pátek 22. prosince 2017

Pindy 7, předvánoční

12.12.
Pamatujme! Doba adventu nerovná se doba šílenství.
Pokud je skrz okno slyšet, je čisté, není třeba ho mýt.
Není-li okno úplně průhledné, Ježíšek aspoň neuvidí případný bordel.
No, a kdo má pocit, že není v jeho bytě připravené prostředí pro vánoční atmosféru, nechť jede na výlet. Třeba se mezitím objeví trpaslík, šotek či jiná bytost a vše dá do pořádku.
Tak třeba do Roudnice nad Labem.
Mají tady hezké náměstí, škoda, že jsem se postavil blbě, jinak je odtud vidět Sedlo. Jaké Sedlo? Doporučuju Mapy.cz.

Lobkowicové jsou rod s tradicí. Vědí, že v tomto kraji je pro majitele zámku povinnost provozovat vinařství. Jejich víno se mi zdá skvělé. Naštěstí jsem si nevzal největší batoh, i tak mi při odchodu z vinotéky trochu podklesávají kolena.
Musel jsem do cukrárny na dvojku lobkowiczkého na cestu.
Pražská PID mi nabízí vyhlídkovou cestu kolem bájného Řípu. Jsou tací, kteří budou na mé fotce hledat mouchy nebo aspoň mušince. 

Praotec Čech, křestní jméno neznám, něco kvákal o strdí, možná byl abstinent nebo opilý. V Roudnici opouštím vinařství, než se naděju, jsem v Mělníku. Zase víno.
A to uběhla pouhá půlhodina.

V jídelně U Ruzhů vaří dobře. Vítr fouká tak, že mě zavál přímo do vinotéky.
Povídáme si s pánem, který má podobný fofr jako já. Že dřív takové větry nebyly, že za to může vláda minulá i budoucí. Že všichni hrabou pod sebe, zatímco by se měli starat, aby sem z Evropské Unie tolik nefoukalo.
Je čas adventní, venku je nepříjemně, tady je teplo, Ozvou se nářky na hektický dnešek. Nesmíme se uštvat.
Spěchám, ovšem domů si lehnout. Nikdo neuklidil.

13.12.
Slyšel jsem kdysi od amatérského divadelního znalce, že Lucerna je slabomyslná hra. Že kdyby pod ní nebyl podepsán sám Mistr Jirásek, ani by kocour po ní nezamňoukal..
Soubor Divadla v Dlouhé pod režijním vedením paní Burešové mě od začátku přesvědčuje o opaku. Hlediště je zcela zaplněné hlavně mladými lidmi. Vyprodáno. Ovace při děkovačce nemají konce.
Pak dejte na znalce nebo snad na odborníky. Nikdo ničemu nerozumí, ale všichni jsme odborníky. Člověk se bojí šlápnout, aby některého nezašlápl.

14.12.
V Říčanech kromě skvělého pekařství Frydrych existuje i kulturní dům Labuť. Příjemný koutek klidu, pokud klid hledáte.

15.12.
Štědrý den býval pracovním dnem. Už si nepamatuju, kdy to skončilo, mám pocit, že až do roku 1989 se v tento den pracovalo.
Jak? Pomlčel bych, aby se nenamíchli pamětníci, kteří opravdu museli něco dělat. Většina se jen tak poflakovala, moc se nechlastalo, nebylo dobré přijít domů ve stavu na krupici zrovna ke stromečku.
Pamatuju šéfa, který seděl v kanceláři a bál se odejít. Teprve v jedenáct viděl z okna, že právě opouští pracoviště soudruh ředitel, tak dal povel k odchodu  sobě i svým ovečkám.
Od té doby jsem odjížděl v tento den na stavbu nádraží v Kralupech. Samozřejmě jenom fiktivně, protože tam bych nikoho nepotkal. Stravné jsem si do cesťáku napsal, myslím, že 13 korun. Tomu, kdo dobu budování komunismu nezažil, těžko některé věci vysvětlovat.
Silvestr byl též pracovní, to už se chlastalo, připití soudruzi shora přivřeli oči. Zvykl jsem si posezení se nezúčastňovat, pili jsme taky, ale raději v hospodě. 
Pak přišel kapitalismus, náš kolektiv, kde se spíš kecalo, než pracovalo, byl rozprášen, což bylo v ten okamžik nepříjemné, ale velice očistné.
Do hospody? Ale ano.
Zestárli jsme, hlučné flámy zapadly do vzpomínek.
Důchodce už nic neorganizuje, jenom přijímá pozvání. Moc nejí, moc nepije. Zítra nebude kocovina.


