Měl jsem tento týden určitý plán. Protože nejsem automobilista, musel jsem plány měnit. Co je jeden den v životě? Plány jsou od toho, aby se měnily. Kvůli nemoci, kvůli počasí, kvůli lenosti, kvůli stávce.
Všechno jsem překopal, mozkové závity potřebují trénink, nestěžuju si. Stávka? V ústavě máme na ni právo, já hned začátkem devadesátých let jsem toto právo hodil za hlavu. Těžko se stávkuje živnostníkovi samotnému proti sobě.
Rád jezdím vlakem. Naložil jsem kolo, čekám na odjezd. Slyším rozhovor dvou zaměstnanců o stávce. Dělají si z ní srandu. Není třeba brát všechno hned smrtelně vážně.
Průvodčí jsem ještě nezahlédl, ale uslyšel její něžnou pusinku:
"Já jim taky na jejich stávku seru."
Právo na stávku existuje, pak tedy musíme zkousnout i jiný názor. Jejich stávka.
Jsem už zvyklý na poznámky spolucestujících:
"Když máte kolo, proč jezdíte vlakem?"
"Vy máte nohy, proč nechodíte pěšky."
Oba se smějeme.
"Zejtra se vám bude kolo hodit."
Další cestující okamžitě zvolá, že on se stávkou souhlasí. Vyměníme si přátelsky pár vět. Pořád mi není jasné, jak se tahle stávka dotkne sebranky, která má momentálně obsazený parlament. Osobně naším parlamentem hluboce pohrdám, napříč politickým spektrem, bych měl dodat.
Myslím, že se mi den povedl, bylo hezky, zmokl jsem, díval jsem se po holkách, pokud ony na mě, spíš udiveně nebo pobaveně. Popojížděl jsem, fotil jsem. Nad Středohořím se zatáhlo. Těsně před deštěm jsou tyhle kopce nádherné. Dojel jsem k nádraží, déšť začínal houstnout, jak jsem pospíchal, málem jsem chytil vlak o hodinu dříve. Chvíli jsem váhal, ale měl jsem žízeň. Koupil jsem si jízdenku.
"Ježíšmarjá, vždyť vám to ujíždí."
"To je fuk, dám si pivo, hodina sem, hodina tam."
"Ještě vám dneska svezem, zejtra budete muset jenom na kole."
"Taky stávkujete?"
"Mám naštěstí volno."
"A jak to je? Někdo stávkuje, někdo ne?"
"Není to tak jednoduchý. Dobrovolně povinný."
Kroutím nevěřícně hlavou.
"Fakt to není jednoduchý:"
Nevyptávám se dál. Taková starší paní na malém nádraží je zřejmě ráda, že má práci, i když asi honoravanou hluboko pod čísly, která se uvádějí jako průměrná mzda. Těžko může nějak vyskakovat. Musí se přizpůsobit.
V nádražní restauraci se schovali železniční dělníci. mají asi po práci.
"Dej si ještě jedno, zejtra je stávka."
"Jasný, stávka je stávka."
Padají vtipy.
Odcházím na vlak, zrovna slyším:
"Dej nám šest malejch. Na stávku."
Kdo vlastně bude zítra stávkovat? Obyčejní železničáři nebo odboroví papaláši? Rád pozoruji obyčejné lidi, možná nemají na své vědomosti papír, mají školu života. Bývají upřímější. Moje zaměstnání mi dalo možnost takové lidi potkávat. S papaláši jsem se nikdy necítil akorát.
Řeči řadových železničářů se možná nedají zařadit do vysílání televize.Ti lidé jsou stejně jako já naštvaní na vládnoucí elity, na neskutečné příjmy vedoucích pracovníků dráhy.
Někdo si kazí nedělní poledne a tím i celé odpoledne sledováním politických debat. Každý máme něco, buďme k sobě tolerantní.
Nechť odboráři stávkují, přeju jim, aby něčeho dosáhli, ale silně o výsledku pochybuju. Volat po předčasných volbách? Vyhrajou oranžoví v čele s nedávným kamarádem Standy Grosse, to je celkem evidentní.
Nevím.
Jedno mi vadí. Zvykl jsem si mluvit sám za sebe. Vidím kolem sebe plakáty, kde se mi kdosi omlouvá za potíže, které mi způsobil, zároveň tvrdí, že stávkuje i kvůli mně.
