čtvrtek 30. června 2011

Milešovka


Královna Českého středohoří. Na Milešovku se chodí pěšky. Kdo chce stanout na vrcholu s nadmořskou výškou 836 m, musí po svých. Nebo se zabalit do bedny a dělat, že je materiál, protože lanovka je nákladní.


Kdo propadne kráse Českého středohoří, je ztracený. Upřímně řečeno, tvrdím to i o jiných lokalitách, ale teď jsem na Litoměřicku. Či Ústecku? Těm kopečkům, které vypadají jako nevinné homolky, je to fuk. Každý, kdo si na nějakou takovou homolku vyleze, hned ji odprosí. Mnozí sem totiž jezdí s myšlenkou, že horské túry nejsou pro něj, myslí si, že ho čeká stejná pohoda jako v jižních Čechách u rybníků. Ale pohoda může mít různé podoby.

Na leccos jsem nepořádný, ale záznamy o svém toulání mám v pořádku. Samozřejmě, že nespočítám, kolikrát jsem se coural blízko Prahy, na Berounce, na Sázavě, kolem Dobříše. Kolikrát jsem byl v Řevnicích. To bych trochu magor. Nebo spíš velkej.

Na Milešovce jsem byl v úterý počtrnácté. Poprvé před 40 lety.


Tehdy jsem měl v plánu kombinovat kolo a nohy. Z Prahy do Libochovic, tam kolo do úschovny. Pak dvoudenní putování přes Litoměřice vpravo od Labe do Ústí, kde jsem pochopil, že pěší putování je pomalejší, ale vidím věci, jež bych jinak neviděl. Další den zpět přes Milešovku.


V noci jsem musel čelit nepříjemným otázkám, může-li Pražák (!) dělat bordel v Ústí, a spát na lavičce s chlebníkem pod hlavou. Naštěstí jeden z esenbáků byl starší, pochopil, že nejsem opilec náhodně pohozený v parku, po mém slibu, že budu na lavičce jen sedět a hned, jak se rozední, vypadnu, mě nechali být.


Bylo mi 28, nepamatuju se, že by mi kopec dal nějak mimořádně zabrat. Po letech chození po krajině jsem pochopil, že Milešovka není nejtěžší. Ona se dá chodit z Bílky, která je přes 500 metrů nad mořem. Z Milešova je výstup těžší, z Velemína delší. Kdo někdy vystoupal Varhošť ze Sebuzína, Lovoš z Lovosic nebo se vydal do Liběšic a vylezl na Sedlo, dobře ví, co je kopec. Pořád mluvím o Českém středohoří.


Výhled z Milešovky je úchvatný. Na všechny strany. Měl jsem foťák, ale zůstaly mi jen dvě fotky hory, před výstupem a po sestupu. Film stál peníze, někdy se musel i shánět.


V jedenasedmdesátém jsem se díky celkové atmosféře ve společnosti zcela ponořil do dálkových pochodů. Našel jsem zde hodně kamarádů, potkal jsem životní družku, vlastně to byla až do narození dětí hlavní náplň života. Byli jsme trpěni, protože se akce konaly pod hlavičkou nějaké organizace vřazené do takzvané Národní fronty. Jinak nešlo pořádat nic.

Jedenáctkrát jsem na kopec vystoupal v rámci dálkového pochodu. Akce byly organizované, počasí se nevybíralo, vždycky nějaké bylo. Pochody stokilometrové i kratší.

Jednou v listopadu jsme lezli s budoucí manželkou nahoru, slušně sněžilo, my dva byli snad jediní bez pokrývky hlavy.

Máma mi říkávala:

"Nos v zimě něco na hlavě, namrzne ti mozek a budeš pitomej."

Nevěřil jsem jí.



V roce 1987 jsme na velikonoční pondělí uspořádali rodinný výlet na Milešovku. Autobusem do Milešova. Podle fotek snad i zmrzlina byla. Nádherné počasí, děti byly zvyklé na leccos. Svačina, potomci, kteří měli být udolaní výstupem, začali řádit a lítat kolem dokola. Nechali jsme je, seděli jsme na místě, odkud je nejhezčí výhled.


Z idyly nás probudil řev. Nikdo by nevěřil, jak dokáže řvát sedmiletá drobná holčička. Z čela se jí řinul potok krve. Narazila na něco hlavou. Snad vyčuhující kovová trubka. V místní meteorologické stanici, přestože jinak byli k turistům hodně odměření, až nepřátelští, jí ránu zběžně ošetřili, krev zastavili, a Anča se stala hrdinkou dne. Však na fotce je vidět, jak situaci brala vážně, až tragicky.