Nebylo kalné ráno, žádný skřítek se nedostavil, tudíž neuklidil. 
Jsou to moje pětasedmdesáté Vánoce.
Ztichnu, zalezu, ne, nechtějte na mě žádnou práci.
Pokud snad někdo náhodou došel v mém pindání až sem, tak přeju zdraví, štěstí a vůbec vše dobré.

čtvrtek 14. prosince 2017

Pindy 6

29.11.
Bude zima, bude mráz...

Dolní Beřkovice



1.12.

Páni na počkání. Jasná diskriminace všech ostatních pohlaví!

3.12.
KLY NA MĚLNICKU
Uprchlíci se zatím ve středních Čechách na slonech neobjevili. Marně hledám, proč se obec, která má tak blízko k vinné révě, jmenuje právě Kly. Až sdělení, že původ jmen některých obcí neznají ani odborníci, mě uklidnilo. Víno mi spravilo náladu, což je v mém případě normální.
Dokonce ani občanské sdružení Kly si není jisté. Je to jako u lidí, kteří shánějí všechny svoje dostupné předky, dají dohromady rodokmen a přitom stačí, aby některá z prababiček zanášela a pyramida se rozsype, kdo je vlastně pradědeček? Není to náhodou syčák ze sousedství, co neukrad nic, co neviděl?
Zůstanu u Labe. Jestli si někdo myslí, že povodně vznikly až v roce 2002, je na omylu, menší povodničky jsou zcela běžné. Televizní záznamy nemáme, ale podle kronik se dá předpokládat, že podobná jako v roce 2002 byla asi v roce 1432, tedy v době. kdy se pomalu schylovalo k bitvě u Lipan.
V roce 2012 jsem projížděl obcí s knihou starých fotek. Bylo již deset let po katastrofě, obec, pokud nebyla úplně spláchnuta, doznala takové změny, že jsem si s porovnáváním nevěděl rady.
To jsem netušil, že o rok později se voda přivalí znovu. Hladina sice nižší, ale...

Co na to obec? Bojuje.
Za vzor bych dal místní hospodu. V roce 1932 zde existovalo hostinců 7, dnes je jich méně, protože lidé čučí na televizi a místo společenského maryáše luští SUDOKU.



Na návsi vlastně vedle kapličky přežila jen hospoda U Martina, chválím pana Martina. Povodně, EET, zákaz kouření, všechno přežijem.
Před 5 lety jsem vytvořil srovnávačku, dnes jsem vyfotil místo znovu.

Roh hospody je vidět vpravo.

Do obce Kly patří i Krauzovna. Před sto lety už stála. Jde zřejmě o starou zájezdní hospodu na silnici z Prahy do Mělníka. V březnu 1997 jsem se toulal na Mělnicku.
Devadesátá léta. Po létech, kdy hospody byly nuceny dodržovat úředně stanovenou otvírací dobu, na vesnicích to bývalo 22 hodin, jinak hrozila pokuta nebo bylo nutné podplatit kontrolující esenbáky, na což se mezi hosty vybíralo. Najednou je všechno jinak. 
Ve 3 ráno vidím svítit v Krauzovně. Spousta mládeže, k tanci a zpěvu hrál pán, zřejmě majitel. Pivo mi přinesla roztančená servírka, položila sklenici na stůl a odtančila mezi ostatní. Pán u yamahy nebo co to bylo, zábavu řídil, usoudil, že se bude končit, byl uprošen, ale pak bude definitivní konec.
Mohla se blížit čtvrtá ranní, hosté určitě něco vypili, ale ukázněně se rozešli a já si mohl hlavu ukroutit.
Prý se těší na příští týden.
Bylo mi už tenkrát přes padesát. Stále vzpomínám. Nejen na Krauzovnu, ale na celkovou atmosféru devadesátek v České republice.
Krauzovna stále stojí a slouží pocestným, v jiném hávu, ale hladový a žíznivý poutník neodejde. Když zaplatí.

