úterý 29. června 2010

Řevnice

Řevnice - Lawn-Tennis.

Kdyby ty dámy z počátku 20.století tušily, když do míčku bušily, že tady v Řevnicích se za mnoho let narodí nejlepší světová tenistka v historii (zatím)... Ano, Martina Navrátilová je odtud.

Jestli můj canc přečtete celý, vězte, že vkládám i dvě srovnávací fotky. Asi se nelze při dnešních teplotách divit, že se jedná o hospody.
 
Řevnice - U Rysů. Je to čisté, čepuje se tu pivo jako kdysi, kdo by brečel pro nějaké pičičandy. Jestli je to hezčí? To ať si každý rozhodne sám. Já dostávám žízeň už z toho důvodu, že bych se tak rád posadil do zahrádky na historické pohlednici. A dal si tam něco dobrýho.

Hned naproti řevnickému nádraží je tato hospoda. Kdo by plakal nad nějakými balkónky. Jsme přece lidé moderní.



Facebook - Václav Víšek

sobota 26. června 2010

Důchodce - klient VZP

Mám v ruce připravené historické fotky města Turnova. Do stovky jim mnoho let nechybí. Chci porovnat stav tehdy a dnes. Proč? Prostě chci. Mám si vymyslet důvod?



Chci-li pořídit fotku dnešní situace, je třeba najít místo, kde v první polovině dvacátého století postavil stativ vrstevník mých prarodičů. Vládl ještě prokletý Habsburk, turnovské náměstí prázdné, jen pár lidiček se obléklo, aby vypadali, a pózují podivínovi, který, podle mne, musel mít buřinku a knírek. Obíhá je vořech.


Dnes je páteční dopoledne, náměstí je pěkné, baráky svítí na sluníčku. Nikdo mi nepózuje, nemám stativ, z kapsy vyndám malinkou krabičku. Motám se v mumraji a překážím. Táhnu za sebou bicykl plný krámů, které potřebuju na pár dnů pobytu v Českém ráji.


Kašna bývala uprostřed náměstí? Asi překážela provozu plechových nestvůr. Auta patří na silnice, na náměstí mají být zahradní restaurace. Mrzuté, když se valí provoz v obou směrech. Ten vořech už by sem ani nepáchnul.


Už to mám, tady odtud musel fotit, hledám místo, kde bych na úzoučkém chodníku kolo opřel.


"Dobrý den, máte chvilku času? Jste klientem VZP?"


Normálně obloukem obcházím slečny, které třímají desky, v ruce tužku a zpovídají kolemjdoucí, ptají se na to či ono. Údaje se někde shromáždí a tým kreativních vyvolenců se ně vrhá, za pomoci nejmodernějších computerů v rozumné době, dejme tomu za půl roku, ohromí svět výsledky výzkumu. Třeba - jaké barvy si oblékají různé věkové a sociální skupiny, média se o výsledky perou a čtenář či divák žasne. Kde jsou vůbec hranice lidských schopností? Chvíli přemýšlím, co je VZP, jo, už to mám! Radek John jim dělal časopis.


"Asi jo."


Patřil jsem jinam, ale Garant hospital zkrachoval. Od té doby jsem opatrný, když mi někdo něco garantuje.


"Máte už od nás IZIP?"


"Co...?"


"Elektronická zdravotní knížka. Malou nálepku na růžek vaší karty pojištěnce, tam budou všechny údaje o vašem zdravotním stavu."


"Se na mě podívejte, jak jsem zdravej?"


"Ale je to dobrý, když třeba někde na ulici upadnete a potřebujete lékařskou pomoc:"


"Když na ulici upadnu, nejspíš potřebuju na záchytku."


Zdvořilý škleb.


"Tam jsou údaje o tom, jaké berete léky, co jste prodělal za nemoci, jakou máte krev..."


"To bych nerad, mám totiž podezření, že ňákej šlechtickej floutek nám v minulosti šplouchnul do rodiny trochu modrý barvy, lidi by mohli závidět. Vůbec, jak se ty údaje dostanou na tu kartičku?"


"Od obvoďáka."


"Nemám obvoďáka."


"Musíte mít."


"Nemusím. Měl jsem závodního, před deseti lety jsem se s doktorkou pohádal. Tu ordinaci zrušili, moje karta možná skončila v tříděným odpadu."


"Vy nechodíte k lékaři? To byste měl... vlastně neměl, když vám nic není... to je dobrý, že jste zdravý. Vidím, že pospícháte."


Radostně hovor utnula. Takovej klient!


Tady, přesně odtud budu fotit! Pro změnu dědek.


"Nechcete čtení?"


"Nechci."


Hodil mi na brašnu u kola plátek s křídovou obálkou.


"Třeba vás to bude zajímat. Co to máte za fotky?"


"Starý a porovnávám."


"To je zajímavý, tak ať se daří."


Zdařilo se, několik záběrů ve foťáku mám. Koukám na tiskovinu. Jehovisti! Jak to, že byl sám? Chodívali po dvou. Tamhle je kontejner na papír.


Chytá mě další z VZP. Mladý kluk, skvěle oblečený, štíhlý, sebevědomí z něj čouhá, možná se líbí i sám sobě. Pohlédne na mne, po mém odmítavém pohledu se ukloní, pozdraví a odchází.


Přejdu na jiný kraj náměstí. Fotka z roku 1903, v roce 1906 postavili krásnou spořitelnu, která zakryla i kostel. Místo, odkud bych chtěl fotit je okupováno skupinkou hovořící rusky. Fotím, ale žádná sláva. To dám těžko do kupy. Další snímek by určitě vyšel, jen kdyby přímo do objektivu nesvítilo prudké slunce. Někdy k večeru.

Ještě most přes Jizeru, jak jednoduché, musím do vozovky, kde jezdí dost aut. Doma kroutím hlavou, tohle jsem pokazil. A tak mi zbylo jen jedno porovnání k zveřejnění.


Mám hlad a žízeň, nádražní knajpa mě neláká. Je to dávno, co na nástupišti bývala udírna, teplej točenej salám se tu dostal. Když přijel vlak, musel jsem běžet, abych netrčel dlouho ve frontě. Nezdravý to určitě bylo, dobře to smrdělo, sliny se sbíhaly. Okýnko s občerstvením zůstalo, jen nabízejí párek v rohlíku za 15 korun. Říkám tomu strava pro vegetariány, protože párky, tvořící náplň rohlíku mají do masa hodně daleko. Z takového materiálu se snad vyráběly trabanty.



Občerstvení Na růžku. Nějaký bufet, či co? Uvidím. Zamykám kolo u stromu.


"Dobrý den, jste klientem VZP?"


"Už jste dneska třetí, vy máte dneska nějakou pojišťovací spartakiádu?"


