Od dětství jsem byl sportovním fanouškem, jen schopnost sám něco provozovat, mi nebyla nadělena. Sporty, které jsou založeny na šikovnosti, byly vymyšleny někým, kdo nechtěl, abych se stal slavným šampiónem zrovna já. A tak jsem při klukovském fotbálku byl cpán do obrany, přestože dnes nás všelijaký odborník snaží přesvědčit, že důležité je gól nedostat. Jejich věc, ať se na takový sport dívají sami.
Vytrvalostní záležitosti mi učarovaly. Maratónské běhy, cyklistické etapáky. Asi podvědomě, tady se občas může uplatnit i úplný poleno. Na špičkové úrovni těžko, ale mezi zanícenými amatéry může nešika vypadat jako ne úplnej blbeček. Bavily mě dálkové pochody, dostal jsem se i k běhání, kde jsem občas překvapil, hlavně sám sebe.
Zúčastnit se závodu na sto kilometrů jen tak, pro zábavu, s pocitem, že porazím-li někoho, svět poběží dál, jako bych neexistoval, je možná pro někoho šílenství. Když za to nic není.
Stane se, že člověk, který byl v dětství spíše cvalíkem, se ocitne na startu podobného závodu. Ve škole se spolužáci těšili na moje výkony, když se skákalo přes bednu, dělaly kotrmelce na známku. Mám podezření, že radosti bylo při tělocviku méně, když jsem ležel s chřipkou v posteli. Na průmyslovce jsem už někdy ze svých vystoupení dělal estrádní kousky. Co mi jiného zbývalo, když už jsem dřevák, budiž aspoň sranda. Puberťák.
Dálkové pochody mě fascinovaly, léta jsem je provozoval, před tím cyklistiku, vytrvalostní základ jakýsi byl, nikdy jsem nechtěl závodit, ale život si dělá, co chce. Jednoho dne, nechci se rozepisovat, proč, jsem překvapil hodně lidí. Člověk, který si rád z běžců utahoval, byl najednou mezi nimi. Byl jsem známý vyznavač dobrého jídla, tedy nezdravého způsobu stravování. Jako ideální občerstvení při stokilometrovém pochodu jsem považoval smažený řízek s bramborem a dvě piva, pokud nějaký darebák po obědě neobjednal ke kafi rum.
V osmdesátých letech minulého století se už samozřejmě vědělo, co je zdravá strava, co by, alespoň podle odborníků, mělo tělu svědčit. Sehnat správné suroviny tehdy nebylo jednoduché, ale úvahy nechám právě odborníkům, kteří mi, třeba i proti mé vůli vysvětlí fungování trhu.
Jsem v podstatě jednoduchý člověk, tahle skupina je v dnešní době vystavena náletům odborníků. Odkud se ti lidé vyrojili? Pořád slyším, že je u nás málo vysokoškoláků ma jeden metr čtvereční, mám neblahý pocit, že zvyšovat úroveň vzdělání obyvatelstva tím, že vyhlásím, do kdy bude u nás 60 procent lidí s vysokoškolským vzděláním, je pitomost. Snad nějaký zbytečný ouřada si udělá čárku.
Školy chrlí řady lidí s akademickým titulem, i počet titulů přibylo, nevěřím, že lze udělat revoluci. Ve školství ano, kdejakej blábol se může prohlásit za revoluci, ale v úrovni obsahu našich mozků? Nevěřím v revoluce, věřím na vývoj, možná je to věkem, možná jsem na revoluce líný.
Není v tom ani závist. Nestudoval jsem vysokou školu, nebudu se vymlouvat na komunistický systém, myslím, že jsem na ni neměl. Po třicítce jsem se pokusil o studium dálkové, ale příprava na přijímačky mi dala tak zabrat, že jsem k nim raději nešel.
Počet vysokoškoláků roste, ale jak je to se skutečným vzděláním? Řemeslné výrobky pro nás vyrábějí v Číně, oblečení jinde v Asii, zeleninu jsme přestali pěstovat, protože my jsme vzdělaní, my jsme odborníci. My pracujeme v reklamních agenturách, v PR agenturách, které nedávají lidstvu vůbec nic. Že je neplatíme ze svého? Každý výrobek, který propaguje v médiích nějaká povadlá celebrita, je dražší právě o celebritin honorář.
