neděle 31. srpna 2008

S Bedou bylo veselo

Milan byl syčák. Rodiče ho nebili, přece neutlučou syna. Ale zakazovali, pořád něco zakazovali. Místo lumpáren se musel doma učit. Dnes aby rodiče takového za trest vykopali od počítače. Tak mě napadlo, jestli dnešní kluci občas orvou v cizí zahradě třešně? Dobrá, krást se nemá, už mlčím.



Vlastně ani nevím, jestli Milan chodil přes plot na drbes a motám do vyprávění sám sebe. Paměť mí slouží, ale někdy kamsi uhýbá.


Milanova máma věděla dobře, že za všechno může Franta, ten grázl, Milanův nejlepší kamarád, toho byl čert dlužen. Frantova maminka to viděla naopak. Tátové se kvůli klukům jednou sešli Na růžku, po pár pivech si dali panáka na tykání a zapomněli pravý důvod návštěvy hospody.


STARÉ ZÁBĚHLICE
V neděli musel Milan s rodiči. Táta rozhodl, že se pojede do Záběhlic k Růže, jeho sestře. Mobily nebyly, telefon měl málokdo a tak se prostě jelo. Tramvají s přestupem a ještě kus pěšky. Kdyby teta nebyla doma? A kde by byla? Jinak, ta hospoda pod kaštany, kousek od tety, vypadá dobře, ještě jsme tam nebyli...


K tetě Milan chodil rád. Těšil se na Bedu. To byl taxikář a notorik, který žil s jeho tetou na hromádce. Ještě se taky říkalo "na psí knížku". Dnes naprosto běžná situace. Ovšem jazykově jsme z toho vybruslili. Máme přítele či přítelkyni a posunuli jsme význam slov někam jinam. Tenkrát byl přítelem Sovětský svaz a pak taky kniha nebo pes. Jinak jsem klidně mohl o vdané ženě mluvit jako o přítelkyni, aniž bych ji uvedl do drbů. Dnes řeknu "přítelkyně", a tím oznamuji, že mám volný přístup do ložnice dotyčné ženy. Nic s tím nenadělám, ale stejně se mi líbí staromódní výraz - milenka či milenec.


Ale k Bedovi. Milan mu začal říkat "strejdo", Beda, že je Beda a žádnej strejda. Milan ho měl rád, protože s ním byla sranda. Hned jak Milana viděl, posílal ho pro pivo. Teta Milanovi říkala:


"Neber mu desítku, jemu stačí vobyčejný, nic nepozná, stejně bude vožralej. A co zbyde, si nech."


Pár halířů zbylo na odporný mejdlíčko nebo na šumák. Šumák byl lepší, když se strčil do pusy celý najednou, bylo velké umění vzniklou pěnu polknout a neslintat. V opačném případě máma Milana profackovala, že je čuně.


Beda Milanovi vyhrožoval. Jak uvidí na jeho krku pionýrský šátek, tak ho tím červeným hadrem uškrtí. Beda pořád někomu vyhrožoval. Na komunisty měl v šuplíku schovaný velký nůž, že je začne podřezávat, až to praskne. Neměl je rád hlavně proto, že ho s jeho taxíkem nacpali do družstva, peníze musel odevzdávat, aby se uživilo taky pár úředníků a on dostal jen plat. Chtěl si přijít na svý? Musel víc šidit. Přibyla i cvičení civilní obrany a politické školení. Přiblblý mamlas jim vysvětloval marxismus. Tihle mamlasové neodešli do dějin, jsou mezi námi. Marxismus zapomněli a blbnou jinak. Často mívají krásné barevné vizitky a na nich hodně anglických výrazů, kterým nikdo nerozumí. Ani oni sami ne.


Jediný, komu nikdy Beda nevyhrožoval, byla teta. Uměla ho srovnat. Milan byl otrávený, pokud Beda nebyl doma. Nešlo mu ani o drobáky, o které Bedu ošidil. Teta byla všechno, jen ne lakomá, neměla svoje děti a Milanovi vždycky něco šoupla. Jenže byla pobožná, vedla s rodiči u kafe a bábovky a s nezbytnou partyzánkou, vznešené řeči, které Milana nebavily.


Beda - to bylo jiné. Nadšeně řičel, když Milan přinesl plný džbán z hospody. Nastartoval gramofon a byl kravál. Techno padesátých let. Kovové jehly se musely často vyměňovat, byly v krabičce, kterou Beda skoro pokaždé upustil. Milan pak pomáhal jehly sebrat. Horší bylo, když Beda upustil desku, ta už se pak hodila jen do smetí. Beda miloval dvě desky. Cestáře a Kristýnku. Kristýnka mu jednou upadla. Cestáře pak hrál kolem dokola, až se teta musela přísně podívat. Beda dál už směl jenom zpívat, to tetě kupodivu nevadilo. Měl i harmoniku, kterou někde našel a vytahoval se, že ji opraví a to budou všichni čumět.


Když Beda vyprázdnil džbánek, byl připravený vyprávět anekdoty. Hodně oplzlé, rodiče s tetou se po sobě jen dívali, Milan byl jediný, kdo se smál, protože vtipům nerozuměl. Líbilo se mu, že je veselo.


Jednou si Milanova máma postěžovala, že mají starou kredenc s dřevěnými dvířky a že by chtěla skleněnou výplň, prý americkou kredenc. Proč americká? Bůhví. Beda, že to je pro něj maličkost. Začal k nim docházet, poslal zase Milana pro pivo a pak se mu už moc dělat nechtělo. Milan si pak hodně později uvědomil, že se Bedovi máma líbila a zkoušel to. Když pochopil, že tahle pšenka nevykvete, nechal kredenc rozdělanou a nebyl k sehnání. Kredenc nakonec dodělal tatínek, který nadával jak špaček a říkal, že toho kořalu vykope z baráku, jestli se tu ještě někdy objeví. On ho neměl rád nikdy, ale v rámci dobrých vztahů se sestrou, ho snášel. Jediný mu ale říkal tvrdošíjně "Béďa".


