sobota 27. května 2017

Česká Kamenice 1.část


Českosaské Švýcarsko je pojem, který si lidé vymysleli, aby přilákali poutníky, když už nemáte na cestu do Švýcar, přijeďte sem, to je skoro stejné. Ve Švýcarsku jsem byl, spíš jsem k němu čuchnul, ale viděl jsem jen Alpy, hodně Alp.
Zřejmě někomu znalému připadalo území na hranicích Saska a Čech jako malé Švýcarsko. Nechám pochybností o autorech zeměpisných názvů a řeknu rovnou, tady je moc krásně. Člověk sem přijede a začne přemýšlet, co tak skvělého provedl, že byl odměněn možností prohlížet úžasnou krajinu.
Do té krajiny někdo nasypal města, městečka, vesnice.
Kdo sem přijede, nemůže být zklamán a je mu úplně jedno, jak se území jmenuje.
Česká Kamenice, německy Böhmisch Kamnitz, stojí za zastavení, nejlépe na pár dnů, městečko je pěkné, dají se dělat krásné výlety nebo se jen tak válet a čumět kolem.
Zavítal jsem sem víckrát při různých příležitostech, jezdí sem vlak.
Měl jsem cestu v plánu, jen jsem ji posunoval jak komunisti pětiletky. Návštěvy se nakonec konaly tři. Stejně jako na jiných místech se procházím místy, kudy jsem dříve jenom probíhal. Nahodile vzpomínám na rok... to je jedno, bývaly tenkrát Liberecké výstavní trhy a skupinka bláznů, já s nimi, se vydala do Liberce z Litvínova. Prošli či proběhli jsme tudy potmě, moc jsme toho neviděli, byli jsme rádi, že nám prodali pivo.
Tenkrát šlo o cestu málem celým Severočeským krajem, který tvůrci nových krajů přeřízli. Česká Kamenice zůstává v kraji Ústeckém, sotva vyjedete směrem na východ, sousední Kamenický Šenov je v kraji Libereckém. Pokud je to někomu jedno jako mně, zvu ho na procházku podél říčky Kamenice. No a pokud ho prohlížení srovnávacích fotek nebaví, nechť se třeba zaposlouchá do vášnivých politických debat.
Že straším? Nedejte se!

Začínám u mostu přes Kamenici. Tam si nechal přestavět budovu ředitelství Rabštejnských přádelen továrník Emannuel Karsch. Teprve teď jsem pochopil, že jsem měl v ruce i starou podobu, možná by se mi povedlo srovnávačku vytvořit, ale pozdě Bycha honit. Pokud se tedy Bych skutečně píše s velkým písmenem. Dnešní název ulice je Dukelských hrdinů. Po vystěhování německy mluvícího obyvatelstva a následném zrušení továrníků po únorovém vítězství pracujícího lidu slouží dům jako Centrum mládeže a dětí. Budiř pochváleni správci, že nic nenechali spadnout a krásnou budovu udržují.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Poláka Česká Kamenice na starých pohlednicích, kterou vydalo nakladatelství POLART.



Tentýž objekt z větší dálky pěkně i s mostem. Historická pohlednice ukazuje klidnou pohodu, která je ovšem minulostí. Dalo mi dost práce a času, abych dokázal fotit ze středu silnice. Musím se pochválit, od někoho jiného se pochvaly nedočkám.
Starou fotku jsem okopíroval z adresy:



Koňský trh. Koně zde dnes nekoupíte ani neprodáte, tak plac dostal jméno náměstí 28.října.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/



Náměstí 28.října od východu na západ. Benzinová pumpa vlevo působí v porovnáním s dnešními benzinkami jako legrace.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Poláka Česká Kamenice na starých pohlednicích, kterou vydalo nakladatelství POLART.



Á, tady je pumpa zblízka. Z Dresdner bank se stala pošta, linkový autobus říšské pošty už není v ulicích města vidět.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Poláka Česká Kamenice na starých pohlednicích, kterou vydalo nakladatelství POLART.



Zajímavý pohled z východu náměstí 28.října, kde ještě benzinové pumpy neexistovaly, jiné ano, aby se koně na Koňském trhu mohli osvěžit. Věž patří kostelu svatého Jakuba Většího.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.luzicke-hory.cz/index.html



Dva záběry na Koňský trh od západu k východu, auta tudy sice pomalu projíždějí, ale jinak jde o příjemný prostor.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Poláka Česká Kamenice na starých pohlednicích, kterou vydalo nakladatelství POLART.



Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.luzicke-hory.cz/index.html



Poslední pohled na bývalý Koňský trh.



Odcházím z náměstí 28.října. Na hlavní českokamenické Náměstí Míru se dostaneme krátkou Janáčkovou ulicí. 
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.luzicke-hory.cz/index.html



A jsem na Náměstí Míru, odkud jsem sehnal nejvíc starých fotek a proto se budu otáčet ja holub na báni. Při první návštěvě asi po dvou hodinách mi jeden místní občan říkal: "Vám se to naše městečko tolik líbí, že chodíte sem a tam?"
Většina domů na náměstí je památkově chráněná už od roku 1966, což spolu se skutečností, že zde nebyl postavený žádný bolševický monument, zachovalo pěknou tvář města. Tady je vidět věž kostela svatého Jakuba Většího. Vlevo je Zámecký vrch.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Poláka Česká Kamenice na starých pohlednicích, kterou vydalo nakladatelství POLART.



Západní strana náměstí. Dům s věžičkou je bývalá spořitelna z roku. Vlevo od něj stával hostinec "Zur Sonne", který se stal obětí náletu sovětského letectva 8.května 1945. Pro pořádek, aby mě nikdo neobvinil z hanobení Rudé armády, končila válka a bylo třeba obsadit německé území, což Česká Kamenice byla, bombardování přinášelo svobodu i nám.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Poláka Česká Kamenice na starých pohlednicích, kterou vydalo nakladatelství POLART.



Část náměstí Míru, kde býval Hrnčířský trh.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.luzicke-hory.cz/index.html



Západní strana náměstí Míru, vlevo hostinec Zur Sonne, vedle předchůdce spořitelny.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.luzicke-hory.cz/index.html



Pohled k jihozápadu k Hrnčířskému trhu. Uprostřed kašna z roku 1574 od kamenického mistra Matyáše Zimmermanna ze Žitavy. Myslím, že by bylo radno probádat případné příbuzenství s naším českým Járou Cimrmanem. 
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Poláka Česká Kamenice na starých pohlednicích, kterou vydalo nakladatelství POLART.



Východní fronta náměstí. V roce 1895 tu hořelo a tak byl hotel Ross (dnešní Slávie) postavený moderně, stejně jako sousední hotel Löwe.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Poláka Česká Kamenice na starých pohlednicích, kterou vydalo nakladatelství POLART.



Hrnčířský trh, pohled k západu, vpravo je boční pohled na hostinec Zur Sonne, místo něho vidíme parčík.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Poláka Česká Kamenice na starých pohlednicích, kterou vydalo nakladatelství POLART.



Hostinec Zur Sonne byl zajímavou budovou, ke všemu hospoda, parčík je sice parčík, ale jakoby tam něco chybělo.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.luzicke-hory.cz/index.html



Jižní strana Hrnčířského trhu. Proč se mi skeny některých fotek zjevily takhle kostičkovaně, opravdu nevím. Budu jim říkat Pepito.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Poláka Česká Kamenice na starých pohlednicích, kterou vydalo nakladatelství POLART.



Hotel Ross - Slávie, vedle něj průhled do Janáčkovy ulice, kde je vidět dům čp.1, sídlo firmy Kába a spol. Dům vpravo je dnes zastíněn zahrádkou restaurace U kašny.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.luzicke-hory.cz/index.html



Další Pepito. Spořitelna a Zur Sonne, tentokrát vyparáděné kavárenským oknem. Pohled z podloubí si nikdy neodpustím.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Poláka Česká Kamenice na starých pohlednicích, kterou vydalo nakladatelství POLART.



V severovýchodním rohu náměstí už se začínají hromadit první předchůdci dnešních plechových miláčků. Nebyly tenkrát hezčí? Ale já automobilům nerozumím. Vyčuhující kopec je skála se jménem Jehla.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Poláka Česká Kamenice na starých pohlednicích, kterou vydalo nakladatelství POLART.