Miluju hru z reportoáru Divadla Járy Cimrmana Švestka. Sklerotikon. Staří lidé neudrží myšlenky, které se toulají neznámo kam. Chtěl jsem napsat historku o tom, jak Honza prosral závod, dostal jsem se k reklamě na zbytečnosti.
Honza, ale proč bych tajil jeho jméno, Honza Hauer, je inženýr, chemik. Nevím, jak se chová dnes, ale už tenkrát dobře věděl, co jíst a pít, co je zdravé a co je fuj. Jak se asi chová v době, kdy je možné na každém rohu zakopnout o odborníka, který ví? Nakolik jsou ti lidé placeni firmami vyrábějícími léky, zdravé přípravky, speciální potraviny, v tom se asi vyzná málokdo.
Dálkové pochody pro Honzu byly závodem. Asketa, při své odbornosti určitě znal působení různých látek na lidský organismus. Na hospodské typy mého ražení se díval skrz prsty. Jako na odpad, ale protože nebyl blbec, věděl, že právě takoví lidé musí existovat, aby vynikl on. Ač jsem úspěšně hodil za hlavu kouření, jednou jsem si dokonce před stovkou zapálil. Aby viděl. Rád provokuju.
Vzpomínám na tehdejší nádražní bufet v Plzni, ne zrovna noblesní, ale dobře se tu jedlo. Po nějaké akci jsme se s partnerkou osvěžovali, já klobásou a pivem, ona něčím sladkým a kávou. Honza k nám přikvačil s jakýmsi zdravým nápojem, už se nepamatuju přesně, ale na pohled byl odporný. Měli jsme Honzu za folklór, on nás též. Ale snášeli jsme se, jak příkladné, že?
Když jsem se poprvé, už mi pomalu táhlo na 40, postavil na start stokilometrového závodu, ostatní to považovali za podivný vtip. Častým účastníkem jsem nebyl, ale bavilo mě občas si zkusit, co snesu. Honza se mnou začal komunikovat trochu jinak než dřív, snad mě přestal mít za figurku. Že jsem se vlastně stal figurkou jiného typu?
Byl o dva roky starší, nikdy jsem neměl na to, abych mu stačil, ani jsem po tom netoužil. Byl lepší. V roce 1983 jsem se stal jako čtyřicetiletý veteránem. V březnu pořádal na Kladně Ivo Domanský, známý běžecký šílenec, stovku, závod. Chladné počasí mi vyhovovalo, trasa vedla většinou lesy. Čtyři okruhy po silnici. Řízek jsem nekonzumoval, žaludek při skutečném běhu potřebuje něco jiného.
Honza uměl běhat dálky. Nikdy nepřepálil začátek, tak mě nepřekvapilo, že jsem před ním. Čekal jsem, kdy mě předběhne, abych se ho vtipně zeptal, jestli se mnou půjde na jedno, nebo jestli nemá cigáro. Na poslední kontrole, asi 10 kiláků před cílem, mi Saša oznamovala, že jsem první z veteránů, že to asi vyhraju. Že prý Honza Hauer dostal sračku, znečistil lesy kolem Kladna, už mu došel i toaleťák.
Jak tak koukám do tehdejších výsledků, doběhl za mnou víc jak o hodinu. V životě jsem poprvé, a naposledy něco vyhrál. Vázu. Zřejmě Ivo někde ve sklárnách vyškemral nepovedený sklo. Honzy jsem se nedočkal, stačilo mi vyslechnout o 12 let staršího Oldu Pekárka, který mě označil za pionýra, jak vůbec někoho napadlo mě strčit mezi veterány. Šel jsem na vlak, těšil jsem se do vany, do pelechu.
Náhoda tomu chtěla, že hned v týdnu poté jsem jel metrem, přiřítil se ke mně Honza. Moc mi gratuloval, já honem nevěděl, k čemu, Václava je až v září. Taky mi sdělil, že vnitřnosti ho zradily.
"To máš z toho, že se pořádně nenažereš, pivo si máš někdy dát. Ne žít jako poustevník."
Usmál se jako člověk, který ví svoje, měl mě za žvanila, určitě se nikdy podle mé rady neřídil.
Od té doby jsem ho neviděl, náš byt byl plný dětí, nezbývalo času na závodění. A pak, není na světě jen běhání. Snad se Honzovi daří dobře, krásný by bylo potkat ho v začouzené čtyřce u piva a rumu.
