čtvrtek 29. května 2008

Na vojnu už nepůjdu

Sejdou se manželské dvojice ve středním věku. Je jedno, jestli dvě nebo víc. Existuje zaručený recept, jak naštvat dámskou část společnosti. Pánové se začnou bavit o vojně. Tohle téma je mi protivné. Kroutím hlavou, že jsem dva roky prožil někde jinde než ostatní. Těch hrdinů, kteří se postavili proti přiblblým lampasákům, je tolik, že jsem je snad musel přehlédnout.
Na vojně tě naučí pořádku. To mi říkal táta. Byl za první republiky na vojně asi 5 týdnů, nebo 3 měsíce? Už si nepamatuju a táty se už, bohužel, nezeptám. Ale vím, že táta nebyl zrovna vzorem člověka pořádného. Celej já. O pořádek v naší rodině se starala máma. Přeháněla to, ale mít doma dva syny a manžela... Bordel u nás nebýval. Na vojně jsem se naučil tomu, jak předstírat pořádek. Do života v komunistickém státě se tohle dost hodilo. Kolik let jsem se pak živil tím, že jsem dělal, že dělám. Jsem moc rád, že jsem ještě zažil jiný systém, přestal jsem chodit do práce a začal pracovat.


Vojna z tebe udělá chlapa. Ve svém věku už si můžu dovolit svůj názor. Chlapem se neopeřený klučina stane, když dokáže potěšit ženskou, když se dokáže postarat o potomky, když udělá něco, co žena nemůže, protože nemá tolik fyzických sil a je na to pyšný a třeba je i pyšný na to, jakou pěknou ženskou doma má. Nebo mi chce někdo tvrdit, že chlapem se stanu, když stojím v pozoru a poslouchám uřvaného idiota, kterého bych se bál kopnout do zadku, abych se neumazal?


Měl jsem štěstí, že jsem za komunistickými dráty, jimiž nás chránili před zlými imperialisty, dostal po maturitě umístěnku. To si nedělám srandu. Musel jsem odejít od maminky, která mě rozmazlovala, jak to maminky dělají, nám je to protivné, ale co dělat, jsme rádi, že to tak je. V pondělí ráno jsem do tašky dostal obrovskou bábovku, tu máma uměla a nějaký ten řízeček, abych chudinka se náhodou nezhubnul. Bábovku máma pekla vynikající, ale každý týden? Dokonce se potom už přejedla i kolegům, kteří se zpočátku na ní těšili. Mámo, promiň! Byly pracovní soboty, odpoledne jsem přijel domů, přivezl tašku plnou špíny a maminka vyprala a pěkně mi dala čisté věci. A já jsem se najedl, šel na flám, prospal nedělní dopoledne, obídek maminka uvařila a šel jsem odpoledne na pivo zalít kocovinu.


Věc se má tak, že od pondělního rána do sobotního poledne jsem se musel o sebe postarat. Naučil jsem se i takové drobnosti, že když prochlastám celou zálohu za jeden večer, najednou třeba nemám na jídlo. Tohle hození do vody je strašně důležité. To je škola života. Na vojnu se chodilo kolem dvacítky, to se kluci dost mění, někteří i rozum berou. Jasně, že nynánek přišel z vojny a byl po dvou letech jiný. Dospělejší. Že by za to mohla vojna? Houbelec. Vždyť na vojně se o člověka starali víc než maminka. Bábovku mi teda nepekli, ale jinak byl celý den pěkně nalajnovaný. Od snídaně až po večerku. Všechno se fasovalo, pod sprchu se chodilo v určitou hodinu, byl jsem línej se i holit. Hrdinství bylo v tom, že jsem na ranní nástup přišel neoholený a na nohou měl špinavé boty. Často jsem dostal vynadáno, ale bylo mi to fuk. Důležitý byl večer. Zase jeden den v háji. A posledních pět měsíců - stříháni metru, to byl obřad.


Nerozumím tomu, že by se takhle najednou vylíhnul chlap. A že by zdravá ženská toužila po takovém chlapovi. Nejsem žádný feminista, ale fakt si myslím, že naše krásné ženy nejsou pitomé. A vtipy o blondýnách nechám do hospody Na růžku. Škoda, že jsem tento názor získal dnes, kdy už jsem starý a použitelný jen pro kecy.


Pamatuju se na to dost dobře. Vzali nás na společnou vycházku mezi lidi. Nejeté hadry na sobě. A soudruh svobodník nám dovolil si zapálit cigáro, kdo na to měl, mohl si i pivo u výčepu poručit a třeba i soudruhovi pivo zaplatit. Soudruh svobodník byl přitom o rok starší kluk. A štvalo ho, že bažanty dostal na povel zrovna on.


Díky svému zaměstnání jsem byl zvyklý se o sebe postarat. Najednou se starali jiní. Když jsem narukoval, bylo dlouhé léto, i v říjnu. Seděli jsme v neděli na balkóně a čistili sampaly. Tam nešlo o zbraň, která byla vyčistěná, ale o buzeraci. I debil pochopil, že není třeba se dál namáhat.


"Ještě znovu a lépe"


"Provedu, soudruhu svobodníku"


Svobodníkovi i mně bylo úplně jedno, jestli je samopal čistý či nečistý. On mě nenáviděl už jen proto, že mne měl na starost. Klukům bylo smutno, stýskalo se jim po maminkách, po holkách. Taky se mi stýskalo. Hlavně po svobodě. Koukali jsme z balkónu na krásnou Šumavu a chtěli jsme americkým imperialistům ukázat, jak jim to s těmi čistými samopaly natřeme. Abych dostal vycházku, musel jsem se přetvařovat a dělat ze sebe blbce Nejbližší hospoda byla v Janovicích na Úhlavou U kulaté báby. Tam jsem svůj žold ze sebe vysypal, kulatá bába byla spokojená a já měl zase na měsíc, do dalšího žoldu, klid.


Postavit se do pozoru před člověkem, o kterého bych si ani sirku neškrtnul? Dělal jsem to, dělali to všichni. Fakt si někdo myslí, že by se mi mělo stýskat po kreténech, kteří měli o nějakou hvězdičku na rameni víc a tím pádem byli lepší? Asi jsem pacifista. Když už mám být nějaký -ista, lepší být pacifista než komunista.