Tahle slečna je ale skutečně krásná. Neskutečně krásná.


"Máte už naší IZIP..."


"Já vím, nemám, vlastně nevím, já to nechci."


"Nic nebudete platit."


"Voběsit se můžu taky zadarmo."


"Budete mít u sebe veškeré zdravotní informace o vaší osobě. Kdybyste někde upad...."


To jsou snad vyškolení na padání na ulici.


"Nic nechci, mám hlad."


"Chviličku mi věnujte, prosím."


"K doktorům nechodím, bojím se, že by mi našli smrtelnou chorobu."


"Kartu pojištěnce máte u sebe?"


"Mám, vidíte, že jsem pořádnej, mám to tu i s potvrzením o očkování proti tetanu."


"Deset let starý!"


"To jsem se vymlátil na kole, přerazil si ruku..."


Slečna vyplňuje, já přemýšlím, jak to přijde, že je někdo takhle hezkej, zvlášť ženský často bejvaj. Hotovo dvacet. Podepsat, dostanu kopii a...


"Přeju vám dobrou chuť."


Uvnitř bufetu pult, cedule s papírovými vysouvacími názvy jídel. Jako za stara. Ale sedí se zde, krásný nábyteček. Čisto.


"Dal bych si plněný bramborový knedlík."


"K pití?"


"Pivo."


"Svijany nebo Rohozec?"


"Svijany nebo Rohozec."


"Tak co?


"Rohozec."


Dostávám řezaný pivo.


"Posaďte se, jídlo bude za okamžik. Můžete se zatím dívat na tu pěknou holku venku."


Sedím tak, že vidím nejen na svoje kolo, ale i na slečnu, se kterou jsem před chvílí uzavřel smlouvu. Pivo je skvělý, pohled z okna taky.


"Aby vám nevypadly voči, tady máte jídlo, já se na ní taky chodím koukat, peníze, až to sníte. Dobrou chuť!"


Knedlíky byly výborné, s kopcem červeného kysaného zelí, hodně osmahnuté cibulky.


Po jídle pomalu dopíjím pochoutku tekutou. Mám radost, že se mi tenhle podnik nesnaží měnit stravovací návyky. Kyselý zelí je zdravější než všechny ty jejich saláty poblemtané prej olivovým olejem. Ty olivy bych chtěl vidět! Tady umějí léčit!


Odemykám kolo a pomalu jedu. Děvče z pojišťovny mě zdraví, říkám jí, že v bufetu Na růžku je výborná lékárna.


"Jasný."


Zamává mi a pádí za dalším potencionálním klientem. V duchu jí přeju, aby byla aspoň pochválená.





BLOG TÝDEN





sobota 19. června 2010

Odchod na záchod


Facebook - Václav Víšek

pátek 18. června 2010

Předvolební

Pohledy z Děvína

Pohled na Braník


Pohled na Podolí a Dvorce



Pohled na lihovar, Podolí a Vyšehrad



Facebook - Mizející Praha


Další srovnávací fotky z různých lokalit

čtvrtek 17. června 2010

Poddžbánsko

Lužná
Kraj málo známý, Rakovnicko a Lounsko se tu stýkají. Dalo by se říci, že je to kraj zapomenutý, ale Krušovice zná určitě kdejaký pivař.



Krásná nádražní budova téměř v lesích. Lužná u Rakovníka. Jestli se nepletu, kdysi se tahle stanice jmenovala Lužná - Lišany. Na rychlíkové trati Praha - Chomutov, přestupovalo se tu na motoráček do Rakovníka. Dnes jezdí pěkné motorové rychlíky z Prahy přes Kladno do Rakovníka a přestupuje se zde do motoráku na Žatec a Chomutov. Z hlavní chomutovské trati se stala vedlejší.

Kde je konec rychlíkům, na které jsem musel chodit v pondělí v Praze hodinu předem, abych si sedl. Pak jsem stejně nevydržel a šel do bufetového vozu, to byla nižší úroveň než byly jídelní vozy. Na konci vagonu bylo okénko, kde čepovali do papírových, povoskovaných kelímků pivo, většinou dvanáctku za cenu, která byla běžná v restauracích třetí cenové skupiny. Nesmělo se tam kouřit, pokud se našel průvodčí, který zákaz vyžadoval, byl k smíchu. Nádražní knajpa na kolečkách.

Lužná - Lišany, tam už někteří z nás bývali veselejší. Ale dost, nechám na pokoji bývalé dělnické vlaky, dnes vyhazuju kolo a chystám se na výlet. Sám, ne jako nějaký vrstevník, který má sebou vnoučka a slibuje mu, že uvidí mašinky a kluk se těší, jak jen se děti umějí těšit. V Lužné je železniční muzeum, byl jsem už v něm a nemám vnoučka, kterému bych mašinky ukázal.


Hospoda naproti nádraží je zavřená, vedle opravují budovu, asi to býval hotel. Je pod mrakem, po vedrech před několika dny docela osvěžující povětří.

Projíždím do Lišan, skutečně nejsou daleko od nádraží. Další vesnicí je Krupá, ležící na karlovarské hlavní silnici. V roce 1958 jsem měl za sebou první ročník průmyslovky a cestoval jsem na prázdninovou praxi do tohoto kraje. Měl jsem se dostavit do obce Kounov. Brácha mi našel spojení, z Prahy do Krupé autobusem Praha - Karlovy Vary, odtud pěšky do Kounova, 6 km. Naložil mě na Florenci do autobusu, vyjednal s řidičem, aby mě upozornil na stanici Krupá. Ten slíbil, zapomněl, naštěstí jsem se uměl přihlásit. V 15 letech jsem uměl mluvit.


Maminka měla o mě starost, nabalila mi velký kufr, plný věcí, které jsem měl podle ní potřebovat. Ano kufr, ne žádný batoh či tašku na kolečkách. Nikdo z rodiny se nad pěší túrou nepodivil, rodiče to považovali za samozřejmé, šest kiláků, to je přece prd. Nepamatuju se moc na cestu, nebylo to putování po rovině.


V Kounově jsem se přihlásil, čekali na mě, nacpali s dalšími do nákladní Tatry a odvezli jinam, do obce Milý, ale o tom už jsem psal jinde.



Mutějovice
Jedu tedy po tehdejší trase. Na půlce jsou Mutějovice. Dvakrát jsem tu byl někdy v osmdesátých letech na dálkovém pochodu Třemi kraji, přes dva hrady, který pořádal Vlasta Kubínek. Toho jsem měl rád, veselý kumpán, občas chodil stokilometrové pochody s kamarádem z blízkého Řevničova, Rudou Větrovcem. S těmi se člověk nenudil. Neustále se bavili o holkách, jiné téma nebylo možné prosadit. Prý byli doma oba pod pantoflem.

