sobota 31. srpna 2013

Pindy z Facebooku - srpen 2013

1.8.
Už v roce 1894 věděl hrabě Jan Harrach, že na kopec patří hospoda. Stojí na vrchu Kozinci dodnes. Převraty, nepřevraty.

5.8.
Ani Váňa se Šemíkem by neprojeli!!!
Cyklostezka rekreačního typu, dá se objet po frekventované silnici.
Na Zbraslavi na mě volala dvě děvčata, že cyklostezka je uzavřená.
Ženskejm budu akorát věřit!!
Nebylo třeba nic uzavírat, ale jedinci se našli...
Za mnou leze přes polámané stromy cyklista. Spřízněně na něj hovořím:
"Jsme to ale pitomci, co?"
Zatvářil se jako tvarohová buchta, do které zapomněli dát náplň.
"Jsem zvědavej, kdy to ukliděj!"
Rozumím, drahý kolo, taky dres, na takovým stroji nemůže jezdit v teplákách jako venkovská babka, která zapomněla koupit v konzumu brambory, včera v šest večer byla bouřka a celou noc na to nikdo ještě nešáh!
Ale jsou i jiní. Usměvavá cyklistka.
"Myslíte, že tudy projedu?"
"Já tudy ráno prolez a podívejte se na mě."
Zamávala a vyrazila za dobrodružstvím.

8.8.
8.8.2002 jsem si zakoupil kolo.
Začíná se mnou dvanáctý rok.
To už je důvod k zamyšlení.
Něco chytrýho napsat, třeba...
Rok dvanáctý - to by byl dobrej název, jestli už ho někdo nepoužil.
Povídku? Esej ne, to je pro intoše, pohádku?
Lidové vyprávění?
Myšlenky z cest?
Mám na obsah celý rok, třeba mě něco napadne.
?????Nic mě nenapadá.
Kdyby aspoň nepřekážela všude lednice...

10.8.
Zasadit rajče do truhlíku s kytkama na vokno je asi volovina. Jsou malý, ale dobrý.


11.8.
U nás na voknech 
pěstujeme nejen rajčata.

Zafoukej větříčku, shoď mi jednu hruštičku.
Minulou neděli fouknul, hrušky nebyly při ruce, tak přihrál aspoň nějaký dříví.


Člověk vyjede na kopec a podívá se.
Pokud má čas.
Blbý by bylo něco zmeškat.
Co to je v dáli?
Krkonoše, co by to bylo.
Až pojedete z Jilemnice do Roztok, zastavte se, hospoda tu není.
Ahoj Krkonoše.
Já někdy přijedu.

14.8. 
Třebenicko
Nádherné mraky, obrovská viditelnost, fotograf by udělal skvělé fotky. Jelikož do focení jenom fušuju, taky jsem udělal fotky. Jak mi vypadlo z foťáku, dávám sem. Ale některé nejsou úplně k ničemu... Moje zážitky, moje památka.
Navštívil jsem Lucký mlýn u Chodovlic, tedy jenom jsem se kolem něj motal. Pracovalo se tam, překážel bych. Sem mě navedla paní Olga Černá, která tu má vzpomínky.
Pak jsem byl v Chodovlicích, jel jsem do Jenčic pod Košťálovem, dal si pivo v Třebenicích, vyjel do Dlažkovic (sakramentský krpál), už jsem nestihl pořádně prohlédnout Podsedice, které se před lety proslavily fackou jednoho poslance ČSSD druhému, jména jsem zapomněl, tak se časem zapomene i na dnešní "hvězdy". Sem ještě přijedu.
Na zpáteční cestě v Sulejovicích mi vietnamská hostinská naúčtovala za čepovanou desítku 15 Kč, za dvě kačky tuzera se mi málem poklonila. Čuměl jsem.
V Lovosicích jsem koupil meruňky, ty skoro přezrálé, vynikající, ve vinotéce půl litru žernoseckého, vynikající, balíček preclíků vynikajících. Upekla pekárna Šumava v Jablonci nad Nisou. Trochu divoké, ale pořád lepší než když je na výrobku "Vyrobeno v EU". A vyber si!
Jdu spát, odpočinek bude určitě vynikající.