Než jsem se dostali k lékaři, uplynulo několik hodin. Na pohotovosti mi řekl lékař, že tohle už nemá cenu šít, že holka bude mít na čele památku. Holt si bude česat ofinu. Vlastně ani nevím, jak je to dnes s její jizvou. Asi nosí ofinu.

V současnosti je ze mě cykloturista, ale narazil jsem na fotku Milešovky a zastesklo se mi. Někam se na kole nemůže, jsem nucený takové kopečky objíždět. Nechal jsem kolo doma zamčené.

Často cestuju vlakem s bicyklem. měl jsem tentokrát pocit, že mi něco chybí, kolo, přilba... Rychlík je v Lovosicích za hodinu, motoráček vysupěl do Chotiměře asi za čtvrthodinu. Nádraží otlučené, výdejna jízdenek zrušená. Kopce v okolí zůstaly. Nadmořská výška málo přes 300 metrů, přesto si připadám jako v pohádce. Pokud bych nechtěl vidět kopce, musel bych hledět na zem.

Po kilometru chůze pohádka dostala trhlinu. Vyhlášený motorest stále funguje a jejich bramborové knedlíky jsou chvíli po deváté hodině čerstvé a vynikající. I v hospodě je slyšet zvenku neustálý provoz. Nepřetržitá řada aut, jeden kamión za druhým. Velemín by mohla být pěkná vesnice, hezky položená, těžko se tu přechází vozovka, jejíž šíře není nijak ohromující.

Léta trvá spor o tom, kudy dálnice do Německa s přípojkou na Ústí nad Labem, povede. Dálnice je rozestavěná, Opárenské údolí je přemostěné. Mělo by být zdevastováno, určitě při výstavbě si své protrpělo, ale zničené? Je tu most přes údolí. Chtějí ho snad bourat? Pokud trasa povede jinudy, most tu zůstane na věky věkův.

Nejsem odborník, argumentů mají všichni zúčastnění určitě mnoho. Kde je pravda? každý má svou, nikdo nechce ustoupit, bojím se, že dojde k občanské válce. Zatím obyvatelé Velemína trpí. Nejen Velemína, kousek dál je Bořislav, a celé Labské údolí z Lovosic do Ústí by si oddechlo.

Postavil bych všem odborníkům, vzájemně se nenávidícím, montovanou halu s pryčnami hned vedle silnice. Nijak zvukově neizolovanou, bez klimatizace, bez které už se pomalu přestává úřadovat. Nemuseli by být o chlebu a vodě, dal bych jim vojenskou stravu, což může být i horší. Jinak zamčené dveře a hlídač se samopalem. Nepustit je ven, dokud se nedohodnou. Jakési konkláve kombinované s kriminálem.

Zanechávám fantasmagorických myšlenek, je vedro, udělám pár fotek, odcházím směrem nahoru. Většina cesty vede lesem.

Bývaly doby, kdy jsem kopec málem vyklusal. Jsem už moudrý, dech mě k tomu nutí, v batohu vodu a housky, koupené u Vietnamce v obci. Bude nahoře bufet? Ještě začátkem 70.let jakýsi fungoval, pak byl uzavřený, za čas zmizela i cedule.

Nahoře je bufet, ale zavřený, jen o víkendech, prý. Přemýšlím, je-li lepší bufet zavřený nebo žádný. Vybíral jsem si počasí kvůli fotkám, bohužel, shora se mi jeví docela slušný opar, ale to, co mi vylezlo z foťáku, pro moje neumělecké focení na památku dostatečné.

Jak je mým zvykem v posledních letech, přemýšlím, jestli sem ještě někdy... a tak do sebe vcucávám dojmy. Lezu po červené do Milešova a to čeho jsem se bál, je tady. Nohy trpí víc než cestou nahoru, kdy mám větší potíže s dechem. Potkávám dost lidí. Zdravíme se, málokdo nepozdraví. Dokonce se zúčastním diskuze, jestli se daly ligerosky (cigarety) šlukovat. Zajímavé téma při výstupu na čerstvém vzduchu.

Hospoda v Milešově je zavřená, prý můžu zabouchat a zavolat, pán je v prvním patře a přijde. Volám o pomoc, že mám žízeň, nikdo se neozývá, pán je buď necita nebo chrápe. Asi před 18 lety jsem z téhle hospody taky šel s blbou náladou, jeden pochodník sháněl někho, s kým by se mohl hádat o politice, divil se, že jsem ho poslal... daleko.