Jihovýchodní kout Hrčířského trhu.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Pohled uhlopříčně náměstím směrem k Jehle.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.luzicke-hory.cz/index.html



Pohled na jih Hrnčířského trhu.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.luzicke-hory.cz/index.html



Severozápadní kout náměstí. Dům se dvěma štíty se někdy nazývá gotické dvojče. kde býval hostinec Adler, byl zbourán v roce 1968 a vystavěný podle původních plánů.
Cyklisté v dresech. Já už jsem pomalu skončil, protože nohy zlobí, kdyby přestaly, snad bych si musel koupit oblečení. To je nějaké směrnice EU?
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.luzicke-hory.cz/index.html



Hotel Slávie.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Západní fronta náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Pohled od západu k východu se Zámeckým vrchem jako ozdobou.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/



Západní fronta náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.luzicke-hory.cz/index.html



Hrnčířský trh od západu k východu.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Jaroslava Poláka Česká Kamenice na starých pohlednicích, kterou vydalo nakladatelství POLART.



Před odchodem z náměstí ještě nakonec pohled na západní frontu. 
Starou fotku jsem okopíroval z adresy:




Možná těch pohledů z náměstí Míru je moc, ale když vážím cesty z Prahy do Českosaského Švýcarska, fotím si toho víc, abych se sichroval a pak se mi zase nechce nic vyhazovat, internet se zdá být nekonečný, připomíná vesmír...
Přibližně stejně tolik srovnávaček z České Kamenice mi ještě zbývá, bude tedy ještě druhá část, ale nějak mi nevychází čas, bojím se, abych nezblbnul, což se možná už stalo, protože ten postižený obvykle o tom neví.
Druhé pokračování bude víc pestřejší.

Tady už je:
Česká Kamenice 2.část


Mnoho dalších srovnávacích fotek z různých lokalit.


pátek 19. května 2017

Po stopách Václava Levého


To už je tak dávno, že mi prsty na všech končetinách nestačí, jak mám spočítat, kolik uplynulo let, maturity z matematiky nemaje, kdy jsem poprvé spatřil Kokořínsko. Jsem ve věku, kdy padesát nebo šedesát, ono je to vlastně fuk. Rozhodl jsem se pro číslovku hodně.
Že hodně není číslovka, maturitu z češtiny maje? Trhněte si nohou, to neříkám nahodilému čtenáři, to říkám raráškům uvnitř mého já, kteří sice žádnou maturitu nemají, ale otravují.
Hodně dlouho!
Kudy chodím, tudy chválím, mám místní kraj natolik rád, že jsem schopný odpustit i zavřenou hospodu. Liběchovsko je sice jihozápadní cíp Kokořínska, i první kroky stojí za to.
Občas slýcháme, jak různí lidé lační se zabývat uměním, přijedou do New Yorku, tam v bufetu myjí nádobí a dojídají po najedených.
V 19.století nebyly bufety, jak je známe dnes, ani hamburger ještě Cimrman nevymyslel.
V roce 1820 se narodil v Plasích Václav Levý, od dětství chtěl být řezbářem, rodiče nedovolili, truhlářem budeš, holomku, potom kuchařem, ano tak tvrdohlaví bývají talentovaní umělci.
Mladý Václav měl snad štěstí, snad byl drzý, nastoupil jako kuchař, jiné prameny tvrdí, že jako pomocník kuchaře, k mytí nádobí kousek, do liběchovského zámku, který vlastnil velkostatkář Antonín Veith, znalec a mecenáš umění.
Žádné hladové začátky, pan Veith pochopil Levého talent, zvlášť na něj upozornil častý host Liběchova malíř Josef Navrátil. Václav Levý se díky jim učil v Praze i v Mnichově. vracel se do Liběchova, kdo z pánů umělců by  si takové živobytí nepřál? Skal malých i velkých málem přebytek. Když se něco nepovedlo, sebral fidlátka a šel třeba o 100 metrů dál.
Mecenáš Veith v roce 1853 umřel, Václav Levý se musel začít živit jinde a protože byl skutečný sochař, uživil se nadmíru dobře, dokonce i v Praze, Vídni, Římě, jeho žákem byl i Josef Myslbek.
Bohužel se dožil jen 50 let, je pochován na Vyšehradě. Prý měl problémy s játry? Že by chlastal? Ale ne, nebudu sem tahat drby.

