neděle 20. prosince 2009

Škvarky

Sofijské náměstí na modřanském sídlišti je prostor jakoby vymyšlený pro panelákovou nudu. Rád sem jezdím, s chutí poznat, že to nemusí být pravda. Snad díky městské části Modřany, nevím. I člověk nákupy nenávidící, občas dostane hlad nebo potřebuje maličkost. Tady se cítím strašně daleko od hrůzných hypermarketů, kterými jsme si zasvinili prostor na hranicích Prahy, kde byl ještě nedávno venkov, skutečný venkov, ne Potěmkinův.
Galanterie je doménou žen, ale i chlap, který žije sám, potřebuje nitě, knoflík. Kde to má hledat v teskách či jiných lidojemech, ztracený mezi neosobními zaměstnanci, kteří často vypadají, že je zajímají jen hodiny, kdy budou moci jít domů. Kdo by se netěšil, kdy mu jen nepříliš placená robota, skončí? V Modřanech je galanterie, kde mají všechno vystavené, že i blbý penzista pochopí a když nepochopí, jsou tu ochotné ženy za pultem.
Pěkné papírnictví, dále obchůdek, kde nevrtěli udiveně hlavou nad dotazem, mají-li františky. V květinářství mají obyčejné vánoční svíčky, které jsme si dávali na stromeček, než jsme si koupili (nebo nám je někdo koupil?) barevná světýlka. Strčí se šňůra do zásuvky, světýlka svítí, na povel zhasnou. Vosk nám nekape na koberec, nehrozí požár, ale jakoby něco chybělo, nebo ne?
Prodejci, kteří v minulých letech opanovali tržiště stánky s oblečením a botami pochybné kvality, pomalu mizí v kamenných obchodech. Vánoční trh je skutečně trhem. Jsou zde stánky s příjemnými hloupostmi, které bychom si občas měli pořídit. Právě proto, že vlastně nejsou k ničemu. K ničemu? Kousek radosti je mi málo?
U stánku, kde obsluhující dvojice mluví zjevně po moravsku, nabízejí svařák čistý, s griotkou, s rumem. Za cenu proti Václaváku skoro poloviční. Halušky s klobásou, se zelím a se škvarky. A samotné teplé škvarky na tácku. Za pár korun. Odtud se utéci nedá. Teplé škvarky s dobrým chlebem, ať jdou do háje všechny blýskavé pizzerie, předkládající placky, která mají k italské pizze stejně daleko jako Modřany k Římu.
Už na mě zase hrozí ukazováčkem odborník.
"Škvarky jsou plné sádla. Podívej se na sebe, tlusťochu! Zastaví se ti srdce pod tím tukem!"
Srdce by se mi zastavilo, kdybych odešel, aniž bych dobrotu ochutnal. Odborníci můžou být rádi, že takoví jako já, existují. Komu by asi radili, kdyby všichni lidi žili zdravě, podle jejich mustru? Poděkovat by nám měli. Svou nesprávnou životosprávou je živíme. Stánky se škvarkama by měli sponzorovat z peněz, které určitě dostávají za propagaci stravy, která je bezpochyby zdravá. Ale vyvolá nějakou vzpomínku? Dostanu chuť o ní napsat?

