středa 30. května 2012

Z Berouna proti proudu řeky

Tak nějak jsem si vyjel. Těžko plácat o skvělých záběrech. O svých poblmech jsem kdesi napsal. Adresa?
Jistěže jsem to nezabalil. Mám rád vesnice, ač rodilý Pražák, někde ve mně trčí venkovan, ne ten, který přijíždí jen za odpočinkem. Dlouhá léta jsem byl přesvědčený, že jednou budu bydlet mimo Prahu. Nestalo se. Se sedmdesátkou na krku, coby puncovaný Pražák… spíš ne..
A tak občas vyrazím, porovnávám zdánlivě neznámé lokality, baví mě to.
A vůbec, na Berounce je hezky.

Hýskov
Obec vznikla spojením Hýskova a Staré Huti, kde byly železárny a narodil se tu spisovatel František Nepil.

Možná se zdá jejich náměstí trochu chudé, ale kaplička, vykukující na pravém okraji, je hezká. Nestojící dům uprostřed býval obchodem.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích (Baron 2007).


Pohled v opačném směru. Kaplička a jeden dům v pozadí, jinak je všechno jiné.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích (Baron 2007).



nádraží v době, kdy neslo nápis Stará Huť nad Berounkou.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích (Baron 2007).


obchod pana Václava Žáčka blízko železniční trati. Dnes obytné stavení.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích (Baron 2007).


tady se Žáčkův obsch trochu vzdálil.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích (Baron 2007).


Stradonice
Obec od Hýskova kousek, na pravém břehu Berounky. Keltské hradiště nad obcí bylo založené asi 120 let před naším letopočtem. V roce 1877 zde byly nalezeny zlaté a stříbrné mince byl kopec vyrabován, tisíce vzácných nálezů je v soukromých sbírkách i v muzeích mimo Českou republiku.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích (Baron 2007).


Pohled z trochu jiného úhlu.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích (Baron 2007).


Do třetice ještě jiný záběr. Stavba – krabice je hospoda.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích (Baron 2007).


Klamovka
Vila Vlasta z roku 1874, kterou v roce 1904 koupil František Hrubant, otevřel v ní restauraci s ubytováním pod názvem Klamovka. Jak jsem pozoroval cvrkot, pravděpodobně se do budovy hospoda vrací.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích (Baron 2007).


Nižbor
je moc pěkné místo, většina dochovaných fotek, které se mi dostaly do rukou, jsou pohledy z výšky, kam jsem se nedostal a pokud bych se dostal, pro porost by nebylo co srovnávat.
Stával zde hrad, na zámecké sídlo ho přestavěli v 17.století Šanovci.
Fungovala tu železná huť zvaná Nová, na rozdíl od Staré, Hýskovské.
Sklárna zde byla postavena v roce 1903 Antonínem Rücklem, jehož potomek si ji znovu koupil po roce 1989, na rozdíl od mnohých českých skláren, se v ní stále pracuje.
Také tu pobýval asi měsíc Bedřich Smetana. Podle nižborských obyvatel troubení zdejších hasičů inspirovalo skladatele k napsání fanfár k Libuši. Bylo by zajímavé, kdyby na volbu dalšího českého prezidenta přijeli troubit hasiči z Nižbora.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Album starých pohlednic Křivoklátsko a Český kras (nakladatelství 555, 2003)


sokolovna
Sokolové v roce 1931 koupili zchátralý objekt a přestavěli ho. Stavební buňky na dnešní fotce jsou tu kvůli stavbě. Jsou tu dost značné výkopové práce, potěšilo mě, jak hezky vyřešili průjzd stavbou cyklistů, protože byla přerušena nová cyklostezka.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Album starých pohlednic Křivoklátsko a Český kras (nakladatelství 555, 2003)


U lípy
Bývalý knížeci hostinec, který nová doba zmodernizovala podle svého vkusu. Ovšem najedl jsem se v restauraci U lípy dobře před 30 lety i dnes.
Historickou fotku jsem okopíroval z publikace Album starých pohlednic Křivoklátsko a Český kras (nakladatelství 555, 2003)

 
 
Facebook - Srovnávací fotky


středa 23. května 2012

Kniha, která mě rozčílila

Na obrázku je titulní stránka knížky. Krásné publikace, plné starých pohlednic z Rokycanska. Za zveřejněná srovnání starého s novým v městě Rokycany jsem byl pochválen několika místními občany, až mě pýcha přepadla. Jsem rád, že jí mám, vždyť jsem za ní zaplatil přes pět stovek. Váží kilo třicet a stojí mi za to, abych se s ní vláčel v batohu a na kole.