7.12.
Byl jsem hodně malý, tak metr nad zemí a poslouchal jsem v rádiu moravské lidové písničky v podání Jarmily Šulákové. Povyrostl jsem, doma řval bigbít, což mému otci ničilo nervy. 
Ve Vizovicích, městě pro Valachy přímo posvátném, vytvořili místní chuligáni kapelu Fleret.
V devadesátých letech, zase ty devadesátky, s nimi začala zpívat Jarmila Šuláková, táž paní, kterou jsem poslouchal jako rostoucí nemluvně.
Slyšel jsem tenkrát mluvit zakladatele a kapelníka Fleretu Zdeňka Hrachového o problémech zpěvaček v kapele, kde hrají samí ogaři. Ženská v kapele, to bývají rozbroje mezi pány, místo těhotné zpěvačky pak musíte hledat náhradu, prostě problém. Tak jsme se dohodli na spolupráci s Jarmilou, tam nic takového nehrozí.
Byl jsem na koncertech Fleretu několikrát, měl jsem sympatie pro valašský rock. Paní Jarmila odešla do nebíčka, jdu po Říčanech a co nevidím:

Byl to hezký večer, kapela bude slavit 35. narozeniny, tož ještě hodně a hodně let.

8.12.
Synovi by dnes bylo 41. Bohužel, bylo...

10.12.
Tuhaň

Ateističtí Češi, se říkává. Kapličky na návsích, polních cestách však zůstávají ozdobou krajiny. Kde zůstaly památky na komunistický režim. Kde zůstala kladiva, srpy a jiný vercajk?

11.12.
Našel jsem na YouTube víc než dvouhodinový přehled jazzových zpěvaček, spíše moderního střihu.
Mám rád, když zpívají ženské.
Teď jsem se zarazil. Co to melu? V době, kdy jsou připravení nejprogresívnější příslušníci lidstva vyrazit odstraňovat panáčky a panenky ze záchodů, by  mělo být jedno, jestli zpívá ženská, chlap nebo třeba vembloud.




pondělí 11. prosince 2017

Dolní Beřkovice


Už je to přes pět let, kdy jsem naříkal, že moje nohy nechtějí šlapat do kopce, myslím na kole, začal jsem se flákat a vybíral si cesty, vedoucí po rovině, třeba podle Labe.
Dokument existuje na tomto blogu, tehdy jsem ještě všechno tvořil na Facebooku, pak sem přenášel.
Zde je adresa: 
Ano 10 let po ničivé povodni, jakou nezaznamenaly kroniky v průběhu celého tisíciletí. U Dolních Beřkovic jsem si tehdy vyfotil pomníček, kde jsou záznamy různých hladin vody, fotka je v onom článku, bohužel nedá se na ní moc dobře číst.
Snad od té doby jsem se něco naučil, tak fotku vkládám znovu.

To už je lepší, co?
Ani nevím, jestli tenhle objekt ještě stojí, pokud ano, měla by být hodně vysoko další ryska. Toto je foceno v červnu 2012, o rok později se voda pustila do zdolávání dalších rekordů.
V roce 2015 vyšla ve vydavatelství Baron v Hostivici publikace Josefa Kárníka a Martina Klihavce Mělnicko na starých pohlednicích, v ní jsem našel hodně starých fotek z Dolních Beřkovic, pár jich bylo použitelných pro moje účely.
Bicykl se většinu času válí ve sklepě, vyndavám ho jenom někdy na projížďku podél Vltavy. Asi je mu smutno, že se mnou nevyráží po českých krajích. I mně je smutno, když si uvědomím, jak jsem během 5 lety sešel.
Co, naplat, každého to čeká. Zatím jsem šťastný, že pochopím, co je nádraží, trefím na něj, poznám i vlak. Co jiného mi chybí? Ke všemu i pražská PID už zasahuje až sem. V ní dědka s občankou svezou.
Našel jsem i znak Dolních Beřkovic, je v úvodu článku, něco jsem si našel z historie místa. Upoutalo mě, že v roce 1318 vlastnil zdejší statky Jarosius de Byerzkowicz, člověk by skoro tipoval na Poláka. Ovšem my Češi se nedáme, v jiném textu už čtu o Jarošovi z Dolních Beřkovic.
Pak se majitelé střídali, prodávali, kupovali, propíjeli, tak jak to tenkrát šlechta dělala, ale nejen šlechta a nejen v historii.
Přestanu se otírat o feudály, i když i oni měli radost, že už v roce 1850 tudy začal jezdit vlak, koleje používal velký cukrovar, dnes je zase nedaleko Mělnická elektrárna.
Díky výluce Negrelliho viaduktu v Praze vlaky na sever jezdí malinko jinak, tak jinak, že jsem sem cestoval dva dny po sobě. Hned na druhý pokus jsem se trefil.
V počasí, které mi vyhrožuje přinejmenším mrholením vystupuju na stanici, kde dnes staví jen ty nejpomalejší vlaky a ty jsou tak rychlé, že raději pryč od nich. Ta skupinka fešáků je málem legrační, dnes vyletí na moment červená čepice a už mává, aby se vlak klidil, že za minutu pojede další. Svět se zrychluje, akorát my penzisti jsme stále pomalejší.
Před 5 lety jsem odtud odjížděl s kolem, ještě jsem kupoval lístek v pokladně, paní pokladní měla radost, že už umí zacházet s In-kartou. Pokladna je navždycky zavřená.



