Rusáci dostali za uši poprvé v roce 1961

Josef Mikoláš

Československo - Sovětský svaz v hokeji na mistrovství světa. Nikdy nešlo jen o sport. Tvrdím, že není pravda, že se z toho politika stala až po okupaci v roce 1968. Jsem pamětník, snad to někdo viděl jinak.
Používám pro reprezentanty Sovětského svazu jméno Rusáci. Říkalo se jim tak. Proč je právě u nás hokej tolik populární? Kdo ví. Pro mne osobně je to naprostá záhada. V kontextu světového sportu je to okrajový sport. Před lety jsem byl ve Francii, právě se hrálo finále mistrovství světa v hokeji. Noviny jsem si kvůli tomu koupil, tlustý sportovní deník. Snad 100 stránek. Dlouho jsem hledal, našel. Dvě řádky. Pro nás je to národní sport, přitom přírodní podmínky hokeji nikdy moc nepřály. Možná nějaký nepořádný anděl zabloudil z Kanady nad střední Evropu a vypadla mu semínka hokeje. To by bylo. Mám po problému.Celá padesátá léta nám cpali lásku k Sovětskému svazu, lásku k osvoboditeli, který sice porazil nacistickou armádu, ale zároveň považoval naše území za válečnou kořist. S ostatními spojenci se na tom dohodli. SSSR byl vzorem ve všem. Všimla si vůbec bolševická propaganda, že se nám začal Rusák přejídat? Hráči LTC Praha byli koncem čtyřicátých let v SSSR a pomáhali předělávat ruský hokej na ledě s míčkem na kanadský. Někteří z nich byli ještě v komunistickém kriminále, když v roce 1954 přijeli Rusáci v tankistických helmách na mistrovství a porazili nejen Kanadu, ale i nás. Jako kluk jsem sledoval tato klání bedlivě. Porážka se Švédy byla brána sportovně, ale porážka s Rusáky byla potupa. Ivani z východu si dovolili sáhnout na náš národní sport. Bezesporu vynikající sportovci zde byli šmahem považováni za nepřátele. Tleskalo se, když Rusák upadl, pískalo se, když Rusák náhodou zavadil o našeho hráče. K představitelům sovětské moci jsme si nesměli dovolit ani křivý pohled a tak to odnášel tenhle pěkný sport. Byla v tom politika.

V roce 1957 jsme v Moskvě vzali Rusákům bod a turnaj vyhráli Švédové. Lid československý se radoval, přestože naši byli až třetí. S tátou jsme se po rozhlasovém přenosu objímali. A 14 letý kluk si dobře pamatuje, že ho táta objal. Otcové bývají trochu skoupější na city k dorůstajícím synům. Celá padesátá léta jsme fandili Kanadě, protože ti jediní byli schopní to Rusákům nandat. Byla v tom politika.


Mistrovství světa 1961 ve Švýcarsku. V tom roce jsem maturoval, ale pamatuju se spíš na hokej. Během sezóny se provalila sázkařská aféra. Některé zápasy zařazené do Sazky dopadly tak, jak si hráči vsadili. Je to tak, už tenkrát. Bylo v tom poměrně dost lidí, až k soudu se někteří dostali. Namočila se i sparťanská obranná dvojice Karel Gut a František Tikal. Skvělí hokejisté. Opory národního mužstva. Vyřazeni z reprezentace. Karel Gut, dlouholetý kapitán národního mužstva, úspěšný trenér, funkcionář, prostě člověk, který pro náš hokej udělal strašně moc, má taky vroubek. Asi má víc kladných puntíků než záporných. Nesnáším přesné dělení lidí na hodné a zlé. Nesnáším černobílé vidění světa. Všechno, co na své životní pouti vykonáme, patří do našeho životopisu. Když v životě udělám lumpárnu, neznamená to, že jsem doživotní gauner. Ale lumpárnu jsem udělal. Kdo nemá trošku másla na hlavě, ať zvedne ruku a dá bacha, aby mu jí někdo neurazil.


Jožo Golonka, obrovský talent a člověk, který se netajil tím, že by chtěl aspoň jednou porazit Rusáky na mistrovství světa. Už tenkrát opora Slovanu Bratislava i národního mužstva. Fantastická postava. Ale taky blázen, výtržník, který dělal hlouposti, někdy se i popral. V ligovém zápase s Brnem zranil oporu reprezentace Bronislava Dandu. Danda hrát nemohl pro zranění, Golonka za trest. A v autě se zabil trenér reprezentace Eduard Farda. Mimo jiné to byl otec pozdější hvězdy Richarda Fardy. Náhradní trenéři, mužstvo splácané všelijak. Od tohoto spolku nečekal nikdo nic.