Dopíjím zbytek vody. Připravuju se na tříkilometrovou cestu po rozpálené silničce, míjím další hospodu, už zrušenou, v té jsem byl před 40 lety. Měl jsem tehdy salám s hořčicí, pěkně vychlazený a asi tři piva, taky vychlazené. Málokde se v dnešní době dostane v hospodě salám trvanlivý s hořčicí, či měkký s octem a cibulí. Mívají utopence či nakládaný hermelím, vše přivezené odněkud, takže ve všech hospodách stejné. Hostinští si utopence vyrábět sami nesmějí, museli by mít povolenou výrobu a tudíž předepsané vybavení kuchyně. Hygienici. Za komunistů byly utopenci též vzácností, ale v roce 1990 se jich vyrojilo... Dnes, hygienici. No jo, už mlčím.

Obchůdek, zjevně zavřený. Ale ne, jenom stažené rolety. Vietnamci, kteří převzali v téhle oblasti bývalé krámky Jednoty, kde toho moc nebylo, bývalo často jen otevřeno, pracují od rána do večera. Kdy bylo v takové obci otevřeno denně do 19 hodin? Nám se prý takové obchody nevyplácejí.

Koupil jsem si kozla v láhvi, nebyl z lednice, ale pitelný. Naproti stojí autobus. Ptám se řidiče, jestli nejede do Lovosic. Za dvacet minut. Dívá se na mě divně, protože na autobuse je veliká cedule. Dvacet minut, akorát na pivo. Ještě mě veze po vesnicích jako je Březno, Režný Újezd. Kouzelný kraj, nevím, jestli jsem někdy zrovna tahle místa navštívil. Skoro jako konec světa.

Ale za pár minut jsem v u nádraží v Lovosicích, kde teče pivo, jezdí rychlíky.

Původně jsem v duchu přemýšlel, že bych ještě Lovoš přidal, což jsem už v minulosti udělal. Minulost je minulost, dělám tlustou čáru. Teď mě bolej nohy. Jako čert.

Fotky jsem vložil historické, ale digitálem jsem jich dnes zase našvihal nepočítaně.
Spočítat se dají zde

nebo zde


BLOG TÝDEN






středa 29. června 2011

Praha - Karlín

Karlín, místo, kde jsem dva roky bydlel, narodil se nám zde syn, často mě sem zavedl osud. Dlouho jsem nemohl sehnat více historických fotek. Když už tak, byly z oblastí, kde se změnilo úplně všechno, jako třeba karlínský přístav. Publikace, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy, je skvělá, výborné texty Zdeňka Míky. Myslím, že zaujme i mnoho lidí, kteří sice Karlín neznají, ale mají vztah k historii.

Některá srovnání se mi nepovedla, na některá místa se budu muset vrátit, až nás navštíví listopad. Mnoho fotek jsem prostě nestihnul.

Já vím, měl bych se určité lokalitě věnovat bez přestávek a vyčerpat, co se dá. Mám už takovou povahu, nechci jezdit stále na jedno místo. Kdo má v sobě duši vandráka, pochopí. Ani chatu jsem si v životě nepořídil. Už jsem tu párkrát slíbil, že se někam vrátím, někdy jsem to splnil, někdy ne. Asi všechno nedodělám, co bych chtěl. Bože, tolik bych toho chtěl v životě stihnout a čas je nemilosrdný.

Předkládám pár srovnání z Karlína. Před 9 lety jsem stál u nádraží Florenc a díval se na místa, která se spíš podobala italským Benátkám. Voda opadla, projel jsem ulice na podzim, to na mě padl pocit, že tohle už nikdo nedá dohromady. No, Karlín žije, všechno není ještě hotové, ale žije. Dobře mu tak, Karlínu!

Všechny historické fotky jsem okopíroval z publikace Zdeňka Míky Karlín nejstarší předměstí Prahy, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2011.



ulice U nádražní lávky,
na starých mapách Nádražní. Zřejmě tudy, kolem zájezdního hostince U města Hamburku, místní obyvatelé na vlak. Kde je konec oné železniční trati?
Hospoda, která se stále jmenuje Hamburk, funguje. Za komunistů, kdy po desáté večer v okolí Václavského náměstí bylo nemožné dostat pivo, otevřeno měly jen vinárny a tam pivo nepodávali, tady, a ještě v jiné karlínské hospodě, U Kazdů, bylo pivo až do půlnoci.
Proč to vím? Doprovázel jsem do Karlína jednu místní obyvatelku a občas jsem se na jedno zastavil.



divadlo
kdysi postaveno jako varieté. Slavná scéna s obrovským hlediště, myslím, že dokonce největším v Praze.



průčelí domu U města Hamburku.
Jak jsme ho v dnešní době vyzdobili...