Beda pořád vyhrožoval, ale Milan nikdy neslyšel, že by někomu ublížil. Byl to hubený střízlík, který se asi ani neuměl prát. Člověk by se bál mu dát facku, aby ho nepolámal. Za pití moc neutratil, nevydržel moc. Teta snad byla i ráda, když se opil, protože pak musel být hodný. A pracovitý byl, teta tvrdila dokonce, že je dříč. Měla parcelku, zahrádku, na kterou sama nestačila. A Beda zahradničil, sám tam vyhloubil studnu přes 20 metrů hlubokou, malinkou chaloupku postavil.


Neměl dobrý konec, dostal rakovinu a ze strachu se oběsil. Tetu to sebralo, chodila často na hřbitov. Na sousedním hrobě truchlil zachovalý vdovec. Za čas truchlili spolu. Byl to Pepíček. Slušný pán, vždycky čistě oblečený, úředník na penzi, mluvil pěkně česky, spisovně. Pro Milana to tehdy byl nezajímavý starý dědek. Asi by si s Bedou nerozuměli. Ale třeba jo. U Bedy jeden nikdy nevěděl.


Milanova maminka pak říkala o tetě, že si na sebe vezme utahané tepláky, přes ně starý hubertus, jde na hřbitov a sbalí chlapa. Snad jí záviděla.


Čas je neúprosný, zmizel Pepíček, zmizela teta. Kdo si vzpomene na Bedu? Harmoniku nespravil, na místě, kde vykopal studnu, stojí panelák.


Jen Milan si pamatuje, že s Bedou bylo veselo.








Text byl zveřejněný 31.8.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si jej otevřelo 2121 čtenářů, z nichž se 28 líbil. Na blog Týdne byl přesunutý 15.10.2010.


Cestář


Kristýnka




BLOG TÝDEN

pondělí 25. srpna 2008

Mrzačíme dětskou duši

Roztomilý chlapeček si mydlí pusu a říká hlouposti. Možná důvod k pousmání. Je mi spíš do breku. Reklama na jakýsi katalog koupelen, které jsou určitě dražší než jiné, protože reklamní čas v televizi něco stojí. Snad se zasní nějaká babička, ten kluk je stejný jako náš Honzík. Proč nedají mladí Honzíka taky do televize?



Reklama existuje a co se proti ní dá dělat? Nemusím se na slabomyslnosti dívat. Ale předpověď počasí na ČT1 má svou úroveň. Nekroutí se tu kráska, které když jí v červenci napíšou, že v Polabí bude náledí, klidně to přečte. Mám rád odborníky, kteří mi řeknou, jak pravděpodobně bude. Namydlený kluk je ale na následující pořad doslova přilepený. Zašišlá do kamery, rodiče shrábnou obnos, televize dostane obnos od výrobce.


Proč do svého nesmyslného konání taháme děti? Proč mrzačíme dětskou duši?


Sotva jsem pochopil, že musím chodit do školy, lili mi do hlavy škvár o Pavlíku Morozovovi. Napsal jakýsi Vitalij Gubarev (musel mi pomoci internet). Pionýr Pavlík udal svého otce - kulaka, který škodil sovětskému hospodářství. Otec ho pak nechal zavraždit. Návod, jak být vzorným pionýrem. Co zla mohlo "dílo" napáchat. Dětská duše byla mrzačena. Snad to bylo příliš silné kafe i pro komunistickou výchovu, protože o deset mladší lidé už knihu prý nepoznali.


Doma jsem slýchával leccos i s poučením, abych nikde nekecal. Samozřejmě, že dětem se pusa těžko zavírá. A tak jsme stejně mezi spolužáky věděli, v které rodině se poslouchá jaký zahraniční rozhlas a vůbec, co se doma povídá. Někdy rodiče i museli do školy a byli upozorněni, aby si před dětmi dávali bacha. Naštěstí mezi kantory nebylo mnoho fanatiků a tak se záležitost urovnala.


Dospíval jsem, začal jsem být spravedlivý, pravda je přece jenom jedna. Nechtěl jsem takhle vychovávat svoje děti. Nechtěl jsem jim lhát a tak jsem jim neříkal nic. Neříkal jsem pravdu, tedy jsem nelhal. Léta mi trvalo, než jsem pochopil, že tohle byla horší výchova, než jakou praktikovali rodiče. Já jsem jako dítě vytušil, že tenhle socialismus není tak dobrý, jak říkali ve škole. Moji potomci si mysleli, že je vše v pořádku. Zpětně mě mrzí, že jsem byl němý. Je pozdě, čas se nedá vrátit.


Přišla svoboda. Teď už bude všechno jednoduché, mysleli jsme si. Důležité je, že můžeme vydělat, že dětem můžeme více koupit. Začali jsme si děti kupovat.


Před večerníčkem a jinými dětskými pořady v televizi bývá reklama na zboží, zajímající děti. Co všechno to dělá s dětmi, které zrovna tuhle blbost musejí mít. Rodiče, kteří mají hlouběji do kapsy, vysvětlují, rodiče bohatší dělají svým dětem nejhorší službu, když jim každou volovinu koupí.


Proč rodiče, kteří mají to štěstí a peníze mají, si své potomky takhle kupují? Přitom finanční prostředky se dají využít na dobré vzdělání, na poznávání a ne jen na to, abychom ukázali, na co všechno máme.


Moje dvě dcery, které zatím nemají svoje děti, pracují s dětmi, baví je to. Od nich slyším, že dnes dítě, které nemá mobil s foťákem, je outsider. Taková je prý doba.