15.8. 
Jiří Včelař Kotas
Hrabu se ve včerejších zprávách. Soudruh Ransdorf má zase problémy. Informace o něm přehlížím stejně jako kydy o Ivetě Bartošové. Ale tady na mě zablikalo jméno Jiří Včelař Kotas, prý Ransdorfův spolužák, zamotali se do jakýchsi machinací s falzifikáty uměleckých děl.
Pamatuju se na pana Kotase, v roce 1990 přijel z emigrace, vystupoval v televizních diskuzních pořadech v době, kdy jsem si ještě myslel, že jejich sledování mi něco může přinést.
Zaujal mě inteligentním vystupováním, zdálo se, že mluví k věci a ví, co povídá. Také se později stal poradcem Václava Klause, myslím, že na strašně krátkou dobu, nevím, jestli byl vyhozen nebo vyhnán.
Angažoval se kolem založení banky Bohemia, první banky, která tehdy zkrachovala. Měl jsem u nich svůj první účet. Začínající živnostník potřeboval účet, velké banky mi nabízely tehdy termín jeden dva měsíce. Z banky Bohemia, která měla sídlo na Žižkově, kde sídlily (nebo ještě sídlí?) odbory, jsem odcházel s účtem po deseti minutách. Ještě jsem jim přitáhl další klientku, spolupracovnici.
Myslím, že se psal rok 1993, 94 (?), kdy banka zmizela. To už v ní Kotas, jehož jméno pro mě bylo jistou zárukou, dávno nefiguroval. O peníze jsem nakonec nepřišel a měl jsem poučení do života, že na prachy si má člověk dávat bacha, hlavně na skutečnost, komu je svěřuje.
Jiří Kotas mířil výš, v roce 1992, po abdikaci Václava Havla, kdy se Československo rozpadalo, se neúspěšně pokusil získat funkci prezidenta. Pak jsem se s jeho jménem sešel ve zprávách o vyšetřování různých podvodů a zlodějen.
Soudruh Ransdorf, jak vidím, nelení. Co kdyby komunisti všechno znárodnili…

16.8.
16.8.1980 byla sobota.
Od rána to vypadalo, že už brzy bude naše rodina pětičlenná.
Motal jsem se u telefonu, abych zavolal sanitku, taxíka, koňský povoz ne, ty už tenkrát nejezdily, byl jsem zjevně nervoznější než potencionální rodička.
S manželkou jsem se srazil u dveří. V ruce dvě igelitky:
"Tak to tu beze mě nějak přežijte!"
Zdrhla mi na autobus.
Syn, necelé čtyři roky, dcera necelé dva roky. Neměl jsem příliš prostoru se rozmáchnout.
Zastávka autobusu před barákem, Thomayerova nemocnice pár stanic.
Autobus číslo 189.
Slunečno, jako dneska.
Dříve narozené děti jsem odvedl do Krčského lesa. Hospoda Na tý louce zelený byla tenkrát malou obyčejnou putyčkou.
Po pivu a limonádách jsem požádal o použití telefonu.
Zrovna přišla na svět dcera Anna.
Se mnou bylo ve výčepu 5 dospělých, objednal jsem 5 malých rumů, aby dítě rostlo.
Víc ne. Nemohl jsem se opít nemaje babiček a dalších chův.
Taky jsem neměl moc peněz, přestože nebyla krize a Kalousek ještě nestačil rozkrást bohatou republiku. Paradoxy.
Musel jsem nahlásit, že v pondělí nepřijdu do práce.
Budoval jsem v té době metro v dnešní stanici Roztyly, tehdy Primátora Vacka. (měli jsme verš - primátor Vacek dostane pár facek).
V buňce, ve které telefon nebyl, jsem nechal vzkaz. Divná doba bez mobilních telefonů.
Na Nových dvorech měl zahradnictví Bulhar, národností. Hned vedle domu, kde před lety zastřelili veksláka alias podnikatele Mrázka, ale to bylo mnohem později.
Chudák zahradník dostal vynadáno od manželky.
"Do porodnice musíš dát papír."
Tedy na růže.
"Když papír, tak papír..."
Krásné srpnové růže manželka stejně neviděla, nesměly tehdy přijít na pokoj. Hygiena.
Dcera, ode dneška prostřední ratolest, celou anabázi prospala v sedačce na mých zádech, jak bylo jejím zvykem.
Syn se mě držel za rukou a hrozně brblal. Chtěl totiž bráchu Kubu.
Celý den jsem se pohyboval kolem Krčského lesa, porodnice je hned vedle.
A za šest dnů jsme měli doma tohle.