čtvrtek 17. prosince 2009

PF 2010

Nadílka v bílém

To bývalo radosti, když mě maminka ráno budila a venku byl sníh. Stejnou radost měly moje děti o pár let později. Uplynulo dalších pár let, opravdu jen pár let. Vzbudím se sám a venku je bílo.
Zasněžená krajina se mi líbí, rád jsem se v ní pohyboval, bývalo mi v ní dobře. Zasněžené pražské ulice s provozem jsou k vzteku. Tři centimetry nového sněhu se vsáknou do stávající špíny a prachu, kde je jaká poezie? Žít v takovém prostředí Josef Lada, určitě by maloval něco jiného.
Včera jsem si liboval, že je sice mráz, ale sucho. Navlečený jedu na kole nakoupit. Popadával sníh, propagační, vločky hned roztávaly, sem tam se nějaké zachytla mimo chodníky.
Proti mě šla baba, ale ne budu slušný, paní, která nevypadala na to, že vymetá diskotéky. Ťukala si na čelo, ne prsty, uvnitř v hlavě, pochopil jsem to z jejího pohledu.
"Babo, to čumíš, jakej jsem štramák! Padá sníh a já se ho nelekám."
"Prdlajs štramák! Bláznivej dědek, kterej někde spadne, natluče si a bude votravovat v čekárně u doktora. A nadávat na poplatky."
Asi to si myslila. Když jsme se minuli, určitě vrtěla hlavou, ušklíbla se.
Dnes ji nepotkám, na sněhu se jezdit bojím. Z okna koukám, že tamhle cyklista jede. V tomhle hnusným marastu. Magor, zaflákanej bude jako čuně. Klouže to, mám strach, reakce jsou pomalejší než kdysi.
Oblékám se do civilního šatstva. Musím pro chleba. Po zasviněný ulici. Je to možné, že před šedesáti lety to byla ta samá ulice? Tehdá byl provoz tak silný, že jsme po ní sáňkovali. Ach jo.
Asi už jsem opravdu starej. S chlebem si nesu domů flašku vína, tenhle druh neznám, možná bude dobrý. A taky sejra.
Udělám si klídek, v tomhle nečasu se nechce vyjíždět ani funebráckejm autům.

pondělí 14. prosince 2009

Josef Abrhám

Sedmdesát let je hodně. Celý lidský život, je mnoho těch, kteří se takového čísla nedožijí.
Jak to přijde, že sedmdesát je právě Josefu Abrhámovi? Ženským by nevadilo se před ním svlékat, je to přece jenom fešák, chlapi proti němu nic nemají, spíš by se mu rádi podobali.
Prej hezkej, prej ne protivnej.
A taky herec. Jedinečnej, neopakovatelnej. Našel jsem seznam 80 filmových rolí.
V sedmdesáti se dá mluvit o legendě. Nejsem o moc mladší, mám rád divadlo, slovo legenda mi nejde z huby. Skoro vrstevník nemůže přece být legenda.
Moje hlava to nechce přijmout, ale pitomej kalendář má jiný názor.
Nepotřebuje blbnout před kamerou při vyprávění veselých historek ze života. V seznamu lidí, kteří dostali oficiálni ocenění, se asi těžko vyskytne, pokud se nedožije aspoň devadesáti. To se pak dává za věk. Škoda. Devadesát bych mu ovšem přál.
Od prezidenta, který považuje film Marečku, podejte mi pero, za škodlivý a falešný, by nějaké státní vyznamenání vypadalo hloupě.
Vzpomínka na nejkrásnější věk Činoheráku se bez něj nemůže obejít. Nepamatuju, že by byl trapnej. Kéž bychom každý z nás uměl svou profesi tak, jako Abrhám tu svou, hereckou.
Za padesát let tu určitě nebudu, nejlepší filmy s Josefem Abrhámem ano. Dokonce bych se chtěl vsadit, že se budou v nějakém pořadu pro vetché pamětníky promítat.
A koho bude za 50 let zajímat zpěv Mistra, shodou okolností zrovna letos taky sedmdesátiletého?

sobota 5. prosince 2009

Zelená mastička

Šel jsem z práce otrávený. Nevedlo se celý den, bylo pozdě, hladový jsem kráčel Braníkem s nadějí, že Honza ještě nezavřel.



Honza - člověk prodávající víno výborné, méně výborné, občas i patokární. Říká se mu velkovinárník, vinař, výčepák, někdy patokář. Člověk si zvykne. Druh závoslosti. Víno všelijaké, ale mohlo by být horší. Společnost všelijaká, ale jdu sem s myšlenkou, že zase uvidím ty samý ksichty a poslechnu si ty samý řeči. Vždycky není chuť objevovat dosud neobjevené. Chodím sem rád.