Dnes, s mou postavou a vizáží bych asi nepůsobil jako ozdoba jakékoliv armády. Já tyhle pindy píšu a směju se, vojáka ze mne komunisti neudělali, prostě se jim to nepovedlo. Ono se jim toho nepovedlo víc.


Vychováváme vojáky k tomu. aby byli kdykoliv ochotní zabít nepřítele. Ten nepřítel je možná kluk, se kterým bych si rozuměl s flaškou pálenky a kusem špeku. A kecali bychom o holkách. O tom nejhezčím, co na tomhle světě je. Dokonce bychom nemuseli filozovat o smyslu života.. Zapomněli bychom, že každý mluvíme jiným jazykem. Dobrý špek, dobrá kořalka, já vím, jsem hnusnej.


Ještě ke všemu se do této kruté anekdoty vloudí poučka o vlastenectví. Asi by to byl hodně dlouhý text, kdybych začal psát o tom, co je vlastenectví. Nejsem vlastenec. Nevidím jediný důvod, proč bych jím měl být. Jenom proto, že moje mateřská řeč je čeština, se mám přátelit s osobami, se kterými mě spojuje jen ta čeština? Určitě mě pohladí skutečnost, že nějaký Čech se v jakémkoliv oboru prosadí a stane se světově proslulým. A mluví tak, jak mu zobák narostl. Třeba jako Miloš Forman.


Já jsem fakt pitomec. Píšu o vojně a najednou řeším kinematografii. Předloni jsem se ubytoval v kempu v Nýrsku. Na kole jsem se zajel podívat na místo, kde mne donutili zabít dva roky života. Kasárna postavená v padesátých letech minulého století. Byla to už moderní výstavba. Ústřední topení v celém obrovském areálu. Topilo se od 15. října do 15.března. Pokud 14.října na Šumavě padal sníh, prostě nebyla topná sezóna. Přišel teplý březen, topilo se na plný pecky. Radiátory ani neměli regulaci, tak jsme teplo pouštěli do přírody. Bylo nám to úplně jedno. Polibte nám... Vjel jsem do areálu bývalých kasáren, objel buzerák, nikdo se mě nevšímal. Na jídelně, kam jsem dva roky chodil žrát skvělou vojenskou stravu, visela reklama na Gambrinus. Udělal jsem si pár fotek a skoro mi začalo vadit, že se mě nikdo nevšímal. To mě nemohli aspoň legitimovat? Jednu část bývalých kasáren předělávali na byty. Asi je to dobře, ale nechtěl bych tady bydlet.


Hospoda U kulaté báby je asi kilák od kasáren. Daleko bylo na pivo. Za naší éry to byl venkovský hostinec s cedulí Jednota. Dnes se to jmenuje U kulaté báby, trošku to upravili, ale neudělali z toho nóbl podnik. Dal jsem si pivo, do vandrbuchu razítko a jel do Nýrska. Pravděpodobně se sem už nikdy nepodívám. Kdysi jsem tu splnil svou vlasteneckou povinnost (to je hodně blbý výraz, ale používal se). Spíš jsem vzpomněl své první návštěvy téhle putyky. Můj velitel si mě vybral, protože měl něco vyřídit, nevím už co. Snad usoudil, že se se mnou dobře pije, kdo ví. Pavel Míča ze Záhorovic. Stejně jsme dál než ke Kulaté bábě nedošli. On tam hrál kulečník a byl naštvaný, že tuhle hru nehraju, hrál sám, ale opilí jsme byli oba.


Jestli jsem ve svém životě někdy byl chlapem, tak za to určitě nemohla vojna. Jediná věc mi vadí. Za ty dva roky jsem poznal spoustu lidí z celého Československa. Měl jsem výborné kamarády mezi Maďary z jižního Slovenska, poznal jsem brněnský hantec, ostravské chachary. Kolik lidí zná nářečí "spišo"? Hrál jsem s Ludovítem (říkali jsme mu Ludva) mariáš, skvělý kluk, k vojně měl podobný vztah jako já. Nikdo jeho nářečí moc nerozuměl, jenom já a Pepa od Přerova. To byla trojka, v klubovně byl stůl plný tabáku, balili jsme. Ne holky, ale cigára. Do rána jsme dokázali u karet sedět. Až došly nervy dozorčímu, že je nástup na rozcvičku a my furt jenom flekujeme. Prosím, pak že mne nevypadne kladná vzpomínka na vojnu. To čumím..


Teď honem hledám nějaký chytrý závěr tohoto textu. Asi žádný není. Raději nechtějme být moc chytří.








Tento text má podivnou historii. Omylem jsem ho zveřejnil zároveň na blogu Respektu i Týdne. Hned mi to bylo vytknuto, omluvil, vysvětlil, protože jsem tam i tady měl diskuzní příspěvky, nechal jsem ho nějaký čas na obou blozích. Po čase jsem ho zde skryl, nechal ho jen na Respekt blogu. Otevřelo si ho tam do 1.9.2010 2510 čtenářů, z nichž ho za dobrý označilo 19.

Ještě pár fotek z bývalých kasáren v Janovicích ze soucasnosti:


BLOG TÝDEN









sobota 24. května 2008

Rusáci dostali za uši poprvé v roce 1961

Josef Mikoláš
Československo - Sovětský svaz v hokeji na mistrovství světa. Nikdy nešlo jen o sport. Tvrdím, že není pravda, že se z toho politika stala až po okupaci v roce 1968. Jsem pamětník, snad to někdo viděl jinak.
Používám pro reprezentanty Sovětského svazu jméno Rusáci. Říkalo se jim tak. Proč je právě u nás hokej tolik populární? Kdo ví. Pro mne osobně je to naprostá záhada. V kontextu světového sportu je to okrajový sport. Před lety jsem byl ve Francii, právě se hrálo finále mistrovství světa v hokeji. Noviny jsem si kvůli tomu koupil, tlustý sportovní deník. Snad 100 stránek. Dlouho jsem hledal, našel. Dvě řádky. Pro nás je to národní sport, přitom přírodní podmínky hokeji nikdy moc nepřály. Možná nějaký nepořádný anděl zabloudil z Kanady nad střední Evropu a vypadla mu semínka hokeje. To by bylo. Mám po problému.Celá padesátá léta nám cpali lásku k Sovětskému svazu, lásku k osvoboditeli, který sice porazil nacistickou armádu, ale zároveň považoval naše území za válečnou kořist. S ostatními spojenci se na tom dohodli. SSSR byl vzorem ve všem. Všimla si vůbec bolševická propaganda, že se nám začal Rusák přejídat? Hráči LTC Praha byli koncem čtyřicátých let v SSSR a pomáhali předělávat ruský hokej na ledě s míčkem na kanadský. Někteří z nich byli ještě v komunistickém kriminále, když v roce 1954 přijeli Rusáci v tankistických helmách na mistrovství a porazili nejen Kanadu, ale i nás. Jako kluk jsem sledoval tato klání bedlivě. Porážka se Švédy byla brána sportovně, ale porážka s Rusáky byla potupa. Ivani z východu si dovolili sáhnout na náš národní sport. Bezesporu vynikající sportovci zde byli šmahem považováni za nepřátele. Tleskalo se, když Rusák upadl, pískalo se, když Rusák náhodou zavadil o našeho hráče. K představitelům sovětské moci jsme si nesměli dovolit ani křivý pohled a tak to odnášel tenhle pěkný sport. Byla v tom politika.