Pod Hazmburkem
Jedu lokálkou z Lovosic přes Libochovice. Žádné protihlukové stěny.
Vidím úrodnou krajinu. Na zahradách nejsou anglické trávníky, možná proto, že Anglie je  daleko.
Zelinářský ráj, krajina pod Hazmburkem.
Mám zajímavé spolucestující.
Dědeček vozíčkář, aktivní babička vše organizuje.
Holčička, roztomilá, jak jinak, v kočárku, její brácha by do něj skoro taky patřil, ale dva se nevejdou.
Asi k někomu jedou.
Houby k někomu, na výlet jedou. Na Hazmburk.
Děti se těší, děda kroutí hlavou nad nápadem své ženy.
Skeptik, ale v očích má skrytou radost. Určitě se taky těší, ale přece nebude jak malý dítě...
Malý vláček kolejáček má vysunovací plošinu pro vozíčkáře.
Vystupují ve Slatině, ten kopec jsem šlapal, Himaláje jsou horší, ale jak babička výpravu dostane k hradu?
Strašně jim fandím.
Bez bláznů by byl svět k ničemu.


17.8. 
Rychlík Vihorlát
Tak se jmenoval noční vlak, přijíždějící do Prahy z východního Slovenska.
Pokračoval do Děčína. Nastupoval jsem do něj, jezdil s ním do práce na stavbu v Kralupech.
Vystupující zanechávali ve vlaku zálohované lahve. Za korunu kus.
Trochu jsem se zapatlal, ale bylo na svačinu. Taky jsem dal Ježíškovi na kolo pro syna.
Že by to bylo nedůstojné zeměměřického technika, mě nenapadlo. Rodinnému rozpočtu jsem pomohl. Nestěžuju si.
Bylo to v době blahobytu osmdesátých let.
To ještě neuhodila s plnou silou bída a hlad současnosti.
Že lidé zapomínají, je lidské.
Já si náhodou vzpomněl.

19.8.
Inženýr Zeman,
demokraticky zvolená hlava českého státu hovoří se šéfredaktorem Haló novin Petrem Kojzarem:

Mimo jiné
"V případě, že v úterý sněmovna přijme usnesení o svém rozpuštění, vyhlásím předčasné volby na 25. a 26. října. Tuto zprávu oficiálně oznámím až tehdy, jestliže se Poslanecká sněmovna rozpustí, ale vzhledem k sympatiím k Haló novinám a vzhledem k rozumnému postoji komunistického klubu při hlasování o Rusnokově vládě, jste první, komu to říkám."
Hospodář na svém místě. Proč zatěžovat státní pokladnu výdaji za mluvčího, když chci něco svým voličům sdělit. Máme přece Haló noviny.
Nebo snad "Svůj k svému"?


21.8.
Jestli mají něco společného krávy s chřipkou, dostal jsem chřipku jako kráva. Slovo viróza nepoužívám z pochopitelných důvodů.