Invalidovna
Tenhle barák tu stál už v době, kdy se nevědělo, že bude nějaký císař František Josef I. Přišel jsem sem fotit v dnešní době, kdy byla Invalidovna dána do pucu všetně přilehlého parku. Je tu hezky.



kostel svatého Cyrila a Metoděje 
jsem již sem vkládal, ale tohle je jiný pohled a na staré fotce je vidět tramvaj. Ta zde dnes nejezdí.



kostel s pěkně upraveným parkem. Kašna tenkrát vypouštěla vodu do vzduchu. Dnes je sice tochu upravená, je na stehném místě, hlavně ale je v ní voda, jen když hodně prší.



jiný pohled na park. Žižkov je dnes více zarostlý a vpravo vedle kostelních věží vykukuje žižkovský vysílač.



začátek Palackého ulice, dnes Křižíkovy
Nějak se to tu změnilo. Vpravo je autobusové nádraží Florenc, vlevo byl ukousnutý kus baráku jako daň za metro. Tenhle kout dostal výstavbou metra a průtahu dálnice přes Prahu pěknou ťafku. V návaznosti na prostor kolem bývalého nádraží Těšnov zde vznikla lokalita, kde je opravdu ošklivě. Kdyby aspoň byl na přechodnou dobu vysázen park s tím, že se zruší, až někdo bude mít dost peněz a chuť s tímhle místem něco udělat. nebo je nebezpečné vytvořit park jen na čas? Po letech, při rušení, by byly problémy? Nevím, ale není tu hezky.



roh dnešních ulic Křižíkova a Thámova



jihozápadní fronta domů na Karlínském náměstí



Pernerova ulice,
dříve Žižkova.
Tohle místo bylo pro mě přakvapením, přestože jsem v Karlíně dva roky bydlel.



dnešní pošta
Sice z velké části zakrytá zelení, chtěl jsem počkat, až opadne listí, nakonec jsem se rozhodl takto. Můžu to třeba za půl roku předělat.





Facebook – Srovnávací fotky





Další srovnávací fotky z různých lokalit









pondělí 27. června 2011

Den příběhů bezpráví




Bylo mi sedum, končil jsem první třídu. Bylo úterý, to si nepamatuju, to jsem si našel.
Za tři dny jsem dostal vysvědčení s velikou jedničkou, jak se tak většině dětí stává. Měl jsem starosti, jaké mívají sedmiletí caparti.
Na Pankráci zavraždili Miladu Horákovou. Nechce se mi napsat popravili, to byla vražda.
Celý ten proces byl vlastně likvidací demokratické levice. Pokud se někdo diví, pak budiž řečeno, že Národní socialisti, mezi které Horáková patřila, byli stranou spíše levicovou. Ne však komunistickou.
Velký zájem na vraždě doktorky Horákové měl komunista Rudolf Slánský. Strana ze všech nejlepší ho za odměnu poslala na popraviště. Ještě v sedmdesátých letech, tvrdila vdova po Rudolfovi Slánském, paní Josefa Slánská, jedna ze zakládajících členek Charty 77, že se smrt jejího muže a Milady Horákové se nedá srovnávat. Horáková byla třídní nepřítel. Taky myšlení.
Podle mě se skutečně nedá srovnávat, jenže mám trochu jiné důvody pro své tvrzení. Nejen proto, že jsem odpůrcem trestu smrti.
Nemůžu se pamatovat přesně dobu, kdy mi bylo sedum. Šuškalo se v rodině leccos, abych to neslyšel. Když přišla na návštěvu tátova sestra se svým druhem, který se vyjadřoval jasně, bylo i mně jasno. Jeho výroky se nedají reprodukovat.
Myslím, že v této době se stala naše rodina reakcionářskou. Táta vyučený typograf, máma služka se základním vzděláním. Přesto pochopili zločinnost komunistického režimu. Nepotřebovali sovětské tanky v roce 68. Prostě to vycítili. Nečetli chytré knihy kdejakých filosofů. Odborářská činnost mého otce, která ho dovedla až do KSČ, skončila hrozným poznáním.
Jsem pyšný na skutečnost, že jsem měl takové rodiče. Už jsem o tom psal na svém blogu, nerad bych se opakoval.
Byl jsem dnes na pražském Újezdě. Poklonit se památce všech, kteří se bolševickému vzepřeli. Dostal jsem pozvání na facebooku a usoudil jsem, že bych tam měl být. Nebylo tam příliš lidí, staří umřeli nebo mají problémy s chůzí, pohybem.
Střední generace hákovala v zaměstnání. Potěšilo mě, že většina účastníků pietní akce byli mladí lidé. Jsem tudíž mírně optimistický.
Jsem rád, že jsem chvíli postál s ostatními. Odjel jsem na kole s dobrým pocitem, že jsem tam stál i za své rodiče. Určitě by měli radost.