V roce 1957 jsme v Moskvě vzali Rusákům bod a turnaj vyhráli Švédové. Lid československý se radoval, přestože naši byli až třetí. S tátou jsme se po rozhlasovém přenosu objímali. A 14 letý kluk si dobře pamatuje, že ho táta objal. Otcové bývají trochu skoupější na city k dorůstajícím synům. Celá padesátá léta jsme fandili Kanadě, protože ti jediní byli schopní to Rusákům nandat. Byla v tom politika.


Mistrovství světa 1961 ve Švýcarsku. V tom roce jsem maturoval, ale pamatuju se spíš na hokej. Během sezóny se provalila sázkařská aféra. Některé zápasy zařazené do Sazky dopadly tak, jak si hráči vsadili. Je to tak, už tenkrát. Bylo v tom poměrně dost lidí, až k soudu se někteří dostali. Namočila se i sparťanská obranná dvojice Karel Gut a František Tikal. Skvělí hokejisté. Opory národního mužstva. Vyřazeni z reprezentace. Karel Gut, dlouholetý kapitán národního mužstva, úspěšný trenér, funkcionář, prostě člověk, který pro náš hokej udělal strašně moc, má taky vroubek. Asi má víc kladných puntíků než záporných. Nesnáším přesné dělení lidí na hodné a zlé. Nesnáším černobílé vidění světa. Všechno, co na své životní pouti vykonáme, patří do našeho životopisu. Když v životě udělám lumpárnu, neznamená to, že jsem doživotní gauner. Ale lumpárnu jsem udělal. Kdo nemá trošku másla na hlavě, ať zvedne ruku a dá bacha, aby mu jí někdo neurazil.


Jožo Golonka, obrovský talent a člověk, který se netajil tím, že by chtěl aspoň jednou porazit Rusáky na mistrovství světa. Už tenkrát opora Slovanu Bratislava i národního mužstva. Fantastická postava. Ale taky blázen, výtržník, který dělal hlouposti, někdy se i popral. V ligovém zápase s Brnem zranil oporu reprezentace Bronislava Dandu. Danda hrát nemohl pro zranění, Golonka za trest. A v autě se zabil trenér reprezentace Eduard Farda. Mimo jiné to byl otec pozdější hvězdy Richarda Fardy. Náhradní trenéři, mužstvo splácané všelijak. Od tohoto spolku nečekal nikdo nic.


A přece právě oni byli první, kdo Rusáky porazili na mistrovství světa. Náhradníci popadli šanci za pačesy. V brance řádil mladý objev - Josef Mikoláš. I veliká postava českého hokeje, Vlasta Bubník, se dočkal. Ten rok před tím získal s fotbalovou (!) reprezentací třetí místo v Poháru národů (předchůdce dnešního Eura).


Televizi jsme tenkrát ještě doma neměli, seděl jsem se synem mého profesora z průmyslovky v hospodě. Byl stejně starý, na základce jsme chodili každý do jiné třídy, ale znali jsme se. Patřili jsme mezi syčáky. On byl strašně nadaný, míval skoro pořád samé jedničky. Většinou ale nedosáhl na vyznamenání, protože měl dvojku z chování. Tu jsem míval taky, ale samé jedničky jsem naposledy měl ve druhé třídě. Syčáci k sobě tíhnou, proto jsme se znali. To, že mne jeho otec učil, byla náhoda. Televize tenkrát v hospodách nebývaly, ale rádio řvalo na celou místnost. Naši měli od začátku navrch. Tohle slepené mužstvo začalo plnit náš dávný sen. Za stavu 5:3 to Milan nevydržel a odtáhnul mě domů na televizi. Bydleli kousíček od hospody.


"Tati, vedu ti hosta". Pan profesor vyvalil oči, ale zápas byl takový nervák, že mě spíš přehlížel. Dopadlo to skvěle. V poslední vteřině střílel Pantůček přímo z buly a bylo to 6:4. Historické vítězství se musí oslavit a tak jsme ještě vyrazili na pivo. Pan domácí byl asi rád, protože si mohl vyvětrat vůni hospody, kterou jsme mu do pokoje vnesli.


Rachejtle se tenkrát nestřílely, průvody se nekonaly. V hospodách byl rachot. Porazili jsme Rusáky! Nebylo to celou noc, hospody musely dodržovat provozní dobu, v Praze si přetažení dovolil někdo jen výjimečně. Připotácel jsem se domů těsně předtím, než přišel z odpolední táta. Taky přešťastný, říkal, že poslouchali v práci, moc se toho ten večer neudělalo. Chtěl si se mnou povídat o poražených Rusácích a v tom štěstí si ani nevšiml, že sotva stojím na nohou. Nevydržel jsem mnoho. Bylo mi bez dvou měsíců osmnáct, takže mi vlastně nalévali a porušovali zákon. Kdyby tam chtěl nějaký agilní poslanec poslat kontrolu, tak se nemusí namáhat, ty dvě hospody, ve kterých jsme pili, už neexistují. Třeba ani ti výčepní.


Druhý den jsme první hodinu měli právě pana profesora, u kterého jsem byl na návštěvě. Po opici mi bylo blivno. Dlouze, skoumavě se na mne podíval a neříkal nic. Ale pak se všeobecně zmínil o hokeji a třída věděla, že jsme na jedné lodi. Byl to dobrý chlap. Lojza.