A přece právě oni byli první, kdo Rusáky porazili na mistrovství světa. Náhradníci popadli šanci za pačesy. V brance řádil mladý objev - Josef Mikoláš. I veliká postava českého hokeje, Vlasta Bubník, se dočkal. Ten rok před tím získal s fotbalovou (!) reprezentací třetí místo v Poháru národů (předchůdce dnešního Eura).


Televizi jsme tenkrát ještě doma neměli, seděl jsem se synem mého profesora z průmyslovky v hospodě. Byl stejně starý, na základce jsme chodili každý do jiné třídy, ale znali jsme se. Patřili jsme mezi syčáky. On byl strašně nadaný, míval skoro pořád samé jedničky. Většinou ale nedosáhl na vyznamenání, protože měl dvojku z chování. Tu jsem míval taky, ale samé jedničky jsem naposledy měl ve druhé třídě. Syčáci k sobě tíhnou, proto jsme se znali. To, že mne jeho otec učil, byla náhoda. Televize tenkrát v hospodách nebývaly, ale rádio řvalo na celou místnost. Naši měli od začátku navrch. Tohle slepené mužstvo začalo plnit náš dávný sen. Za stavu 5:3 to Milan nevydržel a odtáhnul mě domů na televizi. Bydleli kousíček od hospody.


"Tati, vedu ti hosta". Pan profesor vyvalil oči, ale zápas byl takový nervák, že mě spíš přehlížel. Dopadlo to skvěle. V poslední vteřině střílel Pantůček přímo z buly a bylo to 6:4. Historické vítězství se musí oslavit a tak jsme ještě vyrazili na pivo. Pan domácí byl asi rád, protože si mohl vyvětrat vůni hospody, kterou jsme mu do pokoje vnesli.


Rachejtle se tenkrát nestřílely, průvody se nekonaly. V hospodách byl rachot. Porazili jsme Rusáky! Nebylo to celou noc, hospody musely dodržovat provozní dobu, v Praze si přetažení dovolil někdo jen výjimečně. Připotácel jsem se domů těsně předtím, než přišel z odpolední táta. Taky přešťastný, říkal, že poslouchali v práci, moc se toho ten večer neudělalo. Chtěl si se mnou povídat o poražených Rusácích a v tom štěstí si ani nevšiml, že sotva stojím na nohou. Nevydržel jsem mnoho. Bylo mi bez dvou měsíců osmnáct, takže mi vlastně nalévali a porušovali zákon. Kdyby tam chtěl nějaký agilní poslanec poslat kontrolu, tak se nemusí namáhat, ty dvě hospody, ve kterých jsme pili, už neexistují. Třeba ani ti výčepní.


Druhý den jsme první hodinu měli právě pana profesora, u kterého jsem byl na návštěvě. Po opici mi bylo blivno. Dlouze, skoumavě se na mne podíval a neříkal nic. Ale pak se všeobecně zmínil o hokeji a třída věděla, že jsme na jedné lodi. Byl to dobrý chlap. Lojza.

Rusáci tedy dostali za uši, s Kanadou jsme na závěr remizovali. Ten zápas se hrál na otevřeném kluzišti, svítilo slunce na plný pecky. Skončili jsme druzí, ale byli jsme mistry Evropy. Před Rusákama.

Následovala léta spíš hubená, až v roce 1968 přišlo další vítězství. Tenkrát si ho vychutnal i Jožo Golonka. O roce 1969 se toho napsalo tolik, dokonce se pozápasové události staly záminkou k definitivní otočce ve vedení státu. V sedmdesátých letech nastala naopak léta hojná, Rusáci byli biti často. Fandil jsem, fandil, ale přece jenom jsem měl jiné starosti a hlavně radosti. Manželka byla často těhotná a budovali jsme si svoje soukromé štěstí v rámci toho, co nám komunisti dovolili.


Tuto neděli se hrálo finále mistrovství světa Kanada - Rusko. Díval jsem se na hokej a bylo mi srdečně jedno, jak tohle dopadne. Hokej byl pěkný a Rusové působili zvláště v závěru velice sympaticky, otočili skoro prohraný zápas. Trochu jsem jim to vítězství přál. Po letech je mi je jedno, že vyhráli Rusáci. Na politiku jsem nepomyslel. Zbyla jen vzpomínka. Tak by to mělo být.




Tento text byl zveřejněn 24.5.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 ho otevřelo 2615 čtenářů, 14 z nich ho označilo jako dobrý. Na blog Týdne byl přesunut 7.10.2010

BLOG TÝDEN