23.8.
Ke korytu!
Onehdá jsem pozoroval pašíky, jak se strkají u koryta.
Neviděl jsem, že by se mezi sebou nějak dohadovali, chtěli se nažrat. Pořádně. Prase, které bylo navíc, překáželo.
Jsou to jen prasata, prý relativně inteligentní tvorové, dokonce jsou takoví vědci, kteří čuníky řadí před naše milované pejsky. 
Nechám vědce, ti vždycky dokáží, co zrovna potřebují.
Jsem rád člověkem.
Lidé, toužící po místě na slunci (cítíte ten rozdíl: koryto - slunce!) nejsou sobci, všechno činí jen pro druhého.
Jsou ochotni se dohodnout s druhým, zvlášť když je třeba odstranit některého hajzla...
Pardon, ujel mi slovník.
Lidstvo potřebuje, aby se pro něj někdo obětoval. Jsme tu, my jsme ti praví, ostatní jsou pomýlení, jestli ne dokonce podvodníci.
Chystá se dvouměsíční bitva o budoucnost českého národa, taky děti a vnoučata bych měl zařadit. Nerad, oni ještě za nic nemůžou.
Kdo, s kým, o čem, pro koho, to bývala dávno zapomenutá televizní písničková soutěž, nebudu vysvětlovat pravidla.
Pro koho to děláme, dobře víme.
Kdo s kým, to bude estráda! K smíchu? K pláči?
Odchody, příchody, vystupování z partají, vylučování, zakládání spolků, odkopávání spojenců.
Normální předvolební menu.
Ale málo času, jen dva měsíce.
Jestli tohle režíroval národem zvolený prezident, jehož nemám rád, tak se mu dílo podařilo.
Je neodvolatelný. Pokud se nepropije nebo neprokouří do krematoria nebo nepovraždí lékařské konzilium, že mu schovali cigarety.
Když ho něco chytrého napadne, všude ho musí uvítat. Hlavu státu.
Třeba ho jen podezírám, jsem zaujatý, často si připadám jako idiot, jak by mě asi spravedlivě zařadil.
Nestěžuju si na svůj život, jsem narozený v roce 1943, zažil jsem tolik změn. I blbců. Jaká nuda musí být třeba ve Švýcarsku!
Pamatuju dobu, kdy se z mých spolužaček stávaly pionýrky, pak svazačky, ještě mě čekají hádky s důchodkyněmi, jestli Štrougal byl lék proti revma nebo postava z televizního seriálu vod toho... ježišmarjá, ten dědek nic neví.
Divadlo mám rád, hercem jsem nikdy nebyl, jen divákem. 
Divadelní sezóna zahajuje, račte vstoupit.
Jsem rád člověkem, protože prasata neumějí psát. A číst.
Právě jsem se dočetl, že Borisi Šťastnému jde hlavně o ideály. Toho stejně vyštval Kubera, protože je proti kouření. Tedy Šťastný.
Kristýna Kočí zakládá lobbistickou firmu.
Možná bude radit, jak pumpnout svého stranického šéfa o peníze a pak ho udat, že ji podplácel.
Starej člověk si má dát po obědě šlofíka, prý je to zdravé.
Kecám trochu dlouho.
Tak ahoj.

25.8.
Sen
Zdál se mi sen.

Nastupoval jsem na loď, proč to nevím. Nalili mi koňak. Hodně velkýho panáka. Než jsem se stačil napít, musel jsem na záchod. Podařilo se mi rychle znovu usnout, ale koňak zmizel, a zdály se mi už samý kraviny.


26.8.
Mulhacén (3478m)

je nejvyšší horou Pyrenejského poloostrova v pohoří Sierra Nevada ve španělské Andalusii. Moc jsem tenkrát v roce 2005 záviděl skupince mladších, kteří při cyklistickém zájezdu Adventury vyjeli po kamenitých cestách asi 100 metrů pod vrchol.
Záviděl? Ano věk, ale přál, pochopitelně. Tak to na tom světě chodí.



27.8.
Teprve teď se dnes rozhlížím po internetu a vidím, že jsem zaspal. Společnost vře! Vznikají nová politická uskupení. Myslím, že nazuju botky a zajdu do hospody, snad najdu pitomce pro spolupráci...