Rusáci tedy dostali za uši, s Kanadou jsme na závěr remizovali. Ten zápas se hrál na otevřeném kluzišti, svítilo slunce na plný pecky. Skončili jsme druzí, ale byli jsme mistry Evropy. Před Rusákama.


Následovala léta spíš hubená, až v roce 1968 přišlo další vítězství. Tenkrát si ho vychutnal i Jožo Golonka. O roce 1969 se toho napsalo tolik, dokonce se pozápasové události staly záminkou k definitivní otočce ve vedení státu. V sedmdesátých letech nastala naopak léta hojná, Rusáci byli biti často. Fandil jsem, fandil, ale přece jenom jsem měl jiné starosti a hlavně radosti. Manželka byla často těhotná a budovali jsme si svoje soukromé štěstí v rámci toho, co nám komunisti dovolili.


Tuto neděli se hrálo finále mistrovství světa Kanada - Rusko. Díval jsem se na hokej a bylo mi srdečně jedno, jak tohle dopadne. Hokej byl pěkný a Rusové působili zvláště v závěru velice sympaticky, otočili skoro prohraný zápas. Trochu jsem jim to vítězství přál. Po letech je mi je jedno, že vyhráli Rusáci. Na politiku jsem nepomyslel. Zbyla jen vzpomínka. Tak by to mělo být.




Tento text byl zveřejněn 24.5.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 ho otevřelo 2615 čtenářů, 14 z nich ho označilo jako dobrý. Na blog Týdne byl přesunut 7.10.2010

BLOG TÝDEN




sobota 17. května 2008

Sex svazáka Antonína

Antonín se narodil na podzim roku 1929. V zimě 1928 - 1929 byly mimořádné mrazy. Generace mých rodičů o tom vyprávěla ságy. V jejich vzpomínkách se teploty šplhaly k minus 50 stupňům. S tátou jsem si zadělal na konflikt. Drze jsem mu tvrdil, že podle mých informací byly teploměry v té době jenom šlapací a když někdo při šlapání usnul, teplota šla dolů. Statistiky ovšem rodičům dávaly částečně za pravdu. Antonín byl z hodně chudé rodiny, měli jeho rodiče čím topit? Když uhlí nestačilo, dobře bylo pod peřinou. Kde se vzal, tu se vzal Antonín. Sourozence neměl. Bydleli v domovnickém bytě, nebyly to byty příliš přívětivé. Ze suterénů se do vyšších pater se špatně dívalo. Vznikala závist, ta zlá, hnusná závist. Ale vznikala i snaha se dostat výš. Způsoby jsou různé.
Antonín byl pracovitý. Dětství neprožil ve skvělé době. Neradostný konec Československa, ponurost protektorátu. Po válce se rodina přihlásila ke komunistům, nebylo to i nijak nelogické. Po únoru 1948 se rodina dostala ze suterénu, otevřela se možnost studovat. Antonín byl dělnický kádr, ale byl chytrý. Hrál na klarinet a začal hrát v mládežnickém souboru, který vedl nadšený svazák Pavel Kohout, ve vedení byl i Kohoutův velký kamarád Jan Zelenka, jehož veřejnost poznala jako normalizačního ředitele televize. To se už kamarádství nekonalo.