Už jsem zase sklouzl do pohádek...
Podtrhl jsem se ve výsledkách, ale už dávno, to jsem vůbec netušil, že bude nějaký internet.
Vytrvalostní záležitosti mi učarovaly. Maratónské běhy, cyklistické etapáky. Asi podvědomě, tady se občas může uplatnit i úplný poleno. Na špičkové úrovni těžko, ale mezi zanícenými amatéry může nešika vypadat jako ne úplnej blbeček. Bavily mě dálkové pochody, dostal jsem se i k běhání, kde jsem občas překvapil, hlavně sám sebe.
Zúčastnit se závodu na sto kilometrů jen tak, pro zábavu, s pocitem, že porazím-li někoho, svět poběží dál, jako bych neexistoval, je možná pro někoho šílenství. Když za to nic není.
Stane se, že člověk, který byl v dětství spíše cvalíkem, se ocitne na startu podobného závodu. Ve škole se spolužáci těšili na moje výkony, když se skákalo přes bednu, dělaly kotrmelce na známku. Mám podezření, že radosti bylo při tělocviku méně, když jsem ležel s chřipkou v posteli. Na průmyslovce jsem už někdy ze svých vystoupení dělal estrádní kousky. Co mi jiného zbývalo, když už jsem dřevák, budiž aspoň sranda. Puberťák.
Dálkové pochody mě fascinovaly, léta jsem je provozoval, před tím cyklistiku, vytrvalostní základ jakýsi byl, nikdy jsem nechtěl závodit, ale život si dělá, co chce. Jednoho dne, nechci se rozepisovat, proč, jsem překvapil hodně lidí. Člověk, který si rád z běžců utahoval, byl najednou mezi nimi. Byl jsem známý vyznavač dobrého jídla, tedy nezdravého způsobu stravování. Jako ideální občerstvení při stokilometrovém pochodu jsem považoval smažený řízek s bramborem a dvě piva, pokud nějaký darebák po obědě neobjednal ke kafi rum.
V osmdesátých letech minulého století se už samozřejmě vědělo, co je zdravá strava, co by, alespoň podle odborníků, mělo tělu svědčit. Sehnat správné suroviny tehdy nebylo jednoduché, ale úvahy nechám právě odborníkům, kteří mi, třeba i proti mé vůli vysvětlí fungování trhu.
Jsem v podstatě jednoduchý člověk, tahle skupina je v dnešní době vystavena náletům odborníků. Odkud se ti lidé vyrojili? Pořád slyším, že je u nás málo vysokoškoláků ma jeden metr čtvereční, mám neblahý pocit, že zvyšovat úroveň vzdělání obyvatelstva tím, že vyhlásím, do kdy bude u nás 60 procent lidí s vysokoškolským vzděláním, je pitomost. Snad nějaký zbytečný ouřada si udělá čárku.
Školy chrlí řady lidí s akademickým titulem, i počet titulů přibylo, nevěřím, že lze udělat revoluci. Ve školství ano, kdejakej blábol se může prohlásit za revoluci, ale v úrovni obsahu našich mozků? Nevěřím v revoluce, věřím na vývoj, možná je to věkem, možná jsem na revoluce líný.
Není v tom ani závist. Nestudoval jsem vysokou školu, nebudu se vymlouvat na komunistický systém, myslím, že jsem na ni neměl. Po třicítce jsem se pokusil o studium dálkové, ale příprava na přijímačky mi dala tak zabrat, že jsem k nim raději nešel.
Počet vysokoškoláků roste, ale jak je to se skutečným vzděláním? Řemeslné výrobky pro nás vyrábějí v Číně, oblečení jinde v Asii, zeleninu jsme přestali pěstovat, protože my jsme vzdělaní, my jsme odborníci. My pracujeme v reklamních agenturách, v PR agenturách, které nedávají lidstvu vůbec nic. Že je neplatíme ze svého? Každý výrobek, který propaguje v médiích nějaká povadlá celebrita, je dražší právě o celebritin honorář.
Miluju hru z reportoáru Divadla Járy Cimrmana Švestka. Sklerotikon. Staří lidé neudrží myšlenky, které se toulají neznámo kam. Chtěl jsem napsat historku o tom, jak Honza prosral závod, dostal jsem se k reklamě na zbytečnosti.
