Poddžbánsko

Lužná

Kraj málo známý, Rakovnicko a Lounsko se tu stýkají. Dalo by se říci, že je to kraj zapomenutý, ale Krušovice zná určitě kdejaký pivař.

Krásná nádražní budova téměř v lesích. Lužná u Rakovníka. Jestli se nepletu, kdysi se tahle stanice jmenovala Lužná - Lišany. Na rychlíkové trati Praha - Chomutov, přestupovalo se tu na motoráček do Rakovníka. Dnes jezdí pěkné motorové rychlíky z Prahy přes Kladno do Rakovníka a přestupuje se zde do motoráku na Žatec a Chomutov. Z hlavní chomutovské trati se stala vedlejší.

Kde je konec rychlíkům, na které jsem musel chodit v pondělí v Praze hodinu předem, abych si sedl. Pak jsem stejně nevydržel a šel do bufetového vozu, to byla nižší úroveň než byly jídelní vozy. Na konci vagonu bylo okénko, kde čepovali do papírových, povoskovaných kelímků pivo, většinou dvanáctku za cenu, která byla běžná v restauracích třetí cenové skupiny. Nesmělo se tam kouřit, pokud se našel průvodčí, který zákaz vyžadoval, byl k smíchu. Nádražní knajpa na kolečkách.

Lužná - Lišany, tam už někteří z nás bývali veselejší. Ale dost, nechám na pokoji bývalé dělnické vlaky, dnes vyhazuju kolo a chystám se na výlet. Sám, ne jako nějaký vrstevník, který má sebou vnoučka a slibuje mu, že uvidí mašinky a kluk se těší, jak jen se děti umějí těšit. V Lužné je železniční muzeum, byl jsem už v něm a nemám vnoučka, kterému bych mašinky ukázal.

Hospoda naproti nádraží je zavřená, vedle opravují budovu, asi to býval hotel. Je pod mrakem, po vedrech před několika dny docela osvěžující povětří.

Projíždím do Lišan, skutečně nejsou daleko od nádraží. Další vesnicí je Krupá, ležící na karlovarské hlavní silnici. V roce 1958 jsem měl za sebou první ročník průmyslovky a cestoval jsem na prázdninovou praxi do tohoto kraje. Měl jsem se dostavit do obce Kounov. Brácha mi našel spojení, z Prahy do Krupé autobusem Praha - Karlovy Vary, odtud pěšky do Kounova, 6 km. Naložil mě na Florenci do autobusu, vyjednal s řidičem, aby mě upozornil na stanici Krupá. Ten slíbil, zapomněl, naštěstí jsem se uměl přihlásit. V 15 letech jsem uměl mluvit.

Maminka měla o mě starost, nabalila mi velký kufr, plný věcí, které jsem měl podle ní potřebovat. Ano kufr, ne žádný batoh či tašku na kolečkách. Nikdo z rodiny se nad pěší túrou nepodivil, rodiče to považovali za samozřejmé, šest kiláků, to je přece prd. Nepamatuju se moc na cestu, nebylo to putování po rovině.

V Kounově jsem se přihlásil, čekali na mě, nacpali s dalšími do nákladní Tatry a odvezli jinam, do obce Milý, ale o tom už jsem psal jinde.



Mutějovice

Jedu tedy po tehdejší trase. Na půlce jsou Mutějovice. Dvakrát jsem tu byl někdy v osmdesátých letech na dálkovém pochodu Třemi kraji, přes dva hrady, který pořádal Vlasta Kubínek. Toho jsem měl rád, veselý kumpán, občas chodil stokilometrové pochody s kamarádem z blízkého Řevničova, Rudou Větrovcem. S těmi se člověk nenudil. Neustále se bavili o holkách, jiné téma nebylo možné prosadit. Prý byli doma oba pod pantoflem.

Ruda byl silný kuřák, při pochodu s ním pochodoval modrošedý dým. Taky běhal, sešel jsem se s ním jednou na maratónu ve Stromovce. Deset minut před startem si ještě zapálil a meditoval, že to snad ty tři a půl hodiny bez cigára nevydrží. Asi tak rychle maratón běhával. Zhruba stejně rychle jako já, který ovšem už v té době nekouřil.