Jsem šťastný, když v ní můžu listovat a zkoumat, jak se všechno kolem nás mění. Sednu si ve vesnici na lavičku ve stínu, vyndám knihu a vzteky začnu prskat. Doputoval jsem v horku do vsi jménem Stradonice. U Berounky, do Rokycan poměrně daleko, nemůže mě uklidnit ani pocit, že sedím pod vrchem, na němž bývalo staré keltské hradiště.

Čert ho vem, hradiště, historické pohlednice zůstaly v publikaci Berounsko. Stejný tvar, podobná obálka. Hledám marně na poklidné návsi někoho, komu bych vynadal.

Malý chlapeček má radost, že se naučil zdravit, křičí na mě „Dobý den“, táhne maminku ke kašně, kde teče pitná voda.

Před chvílí jsem projížděl po nově značené cyklostezce z Berouna po pravém břehu řeky. Skončil jsem na poli, nadával jsem do prázdného prostoru, že neuměj pořádně označit cestu. Vrátil jsem se na rozcestí, šipka zřetelně ukazovala jinam. Asi ji někdo mezitím přitloukl, přece nejsem slepej!

Mám sebou i jiné fotky a jsem rád, že nefotím na kšeft. Holt se sem ještě vypravím jindy. Třeba, až bude otevřená hospoda. Vlastně je dobře, že budu v Nižboru dřív. Cestou ještě vyfotím hřbitov, s myšlenkou, že na tohle je ještě čas, uháním pryč.

Už takových 40 let tomu nazad. Jezdili jsme měřit na Krušnou horu nad Novým Jáchymovem, cestou jsme v nižborské hospodě U lípy obědvali, večeřeli, podle denní doby. Tehdy obyčejná hospoda, nijak nevzbuzující důvěru, někdo nám ji doporučil. Výborně vařili.

Čtyřicet let je dlouhá doba, venku zahrádka, kde neobsluhují, uvnitř ochotný mladík. Skvělý vepřový guláš a k tomu, světe div se, houskové knedlíky. Vypadaly jako houskové knedlíky, voněly i chutnaly. Téměř jako dávné maminčiny, která neměla čas poslouchat přednášky o zdravé výživě. Jestli jsem jedl polotovar, byl hodně povedený.

Že by v hospodě U lípy sídlil šotek, který nedopustí, aby hosté odcházeli s pocitem, že jejich žaludek zaslouží lepší zacházení?

Vrátil jsem se do Berouna, mám pár starých fotek v notebooku. Na náměstí prodávají mléko z farmy, tak aspoň tvrdí upoutávka, která začíná zabučením:

„Přivezli jsme vám mléko, mléko z farmy…“. Kupců je dost. Poslouchat kolem dokola tři stejné věty je balzám na nervy…

Před 4 roky jsem si zde koupil u Bati boty. Na chození v přírodě, na kolo. Jako bývalý dálkový chodec jsem vybíravý. Nic mi není dost dobré, na značky se vůbec nedívám, nedovedu si představit, že bych si obuv vybral na internetu. Dlouho mi botky sloužily, ale už je na nich vidět, že co nevidět půjdou na odpočinek do kontejneru. Mám je na nohou, ať se ještě holky podívají, odkud jsou.

Vlezu do prodejny, kousek od vchodu vidím boty, jako by mým vypadly z oka. Nejsou úplně na chlup stejné, kosmetické drobnosti jiné, ale udělaly mi radost. Vyzkouším je, padnou. Pokladní se směje, když ji vysvětluju svou historku. Slibuju jí, že za 4 roky jsem opět přijdu.

Prý radši dřív. Platím 999. Jako u Bati.

Firmě prý vyčítají konzervativnost, nevšímá si moderních trendů, málo mění design. Člověk by neměl zůstávat pořád na stejném místě, měl by se vyvíjet. Když ale mě na botách, zvláště sportovních, zajímá hlavně, jak se v nich chodí. Tímto chválím konzervatismus, už mám svůj věk. Trendy můžou být jiní.