Zavíral, všechny, kteří by měli dnes touhu se stát opilci, se mu povedlo vyhodit. Nehrozilo, že by mi nalil.


"Máš u mě ty mastičky!"


"Jaký mastičky?"


"Včera sis je objednal. Hned ti je dám."


Dva podivné kelímky nebo jak se říká dozičkám skrývajícím zázračné masti.


"120 korun, drobný, prosím."


Ze včerejška si moc nepamatuju. Ještě, že jsem si neobjednal vanu pravýho francouzskýho šampusu. Nebo děvu nahoře bez.


"Na co to je?"


"Prej na všechno, furt nařikáš, že tě bolej kolena."


Bráním se všem těm zázračným mastím, pilulkám, kapkám, které do nás hustí výrobci renomovaní i pokoutní. Všechny nemoci jsou zanedbaný pití. No, stalo se, přišel jsem v životě o víc.


Doma jsem dozičky pohodil, zapomněl na ně tak, že když jsem při jedné návštěv Honzova výčepu měl odpovědět, jestli ještě mám tu zázračnou mast, nevěděl jsem o čem je řeč.


Poučený jsem mast našel, otevřel, čuchnul, znám horší smrad. Byla odporně zelená, Nešlo o agitaci, Zelení v parlamentu ještě nebyli. Kolena bolela, jeden chytrej člověk mě před časem přesvědčoval, že už mě budou bolet až do doby, kdy mě přestane bolet všechno naráz.


Vždycky, když mě poučuje chytrej člověk, chci ukázat, že mi jeho cancy jsou ukradený, že vím, co je správný i bez něj. Namazal jsem si kolena a čekal na zázrak. Zázrak byl, že se mi posléze na dvakrát podařilo vyprat umaštěné kalhoty. Nevlastním totiž manželku, které bych s provinilým úsměvem a slovy, že je šikovná a že v těch kalhotách pozítří musím mezi lidi, předal zasviněný kousek oděvu.


Kolena bolela, na co všechno si nezvykneme, mast zmizela někde ve sklepě i z mého vědomí.


Na cyklistickém zájezdu ve Francii mi začal vrzat řetěz, chtěl jsem ho namazat sádlem z vepřové konzervy. Kolega cyklista, o dva roky starší než já, dostal šok, že jsem se zbláznil, že řetěz se maže olejem, jinak se mi na něj nalepí špína a zničím všechna kolečka i přehazovačku.


Ňákej moc chytrej, plesnivka starej. Nicméně, olej mi poskytnul a já snad i poděkoval.


Po čase mi, už doma, skřípal řetěz, byl jsem línej vyběhnout po schodech pro olejíček. Vypadla na mě zapomenutá zelená mastička. Napatlal jsem řetěz, kolo jezdilo jedna radost, ten blázen ve Francii mě strašil zbytečně, kašlu na něj, kdoví co mu kdo namluvil. Nebo se ještě nesetkal se zázračnou mastí.


Jezdím hodně a tak alespoň jednou do roka musím s kolem do servisu, na seřízení, na výměnu zchátralých součástek. To je u kola, na rozdíl od mého těla, možné. Kluci, ke kterým chodím, mě mají rádi, přece jenom platím hotově, poznají, že lecčemu nerozumím, odborně mi poradí, že tohle už ale opravdu musím vyměnit. Je možné, že mi i malinko lžou. Řetěz mění pokaždé, tentokrát mladík se podivoval, že je příliš zaneřáděný.


"Čim to, prosim vás, mažete?"


Přiznal jsem se.


Nic neříkal, jen se podíval divně na kolegu. Málem jsem se urazil.


"Na řetěz patří volej."


Ožil.


"Máme ho i ve spreji. Za 149 korun.", vzbudil se obchodník.


Ňákej moc chytrej, mladej. Vypouští z pusy stejný moudrosti jako dědek na zájezdu. Ničí mě skutečnost, že sotva vylezu ze svého kamrlíku, kde jsem nejchytřejší já, začne mě přesvědčovat o opaku tu starej, tu mladej.