Před každým, i malým nádražím stával hotel, minimálně restaurace. Pan Alois Jaroš provozoval obojí, kromě toho biograf, sál, kde cvičili Sokolové, kuželník, posezení pod lipami, tedy i kuřáci by sem dnes mohli přijít s cigárem. V současnosti zde najdeme truhlářskou provozovnu, možná i rakev vyrobí. A když ne, tak máte podle autobusové zastávky aspoň pocit, že jste nedaleko Prahy.







Hodně daleko je od obce nádraží, tenkrát místní občané nechtěli, aby jim smrděl vlak přímo v bydlišti, to dnešnímu lidu zůstalo. Každý si vozí zadek v autě, ale běda, když vozovku posunou o půl metru blíž jejich domu. To už je na žalobu v Haagu. Těch půldruhého kilometru pěšky do obce pro člověka před sto lety byla sranda, stejně jsem musel předstírat totéž já.
Jdu stále Nádražní ulicí, až narazím na zámecký park, který je díky povodním spíš zdevastovaný než krásný. Narazím na vilu, kterou si zámečtí páni postavili na bydlení, protože bydlet v zámku jim nevyhovovalo. Barák stojí, střechu má, tak snad se zase jednou dočká větší slávy. 



Pohled na zámek z parku. Původně vodní tvrz se začala měnit na zámek v 17.století. V současné době je celý areál v majetku Marie Julie princezny Thurn-Taxisové, resp. jejích příbuzných. Snaží se, pomáhá i obec, ale určitě nelze závidět.



Sem jsem vlezl dírou v oplocení resp. ohradě. Nechytli mě, doufám, že mě nikdo nebude žalovat. Bývalá hospodářská část zámku, kuchyně, pokoje pro hosty. V letech 1938-60 zde byla měšťanská, později základní škola. Poté skladiště léčiv. Bývalí majitelé se restituce dočkali, ale též povodní.



Pohled na zámek z návsi.



Stojím na dnešním náměstí Míru, hledím směrem k Mělníku. Dům úplně vlevo je Lobkowiczká lesní správa, brána, ještě jeden domek a končíme. Následoval komplex budov sladovny, pivovaru, sklepů a mlýna, kde je teď volný prostor a přístup k Labi.



Náměstí Míru, opačný pohled, tedy k severu a od Mělníka. Vpravo je budova Lobkowiczké lesní správy ozdobená rakousko - uherským znakem s koloniálním obchodem. Dům stojí, bydlí se v něm. Obchod je jinde, v záběru za parkujícími automobily je přestavěná restaurace Na Knížecí, která vypadala, že by se zde dalo i obědvat, za restaurací, u polabské cyklostezky v létě funguje zajímavá letní restauračka, snad dvakrát jsem v ní seděl a pivo pil, tenkrát ještě cyklisti směli a lidi jako já honem z kola nespadli. To bejvávalo.
Ale zrovna jel autobus do Mělníka, byla mi zima. V Mělníku mám vyhlédnutou vinotéku.



Ještě jednu drobnost jsem našel. V Mělnické ulici bývala cukrárna, posléze konzum dělnického spolku Svépomoc, nakonec Jednota. Domek nespadl, někdo v něm bydlí.




Není toho moc, ale docela se mi procházka líbila.