Léta, kdy jsem jel z Prahy do Berouna a zpět jen tak s prstem v nose, jsou fuč. Sedám na vlak, v Chuchli krabici přidělám na nosič. Projíždím Braník, potkám známé, pozdravíme se, pár slůvek prohodíme.

Ani se nediví mé krabici, přestože dobře víme, že může obsahovat leccos.

Třeba boty od Bati.

pondělí 21. května 2012

Louny 2.část

Pokračování příspěvku Louny 1.část

Komenského náměstí
Vlevo je škola, jak už je v Čechách na náměstích Komenského zvykem. Levý kopec, dnes za stromy je Raná, pravý, nižší Oblík.


roh ulic Vrchlického a Na Valích
V dáli škola.


Na valích
Tady pevně doufám, že jsem nefotil jiný barák. V roce 1898 tu vznikla Veřejná knihovna a čítárna.


Česká ulice,
dříve Židovská. V levém domě v popředí je restaurace U Žida.


Horní část


Její konec, vyústění do ulice Beneše z Loun a kostel svatého Mikuláše. Při srovnávání jsem tu měl mnoho styčných bodů, mezi jiným i věže a ozdoby na kostele. Všechno mi bezvadně sedělo, jen dům vlevo s růžovým nádechem vadil. Po delším mučení jsem zjistil, že je vyšší než původní. To mi snad udělali schválně.


Korunní ulička,
Spojující Pražskou ulici s Mírovým náměstím.


ulice Beneše z Loun
S krásným pohledem na kostel svatého Mikuláše. V domě vedle kostela bývala latinská škola a na zdi je dodnes nápis z 16.století.


Zde vznikla v roce 1844 první lounská obrozenecká knihovna. Dnes se dům jmenuje Vikárka. Tahle detailní srovnání domů jsou zdánlivě jednoduchá, není tomu tak. Však domy takhle spolu vypadají jako kamarádi z mokré čtvrti. Nebo fotograf se trochu potácel.


Rovnal jsem podle domu vlevo – hotelu Union, snad srovnání odpovídá.


svatý Mikuláš, portál


fortna
Stará fotka není z nejkvalitnějších, ale bylo mi líto ji vyřadit, když tam děti tak pěkně pózovaly.


Pivovarská ulice
S objekty Oblastního muzea. Vpravo dům U bílého jednorožce, naproti dům pánů Sokolů z Mor. Před radnicí v dáli se právě bourá pivovar. Místo něj je dnes moderní úprava Galerie Benedikta Rejta z let 1993-98 mnohými ceněnou, jinými odsuzovanou.


Žatecká ulice
Levá strana je celá přestavěná, v pozadí Žatecká brána.


Žatecká brána,
jejíž podoba se měnila. Poslední úprava z roku 1996. A opět to šílené véčko. Říše bojovala za Evropu, stálo to hodně životů a utrpení, aby skončila neúspěšně.


Žižkova
Tady mi dalo dost práce pochopit situaci. Vlevo barobní špitál. Vedle něj se otevřel pohled na most přes Ohři a Jiráskovy mlýny.


loutkové divadlo

Cestou na nádraží jsem potkal nejstarší kamenné loutkové divadlo v republice, z roku 1920.


Facebook - Srovnávací fotky




















neděle 20. května 2012

Louny 1.část

LOUNY

Pamětníků rozhlasového hlášení stavu vody na českých tocích pomalu ubývá. Televizní seriály v mém dětství nebyly, poslouchalo se rádio. Často jen jako kulisa, tolik jsme se pokrokem nezměnili. Nerozumné dítě poslouchá slova, ptá se rodičů, co to jsou „ohřelouny“. Odpověď si nepamatuju, určitě byla opentlena zvednutým zrakem, pousmáním. V dospělosti jsem pochopil, že Louny leží na řece Ohři a patrně někoho z posluchačů zajímá, jaký je tam stav vody.

Moje zaměstnání i vášeň tuláka mě do města zavedly, ač se třeba nepamatuju, že bych zhlédl lounské náměstí. Někdy v sedmdesátých letech jsme měřili něco v rozsáhlých železničních dílnách, myslím, že účelem tehdejší práce bylo, abychom se příliš neflákali. I takové situace jsem ve své práci zažil.

