Bylo mi sedum, končil jsem první třídu. Bylo úterý, to si nepamatuju, to jsem si našel.
Za tři dny jsem dostal vysvědčení s velikou jedničkou, jak se tak většině dětí stává. Měl jsem starosti, jaké mívají sedmiletí caparti.
Na Pankráci zavraždili Miladu Horákovou. Nechce se mi napsat popravili, to byla vražda.
Celý ten proces byl vlastně likvidací demokratické levice. Pokud se někdo diví, pak budiž řečeno, že Národní socialisti, mezi které Horáková patřila, byli stranou spíše levicovou. Ne však komunistickou.
Velký zájem na vraždě doktorky Horákové měl komunista Rudolf Slánský. Strana ze všech nejlepší ho za odměnu poslala na popraviště. Ještě v sedmdesátých letech, tvrdila vdova po Rudolfovi Slánském, paní Josefa Slánská, jedna ze zakládajících členek Charty 77, že se smrt jejího muže a Milady Horákové se nedá srovnávat. Horáková byla třídní nepřítel. Taky myšlení.
Podle mě se skutečně nedá srovnávat, jenže mám trochu jiné důvody pro své tvrzení. Nejen proto, že jsem odpůrcem trestu smrti.
Nemůžu se pamatovat přesně dobu, kdy mi bylo sedum. Šuškalo se v rodině leccos, abych to neslyšel. Když přišla na návštěvu tátova sestra se svým druhem, který se vyjadřoval jasně, bylo i mně jasno. Jeho výroky se nedají reprodukovat.
Myslím, že v této době se stala naše rodina reakcionářskou. Táta vyučený typograf, máma služka se základním vzděláním. Přesto pochopili zločinnost komunistického režimu. Nepotřebovali sovětské tanky v roce 68. Prostě to vycítili. Nečetli chytré knihy kdejakých filosofů. Odborářská činnost mého otce, která ho dovedla až do KSČ, skončila hrozným poznáním.
Jsem pyšný na skutečnost, že jsem měl takové rodiče. Už jsem o tom psal na svém blogu, nerad bych se opakoval.
Byl jsem dnes na pražském Újezdě. Poklonit se památce všech, kteří se bolševickému vzepřeli. Dostal jsem pozvání na facebooku a usoudil jsem, že bych tam měl být. Nebylo tam příliš lidí, staří umřeli nebo mají problémy s chůzí, pohybem.
Střední generace hákovala v zaměstnání. Potěšilo mě, že většina účastníků pietní akce byli mladí lidé. Jsem tudíž mírně optimistický.
Jsem rád, že jsem chvíli postál s ostatními. Odjel jsem na kole s dobrým pocitem, že jsem tam stál i za své rodiče. Určitě by měli radost.
Facebook - Václav Víšek
Žádné komentáře:
Okomentovat