Facebook - Václav Víšek














Šmejd

Ivan Hašek.
Fotbalista, který kromě toho, že fotbal uměl, byl bojovník. Taky měl něco v hlavě. V roce 2001 získal jako trenér opětovně titul se Spartou. Slavný klub byl nadšený. Má svou hvězdu, člověk, který je Sparťanem, téměř odchovanec. Velice rychle tenkrát podepsal smlouvu s francouzským Štrasburkem. Město sice věhlasné, ale ve fotbale se pohybovalo na hranici mezi první a druhou ligou. Hašek v tom mužstvu působil jako hráč. Zřejmě si ho dost cenili.
Můj brácha, zarytý sparťan, který měl Haška rád, tenkrát šílel. Považoval Haškův odchod za zradu. Peníze jsou důležité až v první řadě, řekl kdysi náš dnešní prezident. Lze se divit? Asi ne. Prostě, někdo někoho přeplatil. Spíš udivilo, že v době, kdy Hašek, trenér, který vedl Spartu k dalšímu titulu, si hledal angažmá a postavil všechny před hotovou věc.
Co dosáhl ve Francii? Nic závratného, ale každý nemůže být Fergusonem. Vrátil se i domů, odešel do Japonska, kam se, při vší úctě, chodí hlavně kvůli penězům. Mnozí ho považovali za zachránce českého fotbalu, když se postavil proti nenáviděnému Košťálovi, který sice byl všeobecně neoblíbený, ale jako manažer dokázal sehnat peníze, nad kterými ohrnujeme nos, když nejde zrovna o naše.
Zachránce se po delším snažení dostal do funkce. Prý za dva roky stabilizoval poměry ve fotbale. Hezká fráze. Český fotbal jde, s odpuštěním, do prdele. Nejsou hráči, jsme menší národ, musíme si počkat, jestli se nenarodí další Masopust nebo Nedvěd. Schopní trenéři se vyhýbají situaci, kdy by měli vést národní mužstvo. Odejit byl Rada, dlouholetý asistent Brücknera. Na jeho místě sedí Bílek, Haškův kamarád, který za sebou nijak úchvatnou trenérskou kariéru nemá a je spokojený, že jsme nedostali gól od Peru ani od Japonska, třebaže jsme jim ani žádný nedali.
Hašek vystudoval práva, chová se jako advokát. Podepíše smlouvu na 4 roky, přestože, podle svých slov, věděl, že ji nedodrží. Zajímal by mě jeho plat. Dostával ho a čekal, až se naskytne něco lepšího. Děláme to všichni? Ale jistě. Je však rozdíl mezi člověkem, který bere 15 tisíc měsíčně, vezme-li flek za dvacet, a mezi smetánkou, pro kterou jsou taková čísla směšná.
Hašek byl výborný fotbalista, ač ani on, stejně jako celá jeho generace, žádnou velkou stopu ve světovém fotbale nezanechal.
Využil svých kontaktů, své inteligence, a na český fotbal se prostě vysral.
Nejsem moralista, tak mu přeju, aby se vydělanými petrodolary nezadávil.

pátek 24. června 2011

Ble...ble...ble


Co s těma prachama budu dělat? Hrne se to na mě ze všech stran.