Považuju to za nehoráznou drzost. Nevyžádané mesiášství. Strčte si tahle hesla za klobouk. Už jsem si jich užil dost.
Facebook - Václav Víšek
Všechno jsem překopal, mozkové závity potřebují trénink, nestěžuju si. Stávka? V ústavě máme na ni právo, já hned začátkem devadesátých let jsem toto právo hodil za hlavu. Těžko se stávkuje živnostníkovi samotnému proti sobě.
Rád jezdím vlakem. Naložil jsem kolo, čekám na odjezd. Slyším rozhovor dvou zaměstnanců o stávce. Dělají si z ní srandu. Není třeba brát všechno hned smrtelně vážně.
Průvodčí jsem ještě nezahlédl, ale uslyšel její něžnou pusinku:
"Já jim taky na jejich stávku seru."
Právo na stávku existuje, pak tedy musíme zkousnout i jiný názor. Jejich stávka.
Jsem už zvyklý na poznámky spolucestujících:
"Když máte kolo, proč jezdíte vlakem?"
"Vy máte nohy, proč nechodíte pěšky."
Oba se smějeme.
"Zejtra se vám bude kolo hodit."
Další cestující okamžitě zvolá, že on se stávkou souhlasí. Vyměníme si přátelsky pár vět. Pořád mi není jasné, jak se tahle stávka dotkne sebranky, která má momentálně obsazený parlament. Osobně naším parlamentem hluboce pohrdám, napříč politickým spektrem, bych měl dodat.
Myslím, že se mi den povedl, bylo hezky, zmokl jsem, díval jsem se po holkách, pokud ony na mě, spíš udiveně nebo pobaveně. Popojížděl jsem, fotil jsem. Nad Středohořím se zatáhlo. Těsně před deštěm jsou tyhle kopce nádherné. Dojel jsem k nádraží, déšť začínal houstnout, jak jsem pospíchal, málem jsem chytil vlak o hodinu dříve. Chvíli jsem váhal, ale měl jsem žízeň. Koupil jsem si jízdenku.
"Ježíšmarjá, vždyť vám to ujíždí."
"To je fuk, dám si pivo, hodina sem, hodina tam."
"Ještě vám dneska svezem, zejtra budete muset jenom na kole."
"Taky stávkujete?"
"Mám naštěstí volno."
"A jak to je? Někdo stávkuje, někdo ne?"
"Není to tak jednoduchý. Dobrovolně povinný."
Kroutím nevěřícně hlavou.
"Fakt to není jednoduchý:"
Nevyptávám se dál. Taková starší paní na malém nádraží je zřejmě ráda, že má práci, i když asi honoravanou hluboko pod čísly, která se uvádějí jako průměrná mzda. Těžko může nějak vyskakovat. Musí se přizpůsobit.
V nádražní restauraci se schovali železniční dělníci. mají asi po práci.
"Dej si ještě jedno, zejtra je stávka."
"Jasný, stávka je stávka."
Padají vtipy.
Odcházím na vlak, zrovna slyším:
"Dej nám šest malejch. Na stávku."
Kdo vlastně bude zítra stávkovat? Obyčejní železničáři nebo odboroví papaláši? Rád pozoruji obyčejné lidi, možná nemají na své vědomosti papír, mají školu života. Bývají upřímější. Moje zaměstnání mi dalo možnost takové lidi potkávat. S papaláši jsem se nikdy necítil akorát.
Řeči řadových železničářů se možná nedají zařadit do vysílání televize.Ti lidé jsou stejně jako já naštvaní na vládnoucí elity, na neskutečné příjmy vedoucích pracovníků dráhy.
Někdo si kazí nedělní poledne a tím i celé odpoledne sledováním politických debat. Každý máme něco, buďme k sobě tolerantní.
Nechť odboráři stávkují, přeju jim, aby něčeho dosáhli, ale silně o výsledku pochybuju. Volat po předčasných volbách? Vyhrajou oranžoví v čele s nedávným kamarádem Standy Grosse, to je celkem evidentní.
Nevím.
Jedno mi vadí. Zvykl jsem si mluvit sám za sebe. Vidím kolem sebe plakáty, kde se mi kdosi omlouvá za potíže, které mi způsobil, zároveň tvrdí, že stávkuje i kvůli mně.
Považuju to za nehoráznou drzost. Nevyžádané mesiášství. Strčte si tahle hesla za klobouk. Už jsem si jich užil dost.
Facebook - Václav Víšek
Žádné komentáře:
Okomentovat