Vencovy pindy: Louny 1.část

LOUNY

Pamětníků rozhlasového hlášení stavu vody na českých tocích pomalu ubývá. Televizní seriály v mém dětství nebyly, poslouchalo se rádio. Často jen jako kulisa, tolik jsme se pokrokem nezměnili. Nerozumné dítě poslouchá slova, ptá se rodičů, co to jsou „ohřelouny“. Odpověď si nepamatuju, určitě byla opentlena zvednutým zrakem, pousmáním. V dospělosti jsem pochopil, že Louny leží na řece Ohři a patrně někoho z posluchačů zajímá, jaký je tam stav vody.

Moje zaměstnání i vášeň tuláka mě do města zavedly, ač se třeba nepamatuju, že bych zhlédl lounské náměstí. Někdy v sedmdesátých letech jsme měřili něco v rozsáhlých železničních dílnách, myslím, že účelem tehdejší práce bylo, abychom se příliš neflákali. I takové situace jsem ve své práci zažil.

Měřili jsme u nádraží, v ubytovně hned vedle bydleli, večer po práci na pivo chodili do nejbližší hospody u dráhy. Pracovali jsme do večera ne proto, že jsme chtěli rychle vybudovat komunismus. Měli jsme úkol a když jsme ho udělali dříve, odjeli jsme domů a psali si diety… Snad už je to promlčené. Prohlídky města se nekonaly.

Publikaci o zmizelých Lounech jsem si připravoval už na podzim, všechno pročetl, označil lokality na plánu města, řekl bych, že mě přepadla jakási podivná pořádkumilovnost. Na srovnávací fotky došlo až letos v květnu. Z Prahy do města je špatné vlakové spojení, jen v sobotu a v neděli jede šikovný spěšňák. Doba, kdy přes Louny jezdily rychlíky do Mostu přímo z Prahy, je už pryč.

Přečetl jsem si o historii města, ve vlaku jsem listoval v knížce. Určitá recese, se kterou jsem předloni začal vyrábět srovnávací fotky a vytahovat se s nimi, se změnila v chuť provozovat turistiku trochu jinak, než jsem byl v životě zvyklý. Stále víc chci vědět, co vlastně fotím. Ani celodenní návštěva nemůže způsobit, že bych se stal znalcem města. Jsem pozorovatel, který své výtvory zvěřejňuje s rizikem, že dostane za chyby a nesmysly přes zobák, pochopitelně jen virtuálně.

Chodím, dívám se, často překážím. Doma mám radost z povedeného, vztek, když vyhazuju srovnání, které jsem zvoral.

Město kdysi velice významné, za třicetileté války hodně zdevastované. Časem se opět postavilo na nohy. Čtu o tom, jak se bouraly historicky vzácné budovy nejen v době nedávno minulé, ale i koncem 19.století. Poslední podloubí na náměstí zmizelo v roce 1926.

V roce 1960 se staly Louny střediskem velkého okresu, přibývali obyvatelé, kteří chtěli někde bydlet a tehdejší komunističtí vládci rozhodli o likvidaci Žateckého předměstí, jež mělo starší historii, než samotné město. Dnes jsou zde paneláky. Zbyly jen vzpomínky lidí, kteří stárnou a mizí v nenávratnu. A fotky. Stejně zmizelo i předměstí Pražské.

Můj pohled je amatérský, publikace Zmizelé Čechy – Louny z nakladatelství Paseka (2011), ze které je většina fotek, které jsem srovnával s dneškem, je štědrá na informace, stejně jako Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III.díl Karla Kuči (Libri 1998).

Opisovat nebudu, ale jedna maličkost mě zaujala. V roce 1400 byl popraven Jeroným Vanda – pro zpronevěru, na přelomu 19. a 20. století bylo rozprášeno zastupitelstvo, tehdy mladočeské, pro finanční machinace při stavbě spořitelny. Cítíme se na vyšší úrovni, než naši předkové, brzy budeme potřebovat jiný typ auta k jinému kostýmu, mobilem se spojíme i s klokanem v Austrálii, ale kradem pořád stejně jako před 600 lety.

Prošel jsem Louny, byla studená neděle, však vládnul Servác, větrno, oblačno, občas slunečno. Dobře jsem se najedl v pěkné restauraci ve Vrchlického ulici, jejíž jméno jsem okamžitě zapomněl, z fotky název nepřečtu, za peníze menší, než bych zaplatil v Praze. Nikdo mě nepřepadl, třebaže vypadám podivně s batohem a s taškou, která by klidně mohla obsahovat krabicové víno.

Zdaleka jsem nestihl všechno. Partie u Ohře jsou teď pěkně zelené, ale pohled na město přes vodu, který bývá vždy hodně efektní, bude muset počkat až na chvíli, kdy listí začne opadávat. Tenhle podzim už to vyjít musí.

A taky jsem fotil jen tak, když mě něco zaujalo. Jsou tady: http://www.facebook.com/media/set/?set=a.440012096027044.111844.100000547727763&type=3&l=7529aaab86

Mírové náměstí

Začínám na náměstí u nejhonosnější stavby, podle publikací předimenzované. Před ní tu stál prý velmi cenný renesanční dům U tří lip, který byl stržen v roce 1886.

Radnice dřívější.

Nemám nic proti spořitelnám, ale těch posledních baráků na náměstí s podloubím mi přijde líto. Zmizely v roce 1926, aby nebylo všechno na komunisty.

Dům na rohu Pivovarské ulice. Tohle srovnání jsem si možná mohl odpustit, ale i to je historie. Za nacistické okupace zde bylo místní velitelství NSDAP. Dodal bych, zaplaťpámbu už historie.

Němci si náměstí přejmenovali na Victoriaplatz, proto ono velké V. Trochu mě děsí podobnost s jinými hloupostmi, které jsme v naší republice nastavěli na počest toho, kdo nacisty vyhnal.

V polovině 50.let tu fungovalo autobusové nádraží. Časem bylo přestěhováno na Žatecké předměstí, tam překáželo výstavbě panelového sídliště, našlo se místo na bývalém pražském předměstí, kde se taky bouralo… Nevím, kolik bývá v Lounech sněhu, v této chvíli zrovna byl.

Jižní strana.

Detail na jižní straně. Mezi galanterií Davida Neumanna a skladem oděvů Max Frankla vyrostla v roce 1893 Ventova tiskárna, teď je tu teta, nikoliv moje.

Pohled přes pár volů před Fantovým obchodem na kostel svatého Mikuláše.

Pohled na východní roh náměstí, odkud vychází Pražská ulice.

Hostinec Daliborka s řeznictvím, dnes sídlo okresního archivu.

Pražská ulice

Obchody tenkrát i dnes. Ulice je nyní pěknou pěší zónou, leč byla zima, zahrádky prázdné, lidi seděli v teple.

Tento záběr je dál od náměstí, na historické fotce je už z některých štítů obchodů vidět nastupující socialismus.

Další záběr z obchodní tepny Loun, tentokrát z doby, kdy jsme ještě patřili císařovi.

Pohled od školy. Nárožní dům, před kterým se potulují husy, je rodným domem Jaroslava Vrchlického, tehdy se jmenoval Emil Frída. Kutnohorský potok Vrchlici poznal až později.