"Taková je doba". Tahle větička na mne působí jako červený hadr na býka. Vytvořili jsme si ji jako alibi pro naše hříchy. Nevěřím, že děti jsou od narození zlé. Okoukali chování od rodičů. Koupí se nové pěkné auto a soused, ten srab, má pořád tu hroznou šunku, se kterou stejně neumí jezdit a jednou si rozbije hubu. Pro děti jsou pak spolužáci od sousedů něco nižšího a docela se těší, až si jejich táta hubu rozbije.


Pořizujeme dětem počítačové hry, kde život není prezentován jako něco vzácného. Myslím, že pořady a hry, které obsahují zabíjení a násilí vůbec, jsou škodlivější než pořady obsahující erotiku. Nevolám po pornu pro děti místo večerníčku, to by byl druhý extrém než je povídání o čápovi. Jenomže, v erotických filmech bývají děje, které jsou lidskou přirozeností. Střelit někoho do hlavy mi nepřipadá normální, i když jde o virtuálního panáčka.


Rodiče, kteří mají nápady a chuť, dobře vědí, že děti jsou ochotné zapomenout na oblbující televizi a s rodiči se vydat za dobrodružstvím, které se může konat třeba i na sídlištním hřišti. Děti by nám neměly poroučet, ale měli bychom přizpůsobit volný čas právě jim. Když už je máme. Často to děláme opačně.


Mít tu moc! Napadne občas každého. Naštěstí nikdo z nás takovou moc nemá. Ale mít já moc, reklamy na dětské zboží by se směly vysílat jen hluboko v noci. Hned je problém: od kdy do kdy? Parlament by se hádal léta.


Bránit reklamě se sice lze, ale ona je tak hnusně vlezlá. Když nezabírá, prskne se do pitomého spotu rozkošné děcko.


Dětská duše se dá mrzačit všelijak.






Text byl zveřejněný 25.8.2008. Do 1.9.2010 si jej otevřelo 2496 čtenářů, z nichž 47 ho označilo jako dobrý. Na blog Týdne byl přesunut 14.10.2010.






BLOG TÝDEN

čtvrtek 21. srpna 2008

Koncert Stounů za stovku

Před pěti lety jsem dostal k šedesátinám od kamaráda lístek na Stouny, tedy na koncert Rolling Stones v Praze na Letné. Mimochodem, druhý den po koncertu slavil šedesátiny také Mick Jagger. Zážitek to byl, bezesporu.



Pět let uběhlo a přišla deštivá sobota. Tak deštivá, kdy na cyklistický výlet by asi jel jen... Nemusím hned nadávat. Šel jsem do biografu. Už jsem si předem přečetl, že film Martina Scorsese není klasickým dokumentem. Ale podrobně recenze příliš nečtu. Raději muziku poslouchám, než o ní čtu. Stejně tak je lepší knížky číst než o nich číst. Mohl bych pokračovat, až bych skončil u toho, že lepší je řízek na talíři než řízek na fotografii.


Biograf Lucerna v Praze tu zůstal po předcích našeho bývalého prezidenta Havla. Už příchod do kina přes klasickou kavárnu, kde preluduje živý pianista, navodí dobrou náladu. Konzumenti popcornu mají své stánky jinde. Tady stojí lístek 110 korun. Sál kina je tak krásně staromódní, hlediště je přebudované, tak, aby bylo pohodlné. Pamatuju doby, kdy tu bylo stále narváno. Dnes ne. Pohodlně se usadím.


Velice brzy jsem pochopil, že dnes jsem přišel opravdu na koncert. Byl jsem doslova vtažený. Žádné uřezané úryvky hitů, prokládané chytrými řečmi odborníků. Prostě Rolling Stones. Úplné skladby s ovacemi publika, několikrát jsem měl chuť začít tleskat nebo dokonce křičet. Tak bylo všechno autentické. Opravdu zážitek. Obecenstvo různých věkových kategorií, po skončení bylo vidět, že by si rádi vytleskali ještě přídavek.


Dokonce mne napadlo, že jsem si film - koncert užil víc než živý koncert na Letné. Kdesi jsem četl o tom, že tohle hudební seskupení je už dvacet let za zenitem. Asi to psal někdo mladší. Přál bych mu, aby po šedesátce byl takhle za zenitem jako jsou Stouni. Už přežili tolik modernějších, progresívnějších kapel a jsou. A hrají se zjevnou chutí a radostí.


Neustále se vyznávám z lásky k dixielandu. Jak to jde dohromady? To je přece muzika, která je plná radosti, kterou cítím i z vystoupení Stounů. A ještě, hudba Rolling Stones vychází z blues a dixielenďáci také rádi hrají blues.


Teoretici - škatulkáři nechť si škatulkují dále. Z dixielandového koncertu mě určitě nikdo nevyžene. A to toho mám rád ještě daleko víc.


Film jsem určitě neviděl naposledy.


Pár fotek z filmu




blog týden

pondělí 18. srpna 2008

Kam jsme se ztratili?

Se Sovětským svazem přišla bída na zem! Se Sovětským svazem na věčné časy - ale ani o den déle! To nejsou hesla z ulic po vstupu sovětské armády v roce 1968, možná se někde vyskytovala, ale tahle hesla a další volali studenti na majálesu v roce 1966. Asi v květnu, byl-li to majáles.


Na nábřeží pod letenskou strání jsem se díval spolu s davy Pražanů. Skoro mě mrzelo, že nejsem student, jenom divák. Alegorické vozy, kde se zpívalo, skandovalo a my si mysleli, že už to musí brzy prasknout. Výraz ze slovníku rodičů.