Ruda byl silný kuřák, při pochodu s ním pochodoval modrošedý dým. Taky běhal, sešel jsem se s ním jednou na maratónu ve Stromovce. Deset minut před startem si ještě zapálil a meditoval, že to snad ty tři a půl hodiny bez cigára nevydrží. Asi tak rychle maratón běhával. Zhruba stejně rychle jako já, který ovšem už v té době nekouřil.


Píšu o těch prima klucích v minulém času, myslím, že byli o rok dva mladší než já, takže snad ještě jsou, sakra. Kdoví, co je s nimi. V Mutějovicích jsem měl cukání se na Vlastu zeptat. Jeho manželka byla hostinská, jel jsem dnes kolem, hospoda je zrušená. Nedávno jsem se jinde ptal na vrstevníka a odpovědí mi bylo, že onen dotyčný už dlouho není. Tak se od té doby trochu bojím. Stárneme.

Hospodu v Mutějovicích jsem navštívil, mají tu, zřejmě v bývalém statku, pivovárek a svoje pivo. Kudy teče, tudy léčí, mají napsáno na tácku. Měl jsem malé žaludeční potíže, to pivo v krásném džbánku (je to pivovar Poddžbánský) bylo fakt jak balzám. Za 28 korun tedy, málem jsem si dal ještě jedno, ale přece jenom bych nemusel stoupání, které mě čekalo, zdolat.


Jedu samozřejmě přes zmíněný Kounov a vyjíždím nahoru, směrem k malému českému Stonehage. Nenavštívil jsem řady kamenů, jejichž význam nebyl odhalen. Znám je z obrázků a pak, to je nevýhoda turistiky na kole, musel bych tam pěšky, kolo nemám kam schovat nebo tahat sebou. Mnohdy už mám s různými výstupy problémy i bez kola.


Cyklista má sice sebou dopravní prostředek, ale nedostane se všude. O kus dál nevylezu ani na zříceninu hradu Džbán, podle kterého se celý tenhle přírodní park jmenuje. Tam jsem ovšem už kdysi byl. Vedlejší silničky, klid, příroda je letos krásná, hodně pršelo, nejsou, až na pár dnů, žádná vedra, nic není spálené.


Sjíždím zpět do Mutějovic, další vesnicí jsou čisťounké Hředle. Opouštím silnici, jedu po cestě, zpočátku asfaltové, brzy obyčejné polňačce. Louží a bláta si užiju. Odměnou jsou krásné výhledy do krajiny, vidím vrch Louštín se stožárem, bůhví co je to za stavbu, a pod ním Krušovice.


Řevničov je městečko, či snad větší vesnice? Je na kopci, odtud se musí na všechny strany dolů. Odtud byl již zmíněný kouřící Ruda. Pěkná cukrárna a pekárna slibuje na ceduli ráj na zemi, uvnitř mají ve tři odpoledne poslední dvě koblihy. Pečivo mají naproti Vietnamci v hezky upravené sámošce..

Bucek
Dále jedu po značené cyklostezce z kopce až rybníku Bucek. Tady jsem byl poprvé se stanem se svými dvěma dětmi, třetí byla ještě moc malá. Měli jsme jen dva spacáky, dcera odmítala možnost, že by se mnou mohla být v jednom, musel jsem čekat, až usne. Nevypadá to, že se tu smí stanovat, ale nějaký areál tu existuje, restaurace je v rekonstrukci, spíš vypadá, že brzy spadne.

Tenkrát bylo velké vedro a v sobotu večer došlo pivo, samozřejmě, že nebylo ani v neděli, prý doufají, že přijedou aspoň v pondělí. Nevím, jak to dopadlo, museli jsme odjet domů. Zdá se to někomu divné? Prostě pivo došlo, lidi nemaj tolik chlastat.

Bucek je rybník, který je nejvýš v soustavě několika rybníků na potoce Lodenice. Ano, je to legendární potok Kačák, který zde blízko Řevničova, u Kroučové, pramení. Okolí rybníků je plné chat, lidi tu nejsou, všední den, škola ještě neskončila a dnes stejně na koupání není. Vůbec po celý den jedu v klidu, úplná masáž na nervy.


Dojel jsem do Nového Strašecí, město znám z dřívějška, sjel jsem dolů k nádraží na vlak.





Text byl zveřejněný 16.6.2010 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 120 čtenářů. Na blog Týdne byl přesunut 1.11.2010.




 BLOG TÝDEN

Fotky  Zde

nebo zde

pondělí 14. června 2010

Most Inteligence


V roce 1954 mi bylo jedenáct. Táta měl kamaráda z dětství u dráhy, dokonce na ministerstvu a ten nás provedl po nově postaveném železničním mostě v Braníku. Směli po něm zatím chodit jen pěší. Známý z ministerstva říkal tátovi, že to je most na hovno. Nedovedl jsem pochopit, že tenhle slušný pán vypouští z úst takové výrazy. A dodával, že vlaky tudy nebudou ještě dlouho jezdit. Že neexistuje žádné napojení, další osud je ve hvězdách. Byl jsem vyvalený, protože v tohhle věku jsem si nedokázal představit, že se postaví zbytečná stavba. Já měl z mostu klukovskou radost.
Často jem po něm převáděl na druhou stranu Vltavy kolo, chodilo se po něm na výlety do Chuchle. Vlaky skutečně po něm nejezdily asi za 10 let, stejně slouží spíš jako spojka s minimálním provozem. Dlouho jsem byl přesvědčený, že se mu říká Most Inteligence z důvodu, že ho nechali postavit pitomci a že je to název ironický.
Doneslo se mi časem, že na téhle absurdní stavbě pracovali právníci, lékaři a další vysokoškolští absolventi. Neprojevovali příliš velké nadšení pro komunistický režim, za odměnu se jim dostalo cti patřit mezi dělníky. Prý se mezi sebou i titulovali. "Doktore, hoď sem cihlu, podej lopatu." Proto Most Inteligence.
Slyšel jsem o právníkovi, který se jako stavař zapracoval a odmítl nabídku dělat podnikového právníka, když už ho komunisti nabídli omilostnění. Prý se mu nechtělo dělat jakéhosi šmudlu pod pitomým náměstkem. Na stavbě se cítil líp.
Co stojí Barrandovský most, jezdím na kole po něm a proto jsem na branickou raritu dlouho nevlezl. Až včera. Je v plánu, že stavba bude nějakým způsobem zakomponována do stavby železničního koridoru z Prahy do Berouna. Teď tam vládne zvláštní prostředí. Co je z kovu, je pomalu rozkrádáno, jedna kolej v provozu je, druhá tu snad ani nikdy nebyla, tam vyšlapaná pěšinka, kvetou tu kytičky. Z mostu je krásný výhled na Vltavu, na branický pivovar. Sprejeři můžou řádit bez bázně. Zaujalo mě, že vše je omšelé, zchátralé, ale schody, sice špinavé, možná odřené, ne však rozbité. Poctivé schody.