Jaký byl Antonín muzikant, nevím. V letech, kdy se ze svazáka stal komunista, ho nikdo na nic hrát neviděl. Antonín se se souborem dostal i na olympiádu do Helsinek, kde měli jakási kulturní vystoupení. Z díla Oty Pavla víme, že mladí budovatelé povzbuzovali před cílem maratónského běhu hrdinu her Emila Zátopka. Ten byl tak vyčerpaný, že pro sebe si říkal cosi o políbení jisté části těla. Dokonce mu pak i vyčítali, že na mládežníky ani nezamával.
Antonín se stal inženýrem, kádrovou rezervou, kterou vlastně nikdy úplně nevyužil. Oboru rozuměl, byl šikovný. Je trochu zarážející, že nekráčel do funkcí, on se jim dokonce i vyhýbal. Hajzl to nebyl, pro ambicioznější soudruhy tvořil jen masu. Zajímaly ho jen peníze, které mohl vydělat. O to překvapující je, že nepochopil, že i v socialismu s vyšší funkcí přicházejí vyšší příjmy.
Ve filmu Jak svět přichází o básníky hraje Oldřich Navrátil roli Nádeníčka, který má svůj život přesně naplánován, vypracovává grafy, kdy bude mít první auto, první dítě. Té postavě byl snad předlohou náš Antonín. Ten si od svých 15 let vedl knihu příjmů a výdajů, vypočítával si, kdy bude mít na auto, na družstevní byt, kdy bude moci budovat chatu. Rudá knížka mu samozřejmě pomohla, že dostal dříve poukaz na tehdejší oktávii, snad i v pořadníku na družstevní byt v paneláku. V padesátých letech pracoval krátkou dobu v tehdy přátelské Albánii a od té doby měl tuzexové konto, v kterém toho moc neměl, ale konto existovalo a daly se do něj vkládat i od veksláků koupené poukázky na zboží v Tuzexu.
Antonín, který se narodil v nedostatku, byl spokojený. Měl atraktivní manželku. Tvrdil, že ji sbalil tím, že za ní skočil do jedoucí tramvaje. Ano, to tenkrát šlo. Trochu k němu nepasovala, ale to ze mne třeba mluví jen závist. Chlapům zrovna nerozumím a zvlášť těm nechutným švihákům, kteří přeberou nejhezčí holky a my ostatní musíme balit to, co zbyde, na intelekt. A je hned problém. Ale to je jiné téma. Trochu nepochopitelné bylo, že tahle nádherná ženská, před kterou by padali filmoví frajeři do bláta a posílali jí květinové koše, žila s šetřílkem, který nevyhodil zbytečně doslova ani halíř. Ve třípokojovém panelákovém bytě nebyl takřka zbytečný předmět, kniha tam byla jen o Helsinkách, kde byl na zmíněné olympiádě. O víkendu jezdili budovat chatu, což jí údajně moc nebavilo. Dokonce říkala, že se chce doma dívat na televizi, až se Antonín praštil přes kapsu a koupil obrázky i na chatu. A ona byla ještě naštvanější.
Antonín jezdil často na služební cesty, kde vůbec netrávil večery tím, že by lovil ženské oběti po vinárnách. Večeře a spát! Potřeboval si odpočinout, vyspat se. Jeho manželka prý byla tak sexuálně náročná, až to bylo zničující. Občas padla z Antonína historka k popukání. Po jeho příchodu z práce poslala manželku dceru koupit citróny, které neměli v celé Praze. Chudák holka lítala po kšeftech a rodiče se bavili po svém. I takový bývá život.
V druhé polovině šedesátých let se začaly trochu zvedat příjmy, objevovaly se jiné názory. V roce 1968 se Antonín samozřejmě postavil za dubčekovské vedení KSČ a začal dokonce říkat, že se tohle dalo čekat, že každému rozumnému musí být jasné, že jedině komunisté můžou společnost dovést k blahobytu. Asi to slyšel někde na schůzi, na které jinak chodil dost neochotně, vymlouval se na služební cesty. V srpnu přišly Rusáci, Antonín se dostal až k názoru, že je mu úplně jedno, jestli tu budou Rusové nebo Američani, hlavně, že budou mít lidé hodně peněz. Čekalo ho to, co mnoho ostatních, kteří byli u nich. Tak aktivní, aby ho vyloučili, zase nebyl. Mohl se nechat vyškrtnout, mohl požádat o prověrky. Dlouho se rozmýšlel. S těmi, kteří tvoří zdravé jádro strany, nechce prý mít nic společného. Myslím, že jenom o rozmýšlení mluvil. Důvod který uváděl, byl v té době hodně frekventovaný. Chce, aby se jeho dcery dostaly na studia. Možná ho postrašili kolegové, kteří mu říkali, že on měl dělnický původ, jeho dcery ho mít nebudou. Tak aspoň dcery prověřeného člena KSČ. Ale hlavně se bál. Netroufl si mezi ně nepatřit. Dokonce u komise použil argument, že byl kdysi v souboru s Janem Zelenkou. Na Pavla Kohouta si honem nevzpomněl.
Zase nebyl příliš aktivní, platil poctivě příspěvky a o politice přestal mluvit. Dalo se před ním mluvit bez obav, on v tu chvíli ohluchl. Maximálně pronesl, že majitelů aut neustále přibývá. Měl byt, auto, chatu, tedy to, co on považoval za životní cíle. Postupně i přestal nesmyslně šetřit. V zaměstnání dosáhl na menší vedoucí funkci, ale nebyla to funkce, kde by seděl v kanceláři a jenom řídil. Dál pracoval. Podřízení byli rádi, že ho mají. Podvody při falšování cestovních účtů byly v tehdejší době naprosto tak samozřejmé, že mu vůbec nepřipadalo divné se takové činnosti zúčastnit. Falšovaly se i výkazy práce, aby se braly prémie. Člověk v tomhle žil a proč by se hned mělo mluvit o krádeži. Všechno bylo všech, copak můžu sám sebe okrást? Proti komunistické moci vystupovali jenom popletení disidenti v žoldu CIA. Vypadalo to navždy.
Antonínovi ale osud nepříjemně zavařil v osobním životě. Jeho krásná manželka onemocněla tenkrát naprosto nevyléčitelnou nemocí. Odešla, nedosáhla ani na 40 let, zanechala Antonína s dvěma dcerami ve věku kolem 13 let. Situace, kterou rozumný člověk nepřeje ani nepříteli a on vlastně žádné nepřátele neměl. Sex měl v jeho životě význačné postavení. Chlap, který měl v té době málo přes 40, musel řešit problém svých přirozených potřeb. Střídal partnerky, až zakotvil v manželství se ženou o generaci mladší. Narodila se mu třetí dcera, která byla málem mladší než první vnouček.
Rok 1989 ho zastihl ve věku na pokraji důchodu. Člen KSČ platil straně desátky většinu života a proti vysoko postaveným soudruhům měl z toho jen drobné výhody. Je paradoxem, že právě on mohl být jedním z těch slušných živnostníků. Pracovitý, znalý svého řemesla, netoužící po vysokých postech, by téměř jistě neskončil jako majitel desítek firem, nepřeléval by divně získaný majetek sem a tam. Tyhle posty byly často vyhrazeny pro soudruhy, se kterými on až tak nehrál. Nehrál s nimi skutečně? Dobře věděl, jaké se dějí lumpárny, nevystoupil proti režimu. Tak jako milióny dalších obyvatel státu. Změnilo by se, kdyby se choval jinak? Existuje vůbec spravedlivá odpověď? Tyto otázky mě jako člověka, který dobu prožíval, pronásledují kolem dokola.
Antonín žije, kypí zdravím a dobrou náladou. Samozřejmě se nejmenuje Antonín. Jeho mladší žena s ním odmítá sexuálně žít. Ne proto, že by jí připadal starý a neschopný, ale protože jí sex už nic neříká. Antonín si našel ženu, která má podobné problémy ve svém manželství. Mladí lidé si většinou v takové situaci poradí lépe, ale starší potřebují trochu víc pohodlí. Je tohle všechno úsměvné vyprávění? Ale ať už Antonín žil, jak žil, připadá mi dobré mu popřát, aby mu sexuální apetit vydržel ještě dlouho po kvapem blížící se osmdesátce. Asi je to lepší situace než peníze, majetek a všechny vysoké posty. Hodně zdraví, Antoníne!
Chtěl jsem napsat příběh "malého" komunisty a sklouzlo mi to vyprávění k sexu. To si možná člověk, který si psaním vydělává na živobytí, úplně dovolit nemůže. Je prima si psát jen pro zábavu.




Text byl zveřejněn 17.5.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2533 čtenářů. 30 se text líbil. Na blog Týdne byl přesunut 6.10.2010.


BLOG TÝDEN




Moudrost nechám povolanějším

Běhat za tramvají, když jede za 5 minut další, není moudré. Není tahle věta úplná volovina? Za dopravním prostředkem lítám velkou část života, taktéž schody beru po dvou, po třech. Přestal jsem s tím. Zmoudřel jsem? Proboha ne! Jsem línej? To spíš, ale asi ani lenost to nebude. Jsem neschopnej! To bude ono! My, jak stárneme, mnoho činností najednou nemůžeme a našli jsme si krásnou výmluvu. Prý přišla moudrost.
Nedávno jsem zapomněl, že jsem moudrý, rozhoupal svůj metrák a hurá za tramvají. Dva kroky mi chyběly, dech dělal hrozné věci, z kapsy vypadla peněženka, drobné se rozkutálely po nástupišti. Vzadu v ujíždějící tramvají se tlemili dva puberťáci. Jak se snažil dědek tlustej, škoda, že sebou ještě neplác. Syčáci. Co bych dělal já v jejich věku ve stejné situaci? Raději pomlčím. Ve svém dnešním věku bych se bavil taky, jen bych hlasitý smích schoval za moudré pokývání hlavou.