Honza, ale proč bych tajil jeho jméno, Honza Hauer, je inženýr, chemik. Nevím, jak se chová dnes, ale už tenkrát dobře věděl, co jíst a pít, co je zdravé a co je fuj. Jak se asi chová v době, kdy je možné na každém rohu zakopnout o odborníka, který ví? Nakolik jsou ti lidé placeni firmami vyrábějícími léky, zdravé přípravky, speciální potraviny, v tom se asi vyzná málokdo.
Dálkové pochody pro Honzu byly závodem. Asketa, při své odbornosti určitě znal působení různých látek na lidský organismus. Na hospodské typy mého ražení se díval skrz prsty. Jako na odpad, ale protože nebyl blbec, věděl, že právě takoví lidé musí existovat, aby vynikl on. Ač jsem úspěšně hodil za hlavu kouření, jednou jsem si dokonce před stovkou zapálil. Aby viděl. Rád provokuju.
Vzpomínám na tehdejší nádražní bufet v Plzni, ne zrovna noblesní, ale dobře se tu jedlo. Po nějaké akci jsme se s partnerkou osvěžovali, já klobásou a pivem, ona něčím sladkým a kávou. Honza k nám přikvačil s jakýmsi zdravým nápojem, už se nepamatuju přesně, ale na pohled byl odporný. Měli jsme Honzu za folklór, on nás též. Ale snášeli jsme se, jak příkladné, že?
Když jsem se poprvé, už mi pomalu táhlo na 40, postavil na start stokilometrového závodu, ostatní to považovali za podivný vtip. Častým účastníkem jsem nebyl, ale bavilo mě občas si zkusit, co snesu. Honza se mnou začal komunikovat trochu jinak než dřív, snad mě přestal mít za figurku. Že jsem se vlastně stal figurkou jiného typu?
Byl o dva roky starší, nikdy jsem neměl na to, abych mu stačil, ani jsem po tom netoužil. Byl lepší. V roce 1983 jsem se stal jako čtyřicetiletý veteránem. V březnu pořádal na Kladně Ivo Domanský, známý běžecký šílenec, stovku, závod. Chladné počasí mi vyhovovalo, trasa vedla většinou lesy. Čtyři okruhy po silnici. Řízek jsem nekonzumoval, žaludek při skutečném běhu potřebuje něco jiného.
Honza uměl běhat dálky. Nikdy nepřepálil začátek, tak mě nepřekvapilo, že jsem před ním. Čekal jsem, kdy mě předběhne, abych se ho vtipně zeptal, jestli se mnou půjde na jedno, nebo jestli nemá cigáro. Na poslední kontrole, asi 10 kiláků před cílem, mi Saša oznamovala, že jsem první z veteránů, že to asi vyhraju. Že prý Honza Hauer dostal sračku, znečistil lesy kolem Kladna, už mu došel i toaleťák.
Jak tak koukám do tehdejších výsledků, doběhl za mnou víc jak o hodinu. V životě jsem poprvé, a naposledy něco vyhrál. Vázu. Zřejmě Ivo někde ve sklárnách vyškemral nepovedený sklo. Honzy jsem se nedočkal, stačilo mi vyslechnout o 12 let staršího Oldu Pekárka, který mě označil za pionýra, jak vůbec někoho napadlo mě strčit mezi veterány. Šel jsem na vlak, těšil jsem se do vany, do pelechu.
Náhoda tomu chtěla, že hned v týdnu poté jsem jel metrem, přiřítil se ke mně Honza. Moc mi gratuloval, já honem nevěděl, k čemu, Václava je až v září. Taky mi sdělil, že vnitřnosti ho zradily.
"To máš z toho, že se pořádně nenažereš, pivo si máš někdy dát. Ne žít jako poustevník."
Usmál se jako člověk, který ví svoje, měl mě za žvanila, určitě se nikdy podle mé rady neřídil.
Od té doby jsem ho neviděl, náš byt byl plný dětí, nezbývalo času na závodění. A pak, není na světě jen běhání. Snad se Honzovi daří dobře, krásný by bylo potkat ho v začouzené čtyřce u piva a rumu.
Už jsem zase sklouzl do pohádek...
Podtrhl jsem se ve výsledkách, ale už dávno, to jsem vůbec netušil, že bude nějaký internet.
Žádné komentáře:
Okomentovat