čtvrtek 22. srpna 2013

Kraj českého granátu 2

Tak mě napadlo, když může být planeta vopic 2, 3, 4 atakdále, proč bych se měl namáhat vymýšlením vtipného názvu pro další můj soubor.
Delší dobu nestíhám srovnávání z terénu zpracovávat tak, abych se jím mohl pochlubit. Podvědomě se bojím, abych neumřel dřív než bude hotovo. Ovšem moje neteř mi tvrdí, že nikdy nesmím mít hotovo. Kdo je hotovej, je mrtvej.
Dostal jsem chřipku, nikoliv virózu, abych nebyl v podezření, jezdit po vlastech českých mi zakazuje rozum, být v posteli se mi taky nechce. Starý lidi nemaj se příliš válet v posteli, oni už tam většinou nemají jinou činnost než umřít.
Tak předkládám další porovnání z kraje, z jehož obdivu už jsem se vyznal, těšil jsem se na další vesnice, už jsem se v další rozhlédl, leč viry rozhodly jinak.
Odbočka. Virózu způsobují viry (bez poznámek, prosím), kdo způsobuje chřipku?
Staré fotky jsou ve všech případech okopírovány z publikace Kraj českého granátu na starých pohlednicích, kterou vydalo nakladatelství Baron v roce 2004.

Jenčice

Z Jenčic jsem minule odjel hlavně pro nedostek času. Tentokrát už jsem nelezl až na úpatí kopce, kde stojí zřícenina hradu Košťálov, věděl jsem, že bych neměl co srovnávat. Ale minulá návštěva mi byla užitečná, mluvil jsem s člověkem, který mi potvrdil moje podezření, že nejbližší barák je takhle přestavěný. Možná zaujme, že sloupky oplocení zůstavají tytéž jako před… kdo chce, určitě si spočítá.


Už jsem minule zveřejnil srovnání, kde stará fotka je starší než tato. Pohled je podobný, ne totožný. A pak, bylo mi líto krásných mraků na dnešní fotce.


Vždycky jsem smutný, když vidím, jak někdo v minulosti zrušil hospodu. Ale na téhle stavbě se hodně usilovně pracuje. Kéž bych tu jednou potkal putyku, spíš se bojím, že tu vznikne prostor pro gril párty.


Chodovlice
Náves. Nevím, mám-li více obdivovat spořádané děti nebo nezúčastněné husy.


Každé porovnání, kde je vidět fotogenický Košťálov, mě těší, zvlášť když mi informaci potvrdila paní M.Grunclová (nebo je to adresátka?)


Do tohoto srovnání se mi moc nechtělo, ale myslím, že si ho majitelé zaslouží, protože zanechali v původním stavu okna v přízemí. A traktor? Ten tam prostě byl. Zkuste ho odstranit.


Dlažkovice
Vesnice je od Třebenic kousek, po dobrém pivu se zdála brnkačka sem zajet. Kopec jako kráva. Nebo jako bejk, každý podle svého pohlaví. V zámku je dětský domov, kostel se opravuje. Zdál se mi zde klid až mrtvolný, přestože nad kostelem je slušně vypadající penzion. Co je do hospody, když je zavřená.
K věci? Rybník zůstal.


Tohle určitě patří do složky zaniklé Čechy. Prostě to tak bylo a není. Že se sem chodilo nakupovat a už nechodí? Čo bolo, ale to je blbá poznámka.


Třebívlice
Znám název obce, protože tudy vedla železniční trať z Lovosic do Obrnic, z hlášení na nádraží. Trochu mě překvapilo, že nejde o město, ani v minulosti nešlo o městys. Zámek a hlavní ulice ukazují, že o budování města někdo stál. Dnes už je železniční trať v provozu jen o prázdninách (letních, protože mám pocit, že dnešní děti mají prázdniny furt) o víkendech. Aby to nebylo jednoduché, provoz zajišťují Jindřichohradecké dráhy (Jindřichův Hradec je v jižních Čechách).
Abych nebyl za úplného barbara, který hledá jen, kde nalejou levný pivo, něco z historie. Majitel František Klebelsberg se v roce 1843 v 69 letech (věk dnešního našeho prezidenta) oženil s vdovou po maršálovi Amálií von Brosigke – Lewetzow, která měla již tři dcery. Nejstarší z nich Ulrika von Lewetzow se stala poslední láskou Johanna Wolfganga Goetha. Kdo nezná tohoto pána, nechť se podívá na Google.