Strana majáles povolila, asi ji to hned mrzelo. Za krále byl zvolen Allen Ginsberg, který byl poté velice rychle vyhnán. Četl jsem tehdy článek v Mladé frontě, který se nad chováním básníka na návštěvě u nás pohoršoval.


Již méně se ale psalo o vyloučených studentech. Sovětské velvyslanectví přímo dohlíželo na to, aby byli potrestáni studenti, kteří vyvolávali protisovětská hesla. A tak někteří dostudovali dříve než se dostali ke zkouškám.


Od druhé půlky padesátých let bylo cítit uvolnění. Z SSSR přišly filmy jako Jeřábi táhnou nebo Osud člověka. To byly skutečně filmy, ne jen propaganda. Vyšel Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče (u nás v roce 1965). A tady? To už bylo tolikrát popsáno, že bych jen opisoval. Filmy, divadlo, knihy. Taky muzika. A na muziku mládež slyší vždycky. Proč vlastně jsou naši rodiče tolik pesimističtí?


Jenže v SSSR už druhý rok místo Chruščova seděl v Kremlu Brežněv a utahovalo se. Ne tak u nás. Přišel rok 1968. Mělo nám být podezřelé chování komunistů, kteří se vždycky jako ovce stavěli za rozhodnutí Ústředního výboru. Nakonec to vypadalo, že jediný, kdo se staví do cesty dalšímu pokroku, je tehdejší prezident, nepříliš vzdělaný aparátník Novotný. Žil jsem v rodině, kde vládla spíš skepse, ale i rodiče určitě v duchu doufali, že se mýlí a že se snad něco změní.


Najednou tu byl Junák, který hlásil ke Skautům. Začala vznikat spousta dalších mládežnických organizací. První mítinky pořádali svazáci. A my říkali na adresu rodičů:


"My vám teď ukážeme! Nedokázali jste vyhnat z Hradu notorika Gottwalda. Věšíte sovětské vlajky společně s našimi. Dovolíte, aby po československé hymně byla automaticky hrána hymna sovětská. Přece se nebudeme bát Rusáků. My vám ukážeme, i jim!"


Mladí bývají radikálnější.


Rusové, se kterými jsme se setkali, nám připadali směšní. Často to byly výpravy kolchozníků v tmavomodrých oblecích, kolem nichž vanula "vůně" špičkové sovětské kosmetiky. V podstatě oběti režimu. Smáli jsme se jim, neuvědomili jsme si, že SSSR je velmoc, která si na konci druhé světové války dohodla s jinými velmocemi určitá pravidla. Sověty ani na chvíli nenapadlo, že by se vzdali práva určovat, co se u nás může a co nemůže. Měli jaderné zbraně, jejich kosmonauti létali do vesmíru. Z velmoci neradno si dělat bžundu.


Nadšení na jaře 1968 se přeneslo na většinu obyvatelstva. Obnovovaly se spolky, začala se tvořit družstva, téměř soukromé živnosti. Lidé se dostávali snáze i za západní hranici. Našim "progresívním silám" v čele státu se musely dělat mžitky před očima. Takhle to komunisti přece nechtěli. Oni museli vědět, že Brežněv nemyslí svůj výrok "Éto vaše dělo" vážně, že Sověti tohle území nepustí. Byly to zkušené kádry, většina z nich měla i politické studium v SSSR.


Už jenom termín - socialismus s lidskou tváří - byla zhovadilost. Proboha, jakou tvář by socialismus měl mít, když už v něj věřím? Naše špičky jednaly se Sověty a proto musely vědět, o co běží, že to co chce většina obyvatel, nelze. Pokud by vyhověli Brežněvovi, byli by doma označeni za zrádce a popularita by šla do háje. Slepá ulička.


Dnes je skoro neuvěřitelné, že největší popularitu získal Dubček a spol. po moskevské kapitulaci, kde zřejmě i z lidsky pochopitelných obav o svoje životy, slíbili a podepsali Sovětům všechno. Dubček po příletu z Moskvy brečel před mikrofonem, ani nemohl mluvit, musel vědět, že je konec všeho. A přesto nás nechávali v jakési naději, která nebyla. Organizovaly se chmelové brigády s heslem "pivo pro Dubčeka" a další akce. Lidé dávali zlaté šperky na zlatý poklad, babičky posílaly staré rodinné prsteny, náramky. Co se s tím asi stalo? Věra Čáslavská získala na olympiádě 4 zlaté medaile. Věnovala je Svobodovi, Dubčekovi, Smrkovskému, Černíkovi. Zasloužili si je tihle lidé?


Prý chtěli zabránit nejhoršímu. Ničemu nezabránili, na jejich místa se časem dostali ti "správní". Oldřich Černík byl předsedou vlády až do 28.1.1970, pak ho vyrazili. Dobře si pamatuji na zasedání na podzim 1969, kdy se na výročí bolševické revoluce provolávala sláva Sovětskému svazu. On seděl ještě za předsednickým stolem a hulákal a tleskal. Ještě po roce 1989 se nacpal do funkce předsedy Svazu měst a obcí.


Vůbec se nechci zúčastnit nekonečných diskusí, jestli je socialismus slučitelný s demokracií, to rád přenechám politologům, teoretikům. Ani na to nemám dostatečné vzdělání. Tohle je jen moje osobní vzpomínka na Pražské jaro 1968.


A do té patří i jeden malý příběh. Vedoucí v podniku, kde jsem tehdy pracoval, byl člověk, který vystudoval za první republiky klasické gymnázium, pak techniku. Vzdělaný člověk. Před rokem 1948 byl Národní socialista, pak se praštil do čela a zjistil, že je komunista, dokonce tak kovaný, že se stal příslušníkem Lidových milicí. Neměl jsem ho rád, nechci tedy hodnotit jeho odbornou úroveň. Osobně velice náladový, někdy se napil, každého by objímal, jindy asi dostal od manželky vynadáno, všichni se před ním třásli. Byl to jediný člověk, kterému jsem jako dospělý musel říkat "soudruhu", nepočítám-li vojenskou buzeraci.