Facebook - Václav Víšek

úterý 21. června 2011

Tábor

Pro srovnávací fotky je Tábor ideálním městem. Staré město je překrásné. Díky digitálnímu archivu atelieru Šechtl a Voseček je na internetu přístupná spousta starých fotek. Tolik, že se musí hodně přebírat. Bohužel jsem na focení v ulicích Tábora nebyl příliš připravený. Celý týden měl probíhat trochu jinak. Honem jsem stáhnul pár fotek, většinou z Žižkova náměstí. Možná se někomu bude zdát, že se motivy opakují, ale jsou to různé pohledy. Hned jsem sám sobě uložil úkol do Tábora se vydat kvůli srovnávacím fotkám a nejen kvůli nim. Takže někdy možná budu štědřejší.




Žižkovo náměstí
Žižka a Tábor k sobě patří, ač nebyl rodák ani zde nezemřel. Pomník z roku 1884 od J.Strachovského.
Starou fotku jsem okopíroval z publkace Jižní Čechy na starých pohlednicích (Carpio 2003)






Starou fotku jsem okopíroval z publkace Jižní Čechy na starých pohlednicích (Carpio 2003)






Stárkův dům
objekt pochází z roku 1570. Ornamentální výzdoba byla obnovena v roce 1901.
Starou fotku jsem okopíroval z publkace Jižní Čechy na starých pohlednicích (Carpio 2003)



Škochův dům
Historickou fotku jsem stáhnul na adrese:



dům U zlatého lva
Co já pamatuju, byla tu vždycky hospoda
Historickou fotku jsem stáhnul na adrese:



náměstí
Historickou fotku jsem stáhnul na adrese:












Starou fotku jsem okopíroval z publkace Jižní Čechy na starých pohlednicích (Carpio 2003)



hrad Kotnov
zbytek původního táborského hradu.
Starou fotku jsem okopíroval z publkace Jižní Čechy na starých pohlednicích (Carpio 2003)



Škola
začínala v roce 1966 jako hospodářská škola, v roce 1900 byla povýšena na Královskou zemskou hospodářskou školu. Zase, jako skoro vždycky na starých fotkách obdivuji, jaký význam přikládala společnost školám. Budovy honosné a nákladné. Dnes kdejaký šašour si staví obrovská sídla, která k životu nepotřebuje. A školy?
Starou fotku jsem okopíroval z publkace Jižní Čechy na starých pohlednicích (Carpio 2003)





Facebook – Srovnávací fotky






čtvrtek 16. června 2011

Krakonoš


Vládce Krkonoš. Není dobré si s ním zahrávat. Však dobře víme, co všechno na něj zkoušel Trautenberg. Dobře jsem sledoval jeho počínání se svými dětmi, které byly nadšené, když pan Peterka, pardon Krakonoš, dal nepovedenýmu šlechticovi za vyučenou.

Moje bývalá manželka milovala Krkonoše. Kdo zná takovou lásku, dovede pochopit. Ona to nikdy nedokázala vysvětlit. Ale láska se přece nevysvětluje. Pro mě jsou Krkonoše jedno z míst, kde mi je dobře. Měl bych psát v minulém čase, protože pochybuju, že bych ještě někdy dokázal vylézt na hřebeny a jít... Vyjíždět lanovkou s davem, který sem jede jenom proto, že Sněžka je nejvyšší, to mě příliš nebere.

Na pochodech jsme se s partnerkou seznámili. Víc jak tři roky jsme vymetali všechny nejnemožnější akce. Byli jsme většinou spolu, až na výjimky, kdy šla skupina, každý se bavil s někým jiným, a pak jedna ze skupinek zakufrovala. Mohl jsem chodit rychleji, ale proč? Bylo mi s ní dobře.

A tak jsem běžně docházel spíš mezi posledními, ale v dobré pohodě, zdánlivě málo unavený. Jinak, kdo říká, že ho po stovce nebolí nohy, kecá. Ale lichotilo mi, když na etapovém Českém kvadrantu mi v cíli jedné z etap pořadatel řekl:

"Ty mě sereš, ty vypadáš jako, když jsi byl pro rohlíky."

Trochu jsem to hrál.

Ze stále tloustnoucího kalendáře dálkových pochodů jsme si vybírali všechno těžké, protože rozumné je střídat těžké pochody s lehkými. Rozumní jsme nebyli. Občas jsme se u výběru pochodu pohádali. Po dvou letech muselo dojít na Krakonoše.

O tom, že se zúčastníme, jsme fakt nedebatovali. I mně lákal pochod, o němž se mluvilo mezi silničními pochodníky jako o zbytečné prasárně, kde se jde většina hlavního hřebene v noci. Pořadatelé se snažili o zážitek východu slunce na Sněžce.

