Mám v ruce připravené historické fotky města Turnova. Do stovky jim mnoho let nechybí. Chci porovnat stav tehdy a dnes. Proč? Prostě chci. Mám si vymyslet důvod?
Chci-li pořídit fotku dnešní situace, je třeba najít místo, kde v první polovině dvacátého století postavil stativ vrstevník mých prarodičů. Vládl ještě prokletý Habsburk, turnovské náměstí prázdné, jen pár lidiček se obléklo, aby vypadali, a pózují podivínovi, který, podle mne, musel mít buřinku a knírek. Obíhá je vořech.
Dnes je páteční dopoledne, náměstí je pěkné, baráky svítí na sluníčku. Nikdo mi nepózuje, nemám stativ, z kapsy vyndám malinkou krabičku. Motám se v mumraji a překážím. Táhnu za sebou bicykl plný krámů, které potřebuju na pár dnů pobytu v Českém ráji.
Kašna bývala uprostřed náměstí? Asi překážela provozu plechových nestvůr. Auta patří na silnice, na náměstí mají být zahradní restaurace. Mrzuté, když se valí provoz v obou směrech. Ten vořech už by sem ani nepáchnul.
Už to mám, tady odtud musel fotit, hledám místo, kde bych na úzoučkém chodníku kolo opřel.
"Dobrý den, máte chvilku času? Jste klientem VZP?"
Normálně obloukem obcházím slečny, které třímají desky, v ruce tužku a zpovídají kolemjdoucí, ptají se na to či ono. Údaje se někde shromáždí a tým kreativních vyvolenců se ně vrhá, za pomoci nejmodernějších computerů v rozumné době, dejme tomu za půl roku, ohromí svět výsledky výzkumu. Třeba - jaké barvy si oblékají různé věkové a sociální skupiny, média se o výsledky perou a čtenář či divák žasne. Kde jsou vůbec hranice lidských schopností? Chvíli přemýšlím, co je VZP, jo, už to mám! Radek John jim dělal časopis.
"Asi jo."
Patřil jsem jinam, ale Garant hospital zkrachoval. Od té doby jsem opatrný, když mi někdo něco garantuje.
"Máte už od nás IZIP?"
"Co...?"
"Elektronická zdravotní knížka. Malou nálepku na růžek vaší karty pojištěnce, tam budou všechny údaje o vašem zdravotním stavu."
"Se na mě podívejte, jak jsem zdravej?"
"Ale je to dobrý, když třeba někde na ulici upadnete a potřebujete lékařskou pomoc:"
"Když na ulici upadnu, nejspíš potřebuju na záchytku."
Zdvořilý škleb.
"Tam jsou údaje o tom, jaké berete léky, co jste prodělal za nemoci, jakou máte krev..."
"To bych nerad, mám totiž podezření, že ňákej šlechtickej floutek nám v minulosti šplouchnul do rodiny trochu modrý barvy, lidi by mohli závidět. Vůbec, jak se ty údaje dostanou na tu kartičku?"
"Od obvoďáka."
"Nemám obvoďáka."
"Musíte mít."
"Nemusím. Měl jsem závodního, před deseti lety jsem se s doktorkou pohádal. Tu ordinaci zrušili, moje karta možná skončila v tříděným odpadu."
"Vy nechodíte k lékaři? To byste měl... vlastně neměl, když vám nic není... to je dobrý, že jste zdravý. Vidím, že pospícháte."
Radostně hovor utnula. Takovej klient!
Tady, přesně odtud budu fotit! Pro změnu dědek.
"Nechcete čtení?"
"Nechci."
Hodil mi na brašnu u kola plátek s křídovou obálkou.
"Třeba vás to bude zajímat. Co to máte za fotky?"
"Starý a porovnávám."
"To je zajímavý, tak ať se daří."
Zdařilo se, několik záběrů ve foťáku mám. Koukám na tiskovinu. Jehovisti! Jak to, že byl sám? Chodívali po dvou. Tamhle je kontejner na papír.
Chytá mě další z VZP. Mladý kluk, skvěle oblečený, štíhlý, sebevědomí z něj čouhá, možná se líbí i sám sobě. Pohlédne na mne, po mém odmítavém pohledu se ukloní, pozdraví a odchází.