V roce 1968 se ho chtěli zbavit a nějakou reorganizací ho převedli na nižší funkci. Začali jsme ho oslovovat "pane". V srpnu 1968 organizoval v planografii tisk plakátů proti sovětské okupaci, které jsme vylepovali po Praze. Telefonoval manželce. "Přijď si pro plakáty, ať máš nějakou činnost".


Když přišly zanedlouho prověrky, stal se z něj člen skupiny zvané "Zdravé jádro strany". Bylo jich asi 11, strach z nich šel, ti zůstávali členy normalizované KSČ a byli součástí prověrkové komise. Ostatní museli o prověrku žádat. Kdo ne, byl vyškrtnut, což byl docela schůdný způsob od komunistů zmizet. Někteří využili, ale hodně jich bylo, kteří žádali a třásli se, aby byli prověřeni. Můj vedoucí dostal zpátky svoji funkci - normalizace. Změna byla - dál jsme mu už potom říkali jen "pane". Za čas jsem přešel k jiné firmě a on tím pro mne zmizel.


Zklamání z roku 1968 si naše generace sebou stále nese. Nebudu zase říkat "ztracená generace", jsme tu pořád. zdá se mi však, že jsme ještě stále znormalizovaní. Po listopadu 1989 v nás byl strach, že to všechno je zase jenom na chvíli. Možná proto jsme už tolik nadšení nebyli, spíš opatrní.


Osobně jsem se nikdy necítil na nějaké funkce. V práci jsem byl spíš typem člověka, který raději věc udělá sám, než aby ji zadal podřízenému, což správný vedoucí nedělá. Jako vedoucí bych tedy byl spíš nepoužitelný, povaha se dá těžko měnit. Po této stránce mi zrovna ublíženo nebylo. Poznal jsem ale dost schopných vrstevníků, kteří si nechtěli zadat s komunisty a skončili u koníčků, na chatách, u turistiky. Bylo jim tak dobře a nechtějí o té době ani mluvit. Nechtějí si pamatovat. Stydí se, že drželi hubu a krok.


Tak málo lidí z mé generace napsalo o šedesátých letech z pohledu běžného člověka. Jen teoretické rozbory. Důležité, prosím, ale není to málo?


Ježíšek mi loni přinesl knížku. Mariusz Szczygiel: Gottland. Dcera usoudila, že to je kniha pro mne. Uhodla. Nebudu ji rozebírat, protože je všeobecně známá. Čtivá, poctivá. Polák, narozený v roce 1966, píše o době, kterou já prožíval (tak tedy Baťu ve Zlíně nepamatuju...), dost dobrá, až na dvě nepřesnosti, které mi padly do oka, ale které vůbec nesnižují kvalitu knížky. Osvěžil jsem si paměť, i dost dozvěděl.


Nikdo z mých vrstevníků, kteří dobu žili, nic takového nenapsal. Nějak jsme se ztratili.




Text byl zveřejněný 18.8.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 ho otevřelo 2142 čtenářů, z nichž 24 ho označilo jako dobrý. Na blog Týdne byl přesunut 14.10.2010.

BLOG TÝDEN



pondělí 11. srpna 2008

Poděkování frajerovi

Blíží se to. Výročí 21.srpna. Zase řeči pamětníků jak ten Sovětskej svaz milovali, jak mu věřili, jak je ten Sovětskej svaz zklamal. Nestačilo jim, co se tu dělo 20 let. Potřebovali příjezd tanků. Někdo potřebuje palicí do hlavy, aby se mu rozsvítilo.


Táta se narodil za Františka Josefa I., za Havla zemřel. Byl jedním ze sedmi dětí venkovského mistra kovářského, prý kováře následníka trůnu Ferdinanda d´Este. Můj pocit je, že o tom Ferdinandovi táta trochu kecal, i když následník i kovář bydleli v jednom katastru.

Vyučil se sazečem v tiskárně a vydal se dobývat Prahu. Sportoval, flámoval, hrál mariáš. Normální mladý člověk. Začal pracovat v odborech. Taky potkal služku, původem z jižních Čech, moji mámu.

Mladý odborář a služka. Joj! Už se hrabou z hrobu Marie Majerová a Ivan Olbracht a přou se, kdo z nich téma uchopí. Zalezte zpátky, strašidla socialistického realismu, tahle dvojice se pro váš román nehodí.


Táta vlastním rozumem pochopil, že s bohatým zaměstnavatelem se lépe vyjednává, ten je schopný lépe zaplatit dobrou práci. Tedy žádné stávkování, žádná revoluce. Žádný třídní boj.


S mámou, chudou holkou z vesnice, zacházeli ve významné pražské židovské rodině jako s člověkem. Dárky k Vánocům dostávala ušité přímo v jejich prvotřídním krejčovském salónu, aby jejich panská nevypadala jako šmudla. Určitě se jinde k jiným chovali jinak, ale tohle je příběh mých rodičů, jak mi ho vyprávěli. Komunisti později mámu osvobodili od vykořisťování, posadili k pásu v cukrovaru a jednou za rok, na MDŽ, dali olezlou kytku v květináči, dokonce i ručník, a na nákup použili i peníze z odborářských příspěvků, které máma taky platila.


Táta celý život musel něco dělat, třeba i zbytečnosti, ani týden před smrtí neseděl na zadku nebo nevyhlížel funebráky. Tak si dovedu představit, jaký byl v mládí. Tolik je na světě zajímavého. A ta holka od Taussigů je taková pěkná. Dlouho před mým narozením s ní přivedl na svět bráchu, který mě později mlátil.