Koupil jsem si olej.


Co se zelenou mastí? Vypadá to, že parlament zelenou barvu ztratí, mast divně smrdí, už to bude skoro deset let, co mě opili a přesvědčili, že bez ní dál žít nemůžu.


Všechny dveře v bytě vržou. Mažu je už hodně dlouho ve svých představách a plánech. Někdy se rozhodnu k výkonu, který by ode mne nikdo nečekal. Všechny panty jsem namazal zeleným hnusem.


Dveře nevržou! Mast ještě zbyla, třeba za dalších deset let...


Teď si můžu vychutnat slabounké cinkání pitomosti, kterou mám na dveřích. Před lety jsem byl, opět jako cyklista, ve Skotsku. Odjížděli jsme z Velké Británie, zbyly mi dvě libry, kam s nimi? Taky už mohli Angláni zavést Euro. Přestávka autobusu na pumpě. Přesně za dvě libry jsem koupil úplnou volovinu. Jak se to jmenuje? Co já vím, ale při sebemenším záchvěvu je slyšet příjemné zacinkání. Pro mne je to cinkátko. Můj syn tvrdí, že to moc příjemný není a že by ozdůbku nejraději urval a vyhodil, ale potvora by určitě zvonila i v kontejneru. Jsou to ale moje dveře, na které jsem hovadinku přišrouboval.


Moje dveře, kterým už nevržou panty.