Co jsem vyfotil pro svou potěchu je ZDE.


sobota 2. prosince 2017

Sadská


Je mnoho lidí, kteří, slyší-li o Sadské, řekne, aha, to je cestou na Poděbrady, tedy z Prahy, samozřejmě. Dnes už se ani přes Sadskou nejezdí, vede kolem dálnice a projíždějící si možná všimnou vršíčku s kostelíčkem.
Díky tomu, že lázně po druhé světové válce skončily, město v současnosti bojuje s okolnostmi. Za komunistů nijak nepokročilo, dokonce ani nákupní středisko, což měla být socialistická vizitka a kvůli kterému se na náměstí bouralo, bylo dokončeno až v době, kdy nastupovalo 21.století.
Pokud je můj komentář nepřesný, může být, v Sadské jsem osobně, kromě průjezdů při služebních cestách, byl jednou v životě.
V roce 1979 jsme se nastěhovali v Praze do paneláku, vybaveném tak, jak tehdy bylo běžné. Na žádný luxus jsme neměli, podnik, který nám byt přidělil za podmínky podepsání pracovní smlouvy na deset let, ani nemohl žádný luxus nabídnout.
Bylo třeba sehnat nábytek, případně leckoho podplatit, někde něco ukrást, však jsem pracoval na stavbách. Udělat z betonových stěn, jež doplňovalo jádro kuchyňské a hygienické, jehož kvalita byla nejasná, jakýsi byt, dalo hodně starostí a fantazie.
Moje manželka vymyslela do předsíňky oválné zrcadlo, což se mi též líbilo. V Praze jsme nedokázali sehnat výrobce, který by nám vyhověl. Všichni se na nás dívali jako na cvoky. Tady si kup zrcadlo jako každý, máme tři rozměry, co bys chtěl víc, a neotravuj. Někdo nám dal tip, že v Sadské existuje jakýsi místní podnik, který tvoří zrcadla na míru.
O automobilu jsme ani nesnili, vlak do Sadské jezdí, ten jsme měli zadarmo. Meziměstské telefonování tehdy bylo na mrtvici, vlakem byla dohoda rychlejší. Prý si mám přivést šablonu příslušného tvaru a oni mi zrcadlo vyrobí a přidělají. Sestrojit elipsu jsem se ve škole učil, namaloval ji na desku, kterou jsem pak ořezal ruční pilkou. Řezat do elipsy jsem se naučil!
Odjel jsem do Sadské s deskou asi půldruhého metru vysokou v podpaždí, během měsíce jsem byl uspokojený, řekl bych, že cena se pohybovala mezi dvěma a třemi stovkami, což tedy ani tehdy nebyla závratná cena, bral jsem však dva tisíce čistá ruka.
S tím hotovým zrcadlem jsem jel vlakem do Poříčan, tam přestoupil směrem na Prahu, z nádraží metrem a autobusem domů, celou cestu strach, že zrcadlo rozflákám. Ke všemu mě kdosi tenkrát upozornil, že vole, tohle se nesmí ve veřejné dopravě vozit. Taxík? Z čeho bych ho zaplatil.
Měl jsem radost, když jsem připevnil na otapetovanou umělohmotnou chvílemi se třesoucí stěnu, nerozbité zrcadlo, které s přivřenýma očima připomínalo něco od Lobkoviců.
Při jménu Sadská mě okamžitě napadne tato anabáze. Vlastně jsem tam tenkrát byl třikrát, ne jednou, při současné návštěvě jsem si nebyl schopný upamatovat, kde jsem se tehdy motal.
Tolik místa jsem právě v článku, zabývajícím se srovnávacími fotkami města Sadská, věnoval zařizování panelákového bytu.
Jak se říká, taková byla doba, na to se dá svést všechno. Pak přišel den, kdy jsme vytáhli z kapsy klíče, zazvonili jimi na náměstích a dnes se divíme, že není vše podle našeho přání. Zapomněli jsme, že na zázraky je pohádkový dědeček se zvonečkem.

Do Sadské jsem opět přicestoval vlakem, za téměř 40 let se zvýšila rychlost vlaků i vybavení souprav.
Z nádraží, které stojí na krátké trati Poříčany - Nymburk, vede poklidná ulice, zvaná Nádražní. Kdysi toto jméno nesla ulice z nádraží až na náměstí, dnes jdu slabých 200 metrů a vcházím do ulice Československé armády. Pravá strana ulice je zbořená, přede mnou je kruhový objezd, jenž  je součastí silničního průtahu, vybudovaného již po roce 1990, přestože už od roku 1985 byla blízko odtud v provozu dálnice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Za kruhovým objezdem se bývalá Nádražní už jmenuje Paroubkova. To prosím není úcta k nedávnému českému předsedovi vlády, který ještě žije a dovádí. Místní rodák Otakar Georgius Paroubek (1856 - 1909) spisovatel, kartograf, dramatik, cestovatel, odkázal svému rodišti knihovnu o 3000 svazcích, což je základ místního muzea. Modrý dům na konci záběru už je na náměstí, jde o ono nákupní středisko. Pohled zpět Paroubkovou ulicí se mi nezdařil.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/