Co jiného než školu za Rakouska považovali za důležité?


Farní kostel svatého Václava. Tolik kostelů v českých zemích je nazváno podle mého patrona.


Takhle skutečně nikdo nezačínal stavět vesnici. Dáma v dáli  je pro mě tajemstvím, koňský povoz minulostí, automobil současností, ale bránu vlevo nemuseli bourat.


Zámek.


Komu se to nelíbí, ať jede jinam


Kdyby mi aspoň nepostavili do záběru lampu.


Mohl bych prostor označit jako centrum Třebívlic. Změnilo se leccos, vpravo je vidět nákupní centrum, kterými socialističtí „architekti“ zaflákali kdejaká místa na českém venkově.


Mohl bych prostor označit jako centrum Třebívlic. Změnilo se leccos, vpravo je vidět nákupní centrum, kterými socialističtí „architekti“ zaflákali kdejaká místa na českém venkově.


Hostinec U Mašků, dnes se jmenuje nějak cizokrajně, ani jsem si to nezapsal, natož zapamatoval. Pivo mají, jak má být, jatýrka s bramboráčky s pikantní omáčkou, bratru za sedm pětek, nejen bratru. Třebívlice by už dávno měly být povýšeny na město.


Ulice přímo městská, hospoda výborná, kdejaká díra je za město. Nespravedlivé.


V okolí Třebívlic se dobývaly české granáty. K tomu patřila, už ze slušnosti, hospoda. Granátka. Podle nápisů zde asi někdo chtěl obnovit slávu Granátky. Leč, stojí při silnici, kterou se dá těžko přejít, kolem frčí auta. Kam? Proč být hned sprostej.


V okolí Třebívlic se dobývaly české granáty. K tomu patřila, už ze slušnosti, hospoda. Granátka. Podle nápisů zde asi někdo chtěl obnovit slávu Granátky. Leč, stojí při silnici, kterou se dá těžko přejít, kolem frčí auta. Kam? Proč být hned sprostej.


Ještě jeden záběr z Granátky.



Určitě, což je vlastně moje domněnka, projížďku krajem dokončím. Kdy? Proč hned chtít podrobnosti?



pondělí 19. srpna 2013

Jilemnice

Podkrkonoší má kouzlo. Krkonoše na dohled, řekne-li se Jilemnice, každého napadne lyžování.
Při mých cestách nebylo město nikdy cílové. Prošel jsem, projel, spíš jen pozastavil než pobyl.
Pár dálkových pochodů, hezkých a těžkých, pořádali v Lomnici či Semilech.
Nechce se mi psát o historii, kdo brouzdá internetem, snadno si údaje najde. Když už jsem přijel a 4 dny prožil, chci předložit něco svého, v tomto případě srovnání fotek dávných a dnešní skutečnosti.
Všechno bylo pro mě novinka, poznal jsem pár míst, potkal pár lidí.
Pár fotek jsem nemohl srovnat, protože už 10 dnů před poutí byl na náměstí autodrom a houpačky. Stanou se horší věci. Už začínám být otrlý, když po příjezdu do některého města mi něco překáží.


Masarykovo náměstí
Kde jinde začít, než v centru. V Jilemnici působilo několi fotografů a tak jsou k dispozici hodně starší pohlednice než v mnoha větších městech.
Radnice. Škoda, že nezůstaly všechny ozdoby. Zato jsou zde houpačky.

Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Jana Luštince Zmizelé Čechy – Jilemnice, kterou vydala Paseka v roce 2007.