Fotky zde

nebo zde


Facebook - Václav Víšek

Estéti

Jsem dětinský. Mám na to právo, vždyť jsem skoro stejně starý jako pan prezident. Jedu na kole, uvidím kytičku a hned jí fotím.
Třeba tyhle modrý, ty jsou hezký. To bude můj syn koukat, jak má šikovnýho tatínka. Syn kupodivu neskáče do výšky a nekřičí "Hele, kytička!". Ve třiatřiceti letech to prý nebývá obvyklé.
Hledím na obrazovku a vlevo dole, pod kytičkama jsou uložené plastové láhve. Někdo, kdo při cyklistice a bruslení dodržuje pitný režim, jak doporučují lékaři. Nápoj vypije a co s obalem?
" Když jsem to sem dovez plný, moh by to třeba někdo odvést prázdný, to už je menší práce, to nechám jinému. Nemůže bejt všechno na mně. A pak, moh (mohla) bych si upatlat ten krásnej dres nebo batůžek anebo nedejbože, ručičky! Stačí, když musím dávat v tramvaji pozor, abych si neumazal (a) prdelku.
Přišla doba estétů.
To jsem ale dneska údernej!



Facebook - Václav Víšek

neděle 13. června 2010

Rašínovo nábřeží

Porovnání prostředí kolem Palackého mostu. Z doby, kdy ještě Jirásek neměl svůj most.



Pohled na kdysi Palackého, dnes Rašínovo náměstí. Fotka ze současnosti není příliš typická. Bývá tam velký provoz, ale kvůli tomu, že jsem musel do křižovatky, fotil jsem v neděli kolem deváté dopoledne.


Facebook - Mizející Praha


sobota 12. června 2010

Mašinfýra

Nevím, proč tohle slovo vyvolává úsměvy na tvářích, zvláště ti, kteří toho moc neuměj, se potutelně usmívají, řeknou to s potměšilým podtextem. Mezi zaměstnanci dráhy se jim říká jen "fýra". Hezký český slovo, zřejmě pozůstatek mocnářství rakousko- uherského, kdy u nás dráha vznikala.
Tohle povolání může vykonávat jen člověk, který má určité schopnosti, ve svém oboru vzdělaný. Drážní elita. Než takového adepta pustí na mašinu, musí projít martýriem školení a zkoušek, učit se od zkušených. Mnozí z nich pak na mašině sedí, ale celý život stráví řízením stroje, jehož pomocí se posunují vagony na vedlejších kolejích, na vlečkách. Na rychlíkové tratě je nikdy nepustí.
Dopravní nehodu nedbalostí takový fýra způsobí jen výjimečně a pravděpodobně je hned jeho poslední, protože jako fýra skončil.
Ono vůbec s těmi nehodami. Jestli na přejezdu vjede auto pod vlak, kdo za to může? Dráha? Nějaký novinářský čičmunda dá člověk titulek "Pendolíno srazilo člověka", ač by tam patřilo "Idiot vlez pod vlak"
Jistě, na dráze bordel bývá. Nebyl jsem nikdy ajzboňák, ale u drážní organizace jsem pracoval a na kolejích se pohyboval. Nemyslím, že by tu byl větší bordel než na jiných pracovištích, v jiných oborech. Ano, zastávám se dráhy. Ale dnes se spíš zastávám drážní šlechty, fýrů. Lidí s obrovskou zodpovědností. Vůbec nevidím důvod, proč by vzělaný a schopný fýra nemohl v budoucnosti řídit i něco jiného, třeba stát. Kolik prý vzdělaných lidí sedí v parlamentu a jaký dělaj kraviny.
Stanislav Gross, budiž mu Florida lehká, nikdy nebyl fýra! Kluk, který vystudoval dopravní průmyslovku, byl po vojně, pracoval v železničních dílnách, pracoval v SSM, nebyl strojvůdce. Možná začal chodit do nějaké přípravky pro budoucí strojvůdce. Nevím, jestli si to dal kdysi do životopisu sám, nebo chtěl jakýsi novinářský ňouma oživit svůj text. Od té doby všichni kolem dokola opakují klišé, strojvůdce, mašinfýra. Když už, tak by se slušelo napsat nádražák.
Asi je zbytečné se rozčilovat. Drobnost, lepší se na věc vykašlat, ale zvláště u začínajících rádoby novinářů mi vadí, že si neověří fakta, než je vyplivnou do světa. V době internetu. Aby z nich jednou nebyli jen ti, kteří jezdí po vedlejších kolejích.



Facebook - Václav Víšek

pátek 11. června 2010

Restaurace v Řitce


Máma mi říkávala: "Seš uřícenej, nepij studenou vodu, dostaneš zápal plic."

Dnes jsem byl uřícenej, pil jsem studený, ale v jednom jsem Tě, mámo, poslechl. Nepil jsem vodu. Podívej na fotku, co bys pila Ty? (Řitka)
 
 
Facebook - Václav Víšek

čtvrtek 10. června 2010

Zločinec se vrací na místo činu

Mariánská skála v Ústí
ZLOČINEC SE VRACÍ NA MÍSTO ČINU

 To jsem přehnal. Zkouším, co udělá bulvární titulek. Jaký já jsem zločinec? Zase úplně hodnej jsem taky nebyl... Nechám hodnocení mé osoby jiným. Jednou nám to někdo sečte, dvakrát podškrtne. Všem.



Co jsem provedl v Ústí nad Labem od začátku července 1961, kdy jsem tu v 18 letech poprvé vystoupil z vlaku?


Nastoupil jsem za 985 Kčs hrubého. Musel jsem.


Hned jsem vstoupil do ROH, zodpovědný odborář si to hlídal. On nic jinýho nedělal.


Ze školy jsem si odnesl v posudku, že mám kladný poměr k socialistickému zřízení. To se psalo každýmu.


Máma říkala, abych nikde moc nekecal, nebo mě zavřou. Rodičovská rada do života. Sama se tím neřídila.


Po více jak 5 letech jsem tu nechal kupu kamarádů, obrovský ranec vzpomínek. A taky spoustu lumpáren. Odešel jsem kvůli dvěma stovkám měsíčně. To bylo hodně peněz, pro mě tenkrát určitě. V papírech jsem měl, že mám kladný poměr k ...


Mnohokrát v životě jsem v duchu litoval, že jsem odešel. Líbilo se mi tam. Možná jen proto, že jsem byl mladej.