Palackého náměstí. V Sadské měli na náměstí vždycky hodně zeleně a tak nelze očekávat jakési skvostné pohledy na místní architekturu. Jak je vidět, ani listopad mnoho nepomáhá. Z radnice vidím jen věžičku, mariánský morový sloup je v plné kráse, no, v úplně plné ne, lešení na současné fotce hlásí, že se zde pracuje.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Tady jsem měl pochybnost, jestli mám porovnání zařadit, ale rozdíl mezi tehdejší a dnešní atmosférou ukazuje. Jde o pohled severovýchodním směrem.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/




Severovýchodní roh náměstí. Škola z let 1901-02 trošku cípem zakrytá radnicí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Pohled od východu k západu.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://kouzlostarychpohlednic.wz.cz/



Městské muzeum. Před ním pomník obětem války. Vlevo vzhůru vede Kostelní ulice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Podobný pohled už tady byl, ale z roku 1900, mezitím se leccos postavilo, například pobočka poděbradské spořitelny, úplně vpravo.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Na rohu Palackého náměstí a Kostelní ulice stojí spořitelna, postavená za první republiky. Dobře vidět mariánský sloup se sochami svatého Václava, Floriána, Apolináře a Liboria. Jak tak putuju po městech českých, říkám si, jak důležitá byla hrozná nemoc - mor. Díky němu má téměř každé hlavní náměstí morový sloup. Dnes bychom tam postavili reklamní panel.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Pobočka poděbradské spořitelny na východě náměstí. Sadská plná spořitelen.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Jiný záběr na muzeum. Původně škola. Vpravo zvonice, dříve hodinová věž.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Dvakrát pohled na školu.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/




Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/




Vlevo spořitelna, vpravo muzeum, za mariánským sloupem vede Kostelní ulice až ke kostelu svatého Apolináře, což je onen kostelík viditelný z dalekých polabských rovin.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 



Morový sloup, kostel svatého Apolináře, muzeum, tehdy ještě škola, zvonice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 




 Škola, sloup, radnice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 



Kostel, sloup, muzeum, zvonice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 



Kostelní ulice. Dívám se k náměstí, vidím muzeum zezadu, za ním čouhá zvonice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Kostelní ulice, pohled vzhůru ke kostelu.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://kouzlostarychpohlednic.wz.cz/



Věděl jsem, že mám sebou staré fotky sokolovny. Jakmile jsem v městě narazil na Tyršovu ulici, zoufale jsem hledal. Už jsem se bál, že sokolovnu  zbourali. V Sadské stojí sokolovna v ulici Za sokolovnou. Z radosti jsem vytvořil srovnávačky hned dvě.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



 Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Tam, kde Palackého náměstí opouští Husova ulice stála a stojí hospoda, za ní hodinová věž čili zvonice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Na mnoha pohlednicích z města je psáno Lázně Sadská, ovšem samotné lázně bývaly trochu jinde, kdo se tam vydá, nemůže minout hotel Modrá hvězda, kdysi hotel Honzák, majitel toho jména ho nechal postavit. Také hotel Vaníček to býval, divím se, že komunisti hvězdu neobarvili na svou barvu. Vlevo se jede do Hradištka, vpravo do bývalých lázní.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Tady je to psáno - hotel Vaníček. Docela slušně jsem poobědval.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Bývalé železité lázně, zrušené, pak obnovené, v roce 1949 definitivně spadla klec. Obešel jsem celý areál, kolem plechová ohrada, nakonec jsem vešel tudy, kudy se kdysi vcházelo, žíznivec narazil okamžitě na hospodu. Jezdí sem auta, je zde výdejna nějakého zboží, taky tu mají barák hasiči. Nikdo mě nevyháněl, to se mi stává skoro pořád, někdo mě vidí, nech mě být, ačkoliv tam nemám co dělat. Dědek plesnivej nikoho nezajímá.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Můžeme si jen představovat. V sousedství kdysi lázní bývala pískovna, ve vzniklé díře je jezero pro rekreaci, je součástí přírodního parku Kersko - Bory.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Fotky z procházky po Sadské jsou ZDE.