Moudřejší ustoupí, říká se. Když se v řeznictví do mne opře tlustá bába, moudře uhnu. Kdybych neuhnul, stejně by mne povalila. Hřeje mne vědomí, že jsem moudřejší. Bába si poručí přesně ten kousek masa, který jsem si vyhlédl. Mám vztek, koupím si kus masa, který bych si jinak nikdy nekoupil. Doma vidím tu flaksu, kterou jsem přitáhl. Kdoví jestli mne ještě řezník neokrad. Maso přesolím, otráveně ho sním a představuju si jak dědek a bába kdesi nacpali nácky "mým" masem. Nějak mi ta moudrost zhořkla.

Ještě kousek na Ještěd

Nedávno mě kdosi označil za moudrého. Možná mě chtěl jenom naštvat, protože nevím proč straduje, že starý rovná se moudrý. Ale spíš jsem jen blbě poslouchal. Strašně rád svou zdánlivou moudrost vyvracím. Před dvěma roky - tedy ve svých 63 letech jsem putoval na kole Jabloneckem, Libereckem. Nádherný kraj, spíš pohádka. Blížím se k Ještědu. Do sedla pod Ještědem jsem vyjel jako kluk několikrát. Na vrchol jsem už nevyjížděl. Proč taky? Vyjedu nahoru, kouknu do kraje a musím stejnou cestou dolů. Na kopci jsem už byl, jezdí sem lanovka, co tam? Hurá někam jinam. Teď už jezdím pomalu, moudře. Vyšlápnu do sedla a hledím na vrchol, který je jak na dlani. Jsou to nahoru tři kilometry s převýšením 240 metrů. Co udělá plesnivý tlusťoch. Po rozbité silnici se vyhrabe k známé věži. Ve chvíli, kdy začíná průtrž mračen. Tak tak jsem zalezl do bufetu, ve slejváku není Liberec vidět. Piju drahé pivo a mávnu nad sebou rukou. Po hodině a dvou pivech se ochladilo, po zmoklé vozovce sjíždím z blbého kopce. Je mi zima, jsem rád, že nespadnu. Počasí se změnilo, že si ani netroufnu přespat pod širákem. Najdu ubytovnu, najím se, osprchuji, ulehnu a venku leje. Ráno odpočatý u snídaně už se chlubím lidem, kteří na mně chtějí informace, kam na kole. Vyjel jsem Ještěd. To byli aspoň turisti, ale za týden tohle říkám jiným lidem, kteří na mne hledí s rozpaky. Vůbec neví, o čem mluvím. Negramoti. A teď, babo, raď! Byl jsem moudřejší tehdy v 16 letech nebo dnes v 63. Skoro znám odpověď. Rozumný kluk na stará kolena zblbnul.
Za moudrou se všeobecně považuje babička ze Starého bělidla. Uviděla za plotem peří, odhadla, že se přes plot už nedostane a začala navádět Barunku, aby pro pírko skočila ona. Nabalila na to povídání o dobré hospodyňce. Kdoví, jestli nebyla jen zvědavá, jak je holka šikovná. A dost. Ta knížka je pěkná, i když to tvrdili už na základní škole. Autorka napsala báseň v próze. Ve svém životě neměla příliš štěstí, kniha je spíš sen. Těžko mohla existovat v hospodářství v první polovině 19.století taková idyla. Babička někdy musela vstát levou nohou, pitomej kohout kokrhal snad ve dvě v noci, Viktorka celou noc ječela, Sultán a ten druhej štěkaj pro nic, ten Prošek musí všude hulit...Já rád sním, takže Boženě Němcové její sen věřím. Napadá mě, jestli právě autorka nebyla moudrá. Možná na věku tolik nesejde. Když dnes řeknu čtyřicetileté kočce, že je moudrá, pošle mě... hodně daleko. Němcová ve čtyřiceti umřela. Všechno je moc relativní.
Moudrost se hodně spojovala se jménem Jan Werich. Dokonce to jeden čas vypadalo, jako by jednotkou moudrosti byl 1 werich. Zvláště po Werichově úmrtí se k němu začal hlásit kdekdo, všichni ho znali osobně, tykali si s ním, chodili s ním na ryby, na pivo. Často to byli lidé, o které by Werich ani nezakopl. V kancelářích se věšely cedule s citáty, které třeba ani neřekl. Jak říkal Jan Werich, to byla častá věta. Co se pamatuju, byly to hlavně citáty z předscén z Divadla ABC, které ovšem tvořil ve dvojici s Miroslavem Horníčkem. Za svého života nikdy spoluatorství druhého nepopírali. Mám nahrávku z roku 1958, kde Werich v jedné z předscén říká: "Já tak chodím po světě a trousím moudrost". Už tenkrát, ve svých 53 letech si dělal ze své moudrosti srandu. Jak měl ve zvyku.
Nepíšu tohle proto, abych nějak snižoval Wericha. Na to jsem hodně malinký blbeček. Myslím si, že to byl geniální herec, to hlavně. Originální, vůbec neznám nikoho, kdo by se mu trochu podobal. Rozený komediant. Poznal už jako mladý, že nemůže hrát milovníky, se svou vizáží těžko mohl vlítnout do baru pro krásnou Mary. Kovbojský sportbar by se rozsypal. Smíchem. Asi v tom byl moudrý a ne v tom, co kdo ho kdy slyšel říci. Filmů po něm nezbylo příliš. Je jeho tragédií, že za první republiky svým levicovým nazíráním světa nevědomky pomáhal připravovat podhoubí pro síly, které tu vytvořily poměry po roce 1948. Komunisti ho za to odměnili tak, jak je jejich běžným zvykem. Nechali ho pracovat jen chvílemi, snad aby se neunavil. Byl moudrý, protože se obklopoval zásadně výbornými herci. Mezi těmi chtěl být nejlepší. To se mu dařilo. Rozebírat nic nebudu. Ale co by bez něj byl film o pekaři a císaři, ve své podstatě socialistická agitka? Slušné slovo mě nenapadá.
Napsal pár knížek, ve kterých je tolik postřehů, až je to na jednoho člověka moc. Asi před měsícem jsem viděl televizní film, který byl natočený v roce 1968. Werich chodí po Praze, dívá se, glosuje, měl spoustu znalostí, očička mu rošťácky zářila. Ve svých 63 letech nepřipomínal moudrého starce, který kolem sebe hází bonmoty. Byl mladý, plný duševní síly. Škoda, že od roku 1970 umělecky už jenom živořil. Jako člověka ho můžou hodnotit jen ti, kteří se s ním setkávali. Ale těch nějak ubývá. Kam se asi schovávají?
Vzorem moudrosti byl rošťácký Werich, který to zřejmě vůbec nechtěl. Mám pocit, že si lidé v poslední době za takový vzor začínají vybírat Zdeňka Svěráka. Což o to, mám velkou radost, že kdysi zběhl z učitelství. Byl by asi jen jeden z mnoha. Takhle rozdal lidem hodně radosti a doufám, že ještě rozdá. Vůbec se mi nezdá, že by chtěl být moudrým starcem. Ale možná se skutečně blíží doba, kdy se za jednotku moudrosti bude považovat 1 svěrák. Dobře mu tak. To má za to, že vymyslel Cimrmana.

