Nepomuk - Okresem Plzeň jih

Město na Plzeňsku. Hezký. Rodiště svatého Jana Nepomuckého. Mám na něj zvláštní vzpomínku. V létě 1971 jsem měl za sebou tři absolvované stovky. Stále jsem váhal, mám-li se téhle šílenosti dál zúčastňovat anebo chodit jen něco a průběžně se věnovat i cykloturistice. Jak chození, tak kolo jsem bral jako vandráctví. Dlouho mě nezajímaly sportovní výsledky. Rodiče zase tvrdili, že bych se měl oženit, což jsem stavěl až na třetí místo. Možná čtvrté, taky hospoda mě bavila.

V létě se žádné dálkové pochody nekonaly. Zkoušel jsem dokonce kombinovat kolo s nohama. Sto kilometrů na kole a výstup na Milešovku. Blázen? Blázen!

O dovolené jsem vzal svého favorita. Byl už notně omšelý, opravny kol zmizely, materiál se těžko sháněl. Udělat komplet výplet kola jen tak na koleně, nebyla zrovna sranda, pokud jsem vůbec sehnal dráty. Jel jsem se spacákem, velký dekový, málem se nevešel na nosič. Jen tak pro zajímavost. Vyjel jsem z Prahy. Spal jsem v Lázních Bělohrad, Jitravě, Krásné Lípě, Libochovicích, Jesenici, Konstantinových Lázních, Kdyni, Žinkovech. Neměl jsem žádný plán, jezdil jsem, spal na mezích. Žinkovy jsou pár kiláků od Nepomuku, spal jsem v lese. Kolo drželo pohromadě už jen silou vůle.

V Nepomuku jsem byl na večeři v hospodě na náměstí. Nic mimořádného.

Až cesta do Prahy mě ničila, byla neděle, vedro, na silnicích už tenkrát provoz slušný. Kolo se definitivně rozsypalo mezi Mníškem a Prahou. Asi 13 nebo 15, kdoví, jsem ho táhnul do Prahy. Bylo odhozeno do sklepa, po roce mi ho bylo líto, dal jsem ho dohromady. Definitivně ho zničil po letech můj syn.

Můj tehdejší bicykl. Takhle jsem jezdil. Vzhledem k tomu, že jsem jiná zavazadla neměl, bylo moje vybavení na dvoutýdenní vandr poměrně skromné.

Od té doby jsem už jen chodil, netuše, že si po letech coby plesnivý dědek, na jiném kole, zlámu ruku.

Za 14 dnů jsem vyrazil na další stovku. Nevím, proč zrovna v okrese Plzeň jih pořádali akci k výročí Slovenského národního povstání. O den později jsem pochopil, že to bylo jenom pro čárku v činnosti. Ubytování v pěkných chatičkách v Kamensku u Blovic. Tak mě napadlo, že zrovna tam jsem se seznámil s Pošťákem. Tenkrát ještě nebyl takový hypochondr, dvě, tři piva jsme spolu vypili. Startovalo se ráno. Autobusem nás odvezli do Stodu, kde nás vypustili. Po pár kilometrech, v Chotěšově, byla kontrola a pak už jsme pořadatele neviděli. Motali jsme se po celém okrese, úplně ideální stav pro rekordmany po letech, kterým nevadilo, že ušli 20 kiláků, hlavně, že měli potrzení. Celý pochod byl po silnicích. Krajina hezká, ale to bylo všechno. Jít takový pochod jako svůj první, asi bych začal dávat do pucu kolo.

Notný kus cesty jsem šel s třemi mladými kluky, kteří v životě nic nešli, měli jen nadšení, stejně jako svazáci v roli pořadatelů. Doprovázeli je v autě rodiče jednoho z nich, kteří měli radost, že s kluky jde někdo starší, zkušený (starší - 28 let?), tedy já. Jakž takž mi stačili právě do Nepomuku, na náměstí.

Usadil jsem se ve stejné hospodě jako před 14 dny při mé cyklistické derniéře. Z cyklisty se stal chodec.

Najedli jsme se, dali pivo, které kluky spíš odrovnalo. Od hospody mi už nestačili. Neopouštěl jsem samotného vyčerpaného hocha, ale tři ušlé kluky, kteří nebyli sami. Byli jsme v civilizaci, a oni měli doprovod. Necítil jsem vůči nim žádnou povinnost. Rodiče mě autem dohnali a vynadali mi. Tedy maminka. No, v životě se všechno nějak zamotá.

Pomalu se začalo stmívat, v jedné hospodě mě dohnal příjemný člověk. Povídal, povídal, kecal, pak začal zpívat, nutil mě k témuž. Když mě přemluvil a poslechl si můj zpěv, začal se tvářit jako, že to nemyslel úplně vážně. Příjemná společnost.

Přestože za bílého dne jsme šli po silnicích, poslední dva kilometry po neznačené cestě lesem. Potmě. Těsně před táborem nás dohnali tři moji předešlí společníci. Doprovázelo je auto s rodiči, kteří je dovezli, před cílem vypustili. Maminka říkala, že jim jen svítili.

Jestlipak mládenci ještě někdy něco šli? A jestli se někdy někomu pochlubili, jak ušli 100 kilometrů? Takových jsem za ta léta potkal...

Dostali jsme diplom, upomínku, vyspali se v chatičkách. Ráno přicházeli Plzeňáci Jindra Štrunc a Zdeněk Kopelent. Ti večer cíl v lese nenašli, spali v kupce sena.

Byl by to slušně připravený pochod, kdyby pořadatele jen trochu účastníci zajímali. Udělali si čárku. I v Československém sportu vyšel krátký článeček. Saša Šolcová, co by účastnice, práskla pořadatele redaktorce Švagrovské. Ještě ho mám schovaný. Byl to můj první pochod, který pořádal SSM, nechci, aby tenhle článek vyzněl, že právě proto byl nepovedený. Zažil jsem i výborné akce, pořádané svazáky. A mizerné, pořádané turisty.

Pokud se pamatuju, tenhle pochod snad ještě nějakou dobu existoval. Už beze mě.

Stejně už jsem byl zadrápnutý, bylo jisté, že přibudou další pochody. Kdybych býval tušil, co všechno na nich zažiju...

Úderná kritika se tomu říkalo

To je onen hezký suvenýr. No, muselo dát práci takovou věc vyrobit. Je to veliký. 20 cenťáků na výšku, široký 10. Skoro 40 let leželo v krabici od bot, přestože mělo viset na zdi. Pomstilo se mi, držel jsem to v ruce u počítače, odloupla se prastará kůra a zasvinila mi klávesnici.