Pořád čtu, že první ročník se konal v roce 1966. Dnes je 45.ročník, to znamená, že musel se jeden rok pochod nekonat. Nenašel jsem, kdy.

Trasa zůstává, kromě současné exkurze do Polska. Za vlády předvoje dělnické třídy, jak si ta sebranka drze říkala, bylo velmi nebezpečné omylem přejít do spřáteleného Polska. Sice se chodilo po stezce československo - polského přátelství částečně za hranicemi, ale tak zhruba každých pět kilometrů stála polská pohraniční hlídka a kontrolovala české občanky. Běda, kdo ji neměl. Byly i případy zatčení a nepříjemných vyšetřování. Jedna kuriozita. Po stezce nesměli chodit občané socialistické NDR, ač přátelé obou zemí. Kdo tohle vymýšlel, já nevím, ale tenkrát na Krakonošovi enderáci chyběli, přestože jinak jich zvlášť do severních Čech zamířilo hodně, byli mezi nimi dobří přátelé.

Krakonoš startoval v sobotu ve 14 hodin. Naprosto příjemná záležitost. Vyjeli jsme ráno autobusem z Prahy, sebou malé zavazadlo s pár svršky, na převlečení. V klidu jsme si došli do restaurace na oběd, připravili se na start. Známých už jsme na pochodech měli hodně, ale tady se vyskytovali hlavně lidé z hor, z Podkrkonoší, ti, kteří měli rádi hory nebo prasárny.

Chtěl bych upozornit na článeček Iva Domanského, který píše o prvním ročníku. On je známý jako běžec, závodní chodec, který propagoval i na dálkových pochodech závodění, ale dělalo mu dobře absolvovat něco supertěžkého. Pokud někdo rád cpe lidi do škatulek, u Iva bych nedoporučoval.

Jestli někdo absolvoval celou stovku závratnou rychlostí tak jako my, kolem 22 hodin, umyl se, spíš opláchnul, a byl čas na oběd. Nedělním odpoledním autobusem do Prahy. Ano, pochod zabral celou sobotu a neděli, ale odjížděl jsem s pocitem pěkně stráveného času.

Co jsme měli tenkrát k obědu, si nepamatuju, nejspíš jídlo. Počáteční stoupání na Žalý bylo úplně stejný jako dnes. Přiznám se, že jsem míval rád na začátek tvrdé stoupání, rozdýchal jsem se, zapotil, nahoře byly nožičky celé šťastné, že si trochu odpočinou.

Ve stoupání jsme byli na chvostu, do kopce se hrnula spousta mládeže, kteří nevěděli, jak šetřit síly. Už nevím, co nám dávali na kontrolách, možná čaj, možná nic, pivo určitě ne, to bych si pamatoval. Z Harrachova jsme podél Mumlavy šli ještě za světla, za soumraku jsme došli na Voseckou boudu. Bývala to skutečně bouda s atmosférou i cenami vesnické hospody.

Míchaná vajíčka s párkem, pivko, kafíčko, dortík. Za pár korun. Začala hrát harmonika, sobota večer, chystalo se posezení. Zavírací doba, v horských zařízeních maximálně ve 22 hodin, se tady určitě nedodržovala. Kdo by kontroloval. Dole v nížinách bývala za překročení pokuta, ovšem esenbák se dal uplatit. Některý. Nebo se hosté skládali hostinskému na pokutu.

Na Vosecké bylo tak pěkně, že bychom tam nejraději zůstali. Hlavně já, protože moje dražší polovička se na Krakonoše tolik těšila... Vylezli jsme za tmy, na hřeben padala mlha. Ideální pro noční pochod, baterka daleko nedosvítila. Kdo v noci chodí, ví dobře, že se dá jít cokoliv.

Šli jsme pomalu, opatrně, za námi veselé hlasy. Lomničandy jsme jim říkali. Paní Věra Soukupová a Anička Straňáková z Lomnice nad Popelkou. Paní Soukupová byla na první pohled naprosto normální ženská, ročník 1925, máma, možná kdysi sportovala, našel jsem na webu, že lyžařka takového jména v padesátých a šedesátých letech v Lomnici existovala. Ovšem taky jsem našel, že v září 2008 ve věku 83 let zemřela. Požehnaný věk se říká, ale přece jenom mě píchlo u srdíčka. Ještě v roce 1974, to jí bylo 49 ušla s námi na Dobříši pochod na 100 anglických mil neboli 161 km za 29 hodin 57 minut. Často byla smutná ze skutečnosti, že se na pochodech podvádí. Ano, už tenkrát existovali lidé, kteří si tahali tričko a přitom jejich chození bylo jaksi trochu podvod.