BLOG TÝDEN




pátek 2. května 2008

Čarodějky u Neratovic


První máj - lásky čas. Po bohatém včerejšku jsem spal jako mrtvola. Mám nastavené rádio, aby mě budilo příjemnou hudbou nebo slovem. Často se stává, že tóny, které vydává jakási muzikálová celebrita, mě vykopnou z postele. V noci mi někdo strká ovládač pod polštář, jako by to byl pramínek vlasů. Musím z pelechu a zasahovat ručně. Interpret má vlastně štěstí, že je v místnosti přítomen jen svým uměním.


Důchodci je jedno, jestli je den pracovní. Rádio mi tentokrát připravilo skutečnou lahůdku. Půlhodinka úryvků z prvomájových oslav, kdy jsme chodili s dělníky ruku v ruce od fabriky k fabrice a vyhrožovali, že rozvinem po celé zemi prápory revoluce. Snažím se stále, abych neztratil paměť, ale tohle veselí mi znělo skoro jako z jiného světa. Soudný člověk, když už nemusel chodit povykovat do průvodu, koho že to miluje, tak se snažil mít rádio vypnuté, stejně tak i televizi. Začal jsem teď po tolika letech litovat reportéry, kteří v rámci svého zaměstnání museli přispět svým optimismem do oslavy Svátku práce. Všichni, včetně sporťáků, se zúčastnili. Nedovedu si představit, že se to dalo vydržet bez určité dávky kořalky. Škoda, že jsem neměl připravenou kazetu na záznam. Z těch nešťastníků padaly hovadiny. Jedna lepší než druhé. Dozvědět se, že třepetalky se třepetají v příjemném větru, že nadšený tatínek má za krkem nadšenou holčičku, že si soudruh Husák rozepnul sako, protože se udělalo teplo a že i sluníčko se rozzářilo, to jsou zlaté informace.
Muzikálové hity mě rozčilují, stará dobrá vojenská dechovka se svými ráznými pochody mě rozesměje. Měl jsem ovšem dobrou náladu z minulého dne. Celé dopoledne jsem se rozhodoval, zda mám vyjet směr Neratovice, kde byl večer plánovaný jazzový koncert a zároveň měly přiletět a nechat se spálit čarodějnice. Už stárnu, dřív jsem prostě vstal a vyrazil a dnes čumím na internet, bude-li pršet nebo nebude-li pršet a hledám výmluvu. Línej jsem. Lenost jsem porazil. Mailem jsem upozornil spolužačku, že bude večer potřebovat koště, na nosič kola hodil spacák a vyrazil.
Vždycky je to stejné, ujedu kilometr a jsem rád, že jsem z baráku. A hned se chválím. Jako že jsem strašně rozumný a podobná moudra. Ale do té správné nálady mě přivedla na Letenské pláni paní, která řvala na pejska: "Ty hajzle, já tě nakopu!". Zeptal jsem se, jestli to patří mně, podívala se tak zle, že jsem si úplně jistý nebyl. Lávku ze Stromovky do ZOO pravidelně neukázněně přejíždím přes příkaz "Cyklisto veď kolo". Samozřejmě pokud zrovna nejde průvod od parníku. Tentokrát jsem pěkně kolo převedl, protože přede mnou kráčel policajt, ještě by mi mohl dát pokutu. Už jsem jednou zaplatil dvě stovky za jízdu po chodníku, když široko daleko nebyl chodec. Nestěžuji si, po chodníku se na kole nejezdí. Cesta podél Vltavy je z velké části pěkně upravena, nový asfalt.
Z Klecánek do Klecan musím vyšlápnout dvoukilometrový kopec. Tady si u přívozu dávám pivo. Bez něj bych to nevyjel. Někdo tvrdí, že pivo leze do nohou. No leze, ale vždyť šlapu hlavně nohama. Prohodil jsem pár slov s pánem, který mi načepoval. Tyhle krátké rozhovory mám opravdu rád. On se zeptá "kam?", já odpovím, on řekne, kudy tam jezdí autem, dozvím se, že v Obříství jsou tři hospody, zatímco v turistických informacích na mapě je jenom něco o místním zámku a že se tu podruhé ženil Bedřich Smetana. Vzdělanec si vybere.
Do té pohody mi zazvonil mobil. Bývalá kolegyně. Když jsme někdy museli být u počítače vedle sebe, tak bychom jenom žvanili a žvanili. Často i kraviny. Byla ráda, když jsem si pořídil domů internet a pracoval doma. Prý víc udělá. Já taky. Je to takový ten typ, který, když rozdávali rozum, tak se někde zakecala, do fronty se nepostavila nebo rozum doma někam založila. Proboha, snad tohle nebude číst, mohla by mě bít, přeprala by mne. Spíš by na mne vyplázla jazyk. Máma málem dospělého syna! Taky teď jsme se navzájem skoro nepustili ke slovu. Dokonce jsem ji zapomněl varovat, aby večer moc na koštěti neblbla, že už má svoje léta. Slyšel jsem nedávno lidovou moudrost: "Udržovat přátelství se ženou, to je jako umírat hlady na zabijačce". Prosím, vtip je vtip, ale vidím to jinak. Vždycky jsem měl kamarádky. je to dobrá věc. Dá se o ženách leccos dozvědět a nemít jen názory štamgasta z výčepu Na růžku. Abych nevypadal jako moralista, s ženskou zase těžko popovídat o tom, že Brückner, Bílek, Jarolím, Uličný a další nerozumí fotbalu a pokud nedají na mne, půjde všechno k čertu. To se zase uplatním Na růžku.
Z Klecan už mám svou cestu po silničkách, po bývalých silničkách, které jsou ještě lemovány ovocnými stromy. Všechno je nyní kvetoucí. Neratovice mají ve veřejnosti divný zvuk. Spolana a přilehlé panelákové sídliště nejsou objekty pro obdiv, ale starší zástavba má spíš charakter větší vesnice, všude zahrádky, blízkost Labe, není to úplně k zahození anebo jsem oblblý jarem. Kousek od Neratovic u železničního přejezdu na silnici Praha - Mělník je lokalita zvaná Na staré štaci. Tam mají prostor manželé Šilhavých, jazzmani, trumpetista a pianistka, která hraje na piano strhujícím způsobem. Hezké to tu mají, pořádají v létě o víkendech koncerty jazzové a country muziky. Dvakrát, třikrát do roka větší akce jako třeba salón tradičního jazzu. Je tu neuvěřitelný klid, přestože hlavní silnice je kousek a železniční trať hned vedle. Sami majitelé jsou už od pohledu zlatí lidé. Párkrát jsem tu už byl, za slušné ceny se tu dobře pije, dobře jí. Asi před třemi lety jsem přijel na koncert trochu dříve s tím, že podle internetu v osm začne pršet a v jedenáct přestane. Paní, která má na starosti bufet, mi říkala, abych si nechal takové hloupé předpovědi. V osm pršet začalo. Hlediště i pódium zastřešené, ale lidem se stejně do deště nechtělo. Hrála se tak zvaná přesilovka. Bylo nás tam deset. 4 diváci a 6 muzikantů. Stejně to byl hezký večer, jen v jedenáct pršet nepřestalo. Hodná paní měla soucit a vyjednala mi, že mne nechali přespat ve spacáku na pódiu, místo bicích.