Po nacistické okupaci se s nadšením vrhl do práce v odborech. Ani mu nevadilo členství v KSČ, kam ho převedli ze sociální demokracie. Přece odbory jsou odbory, do toho nemůže žvanit žádná politická strana. Cha, cha.


Vyhodili ho od komunistů v roce 1950. Mne bude někdo odněkud vyhazovat? Odvolával se, rok se s nimi tahal, byl jsem dítě, doma se o věci mluvilo, nerozuměl jsem. V roce 1951 mu členství vrátili. Happy end? Právě že ne, táta si zpátky legitimaci nevzal, měl hroznou radost, že vyhrál, ale s takovými lumpy, co ho poplivali, v jedné partaji už nebude.


Už dospělý jsem se ho ptal, jestli se nebál. Zrudnul a křičel, že se přece nebude bát gaunerů...a následoval seznam vulgárních výrazů. Jinak byl v kraji vyhlášený slušňák. Nakonec mi řekl: "Vždyť jsem měl pravdu, ty by ses zachoval jinak?" No jo, já nevím. Neřekl jsem nic. A na dotaz, jestli ho vedou jako vyloučeného nebo vystoupivšího, říkal, že je mu to fuk. Daleko víc mu asi vadilo, že na jeho vylučování se významně podílel do té doby nejlepší kamarád. Léta se pak museli potkávat, bydleli v jednom baráku. Jen si řekli "ahoj", to bylo všechno. Tátovi by prý stačilo, kdyby bývalý kámoš řekl "promiň". Dnes dobře vím, že od bolševika tohle čekat nikdo nemůže.


Nebyl hrdina, celá léta u "svobodných voleb" házel do urny kandidátky Národní fronty jako skoro všichni, politicky nepracoval, v odborech nemohl. Proti režimu nedělal nic, pokud přehlédnu, že na sklonku komunismu všude nahlas nadával, máma se bála, že ho seberou. Po osmdesátce ztrácel zábrany.


Rodina trpěla? Jak se to vezme. V den jakéhosi bolševického svátku byla všechna okna vyzdobena našimi a sovětskými praporky. My měli na balkóně prádlo.


Už dospělý jsem se ptal:


"Mami, tos udělala schválně?"


"Voni furt votravovali s ňákejma fanglema, neměla jsem čas na blbosti"


A tak divně se usmívala. Před svou smrtí, kdy už si často povídala jen pro sebe, jsem u ní seděl a poslouchal. Události z mládí, které jsem neznal a ani teď bych je nezveřejnil. Najednou povídala cosi o třech pitomcích z uličního výboru, kteří si ukazovali na náš byt a kroutili hlavou. Smála se za záclonou.


Brácha měl tuhle záležitost dokonce v posudku, když chtěl studovat. Na vybranou školu se nedostal, dostal se jinam a ta škola byla výborná. Nebyl na ní nával, a tak se tam schovalo dost žáků z rodin nepříliš loajálních, ale byli tu, na průmyslovce, i vysokoškolští profesoři, kteří by jinak mohli tak budovat Most Inteligence v pražském Braníku. Mne tam později vzali taky, já měl kromě špatného původu ještě dvojku z chování.


Na naši rodinu se vládnoucí komunisté nemohli spolehnout. Nebyli jsme nepřátelé, ale dostali jsme se tak trochu na okraj společnosti, bylo tam dobře. Hodně dobrých lidí jsem potkal. Pracovní maléry jsem neměl. Nikdo mě nikdy nenavrhl ani do nějaké bezvýznamné funkce odborové. Asi jsem nevypadal příliš důvěryhodně, možná se báli, že bych pověsil prádlo na nevhodné místo, v nevhodné situaci, nevím. Nemíval jsem vysoké ambice, nestěžuji si, byl jsem vlastně rád.


Nikdy mě nenapadlo tátovi poděkovat. Vlastně svým frajerským a v té době dost riskantním gestem mě nasměroval na cestu, kde jsem se přece jenom méně stýkal s předvojem dělnické třídy, jak si říkaly tyhle bolševické kreatury. Chlap, který tátu znával, mi řekl, že ten měl našlápnuto do hodně vysokých funkcí. Stačilo přikyvovat. Jemu ale jejich prebendy smrděly.


Vzpomínám na hodně vrstevníků z komunistických rodin, kteří v šedesátých letech revoltovali proti svým otcům. Oblečením, chováním. Nosili džíny, koupené v Tuzexu za bony, které dostali od rodičů, hubu plnou revoluce. V sedmdesátých letech zakládali rodiny a najednou se šiklo, že soudruh papínek našel teplé místečko na ministerstvu nebo funkci náměstka pro zbytečnosti. Nebylo jich tak málo. V tichosti se nechali ostříhat, oblékli tesilky, v kapse rudou knížku a bylo po revoluci. Nebyli rádi, když je člověk potkal a začal připomínat minulé doby, přestali se i pamatovat. Hodně z nich dnes vlastní poradenské firmy, realitní kanceláře. Že měli kdysi komunistickou legitimaci? To už je dávno.


Jsem vděčný rodičům, že mě uchránili před touto společností.


Co já vím, jak bych se zachoval, kdyby...


Nikdo nemůže tvrdit, že by nikdy...


Jak to ale přijde, že moji rodiče poznali tak brzy zrůdnost režimu? Neměli vzdělání, jen selský rozum. Tolik lidí s vysokoškolským vzděláním prý prohlédlo až po roce 1968, kdy Sovětský svaz svými vojsky ukázal, kdo je tady už 23 let pánem. Já těm lidem prostě nevěřím. Lžou. Lžou tak, že si snad sami věří. Nebylo to náhodou tak, že jim bylo dobře ve funkcích, kde na nich ani nikdo nechtěl žádnou práci? Jenom poslušnost. Nevěřím vám, kteří melete cosi o ideálech. Hovno!