V sedmdesátých letech, kdy naše generace ztratila iluze, zbyla možnost emigrovat, dát se k nim, anebo si vytvořit svou vlastní republiku ve své rodině, mezi svými přáteli. Mít kladný poměr k socialistickému zřízení, jak jinak. Vypadalo to na věčné časy. Těch, kteří se zpříma postavili bolševické moci, byl zlomek procenta. Obdivoval jsem je a to bylo vše, co jsem učinil. Usmívám se řečem vrstevníků, jak bojovali proti komunistům, snažili se je reformovat zevnitř. Šašci, kteří na Lenina na nástěnce vyplázli jazyk. Když se nikdo nedíval.


Se svou tuláckou krví jsem se vrhl do víru dálkových pochodů, akcí, pořádaných svazáky, odboráři, turistickými oddíly, protože jen tak uspořádat dálkový pochod a pozvat do svého bydliště kamarády, ubytovat je v sokolovně, to nešlo bez posvěcení organizací Národní fronty. Všechno se muselo hlásit, jinak mohla být událost kvalifikována jako nepovolené shromáždění.


Ústečtí dálkoplazi byli skvělí, našel jsem mezi nimi spoustu kamarádů, vůbec nepamatuju, že by akce měly nějaký politcký podtext, kromě nějakého cancu na propozicích. Třeba, že se akce koná na počest bůhvíkolikáté Spartakiády.


Mladí se dnes ptají, jak jsme to mohli vydržet a že jsme se nevzbouřili. Těžko vysvětlovat. Mám rozečtenou knihu od Ivana Klímy Moje šílené století. Tam je zodpovězeno leccos. Poctivá kniha od kdysi zaníceného komunisty, který vyrostl v komunistické rodině.


Hodně početná skupina turistů z Ústí nad Labem vymýšlela neskutečné akce. Přiznám se, že teprve díky pochodům jsem začal poznávat nádhernou okolní přírodu, kopečky, zdánlivě nizoučké, legrační proti tatranským štítům nebo i vrcholům Šumavy. Když se šplháte za den na pátý, říkáte si, že jsem vůl nejel do Krkonoš. A přitom jste s bídou 500 metrů nad mořem.


Z Prahy do Ústí se jede krásným labským údolím. Profrčí se a je pryč. V devadesátých letech jsme pracovali coby soukromá firma pro dráhu na železničním koridoru a užil jsem si jiného pohledu, z kolejí, kam se jinak nesmí. Další nádhera.


Na kole jsem labským údolím nikdy neprojížděl, nechtělo by se mi cestovat v nekonečné šňůře aut na levém břehu Labe. Údolí čeká na dokončení dálnice přes České středohoří. Nejsem automobilista, nejsem však naivní, bez aut se neobejdeme. Ani nechceme. Nevím, kolik protestujících se prošlo po trase budoucí dálnice. Něco se zničí, jezděme tedy na koních. Dálnice ano, ale hlavně, prokristapána, ať mi nevede kolem baráku.


Kdo se projde třeba pod vyrabovaným vrchem Kubačkou? Byl jsem na něm ještě před tím, než byl zničený těžbou kamene. Opravdu se v těchto místech poničí panenská příroda? Navštívil někdo z ochránců Velemín nebo Bořislav, kde se nedá přejít silnice? Auta prostě jezdí.


V Dolních Zálezlích jsme v hospodě vídali obrázky, jak obec vypadala v 19.století. Výletní místo, můžeme mluvit o lázních. Na břehu Labe pláž. A dnes? Darmo mluvit. Obyvatelé Žebráku, Cerhovic na Berounsku by mohli mluvit, jak se jim zklidnil život po otevření dálnice z Prahy na Plzeň. Zkrachovalo pár drahých motorestů, pár prodejců suvenýrových šmejdů.


Dnes jsem si vybral cestu na pravém břehu. Nejnovější informace tvrdí, že je tu cyklostezka z Ústí až do Litoměřic.


Vylezu z ústeckého nádraží a hele, barák naproti se opravuje. Hned mě napadlo, že by mohli do nové omítky vsadit pamětní desku, že jsem tam pracoval a žil v letech 1961 - 1965. To by bylo moc hezký. Na půdě jsme měli ubytovnu, nebudu popisovat, dnes jsou nároky jiné. Ve střeše tři okénka, dvě jsou už pryč, jedno stejný osud čeká hnedle. Právě tam jsem bydlel. Aspoň snímeček, prosím.


Prošel jsem se pomalu směrem k náměstí. V pětačtyřicátém bylo částečně poškozené při americkém náletu. Poměrně zajímavá restaurace a kavárna Zdar vyhořela v šedesátých letech. Restaurace Sokol, kam jsme chodili na pivo, taky už není. Říkali jsme, že jdeme do Falku. Památka po Němcích. Socialističtí architekti dokonali to, co nestačili americké bombardéry. Třeba se v současnosti město snaží, je to znát, některé věci se vrátit nedají.


Došel jsem až k bývalému nočnímu podniku Londýn. Oficiální jmého v době mého pobytu byl bar Svět, u vchodu stál páprda, který vyhazoval každého, kdo neměl sako a kravatu. Za bakšiš ale pustil i svetr. Teď už je to zase Londýn, prodávaj tam nějakou veteš. Kde je barová kapela, kde je houslista, který i do ouška zahrál? Sednul jsem na kolo a ujížděl, kravatu jsem totiž nechal doma.


Hned za mostem pěkná cesta podél Labe, počasíčko slibuje, že budu mít žízeň. Vidím město za řekou
s kostelem, jenž má věž vychýlenou jen asi o 4 metry míň než věž v Pise.

Větruše
A Větruše! Svítí novotou. Výletní restaurace. Tančilo se tam, ještě nebývaly diskotéky. Za svého pracovního pobytu jsem tam nikdy nebyl. Není to velký kopec, ale dole ve městě bylo dost zajímavých hospod. Hospoda lidová, chátrala, ale nějak fungovala. Privatizace po roce 1989 se na ní podepsala. Kupovalo se, prodávalo, nakonec objekt shořel. Jestli náhodou, nebo pro pojišťovnu, kdo ví. Bylo rozhodnuto krásnou ústeckou dominantu, která je vidět hned z nádraží, zbořit.


Ústečtí občané se nedali, tak dlouho, až město spáleniště koupilo a Větruši obnovilo. Je na ní hezký pohled. Nic není zadarmo, takže ceny tu nejsou nejlidovější, to je vedlejší. Je zachráněná pěkná stavba. Kostely se taky líbí i nevěřícím.


Franta Málek a moje dcera
Slyšel jsem, že velice aktivní byl i Franta Málek, tiskař v důchodu, kdysi pořadatel těch nejšílenějších stokilomentrových pochodů s převýšením přes 3000 metrů. Jeden rok byl profil mírnější, vzkázal jsem mu, že na roviny mám Polabí u Poděbrad. Jeho manželka vyprávěla, že ji Franta jednou vzbudil ve dvě v noci. Tak se smál, že ho slyšela přes dvoje dveře. Vymyslel trasu a těšil se, jak budou všichni pochodníci nadávat. Z kopce do kopce. Jinak to ve Středohoří nejde.