Západní strana náměstí s jiným pohledem na radnici.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Jana Luštince Zmizelé Čechy – Jilemnice, kterou vydala Paseka v roce 2007.


Severozápadní roh, kde stával hostinec U Zlatého anděla, později Grand hotel. Banka se objevila až v roce 1999.
Snad moje jediná vzpomínka, v roce 1975 jsme zde byli na svačině koncem srpna při stokilometrovém pochodu, který pořádali v Semilech. Bylo tenkrát dva dny po naší svatbě.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Jana Luštince Zmizelé Čechy – Jilemnice, kterou vydala Paseka v roce 2007.


Dům čp.175 v den otevření sokolovny 26.7.1896. Narodily se zde obě manželky Zdeňka Fibicha.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Jana Luštince Zmizelé Čechy – Jilemnice, kterou vydala Paseka v roce 2007.


Dům čp.140 s hostincem U Bílé růže. Už v prvním desetiletí 20.století na jeho místě vyrostla budova městské spořitelny.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Jana Luštince Zmizelé Čechy – Jilemnice, kterou vydala Paseka v roce 2007.


Pohled od městské spořitelny na západní frontu náměstí. Tady mě autodrom fakt míchá.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/


Severní fronta.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – 2.díl (Libri 1997)


Kostelní ulice
Budova městské školy se schovala za stromy čnícími ze zámeckého parku.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Jana Luštince Zmizelé Čechy – Jilemnice, kterou vydala Paseka v roce 2007.


Pohled od kostela svatého Vavřince. Kolem fary je vidět pivovar.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Jana Luštince Zmizelé Čechy – Jilemnice, kterou vydala Paseka v roce 2007.


Městská škola v čelním pohledu.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Jana Luštince Zmizelé Čechy – Jilemnice, kterou vydala Paseka v roce 2007.


Opřen zády o kostel počítám a počítám patra v bývalé c.k. tkalcovské školy. Až jsem se rozesmál. V budově je dnes úřad práce.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Jana Luštince Zmizelé Čechy – Jilemnice, kterou vydala Paseka v roce 2007.


Renezanční jádro zámku před přístavbou východního křídla v roce 1895.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Jana Luštince Zmizelé Čechy – Jilemnice, kterou vydala Paseka v roce 2007.


V břízkách
Pivovar, zrušený v padesátých letech.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Jana Luštince Zmizelé Čechy – Jilemnice, kterou vydala Paseka v roce 2007.


Zvědavá ulička
Perla Jilemnice, kde je zachována lidová architektura. Škoda, že i jinde v městě nezachovali jilemničtí některé roubené stavby. Určitě by se sem hrnuly davy turistů.
Vedle povozu chybí dnes dům čp.107, který vyhořel 14.3.1941 mezi druhou a čtvrtou hodinou ranní. Bydlel v něm Alois Horáček, krejčí.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Jana Luštince Zmizelé Čechy – Jilemnice, kterou vydala Paseka v roce 2007.


Opět dnes chybějící dům čp.107.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Jana Luštince Zmizelé Čechy – Jilemnice, kterou vydala Paseka v roce 2007.


Zvědavá ulička od západu.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Jana Luštince Zmizelé Čechy – Jilemnice, kterou vydala Paseka v roce 2007.


Pohled do Zvědavé uličky z ulice Jana Harracha. Vlevo býval fotografický ateliér Rudolfa Zuzánka, autora mnoha snímků v publikaci, ze které jsem čerpal.
Rohový dům byl upraven v sedmdesátých letech. Autor publikace našel na takové změny velice slušný výraz – necitlivá úprava. Opakuje tenhle termím na několika místech.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Jana Luštince Zmizelé Čechy – Jilemnice, kterou vydala Paseka v roce 2007.


Ulice Jana Harracha
Pohled od Zvědavé uličky směrem k Masarykovu náměstí. Vpravo je městská radnice z let 1888-93. Jeden den jsem takto fotil, druhý jsem potřeboval fotit od budovy, ale našel jsem probíhající výkopové práce. Taky smůla.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Jana Luštince Zmizelé Čechy – Jilemnice, kterou vydala Paseka v roce 2007.