Jsme nemocná generace. Bez paměti.


A tak ti, táto, děkuju, že ty, který jsi nikdy nebyl hrdina, ses dokázal zachovat v určité důležité situaci jako frajer. To nebylo hrdinství, to byla frajeřina. A já se můžu na sklonku života vytahovat tátou frajerem. Byl jsem proti tobě srab.


A vlastně i mámě za to pověšené prádlo.


Díky.








Text byl zveřejněný 11.8.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 byl otevřený 2828 čtenáři, z nichž 80 ho označilo jako dobrý. Na blog Týdne byl přesunut 13.10.2010








BLOG TÝDEN

pondělí 4. srpna 2008

Voda, lesy, muzika

Léto je letos přesně takové, aby mohli lidé nadávat. Červenec studený, deštivý a všichni, kteří touží se o dovolené válet u vody, smutně koukají z oken restaurací. Pak přijde oteplení takové, že mnozí raději v restauraci zůstanou, v chládku. Asi jsou taková léta častá, jenom si na ně nechceme vzpomenout. Nadávat se musí.



Jak stárnu, vedra nemusím. A tak minulý týden hurá z Prahy ven. Venku je chladněji. Mimořádně se stanem. Do vlaku jsem naložil kolo a odjel do Pojizeří. Našel jsem si kemp v Klášteru Hradiště, hned kousek od pivovaru, pro jistotu. Naposledy jsem byl v českém kempu snad v době, kdy se mnou jezdily ven děti. Sám spávám pod širákem, v dešti v ubytovnách. Život v kempu mi nic neříká.


Příjemné překvapení, možná, že na stará kolena budu spokojený se vším. Za přijatelný peníz, hezké prostředí, pěkné koupaliště v areálu, všechno dost jednoduché, sprchy ne luxusní, ale teplá voda kdykoliv, pivo teklo, les a louka voněly Vedle slunce i stín, který umí být tak příjemný.


Kousek od kempu začíná bývalý vojenský prostor Ralsko. Po osmašedesátém se zde usadila sovětská armáda, aby nás ochránila. Ten prostor nevznikl původně pro Rudou armádu. Už po válce se rozhodlo, že obrovský kus nádherné osídlené krajiny zbavený obyvatel německé národnosti, se stane velkou střelnicí. I letiště se sem vešlo.Trávil jsem v dětství prázdniny ne sever od prostoru a často jsme slýchávali střelbu a v noci bylo vidět i záblesky. Protože se odjakživa bojím bouřky, museli mě rodiče vysvětlovat, že to není bouřka, že to vojáci. Úplně jsem se ovšem uklidnil, teprve když se ze mne pokoušeli také udělat vojáka, začal jsem mít raději bouřku.


Vojáci tu zanechali hodně asfaltek a tak jsou dnes krásné borové lesy plné cyklistů. Najde se i hospoda, třeba v Kuřívodech, ale lepší si sebou vést nějaké pití. Zdánlivě příjemné je cestování, ale padal na mne smutek. Jedu lesem, najednou borovice končí, je tu nalítaná bříza, tady jsou zbytky ovocných stromů, tady stojí statná lípa, o kus dál další. Dovedu si představit, jak lípa stávala u stavení, byla tu lavička, kde večer odpočíval hospodář a jeho rodina. Zahrada plná ovoce, obdělaná pole, drůbež, v chlévě dobytek. Přežila jen lípa a někde ani ta ne. Vojáci tak útlocitní nebyli.


Díval jsem se na internetu na staré katastrální mapy z 19.století, názvy vesnic německé, víme proč zůstaly prázdné. Osídlení se sem těžko vrátí, co tu bude? Krajina je zdevastovaná, i když bříza a křoviny už zakrývájí nejhorší jizvy.


Další den jihozápadní cíp Českého ráje s nejvyšším vrcholem Mužský, ani ne 500 metrů nad mořem, stojí za to na něj vylézt. I silnička nahoru vede. Součástí skalních prolézaček jsou i známé Drábské světničky. Kdo tam nebyl, ať rychle pospíchá, časem třeba už bude kasa a vstupenky.


Často mě v životě chytil jakýsi amok, nápad, který jsem musel okamžitě realizovat. Syn byl v první třídě, jednou v neděli ráno jsem ho popadl, dotáhl na nádraží a vlakem jsme jeli právě do téhle pěkné lokality. Prolezli jsme všechno, utahaní jeli večer zpět domů, vlak měl zpoždění a v pondělí ráno synek nechtěl vstávat., manželka že je to kvůli cestování po nějaké Tramtárii. Měla pravdu, ale od té doby zbytek rodiny říkal Drábským světničkám Tramtárie a manželka dělala, že neslyší. Říká se o současném Českém ráji, že je pro chudší Čechy. Cizinci se nehrnou, naše bohatší vrstvy ujíždějí do jiných Tramtárií někde u moře. Zdálo se mi, že je všechno jakoby zakřiknuté, možná vedro udělalo své, zalezl, kdo mohl. Tenhle kraj je tak pěkný, že se rád přihlásím mezi nejchudší vrstvy a přijedu častěji. Stejně jsem tu nebyl asi tři roky. V Žehrově jsem narazil na příjemnou hospůdku, kde majitel se mne dvakrát přišel zeptat na další přání. Choval se tak, že jsem si připadal jako v zahraničí, podruhé mi přinesl populární bulvární deník se slovy "Nechcete se podívat do plátku?". Kouknul jsem se. Nějaké celebritě zahýbá partnerka, taky celebrita. Nebudu jmenovat, sice používám antivir, ale nechci zbytečně riskovat. Tak příjemné posezení, že jsem si zapomněl udělat fotku na památku. Ale já se sem vrátím.