Přejdu na jiný kraj náměstí. Fotka z roku 1903, v roce 1906 postavili krásnou spořitelnu, která zakryla i kostel. Místo, odkud bych chtěl fotit je okupováno skupinkou hovořící rusky. Fotím, ale žádná sláva. To dám těžko do kupy. Další snímek by určitě vyšel, jen kdyby přímo do objektivu nesvítilo prudké slunce. Někdy k večeru.
Ještě most přes Jizeru, jak jednoduché, musím do vozovky, kde jezdí dost aut. Doma kroutím hlavou, tohle jsem pokazil. A tak mi zbylo jen jedno porovnání k zveřejnění.
Mám hlad a žízeň, nádražní knajpa mě neláká. Je to dávno, co na nástupišti bývala udírna, teplej točenej salám se tu dostal. Když přijel vlak, musel jsem běžet, abych netrčel dlouho ve frontě. Nezdravý to určitě bylo, dobře to smrdělo, sliny se sbíhaly. Okýnko s občerstvením zůstalo, jen nabízejí párek v rohlíku za 15 korun. Říkám tomu strava pro vegetariány, protože párky, tvořící náplň rohlíku mají do masa hodně daleko. Z takového materiálu se snad vyráběly trabanty.
Občerstvení Na růžku. Nějaký bufet, či co? Uvidím. Zamykám kolo u stromu.
"Dobrý den, jste klientem VZP?"
"Už jste dneska třetí, vy máte dneska nějakou pojišťovací spartakiádu?"
Tahle slečna je ale skutečně krásná. Neskutečně krásná.
"Máte už naší IZIP..."
"Já vím, nemám, vlastně nevím, já to nechci."
"Nic nebudete platit."
"Voběsit se můžu taky zadarmo."
"Budete mít u sebe veškeré zdravotní informace o vaší osobě. Kdybyste někde upad...."
To jsou snad vyškolení na padání na ulici.
"Nic nechci, mám hlad."
"Chviličku mi věnujte, prosím."
"K doktorům nechodím, bojím se, že by mi našli smrtelnou chorobu."
"Kartu pojištěnce máte u sebe?"
"Mám, vidíte, že jsem pořádnej, mám to tu i s potvrzením o očkování proti tetanu."
"Deset let starý!"
"To jsem se vymlátil na kole, přerazil si ruku..."
Slečna vyplňuje, já přemýšlím, jak to přijde, že je někdo takhle hezkej, zvlášť ženský často bejvaj. Hotovo dvacet. Podepsat, dostanu kopii a...
"Přeju vám dobrou chuť."
Uvnitř bufetu pult, cedule s papírovými vysouvacími názvy jídel. Jako za stara. Ale sedí se zde, krásný nábyteček. Čisto.
"Dal bych si plněný bramborový knedlík."
"K pití?"
"Pivo."
"Svijany nebo Rohozec?"
"Svijany nebo Rohozec."
"Tak co?
"Rohozec."
Dostávám řezaný pivo.
"Posaďte se, jídlo bude za okamžik. Můžete se zatím dívat na tu pěknou holku venku."
Sedím tak, že vidím nejen na svoje kolo, ale i na slečnu, se kterou jsem před chvílí uzavřel smlouvu. Pivo je skvělý, pohled z okna taky.
"Aby vám nevypadly voči, tady máte jídlo, já se na ní taky chodím koukat, peníze, až to sníte. Dobrou chuť!"
Knedlíky byly výborné, s kopcem červeného kysaného zelí, hodně osmahnuté cibulky.
Po jídle pomalu dopíjím pochoutku tekutou. Mám radost, že se mi tenhle podnik nesnaží měnit stravovací návyky. Kyselý zelí je zdravější než všechny ty jejich saláty poblemtané prej olivovým olejem. Ty olivy bych chtěl vidět! Tady umějí léčit!
Odemykám kolo a pomalu jedu. Děvče z pojišťovny mě zdraví, říkám jí, že v bufetu Na růžku je výborná lékárna.
"Jasný."
Zamává mi a pádí za dalším potencionálním klientem. V duchu jí přeju, aby byla aspoň pochválená.
