obce se to hospodami jen hemžilo.
U Hamanů. Jak tak majitelé přestavovali, hospoda se stěhovala, z našeho pohledu doleva, kde je dnes pizzerie.
V roce 1900 se strejci nastrojili, vylezli ven a pózovali. Do Radotína přijel fotograf. Kdyby tak tušili, co všechno si dnes v nápisy polepeném baráku můžou koupit. A kdyby ještě tušili, že za 110 let si s fotkou bude hrát u zázračné bedničky jiný strejc a v celičkém světě si lidé budou moci prohlídnout štamgasty od Hamanů.
Tehdy byl na návsi u potoka klid, dnes jsem musel poměrně dlouho vyčkávat, až nepojede nic. Ony ty veliké almary na kolečkách vysloveně stínily.




Hostinec U koruny, kde bývalo i kino, později se z něj stalo kulturní středisko a tak je tomu dodnes.



Venkovská hospoda U Pospíšilů, později Na Klondajku, v původní budově je čínská restaurace, je tu i herna a po ulici uhání jedno auto za druhým




Nejen hospody... U Nebeských, to byl asi důležitý statek. Však nese číslo popisné 1.




Hned vedle objektu U koruny se říkalo U Drchotů.




Nad Radotínem je vrch Klapice. Ulice tím směrem vedoucí se dnes jmenuje Pod Klapicí.



Stále ulice Pod Klapicí, poslední barák vpravo je hotel Cerha.




Hotel, tedy bývalý, Cerha. Dnes restaurace U Kestřánků.




Radnice se nalevo o něco zvětšila, trochu zmodernizovala, trochu obrostla. I škola vykukující vpravo nahodila patro navíc.




Kostel a škola. Místo přívozu je lávka, Berounka, pokud není povodeň, poklidně míří do Vltavy. Tehdy jako dnes.




Proti proudu řeky vede příjemná cyklostezka směrem na Černošice. Kousek odtud jsou Radotínské lázně. Jestli tudy prchala k Neumětelům dvojice Šemík, jezdec Horymír, a ohlédla se, mohla vidět tohle. Kdyby ovšem měli věštecké schopnosti kněžny Libuše.






Facebook – Srovnávací fotky





Další srovnávací fotky z různých lokalit