Měřili jsme u nádraží, v ubytovně hned vedle bydleli, večer po práci na pivo chodili do nejbližší hospody u dráhy. Pracovali jsme do večera ne proto, že jsme chtěli rychle vybudovat komunismus. Měli jsme úkol a když jsme ho udělali dříve, odjeli jsme domů a psali si diety… Snad už je to promlčené. Prohlídky města se nekonaly.

Publikaci o zmizelých Lounech jsem si připravoval už na podzim, všechno pročetl, označil lokality na plánu města, řekl bych, že mě přepadla jakási podivná pořádkumilovnost. Na srovnávací fotky došlo až letos v květnu. Z Prahy do města je špatné vlakové spojení, jen v sobotu a v neděli jede šikovný spěšňák. Doba, kdy přes Louny jezdily rychlíky do Mostu přímo z Prahy, je už pryč.

Přečetl jsem si o historii města, ve vlaku jsem listoval v knížce. Určitá recese, se kterou jsem předloni začal vyrábět srovnávací fotky a vytahovat se s nimi, se změnila v chuť provozovat turistiku trochu jinak, než jsem byl v životě zvyklý. Stále víc chci vědět, co vlastně fotím. Ani celodenní návštěva nemůže způsobit, že bych se stal znalcem města. Jsem pozorovatel, který své výtvory zvěřejňuje s rizikem, že dostane za chyby a nesmysly přes zobák, pochopitelně jen virtuálně.

Chodím, dívám se, často překážím. Doma mám radost z povedeného, vztek, když vyhazuju srovnání, které jsem zvoral.

Město kdysi velice významné, za třicetileté války hodně zdevastované. Časem se opět postavilo na nohy. Čtu o tom, jak se bouraly historicky vzácné budovy nejen v době nedávno minulé, ale i koncem 19.století. Poslední podloubí na náměstí zmizelo v roce 1926.

V roce 1960 se staly Louny střediskem velkého okresu, přibývali obyvatelé, kteří chtěli někde bydlet a tehdejší komunističtí vládci rozhodli o likvidaci Žateckého předměstí, jež mělo starší historii, než samotné město. Dnes jsou zde paneláky. Zbyly jen vzpomínky lidí, kteří stárnou a mizí v nenávratnu. A fotky. Stejně zmizelo i předměstí Pražské.

Můj pohled je amatérský, publikace Zmizelé Čechy – Louny z nakladatelství Paseka (2011), ze které je většina fotek, které jsem srovnával s dneškem, je štědrá na informace, stejně jako Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III.díl Karla Kuči (Libri 1998).

Opisovat nebudu, ale jedna maličkost mě zaujala. V roce 1400 byl popraven Jeroným Vanda – pro zpronevěru, na přelomu 19. a 20. století bylo rozprášeno zastupitelstvo, tehdy mladočeské, pro finanční machinace při stavbě spořitelny. Cítíme se na vyšší úrovni, než naši předkové, brzy budeme potřebovat jiný typ auta k jinému kostýmu, mobilem se spojíme i s klokanem v Austrálii, ale kradem pořád stejně jako před 600 lety.

Prošel jsem Louny, byla studená neděle, však vládnul Servác, větrno, oblačno, občas slunečno. Dobře jsem se najedl v pěkné restauraci ve Vrchlického ulici, jejíž jméno jsem okamžitě zapomněl, z fotky název nepřečtu, za peníze menší, než bych zaplatil v Praze. Nikdo mě nepřepadl, třebaže vypadám podivně s batohem a s taškou, která by klidně mohla obsahovat krabicové víno.

Zdaleka jsem nestihl všechno. Partie u Ohře jsou teď pěkně zelené, ale pohled na město přes vodu, který bývá vždy hodně efektní, bude muset počkat až na chvíli, kdy listí začne opadávat. Tenhle podzim už to vyjít musí.


Mírové náměstí
Začínám na náměstí u nejhonosnější stavby, podle publikací předimenzované. Před ní tu stál prý velmi cenný renesanční dům U tří lip, který byl stržen v roce 1886.


Radnice dřívější.


Nemám nic proti spořitelnám, ale těch posledních baráků na náměstí s podloubím mi přijde líto. Zmizely v roce 1926, aby nebylo všechno na komunisty.


Dům na rohu Pivovarské ulice. Tohle srovnání jsem si možná mohl odpustit, ale i to je historie. Za nacistické okupace zde bylo místní velitelství NSDAP. Dodal bych, zaplaťpámbu už historie.