BLOG TÝDEN




pátek 4. prosince 2009

Byl jsem na vojně

 Pán a paní ve středních letech sedí večer u televize. "Sousedka si stěžovala, že náš Honza nezdraví. A vypláz na ni jazyk. Neřikej před ním, že je kráva." "Já za to můžu! Ta koza učitelská je k ničemu nevede. Pak se divěj, že z dětí vyrůstaj feťáci! A eště by chtěli přidat. Za co?" Absurdní rozhovor? Připouštím, chci doufat, že je výjimečný. Jiní rodiče u jiné televize, u stejného seriálu:
"Dneska ty mladý kluci sedí u počítače, nic jinýho neznaj, neuklidí po sobě, žrádlo dostanou pod nos, eště se vofrňujou, boty musím mejt tomu našemu hajzlovi. Za to si na mě votvírá kušnu."
"Řezat! Vojnu na ně, kerýho blbce napadlo vojnu zrušit?"
Druhý útržek z hovoru nebude leckomu připadat stejně pitomý jako první. Dokonce znám vrstevníky, kteří vypouští z pusy taková moudra a ani se nezačervenají.
Byl jsem na vojně v letech 1963-65.
Co jsem se tam všechno naučil?
Balit cigára! Peněz málo, před výplatou žoldu se i z vajglů vytvořilo pokouřeníčko. Cigarety s filtrem byly výjimkou..
Předstírat práci, alespoň nějakou činnost, třeba debilní. Vypadat, že jsem pilnej.
Umět se zašít, aby mě nikdo nenašel, aby na mě zapomněli. V úkrytu snít, že už si na mě nikdy nevzpomenou. Vymyslet si lež, proč jsem nebyl k mání.
Jíst lžící strčenou do kapsy špinavých kalhot, přestože v ubrousku má být čistý příbor. Lžíce musela být na konci ohnutá, podle toho se poznal mazák.
Leštit si obuté boty o vlastní nohavice.
Jehlu a nit vzít do ruky, je-li třeba si nepředpisově upravit mundůr.
Nic nevidět, nic neslyšet, nic si nepamatovat. Všechno může být použito proti vám.
Rozkazy, příkazy plnit s nechápavým přiblblým úsměvem, abych vyvolal v rozkazujícím kreténovi dojem, že právě on je ten chytrej.
Vypulírovat podlahu, aby se leskla jako sklo a v další minutě po prohlídce na ní nenávistně zašlápnout vajgla a projít se tudy ve špinavých kanadách.
Hlavně nebejt iniciativní, seš pochválenej, ale všichni tě maj za blba.
Schovávat se při ranní rozcvičce za barákem, málem mi z roztřesených rukou cigáro vypadlo, přece nebudu, proboha, běhat a cvičit.
Salutovat kdekomu a ještě si nechat nadávat, že to neumím. Každej pablb, který měl na výložkách víc než já, mohl na mě hulákat. V mým případě jich bylo hodně, armádě jsem nestál za povýšení, za to upřímné díky. V šedesáti mi dali na vojenské správě diplom a poděkovali.
Dovolovat se, jestli smím do místnosti, jestli smím z místnosti. Když se našel idiot, kterému se žádost o odchod zdála nepředpisová a neustále trval na svém: "znova a pořádně", mohl se odcházející i pochcat.
To byl jen kráťounký seznámek. Pro muže, aby si, sakra, vzpomněli. Pro ženy, aby věděly, že takhle se prý rodíval chlap. Jestli pak doma mají manžela, který by rád poroučel, určitě měl nějakou malou vojenskou hodnost a na starost pár vojáků, ti ho museli poslouchat. Měl moc, to se nezapomíná!
Únavné legrační historky z vojny, kde hlavním kladným hrdinou je vyprávějící.
Jak jsme oblbli lampasáka. Jak jsme se vožrali. Jak jsme lezli přes plot načerno z kasáren. Jak jsme, jak jsme... A mezitím dlouhé, neskutečně dlouhé nic, těch 730 dnů bylo pro mladého člověka, toužícího po poznání, nekonečných.
Vojna dělala z kluků chlapy! Pořád to někdo vytrubuje do světa. Pořád si leckdo sám pro svoje svědomí vytváří alibi. Za to, jakej je můj syn, může nejdřív škola, potom skutečnost, že nešel na vojnu. Mě do toho prosím netahajte, já jsem manažer, já mám jiné starosti. Dneska je manažerem každej.
Málokdy se nudím a nerozumím jedincům takto postiženým. Na vojně jsem si nudy užil požehnaně. Trochu jsem měl štěstí, rodiče mi v balících jednou za měsíc posílali bábovku a jiné dobroty, v obálce pětadvacetikorunu, cigarety, to když balil táta, a hlavně knížky. V mazácké době už jsem si mohl někdy dovolit neděli proležet na kavalci a číst. Bez kafe, bez piva, bez panáka, ale byla to chvíle, kdy se dalo zapomenout.
Fyzická zdatnost? Kdo nechce sportovat, rozkazováním mu pohyb jenom znechutím, bude se sportu obloukem vyhýbat.
První měsíc jsem se bál všeho, běželi jsme na místním hřišti 1500 metrů. Už si nepamatuju, kolik jsme měli limit, ale splnili ho asi dva. Pošuk, řídící naši činnost řval:
"Kdo nesplní limit, poběží hned ještě jednou!"
To jsem si nevymyslel, to se ani vymyslet nedá, smíchy jsem se jen potácel a slyšel:
"Von vás ten smích přejde!"
Nepřešel.
Můj syn byl na vojně už jen rok, v roce 1996, za demokratického režimu. Jeho zkušenosti se mým, třicet let starým, kromě oslovení soudruhu - pane, podobaly. Snad měli volnější režim, co se týče vycházek, cestování k rodičům. Já byl za dva roky doma pětkrát, z toho jednou načerno. Oni měli možná horší šikanu, způsoby mladých jsou v současnosti drsnější. Důstojníci šikanu podporovali svým neviděním, neslyšením. Dobře vymyšlené. Stěžovatel, spíš obtěžovatel, dostal vynadáno, že má špatně přišitý knoflík.
Dva proflákané roky. Někdo vidí mladé jenom dřepící u computerů, ještě k tomu poslouchají...to přece není muzika, to už říkával táta mně. Já vidím mladé, kteří cestují po světě, poznávají, studují mimo republiku, jsou schopní si na studium vydělat, učí se jazyky. Asi máme každý nasazené jiné brejle nebo chceme každý vidět něco jiného.
Jsem rád, že moji vnuci, zplodí-li je kdo (!?), nebudou muset vojenskou švejkovinu a naprosto zbytečnou anabázi, podstoupit.
Tak mě napadlo, že je to hezké vánoční přání mým imaginárním vnukům. Když už jsem dědek k ničemu, který nedovede zařídit, aby se narodili bohatí, do vily, přímo u bazénu.