Lomnice má pěknou kroniku. A tak jsem hledal i mladší Aničku. Umřela o dva roky dříve v roce 2006 ve věku 61 let.

Z veselého povídání o Krakonošově stovce jsem sklouzl ke hřbitovu. Smrt patří k životu, byly to moc veselé ženské, určitě by byly rády, že si na ně vzpomene jejich dávný kamarád. Snad si můžu troufnout se takhle pojmenovat. Aničku jsem párkrát potkal ještě se svými dětmi, moje nejmladší, Anna, měla radost, že jsou obě Aničky.

Vracím se na noční hřeben Krkonoš. Lomničandy se k nám přidaly a neomylně nás vedly, už jsme nemusely hledat značky, znaly cestu bez zaváhání. A bavily nás, zvlášť paní Soukupová. Když začala zábava ospale váznout, začala i zpívat.

Dovedly nás, holky, na Sněžku. Rozednívalo se, ale v mlze východ slunce nebyl vidět. Kdo se domnívá, že Sněžkou Krakonoš končí, je překvapený. Ještě nás čekalo hodně.

Lomničandy přesně věděly, že v Peci pod Sněžkou bude otevřená hospoda, že do ní chodí každý rok. Mám pocit, že jsme takhle ve čtyřech v klidu došli. Nebo jsme se rozdělili? Po 38 letech na mně takové podrobnosti nemůže nikdo chtít.

Utahaní? Určitě jsme byli, Vlasta měla dobrou náladu, její sen o Krakonošovi byl splněný, já měl radost i za sebe i za ni.

Ještě další rok jsme se opět do Vrchlabí vydali. Tentokrát na Sněžce pršelo, šli jsme bez doprovodu, hospoda v Peci byla k dispozici.

Spolu už jsme tenhle pochod nešli. Po narození dětí jsme se někdy střídali na pochodech i doma u dětí. Už to ale nebylo každý týden. V roce 1979 jsem se do Krkonoš vydal sám. Start byl na letišti, v 18 hodin. Dokonce vyžadovali potvrzenou lékařskou prohlídku. Jednou za rok jsem ji vyžebral u podnikového lékaře. Říkal jsem mu, že dělám turistiku. Mávnul rukou, neptal se na délku výletů...

Vlastně naposledy jsem tu viděl kamarádku Věru Vodičkovou z Jičína. Neměla prohlídku, trochu smutně se dívala, chtěl jsem jí půjčit průkaz, že se stejně na jméno ani na fotku nedívají. Chvíli váhala, asi jí to připadlo zábavné, kdyby ji připustili na start na mou legitimaci. Motal se kolem ní nějaký obdivovatel, tak si to rozmyslela. Také jedna z těch, které patřily do našeho dálkoplazeckého konání v první polovině sedmdesátých let. Vím o ní jen, že se provdala někam na Moravu...

Od té doby jsem Krakonoše nešel a můžu s jistotou prohlásit, že už nepůldu. A všem přeju hodně sil a dobré nálady.

Tak mě na závěr napadlo. Mobily, GPS neexistovaly, mapy se sháněly často i pod pultem, botasky někdy byly, někdy ne, ale vzpomínky mám krásné. Vyplňovali jsme si čas, abychom nemuseli myslet na politickou situaci. Neexistovaly ještě výkonostní odznaky, sledování stovkařů, žádná hlášení jsme nikam neposílali, chodili jsme pro radost.



Roztomolá chyba v čase




 
Facebook - Víškovy střípky z DP


Litoměřice podruhé

Tak jsem chtěl navštívit Budějovice, kvůli stávce na dráze jsem nestíhal další program a tak jsem ve středu odjel do Litoměřic, kde jsem pokračoval v nedávno načaté činnosti.  Mě nedostanou. Všechny historické fotky jsem okopíroval z publikace Zmizelé Čechy - Litoměřice (Paseka 2011). Staré fotky jsou okopírované i s krátkými komentáři, a já najednou nevím, co bych dodal. Jsou to místa, kde jsem nikdy nebyl, ale kdo by hledal příjemné město s mnoha kulturními památkami, hezké partie kolem Labe, nebo by měl zájem podívat se na pár kopců Českého středohoří, vřele doporučuju.































Facebook - Srovnávací fotky


Další srovnávací fotky z různých lokalit