BLOG TÝDEN
Chci-li pořídit fotku dnešní situace, je třeba najít místo, kde v první polovině dvacátého století postavil stativ vrstevník mých prarodičů. Vládl ještě prokletý Habsburk, turnovské náměstí prázdné, jen pár lidiček se obléklo, aby vypadali, a pózují podivínovi, který, podle mne, musel mít buřinku a knírek. Obíhá je vořech.
Dnes je páteční dopoledne, náměstí je pěkné, baráky svítí na sluníčku. Nikdo mi nepózuje, nemám stativ, z kapsy vyndám malinkou krabičku. Motám se v mumraji a překážím. Táhnu za sebou bicykl plný krámů, které potřebuju na pár dnů pobytu v Českém ráji.
Kašna bývala uprostřed náměstí? Asi překážela provozu plechových nestvůr. Auta patří na silnice, na náměstí mají být zahradní restaurace. Mrzuté, když se valí provoz v obou směrech. Ten vořech už by sem ani nepáchnul.
Už to mám, tady odtud musel fotit, hledám místo, kde bych na úzoučkém chodníku kolo opřel.
"Dobrý den, máte chvilku času? Jste klientem VZP?"
Normálně obloukem obcházím slečny, které třímají desky, v ruce tužku a zpovídají kolemjdoucí, ptají se na to či ono. Údaje se někde shromáždí a tým kreativních vyvolenců se ně vrhá, za pomoci nejmodernějších computerů v rozumné době, dejme tomu za půl roku, ohromí svět výsledky výzkumu. Třeba - jaké barvy si oblékají různé věkové a sociální skupiny, média se o výsledky perou a čtenář či divák žasne. Kde jsou vůbec hranice lidských schopností? Chvíli přemýšlím, co je VZP, jo, už to mám! Radek John jim dělal časopis.
"Asi jo."
Patřil jsem jinam, ale Garant hospital zkrachoval. Od té doby jsem opatrný, když mi někdo něco garantuje.
"Máte už od nás IZIP?"
"Co...?"
"Elektronická zdravotní knížka. Malou nálepku na růžek vaší karty pojištěnce, tam budou všechny údaje o vašem zdravotním stavu."
"Se na mě podívejte, jak jsem zdravej?"
"Ale je to dobrý, když třeba někde na ulici upadnete a potřebujete lékařskou pomoc:"
"Když na ulici upadnu, nejspíš potřebuju na záchytku."
Zdvořilý škleb.
"Tam jsou údaje o tom, jaké berete léky, co jste prodělal za nemoci, jakou máte krev..."
"To bych nerad, mám totiž podezření, že ňákej šlechtickej floutek nám v minulosti šplouchnul do rodiny trochu modrý barvy, lidi by mohli závidět. Vůbec, jak se ty údaje dostanou na tu kartičku?"
"Od obvoďáka."
"Nemám obvoďáka."
"Musíte mít."
"Nemusím. Měl jsem závodního, před deseti lety jsem se s doktorkou pohádal. Tu ordinaci zrušili, moje karta možná skončila v tříděným odpadu."
"Vy nechodíte k lékaři? To byste měl... vlastně neměl, když vám nic není... to je dobrý, že jste zdravý. Vidím, že pospícháte."
Radostně hovor utnula. Takovej klient!
Tady, přesně odtud budu fotit! Pro změnu dědek.
"Nechcete čtení?"
"Nechci."
Hodil mi na brašnu u kola plátek s křídovou obálkou.
"Třeba vás to bude zajímat. Co to máte za fotky?"
"Starý a porovnávám."
"To je zajímavý, tak ať se daří."
Zdařilo se, několik záběrů ve foťáku mám. Koukám na tiskovinu. Jehovisti! Jak to, že byl sám? Chodívali po dvou. Tamhle je kontejner na papír.
Chytá mě další z VZP. Mladý kluk, skvěle oblečený, štíhlý, sebevědomí z něj čouhá, možná se líbí i sám sobě. Pohlédne na mne, po mém odmítavém pohledu se ukloní, pozdraví a odchází.