30.dubna vždy mají zahájení sezóny, létají tam čarodějnice, hrají Steamboat Stompers, které jsem v tomhle blogu nedávno vychválil. Počasí ukázalo, že nám fandí, pivo výborné, jídlo na jedničku. Za 8 pětek stejk jako bejk. Z vepřového. Hořel oheň, tančily čarodějnice a také namaskované dětičky, babičkám kapaly slzičky, docela hezké prostředí s výbornou muzikou. Kapela je živý organismus, někdy to jde hůře, někdy lépe. Z koncertů, které jsem s touhle formací zažil, tenhle patřil mezi lepší. Ti kluci hráli jako o život.

A stále se všechno točilo kolem památky loni zesnulého Tonyho Brycha. Další akce věnovaná jeho památce. Prý sem rád jezdil, bavil tu diváky i sám sebe. Opakoval bych svůj měsíc starý text. Jen mě fascinuje, kolik lidí skutečně upřímně na Tondu vzpomíná. Desítky, spíš stovky. Každý si ním aspoň podal ruku, prohodil pár slov, dal frťana. Myslím, že i Karel Gott, naše česká rarita, by těžko dal dohromady tak velký houf obyčejných diváků, kteří by se s ním osobně znali. Tančící diváci na povel vzhlédli k nebi a Tonyho zdravili.
Nikdo není nahraditelný, ale pěvecká hvězda zde byla. S kapelou už několik let hostuje zpěvačka Eva Emingerová. Dcera jazzového muzikanta, držitelka bronzové medaile z mistrovství Evropy ve volejbalu v roce... (to je jedno), matka 3 dětí, krásná ženská a zpěvačka, která je roste (umělecky) rok od roku. Prvně jsem jí slyšel a viděl asi před 7-8 lety. Účinkovala v rozhlase v pořadech s orchestrem Ferdinanda Havlíka. Dobrá zpěvačka, ale to co předvádí dnes, vyráží dech. I na americkém internetovém rádiu, které hraje jazz, je mezi zpěváky jediným českým jménem. Do USA je i zvána. Tentokrát se dostavila v paruce čarodějnice, zřejmě s vědomím, že jí stejně sluší všechno. Často s Tondou zpívala, možná kecám, ale je na ní vidět, že se učila i z jeho scatu. Tondo, nežárli, chybíš tady, ale ženská je ženská, co bych vyprávěl právě Tobě.
Koncert byl strhující, skončil relativně brzy. K ránu mělo pršet, tak jsem spacák ani nevybaloval a vydal se zpět do Prahy. Muziky jsem měl plnou hlavu. Čerstvě instalované blikačky, cesty bez provozu. Ve všech vesnicích plály ohně, mládež křičela. Tu se hrála ospalá country, zřejmě začali už po obědě, tu cikánská muzika. Kdesi hráli Želvu, divím se, že tu neběhal Petr Janda s kasičkou na autorské poplatky. Taky techno, které se mi líbí asi stejně jako Paroubkovi, jenom si nemyslím, že co se mi nelíbí, musí se rozehnat. Někde přežívalo pálení čarodějnic i za komunistů. Slyšel jsem historku, že se kdesi shodl předseda MNV s farářem. Pro komunistu byla slavnost pověra, pro křesťana pohanský zvyk. Mocnějšího z nich si mládež koupila tím, že v ohni spálila dřevěnou maketu, která znázorňovala dolar.
O půlnoci v Klecánkách u Vltavy plná hospoda, docela příjemná atmosféra, pár vět s lidmi, které jsem viděl poprvé v životě. Ze Stromovky jsem už jel po hlavní ulici podle tramvajových kolejí, ve dne bych si tuhle trasu netroufl. Ulice umyté, jezdily jen taxíky, sem tam nějaký opilec se rozhodl mne povzbudit, jeden chtěl odvézt domů, když jsem odmítl, byl na mne sprostý. Zase uslyším slova, že jsem vůl, když jezdím na kole v noci. Zajímavé je, že kdo do rána čte detektivku, je normální. Kdo přijede domů ve dvě v noci z Neratovic, je podezřelé individuum. Jediný problém mě straší, kam si napsat najeté kilometry, které jsou dubnové a které květnové. O půlnoci jsem se na tachometr nepodíval.
Ráno mě bolel celý člověk (viz začátek článku).



BLOG TÝDEN