Vyrážím z Liběchova. Jak jsem již předeslal, šel bych sem i jen tak. Ale vlastním publikaci Josefa Janáčka, Vitalije Marka, Stanislava Dulíka, Josefa Kárníka a Petra Prášila Liběchovsko na starých pohlednicích, kterou vydalo vydavatelství Baron v Hostivici roku 2016.
Po automobily zamořeném centru Liběchova se ocitám v oase klidu.
Už jsem tady na blogu zveřejnil různé fotky, krajina, která se mi líbí, se mi obyčejně zdá fotogenická, ale přinutím se, abych stvořil koláže, jež nazývám srovnávacími fotkami, tentokrát trochu jiné než obvykle.
Většina sochařských děl je po asi 170 letech značně poškozena, snad i trochu počasím, hlavně však vandaly, kteří existují v každé době.
Pokud by někdo chtěl ukázat na viníky dnešního stavu, upozorňuju, že za něj nemůže ani Kalousek ani Babiš, abych vybral dva největší padouchy posledního desetiletí.

Jeskyně Klácelka. Pokud jméno někoho ponouká k nemravným myšlenkám, vězte, že tady nikdo nikoho neklátil.
Kněz, básník, filosof, novinář František Matěj Klácel měl ve sluji letní pracovnu. Asi svérázný pán, ale dal jméno jeskyni, které se též říkalo Kulíškov, Němci zase Herkulanum.
V dnešní době by asi nebylo možné tesat do pískovcových skal, ochránci životního prostředí všech barev by to nedovolili.
Tady jsou husitští vojevůdci Prokop Holý a Jan Žižka.



Vůdce bájných blanických rytířů, Zbyněk ze Zásmuk. Být prezidentem, dal bych si na něj bacha.



Dvojice trpaslíků, kujících zbroj asi pro blanické rytíře, půjde tedy o bitvu podle starých bájí, žádné atomovky.



Členové mělnického turistického spolku. Ti tu nejsou nastálo, protože nebyli vytesáni. Kdybych v takové výstroji vyjel dnes na cyklostezku, hned první policajt by mi dělal zkoušku na alkohol.



Fotky z Klácelky jsem pořídil tak, že jsem podlezl jakási vrata. Když jsem to podlezl já, dokáže to každý.



Nejznámější a největší skalní dílo Václava Levého. V minulých letech byl kolem Čertových hlav vymýcen porost, takže jsou vidět zdaleka i ze silnice. Václav Levý zde vypodobnil dvě hlavy antických bohů, lidé si je přejmenovali na čerty. Sochař musel používat přinejmenším štafle.



Prý malé Čertovy hlavy, ale nesmysl. Celý skalní útvar se jmenuje Harfenice podle vytesané ženy s harfou, bohužel na staré fotce se kolem ní motají jacísi fotři.



Jeskyně je umělá, jmenuje se U ještěra. Hned dvě fotky.







Na Brocenské cestě, už v katastru Ješovic je v skalce vytesaná kaplička svaté Maří Magdalény. Dva záběry. Obraz světice léta nepřežil, byl obnoven až v roce 2005.







Toto dílo se jmenuje Had. Těžko porovnávat, snažil jsem se, až jsem se zpotil, ale zjevně jsou zde jiné výškové poměry, ale nad ty tři srovnávačky aspoň trochu ukazují co bylo a co je. Tenkrát v době habsburského útlaku českého národa to vypadalo úžasně. Pokud sem přijdete ve všední den, jak to činí důchodci, je zde krásně. nejsou zde ani vosy ani kravál. 











Sedm chlebů nevytvořil sochař Levý, to je dílo matky přírody kousek od loupežnické jeskyně Mordloch.



Ani další srovnávačky se netýkají díla Václava Levého, ale tak nějak k prostoru patří. Staré fotky jsem nekopíroval z Liběchovska, ale z jiné publikace Vitalije Marka a Petra Prášila Štětí a okolí na starých pohlednicích, vydané ve vydavatelství Baron v Hostivici roku 2014.
Hraběcí kaple z roku 1720 na místě, kde byl zastřelen hrabě Johann Wratislaw Clery, krutý pán ze Snědovic, svými poddanými.



Na závěr kaple Panny Marie neboli Mariánská, taky U krásného obrázku. Ze Štětí sem kdysi chodila procesí. Koukám, že už jsem musel mít hroznou žízeň, porovnání se mi moc nezdařilo. Moje oči šly snad šejdrem, no protože jsem sem vážil cestu do kopce, je mi líto výsledek vyhodit. Až někdy půjdu kolem, což se v tomto kraji snadno může stát, třeba se polepším.
Jinak tudy vedla stará kupecká cesta z Ješovic do Radouně.
  


Skončil jsem procházku po sochařských dílech Václava Levého, území neopouštím. 

Pár fotek jsem již zveřejnil, žádná sláva, však jde o vzpomínková fota.
a