Přejdu na jiný kraj náměstí. Fotka z roku 1903, v roce 1906 postavili krásnou spořitelnu, která zakryla i kostel. Místo, odkud bych chtěl fotit je okupováno skupinkou hovořící rusky. Fotím, ale žádná sláva. To dám těžko do kupy. Další snímek by určitě vyšel, jen kdyby přímo do objektivu nesvítilo prudké slunce. Někdy k večeru.
Ještě most přes Jizeru, jak jednoduché, musím do vozovky, kde jezdí dost aut. Doma kroutím hlavou, tohle jsem pokazil. A tak mi zbylo jen jedno porovnání k zveřejnění.
Mám hlad a žízeň, nádražní knajpa mě neláká. Je to dávno, co na nástupišti bývala udírna, teplej točenej salám se tu dostal. Když přijel vlak, musel jsem běžet, abych netrčel dlouho ve frontě. Nezdravý to určitě bylo, dobře to smrdělo, sliny se sbíhaly. Okýnko s občerstvením zůstalo, jen nabízejí párek v rohlíku za 15 korun. Říkám tomu strava pro vegetariány, protože párky, tvořící náplň rohlíku mají do masa hodně daleko. Z takového materiálu se snad vyráběly trabanty.
Občerstvení Na růžku. Nějaký bufet, či co? Uvidím. Zamykám kolo u stromu.
"Dobrý den, jste klientem VZP?"
"Už jste dneska třetí, vy máte dneska nějakou pojišťovací spartakiádu?"
Tahle slečna je ale skutečně krásná. Neskutečně krásná.
"Máte už naší IZIP..."
"Já vím, nemám, vlastně nevím, já to nechci."
"Nic nebudete platit."
"Voběsit se můžu taky zadarmo."
"Budete mít u sebe veškeré zdravotní informace o vaší osobě. Kdybyste někde upad...."
To jsou snad vyškolení na padání na ulici.
"Nic nechci, mám hlad."
"Chviličku mi věnujte, prosím."
"K doktorům nechodím, bojím se, že by mi našli smrtelnou chorobu."
"Kartu pojištěnce máte u sebe?"
"Mám, vidíte, že jsem pořádnej, mám to tu i s potvrzením o očkování proti tetanu."
"Deset let starý!"
"To jsem se vymlátil na kole, přerazil si ruku..."
Slečna vyplňuje, já přemýšlím, jak to přijde, že je někdo takhle hezkej, zvlášť ženský často bejvaj. Hotovo dvacet. Podepsat, dostanu kopii a...
"Přeju vám dobrou chuť."
Uvnitř bufetu pult, cedule s papírovými vysouvacími názvy jídel. Jako za stara. Ale sedí se zde, krásný nábyteček. Čisto.
"Dal bych si plněný bramborový knedlík."
"K pití?"
"Pivo."
"Svijany nebo Rohozec?"
"Svijany nebo Rohozec."
"Tak co?
"Rohozec."
Dostávám řezaný pivo.
"Posaďte se, jídlo bude za okamžik. Můžete se zatím dívat na tu pěknou holku venku."
Sedím tak, že vidím nejen na svoje kolo, ale i na slečnu, se kterou jsem před chvílí uzavřel smlouvu. Pivo je skvělý, pohled z okna taky.
"Aby vám nevypadly voči, tady máte jídlo, já se na ní taky chodím koukat, peníze, až to sníte. Dobrou chuť!"
Knedlíky byly výborné, s kopcem červeného kysaného zelí, hodně osmahnuté cibulky.
Po jídle pomalu dopíjím pochoutku tekutou. Mám radost, že se mi tenhle podnik nesnaží měnit stravovací návyky. Kyselý zelí je zdravější než všechny ty jejich saláty poblemtané prej olivovým olejem. Ty olivy bych chtěl vidět! Tady umějí léčit!
Odemykám kolo a pomalu jedu. Děvče z pojišťovny mě zdraví, říkám jí, že v bufetu Na růžku je výborná lékárna.
"Jasný."
Zamává mi a pádí za dalším potencionálním klientem. V duchu jí přeju, aby byla aspoň pochválená.
BLOG TÝDEN
1 komentář:
Bardzo interesujące. Pozdrawiam serdecznie.
Okomentovat