Dubnové pindy z roku 2017

1.4.

V dětství jsme poslouchali rozhlas, Prahu 1 a Prahu 2, názvy se léty měnily, stanice přibývaly. I legrace v padesátých letech byla vysílána. Moc ne, abychom se smíchy nepotrhali, kdo by pak plnil pětiletky? Dva dny byly jasné, Silvestr a Apríl. Těšil jsem se na ty dny stejně jako účinkující komici, kteří měli výdělek navíc.

Dnes jsem vstal, podíval se na sebe do zrcadla, smíchy jsem málem upadl, už nepotřebuju profesionální komiky.

Odjel jsem na Mělnicko. Že nekecám, předkládám důkaz. Kaple svatého Ducha nad Liběchovem.

9.4.
Chlumec nad Cidlinou.
Restaurace U koně. 

Odtud se mi nechtělo. Ještě, že jezdím kvůli srovnávacím fotkám sám, dva by se navzájem určitě přesvědčili, že nemá cenu z takové pěkné hospody odcházet. .



Klicpera se v Chlumci narodil. Celé náměstí se jmenuje po něm.

Že bych se začal psát Vácslav? To by chtělo ještě druhý jméno, můj kmotr byl Karel, tátův kamarád, prý za trest, něco tátovi dlužil. Možná panáka.

10.4.
Byli jsme tenkrát dva rozvedení ve věku, kdy se člověk má připravovat trousit do světa důchodcovské moudro. Dva roky? Tak nějak, s pauzami. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili, že se k sobě nehodíme. Rozchod nebyl přátelský, asi jsme ve svém věku očekávali kdovíco. 
Další roky dávaly zapomenout.
Po zprávě, že její životní pouť skončila, se mi udělalo divně.
Budiž jí země lehká...

11.4.
Z Liběchova jsem chodíval pěknou alejí do bývalých lázní Boží Voda, tam blízko je domeček, boudička, kdysi za komunistů sloužila jako prodejna potravin. Pak i jako občerstvení. Takové milé lahváčové, hygienika do přírody nevyženete. Ta paní měla otevřeno snad furt. Nikdy jsem nezapomněl se zastavit, jednou jsem tam s místním násoskou vypil i rum. Však vlevo je stoleček. Těžko už bude vonět rumem.

To mě píchlo u srdce!

Snad to nebylo kvůli EET, jen nemoc, říkala místní paní, ale to datum... Sobotkova vláda má snahu se zapsat do dějin.



Pořád mi nikdo nevysvětlil, jak vypadá strdí.

Asi se zeptám ďábla.

14.4.
Vypadá, jakoby mu to tady všechno patřilo. Knížepán? Nebo prezident?

18.4.

Dědečkovi to myslí! Žádná banka, spořitelna, pojišťovna...
Pivo, hezká holka, zpěv.

25.4.
Divadlo plné nastrojených důchodců. Tolik bab, že si třesoucí rukou automaticky rovnám kravatu.
Aby mě nepomluvily.
V zrcadle na záchodě vidím, že do této společnosti patřím. 
Blízko divadla je bufet s nízkými cenami. Víno za 27, chutí připomíná komunistickou lahůdku sklepmistra, takové je třeba hodit, pokud možno rychle, rovnou do krku.
Dvě holky mě opile pozdravily. Zvedám sklenku. 
Veselá pajzlovská atmosféra. 
Vzpomínky na minulost. 
Tři kluci se kolem mě motali, třeba mě ani nechtěli okrást.
Portmonka zůstala na svém místě.
Dědek s kravatou odchází s trochou lítosti v duši... Sem už nepatří.

27.4.
Někdy v druhé polovině padesátých let, tak nějak to bylo.
Nebo začátkem let šedesátých?
Sám se sebou se shodnu na přelomu let padesátých a šedesátých. 20.století.
Vyprodaný zimní stadión Štvanice, dnes by se jmenoval aréna. 
Do Prahy přicestoval orchestr Gustava Broma. Brňáci se přijeli ukázat. Jazzový bigband kromě skvělé muziky potřeboval hvězdu. Zpěvačku.
Jarmila Veselá, rychle kamsi mizíme my, co jsme ji milovali.
Vystudovaná flétnistka si původně chtěla zpíváním jen přivydělat. Její písničky se staly špičkovými hity, v době, kdy jsme slovo hit ještě neznali.
Dají se najít You tube, možná vlastníme někde v komoře s odloženými věcmi poškrabanou desku.
Zůstávala věrná Brnu, věnovala se rodině.
Svět chce další nové a nové hvězdy, paní Veselé snad chyběly ostré lokty, možná chtěla od života cosi jiného. 
Kde zůstaly bojovné diskuze, jestli je lepší zpěvačkou ona či Yveta Simonová?
Gustav Brom už přes 20 let hraje na nebeském pódiu, dřevěná Štvanice neexistuje.
Náhodně jsem dnes v rádiu zaslechl krátkou vzpomínku na Jarmilu Veselou.
Rozloučení, v dubnu zemřela, přesné datum nenajdete. 
Odešla, zmizela v nenávratnu.
Bývala prvotřídní hvězdou. 
A krásnou ženou.
Dnešní celebrity, i vás to čeká! I na nás.

30.4.
Jestlipak dnes komunisti zapalují mírové ohně? Nepamatují se? Vadilo jim, že hlavně venkovská mládež pálila čarodějnice, což by správný svazák neměl.
Pálení čarodějnic nikdo nenařizoval, nepovoloval, to se přehlíželo, odpovědný soudruh dělal, že nic nevidí. Mohl by zakázat, ale přece jenom v té vesnici žil, do hospody chodil.
Dnes se organizují čarodějnice i ve velkých městech, na slavnosti se dá leccos trhnout.Všechno staré a zlé spálíme při zpěvu country, opijeme se, zítra nám bude špatně, ale, ten pocit!
Všechno zlé shořelo, mnozí to máme místo zpovědi.
Zítra musíme kocovinou unavení začít hledat toho, který může za všechny naše trable.
Lidi potřebují symbol zla, však my Češi máme Bílou horu.