Blázen. Proto jsme se kamarádili, rádi se viděli, nejněžnější oslovení bylo "Ty blboune!" Vymýšleli jsme navzájem, jak bychom druhého "rozčílili". Pořádal pochody, pak toho nechal, po převratu znovu začal, jednou jsme se při mém odjezdu z Ústí nepohodli kvůli pitomosti, napsal jsem mu dopis, kterým jsem vše chtěl srovnat. Jak se říká: "Čím víc se v hovně vrtáš..."



Potkali jsme se na úplně cizí akci, v jiném městě, a pohádali se. Kvůli politice. Dva blbci zahodili dlouholeté kamarádství. Dva kreténi, pro které nějací uslintaní poslanci byli víc než kamarádství. Přestali jsme si přát na Vánoce, já s pochody skončil, ne kvůli téhle události. Už jsem o Frantovi jen slýchal.


Před třemi roky umřel Honza Zajíček z Dobříše, osmdesátiletý kamarád. Potkal jsem Frantu na dobříšském náměstí, jak se tak pěkně kutálel. Nepoznal mě, pak jsme se kutáleli spolu. Dali jsme si panáka na Honzovu památku, bavili se jako dřív. Vyměnili jsme si čísla mobilů. Rozloučili jsme se normálně.


"Koukej poslat parte, jinak ti nepřijedu na funus."


Už to bylo skoro zase dobrý. Ta čísla ani jeden z nás nepoužil. Je těžký navázat něco, co už bylo přetržený. Letos bude mít Franta sedmdesát. Nebo už měl? Musím si to nějak zjistit, bylo by dobrý mu pogratulovat, že přežil. Nejdřív rok 2000 a teď ještě o deset víc.


Kvůli politice! Pitomci. Už ani přesně nevím, kvůli kterejm hajzlům jsme se hádali. Politika do lidskejch vztahů nepatří! Někdo přečte knížku, zdá se mu vynikající, druhýmu se zdá blbá, první si ji přečte dvakrát, druhej vůbec a musí se kvůli tomu nenávidět? Dokonce se ani nepohádaj. Kvůli politice jo, a přitom knížka mi dá víc než kecy nějakýho lempla, kterej se nechal zvolit, aby se měl dobře. A moh kecat. Blbě.


Tak strašně dlouho mi říkali ten jedinej správnej názor, štvalo mě to. Přišla doba, kdy mě za názor nikdo nebuzeruje. Něco řeknu, druhej nesouhlasí, řekne svoje. A ty dva názory můžou přeci vedle sebe bydlet. Proč se navzájem přesvědčovat, chtít na druhém, aby uznal mou pravdu? Pravdu jedinou, nejpravdovitější? Přesvědčovat můžu někoho, aby si se mnou dal pivo.


Nezúčastňují se tak zvaných politických diskuzí na internetu. To nejsou diskuze, to jsou hádky. Jako se malí kluci hádají, kdo má šikovnějšího tátu, kdo dočůrá nejvejš. Končí to argumenty typu "Ty seš vůl!" "A ty seš eště větší vůl!" Ti kluci si ovšem můžou kvůli tomu dát přes držku. V "diskuzi" mě někdo označí za vola. Teď se držím v síle výrazů při zemi. Nevím, kdo to je. Cizí člověk, manželka mu možná zahejbá a tady se může vyřvat. Nemusí ani platit vstupné na fotbal. Ne, že bych byl háklivej, ale nemám to zapotřebí.


Bum prásk. Chci se kochat krásným labským údolím, myslím na hovadiny. A řetěz. Uzavřeno. Kvůli velké vodě. Nejlepší je jezdit na výlety kolem řek, když přijde velká voda.


Cyklisti se vracej proti mně. Nedá se projet, je tam voda. Vidím, že jeden se nevrací. Projíždí. Na stezce u střekovských zdymadel je při zdi asi deset centimetrů vody. Nemá se tam jezdit. Jsem odjakživa neukázněnej. Projíždím. Kdybych tak do tý vody plácnul. To by se okolní mládež bavila. Nevychovanci.


Blog nemá být takhle dlouhý. A já jsem teprve na krají Ústí. Píšu dál, určitě to sem brzy šoupnu. Zajímá-li to někoho.


BLOG TÝDEN

PORTA BOHEMICA

Cyklostezka je pod vodou jen kousek a tak jedu dál. Několikaměsíční předvolební kampaň byla letos hrůzostrašná. Těšil jsem se na volby, ať už dopadnou jakkoliv. Že bude klid. Není. Všichni chytří se dál hádají, kdo je chytrej víc a kdo míň. Všude vidí podvodníky. Poražení poukazují na vítěze. Pískat to fotbalový sudí, inzultovali by ho. Copak jste, lidi, vopravdu zcvokli? Těch samozvaných politologů... Kvůli tomu jsem ovšem nevážil cestu až sem.



Zastavuju, ohlížím se, vidím hrad Střekov. Nad ním vrch Vysoký Ostrý. Pěkná prasárna na něj vylézt. Těšit se, že něco uvidím a pak se divit, že nic nevidím. Kopec je zalesněný. Právě Franta Málek jednou vymyslel ve své svérázné hlavě trasu, kdy na kopci byla kontrola, po dešti to pěkně klouzalo, nahoru vedla jen jedna cesta. Byla tma, aby snad aspoň náhodou někdo něco nazahlídnul. Tam jsme dostali razítko a klouzali zpátky proti dalším přicházejícím. Za tohle jsme ještě platili startovné a odměnou byl odznak.


Vysoký Ostrý
Od Labe vypadá kopec mohutně, ale nevinně. Už tam asi nikdy nepolezu.


Přes Labe je Vaňov. Kdysi dávno tam bývala železniční zastávka. Běžel-li v televizi důležitý fotbal či hokej, dalo se dívat v Ústí na nádraží v kulturním středisku (existují ještě vůbec tahle zařízení?). U vchodu stála paní a kontrolovala jízdenky. Vstup jen s platnou jízdenkou. Kupovali jsme si lístek do Vaňova, za osmdesát halířů. Babizna někdy vyhazovala lidi, protože jejich vlak už pojede. Nešťastníkům nezbylo než vyčkat odjezdu vlaku a smutně se vrátit, že jim ujel...


Ve Vaňově je pěkná hospoda Pod lipou. A před hospodou je skutečně mohutná lípa. Při práci na koridoru bylo velký vedro, potřebovali jsme se podívat do papírů.


"Pojeď k hospodě, je sice eště zavřená, ale pod lípou bude chládek."


Přijížděli jsme k hospodě.