Píšu o těch prima klucích v minulém času, myslím, že byli o rok dva mladší než já, takže snad ještě jsou, sakra. Kdoví, co je s nimi. V Mutějovicích jsem měl cukání se na Vlastu zeptat. Jeho manželka byla hostinská, jel jsem dnes kolem, hospoda je zrušená. Nedávno jsem se jinde ptal na vrstevníka a odpovědí mi bylo, že onen dotyčný už dlouho není. Tak se od té doby trochu bojím. Stárneme.

Hospodu v Mutějovicích jsem navštívil, mají tu, zřejmě v bývalém statku, pivovárek a svoje pivo. Kudy teče, tudy léčí, mají napsáno na tácku. Měl jsem malé žaludeční potíže, to pivo v krásném džbánku (je to pivovar Poddžbánský) bylo fakt jak balzám. Za 28 korun tedy, málem jsem si dal ještě jedno, ale přece jenom bych nemusel stoupání, které mě čekalo, zdolat.


Jedu samozřejmě přes zmíněný Kounov a vyjíždím nahoru, směrem k malému českému Stonehage. Nenavštívil jsem řady kamenů, jejichž význam nebyl odhalen. Znám je z obrázků a pak, to je nevýhoda turistiky na kole, musel bych tam pěšky, kolo nemám kam schovat nebo tahat sebou. Mnohdy už mám s různými výstupy problémy i bez kola.


Cyklista má sice sebou dopravní prostředek, ale nedostane se všude. O kus dál nevylezu ani na zříceninu hradu Džbán, podle kterého se celý tenhle přírodní park jmenuje. Tam jsem ovšem už kdysi byl. Vedlejší silničky, klid, příroda je letos krásná, hodně pršelo, nejsou, až na pár dnů, žádná vedra, nic není spálené.


Sjíždím zpět do Mutějovic, další vesnicí jsou čisťounké Hředle. Opouštím silnici, jedu po cestě, zpočátku asfaltové, brzy obyčejné polňačce. Louží a bláta si užiju. Odměnou jsou krásné výhledy do krajiny, vidím vrch Louštín se stožárem, bůhví co je to za stavbu, a pod ním Krušovice.


Řevničov je městečko, či snad větší vesnice? Je na kopci, odtud se musí na všechny strany dolů. Odtud byl již zmíněný kouřící Ruda. Pěkná cukrárna a pekárna slibuje na ceduli ráj na zemi, uvnitř mají ve tři odpoledne poslední dvě koblihy. Pečivo mají naproti Vietnamci v hezky upravené sámošce..

Bucek

Dále jedu po značené cyklostezce z kopce až rybníku Bucek. Tady jsem byl poprvé se stanem se svými dvěma dětmi, třetí byla ještě moc malá. Měli jsme jen dva spacáky, dcera odmítala možnost, že by se mnou mohla být v jednom, musel jsem čekat, až usne. Nevypadá to, že se tu smí stanovat, ale nějaký areál tu existuje, restaurace je v rekonstrukci, spíš vypadá, že brzy spadne.

Tenkrát bylo velké vedro a v sobotu večer došlo pivo, samozřejmě, že nebylo ani v neděli, prý doufají, že přijedou aspoň v pondělí. Nevím, jak to dopadlo, museli jsme odjet domů. Zdá se to někomu divné? Prostě pivo došlo, lidi nemaj tolik chlastat.

Bucek je rybník, který je nejvýš v soustavě několika rybníků na potoce Lodenice. Ano, je to legendární potok Kačák, který zde blízko Řevničova, u Kroučové, pramení. Okolí rybníků je plné chat, lidi tu nejsou, všední den, škola ještě neskončila a dnes stejně na koupání není. Vůbec po celý den jedu v klidu, úplná masáž na nervy.

Dojel jsem do Nového Strašecí, město znám z dřívějška, sjel jsem dolů k nádraží na vlak.

Text byl zveřejněný 16.6.2010 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 120 čtenářů. Na blog Týdne byl přesunut 1.11.2010.

 BLOG TÝDEN

Fotky  Zde

nebo zde