Městská radnice, později reálné gymnázium z druhé strany. Je vidět nároží s Tyršovým náměstím. Tam stojí sokolovna, která se mi ovšem do záběru nedostala. Stejně je zajímavé, že přicházím do různých měst, sokolovny hledám podle Tyršových ulic a náměstí, školy zase podle ulic Komenského.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Jana Luštince Zmizelé Čechy – Jilemnice, kterou vydala Paseka v roce 2007.


Tohle mě bavilo. Možná se zdá vymyšlené, ale podle zadku budovy záložny jsem snad zhruba na stejném místě.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Jana Luštince Zmizelé Čechy – Jilemnice, kterou vydala Paseka v roce 2007.


Pohled ulicí na Masarykovo náměstí
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Jana Luštince Zmizelé Čechy – Jilemnice, kterou vydala Paseka v roce 2007.


Roh ulice Jana Harracha a Masarykova náměstí. V rohovém domě bývala vyhlášená vinárna. Podle nápisu je zde vinárna i nyní, ale spíš jsem viděl lidi popíjet pivo. I já si jedno šoupnul.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Jana Luštince Zmizelé Čechy – Jilemnice, kterou vydala Paseka v roce 2007.


Kavánova ulice
Projdeme-li ulicí Jana Harracha přes náměstí, jsme v Kavánově ulici, která končí v ulici Dolení.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Jana Luštince Zmizelé Čechy – Jilemnice, kterou vydala Paseka v roce 2007.


Kavánova ulice asi měla být zachována. Už za první republiky lidová architektura mizela. Kdyby tu aspoň stály zajímavé stavby…
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Jana Luštince Zmizelé Čechy – Jilemnice, kterou vydala Paseka v roce 2007.


Ještě v roce 1937 zda stával Gabrielův hostinec. Místo za ním dodnes nezastavěné.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Jana Luštince Zmizelé Čechy – Jilemnice, kterou vydala Paseka v roce 2007.


Zmíněná proluka ještě z druhé strany.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – 2.díl (Libri 1997)


Husova ulice
Rovnoběžná s Kavánovou, pohled z Dolení směrem k náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – 2.díl (Libri 1997)


Dolení ulice
Začíná u mostu přes Jilemku.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – 2.díl (Libri 1997)


Dům postavený v roce 1896, vzápětí sem byl umístěn poštovní a telegrafní úřad. V osmdesátých letech 20.století byl dům rekonstruován, podle autora necitlivě. Mně osobně připadá, že tato rekonstrukce je na facky.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – 2.díl (Libri 1997)


Pohled směrem ke zmíněnému bývalému poštovního úřadu.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – 2.díl (Libri 1997)


Kupodivu tvar domu přežil, ale přízemí mohlo zůstat…
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – 2.díl (Libri 1997)


Vlevo bývala obuvnická firma H.Fišery, roubenka vpravo zmizela až v roce 1978.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – 2.díl (Libri 1997)


Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – 2.díl (Libri 1997)


Valdštejnská ulice
místní ji stále jmenují Hoření. Pohled od brány zámeckého parku.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – 2.díl (Libri 1997)


Pohled od ulice V Domkách smrem k Masarykově náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – 2.díl (Libri 1997)


Ulice Čsl.legií
Secesní vila upravená podle vkusu majitele.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – 2.díl (Libri 1997)


Jilm
Bývala kdysi samostatná vesnice, už dávno splynula s městem.
Ze spousty fotek se mi zdařilo jen tohle srovnání.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – 2.díl (Libri 1997)


Hrabačov
Na opačné straně bývala jiná samostatná vesnice, kde býval hostinec U Jarmary, nazvaný podle populární hrací skříně. Zde už vám nenalejou.
Starou fotku jsem okopíroval v publikaci Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – 2.díl (Libri 1997)



Při procházkách městem jsem pořídil i jiné fotky