"Ty, vole, pod lípou je vopravdu Chládek!"


Byl tam s velkým Ch. Dozor investora, příjemný člověk jménem Chládek.


To se nedá vymyslet. My se tak strašně smáli, vylezli jsme z auta a pan Chládek si myslel, že jsme vožralí. To se těžko vysvětluje.


Přijíždím do obce Brná, snad je to součást Ústí, ani nevím. Bývalo tu termální koupaliště a pak hostinec Srdíčko, kde čepovali černou třináctku. Březňáka. Koupaliště je na prodej, k Srdíčku ukazuje nepatrná šipka. Mám se jít podívat? Bojím se zříceniny. Oplocené, nějaké děti si tam hrají, houpačka se houpá. Čepují Krušovice.


Otevřeno. Nóbl prostředí. Luxus, ale hodně příjemný, nenafrněný luxus. Postavil jsem kolo, nevím, kdo z nás je špinavější. Tady ho zamykat nemusím.


27 Kč za krušovickou dvanáctku není málo, ale Pražáci jsou zvyklí na jiné cenové zajímavosti. Razítko neměli, s omluvou jsem dostal pěkný propagační materiál. V letech 1897-1898 tu žil a tvořil Karel May a napsal román Vánoce. To asi nebylo o Indiánech. Mohl tu taky napsat román, jak Vinetou lezl na Varhošť a Ribana byla přivázaná k rozhledně, aby hrdina měl co osvobodit. To ho nenapadlo.


Varhošť, jméno kopce vysokého 639 m, na který se chodí z další obce - Sebuzína. Přes Krkavčí skálu je výstup pěkný, zajímavý, náročný, věční mrmlalové budou ječet, že to je prasečina. Z vrcholu se kousek sleze a je tam regulérní silnice. Malý podvod. Jen mě napadlo, že bych tam mohl vyjet po té silnici. Někdy jindy, až budu mladší.


Při mé poslední návštěvě se mnou nahoru jeli dva bikeři. Strašně nadávali, že to horský kolo prodaj a prochlastaj. Můj pěší výstup a jejich výjezd byl stejně rychlý. Moc to neuměli.


Labské údolí je skvost. Ani proslulá podunajská stezka není tak pěkná. Tam jsem po 4 dnech objevil skutečnost, že sice Dunaj je pěkný veletok, ale často jsem jezdil za protipovodňovým valem, trochu jednotvárné. Pár hezkých úseků, na 350 km cesty jich nebylo příliš.


Kletečná
Chvílemi vykukují další vrcholy. Kletečná, kterou si hodně lidí plete s Milešovkou. Dubický kostelík, kde snad nikdo nezrušil hospodu a odkud je fantastický výhled. Pokud by tohle četl někdo, kdo by chtěl typ na výlet, to je úžasné místo. A dá se tam dojet i autem. Po chvíli se objeví Lovoš, tyčící se nad... no nad Lovosicemi. Jmenují se podobně, kopec i město.


Mezi Církvicemi a Libochovany jsou dva vrchy. Deblík a Trabice. Z vlaku byly vidět, vypadaly jako když si lehne dobře vyvinutá žena. Mezi vedla krásná stezka. Z Libochovan do Sebuzína. Procházel jsem tudy se svou budoucí manželkou někdy v roce 1972.


Viděl jsem pozdějí, jak začalo Deblíku ubývat. Zbyla ošklivá jizva. My bychom snad byli schopní rozebrat všechny nádherné čedičové pupky, rozválcovat je po krajině a jezdit a jezdit, vozit sebe i zboží z horoucích pekel do horoucích pekel. Mám někdy výhrady k ochráncům přírody, ale dobře, že jsou. Přes Labe potkal stejný osud již zmíněnou Kubačku, Odtud vozili kámen na stavbu dálnice bůhvikde. Teď tudy dálnice povede.


Libochovany - Na kovárně. Koupili název v Braníku, kde už legenda zmizela v historii? Posezení venku, 11° Zlatopramen, k tomu vychlazený a hlavně znamenitý utopenec s feferonkou. O tom, jestli byl opravdu znamenitý, se mi vůbec nechce diskutovat. Jednoduché věci a život se zdá hned hezčí. On se nezdá, on je. Za 42 korun.


Brána do Čech - Porta Bohemica. Tenhle poklad s Kalvárií je lépe vidět z levého břehu. Projíždím po kamenité cestě podél řeky, před Velkými Žernoseky se údolí rozevírá. Zastavím, ohlédnu se, vidím Kalvárii. Svrbí mě nohy. Přece nemůžu mít klouby tolik zhuntovaný. Musím tam vylézt. Někdy. Moc času nemám. Ale tři děti, mohly by mě tam vynést. Co jsem se jich nanosil všude možně. Tři najednou tedy ne, ale jednotlivě si to každý z nich užil dost. Lidi, vylezte z aut a podívejte se nahoru. Vede tam turistická značka a teď čumím jak sůva, kousek od vyhlídky vede i cyklostezka. Asi bude trochu obtížnější, ale vždyť jste mladší než já. To je Porta Bohemica.


Začíná kraj vinné révy. Žernosecké víno je vynikající. Nevím, co bych dodal. Snad jenom, že Žernosecké víno je vynikající. Bratři Moravani prominou, ale dávám mu přednost i před jejich vínem, které miluju, údajně někdy až moc.. Žernosecké má nevýhodu nejen v ceně, ale je málo k mání. Prý se jím hostí zahraniční delegace, na Hradě a tak...


Těším se, že uvidím místo, kde jsme kdysi udělali dost velký průšvih. Bylo nás víc, než by bylo na práci třeba. To se stávalo za socialismu dost často. Víc lidí, sranda, udělalo se míň. Jako když se sejdou tři kuchařky (nebo kuchaři!) v jedné kuchyni. Oběd buď nebude vůbec, anebo se vylíhne blaf. Pejsek a kočička pekli dort.


Vojenští páni se rozhodli, že tady připraví prostor pro rychlé postavení pontonového mostu v případě napadaní vojsky NATO, tedy dnešními spojenci. Naše Železniční stavitelství úkol mělo splnit. Veselá přemnožená parta měla v terénu vytýčit, kde je třeba zatlouct Larsenovy stěny, aby labská voda nenarušovala onu důležitou stavbu. To je strašně železa, ty zaražené stěny. A my se těšili do hospody na oběd. Při další návštěvě jsme zjistili, že to železo je o 40 cm někde jinde. Pochopili jsme proč, kdybychom to mohli aspoň na někoho svést.