Němci si náměstí přejmenovali na Victoriaplatz, proto ono velké V. Trochu mě děsí podobnost s jinými hloupostmi, které jsme v naší republice nastavěli na počest toho, kdo nacisty vyhnal.


V polovině 50.let tu fungovalo autobusové nádraží. Časem bylo přestěhováno na Žatecké předměstí, tam překáželo výstavbě panelového sídliště, našlo se místo na bývalém pražském předměstí, kde se taky bouralo… Nevím, kolik bývá v Lounech sněhu, v této chvíli zrovna byl.


Jižní strana.


Detail na jižní straně. Mezi galanterií Davida Neumanna a skladem oděvů Max Frankla vyrostla v roce 1893 Ventova tiskárna, teď je tu teta, nikoliv moje.


Pohled přes pár volů před Fantovým obchodem na kostel svatého Mikuláše.


Pohled na východní roh náměstí, odkud vychází Pražská ulice.


Hostinec Daliborka s řeznictvím, dnes sídlo okresního archivu.


Pražská ulice
Obchody tenkrát i dnes. Ulice je nyní pěknou pěší zónou, leč byla zima, zahrádky prázdné, lidi seděli v teple.


Tento záběr je dál od náměstí, na historické fotce je už z některých štítů obchodů vidět nastupující socialismus.


Další záběr z obchodní tepny Loun, tentokrát z doby, kdy jsme ještě patřili císařovi.


Pohled od školy. Nárožní dům, před kterým se potulují husy, je rodným domem Jaroslava Vrchlického, tehdy se jmenoval Emil Frída. Kutnohorský potok Vrchlici poznal až později.


Roh ulice Vrchlického, je hned naproti rodného domu básníkova.


Putování městem Louny bude mít další díl, který následuje.


Facebook - Srovnávací fotky


úterý 15. května 2012

Tetín - Svinaře - Liteň

Návštěvu Tetína jsem popsal stejně jako údolí Kačáku a Vráž ve svých poznámkách na adrese:
Představoval jsem si to jinak, fotil jsem mnoho, srovnával jen málo.

 
Tetín
Kostel svaté Ludmily přes rybník, jak uvádí publikace. Spíš rybníček, dnes už ani to. Požární nádrž. Bez drůbeže. Fotky nemají stejnou velikost. Bylo mi líto uříznout ze staré pohlednice děti, když už se vešla do záběru dnešní auta.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích (Baron 2007)


náměstí
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích (Baron 2007)


náměstí
Stará fotka je hodně mizerná, ale nakonec jsem zařadil, když už jsem do Tetína vyjel na kole.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích (Baron 2007)


kostely
V publikace je dost celkových pohledů na Tetín. Bohužel, dnes tyto výhledy vzaly za své. Tohle je jediné, co se hodilo ke srovnávání.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích (Baron 2007)


Fotky z výletu jsou na adrese:


Do Litně jsem chtěl jet už z Tetína. Moje staré nohy, nesoucí staré kosti, protestovaly. A tak jsem se do Litně vydal ve státní svátek. Do Zadní Třebaně vlakem, odtud vede nahoru sice stoupající, ale dost pozvolná silnice.

Kdo to zná, asi zavrtí hlavou. Tam je přece krpál jako blázen. Ano, ale jede-li se z Třebaně až do Svinař, je to trochu jinak. Odtud mám přece též staré fotky.

Ve Svinařích je zámek, který za doby vlády komunistů používalo JZD. Dovedu si představit, v jakém stavu ho kupoval v roce 2003 Jiří Nosek Obnova jistě potrvá ještě nějaký čas. Několik let pořádají sraz uměleckých kovářů – Svinařské řetězení. Na objektu se pracuje, je oplocený, nedostal jsem se dovnitř.

Dva obrázky jsem porovnal s dneškem. Málem jsem rozbil doma počítač, jak to nešlo dohromady. Pohlednice byly malované, mohl jsem se hned všimnout strnulých postav.

Výsledkem mého snažení jsou tři srovnání, možná nejsou příliš atraktivní.


Svinaře
škola


náves


náves


Kopci do Litně jsem se nevyhnul, nebyl tolik zlý. Městys, která může leckomu připadat trochu chcíplá. Připadlo mi, že má slávu už za sebou. Nahodilý poutník, za něhož se pokládám, může mít zastřený zrak, nebo mě ovlivnil pohled na nákupní středisko, které je fascinující. Tak, že jsem začal uvažovat o založení galerie „nejkrásnějších“ nákupních středisek.