Text byl zveřejněný 4.12.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1728 čtenářů, z nichž se 59 líbil. Na blog Týdne byl přesunut 30.10.2010.
BLOG TÝDEN


středa 2. prosince 2009

Mistr ve švestkově modrém

"Já nevěřím na svatého Huberta, na svatého Dyndy ani na čerta..." Podle knihy Jiřího Černého Zpěváci bez konzervatoře možná první hit (znali jsme vůbec tenkrát tohle slovo?) kavárenského zpěváka Karla Gotta, jehož asi tři písničky začal hrát někdy v roce 1962 Československý rozhlas.
Mnoho lidí okamžitě vypínalo vysílač, grafomani psali rozhořčené dopisy. Jeden můj kolega v Ústí nad Labem, kterému tehdy ještě nebylo třicet, málem dostal infarkt a nás, kteří jsme pocházeli z Prahy, posílal strašně daleko... Tohle prý mohl vymyslet jenom Pražák.
Mladším lidem se neobvyklé písničky líbily. Rád bych si je dnes poslechl, kde je jim konec? Bylo to něco jiného než dosud. Kdy to bylo, co jsme byli s kamarádem ve Fučíkárně (dnes Výstaviště) na estrádě? Na podzim 1963 jsem šel na vojnu, tedy předtím.
Ve dvaceti letech na estrádě? Jo. Televizi měl málokdo, pořad uváděl Jiří Štuchal, špičkový konferanciér (ještě jsme neznali moderátory), toho jsme slýchávali z rozhlasu. Scénky, písničky. Jarda Štercl, orchestr Karla Vlacha, nabito.
Na závěr mišmaše se hodí hvězda. Už tenkrát to byl podle tváře neznámý mladík, oblečený v obleku švestkově modré barvy. Obecenstvo, zvláště dívky, šílelo. Musel přidávat. To co zpíval, se dá nazvat jazzem, však se zachovala jeho pozdější nahrávka s paní Vlastou Průchovou, kde spolu scatovali jako o život.
Po programu to vypadalo v Holešovicích jako po fotbale, tramvaje narvané, cestující viseli v tehdy otevřených vozech. Jedním z viselců byl muž ve švestkově modrém. Asi pospíchal do kavárny Vltava či Alfa zazpívat lidem k tanci, případně ke sklence vína nebo k večeři, aby si vydělal třeba na tu tramvaj. A vůbec, kdoví jestli si koupil lístek. Visící na schůdkách málokdy platili.
Gottův raketový výstup do nejvyšších pater popularity už byl popsán chytřejšími. Od doby, kdy se stále vzdaloval vzoru, o kterém často mluvil, od Sammy Davise Jr., od jazzu, mě postupně přestal zajímat. Nezávidím mu jeho slávu, peníze, myslím, že nic neukrad, pracoval na všem usilovně. Že mám rád něco jiného? Někdo má rád holky, druhý zase jiný holky, nebudu plácat nesmysly.
Škoda, že tenkrát nebyly dnešní digitální foťáky. To by byl trhák. Kája ve švestkově modrém visící na tramvaji. Mimochodem, taková jízda byla zakázaná. Mistr jedoucí načerno. Pokuta bývala 10 korun.
Ale co, dnes by tramvají nejel, otevřené stejně neexistují, je to dávno. Všechno je jinak. Jen se někdy ve sklerotickém mozku zjeví vzpomínka.