Šéfovi jsme to říct nemohli, ten by přemýšlel, jestli nás má dát uškrtit nebo upálit. Běhali jsme po lidech, kteří měli tenhle projekt na starosti. Všichni se báli, krčili rameny, no jasný, vojáci, od nich radši dál. Naštěstí jsme narazili na projektanta, který nám poradil:


"Kluci, na tom hovno sejde, von nikdo z těch generálů stejně nerozumí nějakejm souřadnicím, udělejte to podle svýho, pak to hotový zaměřte a voni budou muset na protějším břehu udělat koleje tak, aby to na sebe pasovalo. A neřikejte, že sem vám to poradil já, mám tu blbý méno."


Koleje se nikdy nedodělaly, byl rok 1988, zanedlouho se stal náš úhlavní nepřítel spojencem, rád bych viděl to místo, kde jsme v tehdy v podzimním ubrečeném počasí, nad hladinou se táhla mlha, stáli s kolegou jak dva pitomci a přemýšleli, co uděláme. Na leteckém pohledu vidím, že jsem prostě dnes jel jinudy, tak jsem naše dílo neviděl. Ty zatlučené Larsenky tam přece pořád musí být.


Žalhostice. Pod Radobýlem bydlel můj kolega, v době, kdy jsme měli menší práci v Litoměřicích, pozval mě na svoje víno. Měl malou viničku. Víno bylo dobré, my povídali a ještě jednou a ještě jednou... Jeho maminka měla strach, že budeme moc namazaný, tak nám namazala chleba sádlem, k večeru mi v kuchyni ustlala, protože mě prý ty tři kiláky do Litoměřic nepustí, ještě, aby mě něco přejelo. Ráno mi udělala snídani a svému synovi sprostě nadávala, jaký je opilec. V trapné situaci jsem se omlouval, ona se jen usmála. Že já nic neudělal, ale její syn je nenapravitelný dobytek. Už jsem tam nikdy nebyl. Raději.


Vrch Radobýl. Také na něm se podepsali těžaři kvalitního kamene. Současnou, vykousnutou, podobu nedostal za komunistů, ale ještě za Habsburků, abych byl spravedlivý.


Na Radobýlu ležel Karel Hynek Mácha, přemýšlel, o jakých zločincích by napsal báseň, koho nechat lámat kolem, uviděl oheň a pádil dolů hasit. Říkaj, že se napil, uřícený, vody z kýble a to ho stálo život a my teď nevíme, jakou báseň měl za lubem. Slyšel jsem teorii, že požár založil on, nebo nějaký jeho komplic, aby měl inspiraci, pak ho nic nenapadlo, tak šel hasit. Ale to mi vyprávěl podezřelý opilec.


Litoměřice jsou krásné město. Trochu je znám, dnes se tu nehodlám nijak zdržovat, pro takovou krásu nestačí zajít na oběd a pozívat na náměstí. To chce aspoň celý den, asi jindy.


Zajímavá to byla tenkrát zakázka, asi měsíc jsme tu pobývali, doplňování mapového díla. Jak to tak bývalo, dalo se ušetřit na nocležném, které činilo 8 korun denně. Peníze byly naše a když jsme si našli něco zadarmo.... Na kraji města stály domy, směrem k Radobýlu, před zbouráním, voda ještě tekla, elekřina taky, s kanalizací to bylo horší, takže jsme za potřebou chodili do sklepa. Tam se mi nelíbilo, našel jsem si místečko na půdě s krásným výhledem na město.


To nepíšu proto, abych poukázal na to, jak s námi komunisti strašně zacházeli, my byli rádi, že ušetříme 8 korun, byl za to slušný oběd, a měli jsme srandu, mladí nezodpovědní, hygienici nás nestrašili, co za hrůzné nemoci můžeme chytit, a nějakej komunismus nám byl u prdele.


Další cesta po pravém břehu Labe byla pro mne novinkou. Nějak jsem tu nepotřeboval nikdy být. Tak jsem jel, teď už bez příkrých stěn, nechávaje překrásné labské údolí za zády. Znám spíš protější břeh, kudy vede železniční trať.


Ještě jednu radost. Na kraji vesnice Lounky jsem narazil na příjemný prostor. Bistro U trumpetky. Nic složitého, sedí se téměř u řeky, prý mají 6 druhů piva, holky pouštěly dobrej bigbít, nikdo nikam nepospíchá, ráj na zemi není možnej?


Do Roudnice na vlak jsem dojel na poslední chvíli. Asi po třech dnech jsem slyšel v rozhlase, že u Lounek má být postavený protipovodňový val. Tahle skutečnost rozdělila obyvatelstvo vesnice. Jedni říkají, že by val navždy ochránil vesnici od povodní. Další tvrdí, že tu byly povodně odjakživa, že jsou zvyklí a že by se valem úplně zničil charakter vesnice, že řeka k nim patří. Zmínil jsem se už o protipovodňových valech u Dunaje, nelíbily se mi. Kdo má pravdu? Jsem rád, že nejsem obyvatelem Lounek a nemám právo do problému kecat.


Hezkej vejlet. Čumím na mapu a vidím, že bych moh ještě tohle a pak tohle, Bože, za chvíli jsou Vánoce.




BLOG TÝDEN


Všechny fotky z výletu jsou
zde

nebo

zde

úterý 8. června 2010

pondělí 7. června 2010

pátek 4. června 2010

Hospůdka Na vrškách


Tam je tak krásně, že se divím, že z toho nejsem na věšáku! Sluníčko, namoklá příroda voní. Já byl tak šťastnej! Vyjel jsem na kopec do Březové (nad Vraným) a tam na mě čekala další radost. Měli otevřeno, přestože v minulých letech všelijak pauzírovali. Krása může mít různé podoby.


Facebook - Václav Víšek

čtvrtek 3. června 2010

Někdo mi ukrad kolo!


Facebook - Václav Víšek

Pohled po ránu

Takhle se koukám po ránu.


Facebook - Václav Víšek

středa 2. června 2010

Jízdní kola


Facebook - Václav Víšek

úterý 1. června 2010

Vyšehrad

Pohled z Vyšehradu na Výtoň
Opět jsem zavítal na Vyšehrad a snažil se najít místo, ze kterého před víc jak 100 lety fotil pan Eckert směren k Výtoni. Z porovnání obou fotek je zřejmé, že jsem nestál úplně na stejném místě jako fotograf z roku 1902. Potřeboval bych se posunout směrem k Vltavě a to bych spadnul ze skály. Stejně ovšem je porovnání (snad) zajímavé. Bylo by mi líto tohle nezveřejnit, protože jsem půl hodiny objížděl na Vyšehradě hradby. Na místě, kde jsem chtěl fotit se u hradeb muckala mladá dvojice a nechtěl jsem vypadat jako šmírák.

Vyšehradský tunel
Bejval tu domek převozníka a teď je tu tunel, kterým vede cyklostezka, ale tunelem se má kolo vést! A co myslíte, že dělají cyklisti?


Facebook - Mizející Praha