Liteň má zámek rodiny Daubků, kterým patřil i pivovar a lihovar. Liteňská pivnice bývala i v Berouně. V letech 1853-56 vykonával funkci správce otec Svatopluka Čecha. Budoucí básník a spisovatel, narozený v roce 1846, tu s rodiči prožil část dětství. Asi se kolem sebe hodně díval, no básník, a poslouchal. Je známo, že tito lidé seberou, co není přivázané, v roce 1879, ze vzpomínek sestavil dílo Ve stínu lípy. Jak sousedé povídají pod lipou.

V parku u zámku, školy či kostela stojí pomník básníka skutečně ve stínu, třebaže podle mého chabého pohledu převládal květ kaštanu, pardon jírovce.

Malá vzpomínka. Na průmyslovce jsme probírali Svatopluka Čecha zároveň s jeho vrstevníkem, Jaroslavem Vrchlickým, samozřejmě, že se puberťákům tihle kluci pletli. Byl jsem vyrušen ze čtení něčeho zajímavějšího pod lavicí a vyvolán ke zkoušení.

„Lyrika Jaroslava Vrchlického“, zněla otázka.

„Písně otroka.“

„Taky Temno a Maryša?“

„To ne, to nenapsal.“ Zasmál jsem se vtipu dobrého češtináře.

Byl jsem přesvědčený, že jsem kouli dostal za to, že jsem věděl málo. Teprve nahlédnutím do učebnice jsem objevil skutečnost. Dívám se na Svatopluka Čecha v kameni, nevypadá, že by se na mě moc zlobil, že jsem jeho dílo přiřknul Vrchlickému.

Zámek nepřístupný, muzeum zavřené, přestože byl zrovna státní svátek. Skončil jsem v restauraci Ve stínu lípy, liteňské pivo nečepují. Kdysi jsem absolvoval pár výletů s turistickým oddílem. Jeden vedl přes Liteň. Mně se krajina kolem moc líbí, ale po procházce patří dát vydělat i hostinskému. I turisté zašli, posvačili, znalci tvrdili, že v zámku je pamětní deska básníkova. Všichni vyrazili do terénu, oblézali všechny objekty. Někteří se vrátili i poškrábaní, ale šťastní. Našli. Kromě mě a ještě jednoho barbara. Jediní dva jsme kouřili a tak jsme si v klidu dali k dalšímu pivu i zasloužené cigáro a nemuseli čelit nepřejícím kuřákům. Dobře si ty pohledy pamatuju, ještě po třicetiletém nekuřáctví a snažím se ke kuřákům chovat jako k lidem.

Fotky z výletu jsem vložil na adresu:

Liteň
náměstí
od východu. Vpravo je poštovní úřad. Proporce na staré pohlednici úplně nekorespondují se skutečností, postavy strnulé, není to fotka, malovaný obrázek. Přesto jsem srovnání zařadil, je, podle mě, zajímavé.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích (Baron 2007)


budova liteňské záložny,
Donedávna zde fungovala pobočka České spořitelny. Podle hlasů myslím, že se dnes v budově bydlí.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích (Baron 2007)


Náměstí, pohled od jihu. Moc toho tu nezůstalo. Škola se zvýšila, místo hostince U Vitáčků zdobí liteňské náměstí moderní nákupní středisko, architekta jsem nezjišťoval.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích (Baron 2007)


náměstí
Pohled opačný, od školy, silnice nahoru vede do Skuhrova.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích (Baron 2007)



sady Svatopluka Čecha

Zblízka. Škola, kostel. Pod stromy se skrývá básníkův pomník. Stejně je to zajímavé, všechno se točí kolem jména Svatopluk Čech a přitom tu žil v době, kdy mu bylo 7-10 let. Byl tady potom ještě někdy? Možná muzeum, které nese i jeho jméno, by prozradilo. Bohužel, bylo zavřené.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích (Baron 2007)


nádraží
Uvedené do provozu v roce 1901 na trati Zadní Třebaň – Lochovice.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Berounsko na starých pohlednicích (Baron 2007)


Facebook - Srovnávací fotky


Další srovnávací fotky z různých lokalit