Příhrazy. Horší vzpomínky z minulosti. Bývalo tu krásné koupaliště, snad se zde konala rekreace ROH, spíš ale pro odboráře vyšší kategorie. V hotelové restauraci bylo ukrutně draho. Ještě za komunistů jsem tu byl se svými třemi žíznivými a hladovými dětmi a za 4 nápoje jsem vypláz tolik, že jíst holt musely paštiku. Po roce 1989 to byl stále hotel a stále nóblovej. Ale hned kousek od něj hospůdka s běžným občerstvením. Dnes jsem si jen půl kiláku zajel a ze zvědavosti se jel podívat. Koupaliště rozpadající, prázdné, hotel pustne, rozbitá okna, jen hospůdka funguje, u piva seděli dva čundráci. Mohl bych tedy Příhrazům strouhat mrkvičku. Ale ne, nemám rád, když něco pustne.


Blízko Drábských světniček je zřícenina hradu Valečov. V současnosti je objekt využíván i komerčně, konají se zde koncerty. Zrovna dnes večer zpívají Eva a Vašek, kteří tak rádi prohlašují, že jim vůbec nejde o peníze, ale že chtějí těm lidem přinášet radost. Ne, žádný strach, nejsem masochista, jen plakát jsem si vyfotil a šel na dobrou večeři.


Muziku ale v plánu mám. V noci byla bouřka, ráno mrholilo, dobře se jezdí, lépe se dýchá stokilovému penzistovi. A zase jsem se projel po cestách, po kterých léta jezdili jen vojáci. Křižany jsou velká vesnice na úpatí Ještědu. Dnes byla stavba 20.století na vrcholu v mraku. Obec pořádala dixielandový festival. Hudba, která se hraje hlavně pro radost. I vrcholní jazzmani si rádi občas zahrají s nějakou kapelou. Muziku, kde si můžou bez problémů střihnout nějakou improvizaci, mají volný prostor pro svou fantazii.


Nevystupovaly tu velké hvězdy, ale hned na začátek hrál Senior dixieland. Znám je léta, vypadají pořád stejně. Jenže dnes tu hrají hráči, které před 20 lety snad ani nenapadlo, že si v kapele zahrají. Stárneme, i muzikanti, kteří už nemají sílu na každodenní vystupování, ale hrát umí. Rád je vidím a slyším. Současný kapelník Petr Hasman snad neví, co je špatná nálada.


Kapely se střídaly, jejich společným jmenovatelem je radost ze hry. Muzikanti spíš starší ročníky, ale Teens Jazzband Velké Losiny byl tak mlaďounký, až zrak přecházel. Zvlášť když kapelnicí, klávesistkou a zpěvačkou je půvabná dívka Iva Chromiszaková.

Slunce vylezlo, areál byl naplněný. Sedělo se, i na trávě, postávalo, popíjelo, lidé přicházeli, odcházeli, vstupné se nekonalo. Děti tu měly prolejzačky, voněl bramborák (dobrej), klobásy, Kozel. Pro Pražáka navyklého na ceny občerstvení při kulturních akcích v Praze všechno za přijatelné peníze. Ani půlhodinová průtrž akci neublížila. V posledních letech se stalo tradicí na poutích, že většina stánků je naplněná oblečením, spíše hadry bych řekl, napodobeninami obuvi, na kterých je zdánlivě zajímavá cena. Stejně každý za čas zjistí, že ty šunty byly příliš drahé. A tak si z pouti žena místo srdce koupené partnerem, přinese domů levnou podprsenku, která se hodí na všechno, jen na nošení ne. Já je nenosím, ale ženy to trvdí. V Křižanech byly stánky, hadry se nedostavily, stálo za to si aspoň zboží prohlédnout. Pečivo z místní pekárny, pastva pro oči, chleba jsem ochutnal, no, pohádka.


Nedávno jsem tady na blogu vzdychal při vzpomínkách na lidovou zábavu mého dětství. Existuje stále, jen musí nějaký místní nadšenec zbláznit pár lidí, sehnat místní sponzory, něco dá obec a je pěkné odpoledne, na které se lidi těší celý rok. A jsou schopní propást i ixtý díl ixtého nejfantističtějšíhi seriálu v televizi. Nejsem seriálový znalec, ale dobrý známý mě ujišťoval, že se s určitou dávkou alkoholu v krvi dá jeden díl přežít. Dokonce se kasal, že když mu někdo večer koupí flašku slivovice, ráno předá scénář dalšího dílu a ještě se stačí vyspat.


Kdyby pořadatelé pozvali některou z muzikálových celebrit, které bývají tak drzé, že vezmou značný honorář jenom za to, že se ukážou a otvírají hubu při playbacku za zvuku studiové nahrávky. Za ty prachy se koupí spousta slušného dixielandu.


Při hudebních festivalech se na závěr dává kapela s nejlepší pověstí. A tak jsem určitě o něco přišel. Program měl skluz, protože diváci si žádali přídavky a divák je pán, aspoň v Křižanech to tak vypadalo. Přece jenom jsem těch 30 kiláků na trase, kterou nemám zažitou, nechtěl jet před půlnocí. Zvlášť když hrozil další slejvák. Ač nerad jsem odjel ještě dlouho před koncem. Stejně to bylo pět pěkně prožitých hodin.


Čtyři pěkné dny uběhly a peněženka tak úplně nezhubla. Najde se i jiná zábava než nám vnucuje reklama, kterou stejně v konečném účtování zaplatíme my, zákazníci. Jen se chtít rozhlédnout.

Další fotky z putování






BLOG TÝDEN