 |
| Mariánská skála v Ústí |
To jsem přehnal. Zkouším, co udělá bulvární titulek. Jaký já jsem zločinec? Zase úplně hodnej jsem taky nebyl... Nechám hodnocení mé osoby jiným. Jednou nám to někdo sečte, dvakrát podškrtne. Všem.
Co jsem provedl v Ústí nad Labem od začátku července 1961, kdy jsem tu v 18 letech poprvé vystoupil z vlaku?
Nastoupil jsem za 985 Kčs hrubého. Musel jsem.
Hned jsem vstoupil do ROH, zodpovědný odborář si to hlídal. On nic jinýho nedělal.
Ze školy jsem si odnesl v posudku, že mám kladný poměr k socialistickému zřízení. To se psalo každýmu.
Máma říkala, abych nikde moc nekecal, nebo mě zavřou. Rodičovská rada do života. Sama se tím neřídila.
Po více jak 5 letech jsem tu nechal kupu kamarádů, obrovský ranec vzpomínek. A taky spoustu lumpáren. Odešel jsem kvůli dvěma stovkám měsíčně. To bylo hodně peněz, pro mě tenkrát určitě. V papírech jsem měl, že mám kladný poměr k ...
Mnohokrát v životě jsem v duchu litoval, že jsem odešel. Líbilo se mi tam. Možná jen proto, že jsem byl mladej.
V sedmdesátých letech, kdy naše generace ztratila iluze, zbyla možnost emigrovat, dát se k nim, anebo si vytvořit svou vlastní republiku ve své rodině, mezi svými přáteli. Mít kladný poměr k socialistickému zřízení, jak jinak. Vypadalo to na věčné časy. Těch, kteří se zpříma postavili bolševické moci, byl zlomek procenta. Obdivoval jsem je a to bylo vše, co jsem učinil. Usmívám se řečem vrstevníků, jak bojovali proti komunistům, snažili se je reformovat zevnitř. Šašci, kteří na Lenina na nástěnce vyplázli jazyk. Když se nikdo nedíval.
Se svou tuláckou krví jsem se vrhl do víru dálkových pochodů, akcí, pořádaných svazáky, odboráři, turistickými oddíly, protože jen tak uspořádat dálkový pochod a pozvat do svého bydliště kamarády, ubytovat je v sokolovně, to nešlo bez posvěcení organizací Národní fronty. Všechno se muselo hlásit, jinak mohla být událost kvalifikována jako nepovolené shromáždění.
Ústečtí dálkoplazi byli skvělí, našel jsem mezi nimi spoustu kamarádů, vůbec nepamatuju, že by akce měly nějaký politcký podtext, kromě nějakého cancu na propozicích. Třeba, že se akce koná na počest bůhvíkolikáté Spartakiády.
Mladí se dnes ptají, jak jsme to mohli vydržet a že jsme se nevzbouřili. Těžko vysvětlovat. Mám rozečtenou knihu od Ivana Klímy Moje šílené století. Tam je zodpovězeno leccos. Poctivá kniha od kdysi zaníceného komunisty, který vyrostl v komunistické rodině.
Hodně početná skupina turistů z Ústí nad Labem vymýšlela neskutečné akce. Přiznám se, že teprve díky pochodům jsem začal poznávat nádhernou okolní přírodu, kopečky, zdánlivě nizoučké, legrační proti tatranským štítům nebo i vrcholům Šumavy. Když se šplháte za den na pátý, říkáte si, že jsem vůl nejel do Krkonoš. A přitom jste s bídou 500 metrů nad mořem.
Z Prahy do Ústí se jede krásným labským údolím. Profrčí se a je pryč. V devadesátých letech jsme pracovali coby soukromá firma pro dráhu na železničním koridoru a užil jsem si jiného pohledu, z kolejí, kam se jinak nesmí. Další nádhera.
Na kole jsem labským údolím nikdy neprojížděl, nechtělo by se mi cestovat v nekonečné šňůře aut na levém břehu Labe. Údolí čeká na dokončení dálnice přes České středohoří. Nejsem automobilista, nejsem však naivní, bez aut se neobejdeme. Ani nechceme. Nevím, kolik protestujících se prošlo po trase budoucí dálnice. Něco se zničí, jezděme tedy na koních. Dálnice ano, ale hlavně, prokristapána, ať mi nevede kolem baráku.
Kdo se projde třeba pod vyrabovaným vrchem Kubačkou? Byl jsem na něm ještě před tím, než byl zničený těžbou kamene. Opravdu se v těchto místech poničí panenská příroda? Navštívil někdo z ochránců Velemín nebo Bořislav, kde se nedá přejít silnice? Auta prostě jezdí.
V Dolních Zálezlích jsme v hospodě vídali obrázky, jak obec vypadala v 19.století. Výletní místo, můžeme mluvit o lázních. Na břehu Labe pláž. A dnes? Darmo mluvit. Obyvatelé Žebráku, Cerhovic na Berounsku by mohli mluvit, jak se jim zklidnil život po otevření dálnice z Prahy na Plzeň. Zkrachovalo pár drahých motorestů, pár prodejců suvenýrových šmejdů.
Dnes jsem si vybral cestu na pravém břehu. Nejnovější informace tvrdí, že je tu cyklostezka z Ústí až do Litoměřic.
Vylezu z ústeckého nádraží a hele, barák naproti se opravuje. Hned mě napadlo, že by mohli do nové omítky vsadit pamětní desku, že jsem tam pracoval a žil v letech 1961 - 1965. To by bylo moc hezký. Na půdě jsme měli ubytovnu, nebudu popisovat, dnes jsou nároky jiné. Ve střeše tři okénka, dvě jsou už pryč, jedno stejný osud čeká hnedle. Právě tam jsem bydlel. Aspoň snímeček, prosím.
Prošel jsem se pomalu směrem k náměstí. V pětačtyřicátém bylo částečně poškozené při americkém náletu. Poměrně zajímavá restaurace a kavárna Zdar vyhořela v šedesátých letech. Restaurace Sokol, kam jsme chodili na pivo, taky už není. Říkali jsme, že jdeme do Falku. Památka po Němcích. Socialističtí architekti dokonali to, co nestačili americké bombardéry. Třeba se v současnosti město snaží, je to znát, některé věci se vrátit nedají.
Došel jsem až k bývalému nočnímu podniku Londýn. Oficiální jmého v době mého pobytu byl bar Svět, u vchodu stál páprda, který vyhazoval každého, kdo neměl sako a kravatu. Za bakšiš ale pustil i svetr. Teď už je to zase Londýn, prodávaj tam nějakou veteš. Kde je barová kapela, kde je houslista, který i do ouška zahrál? Sednul jsem na kolo a ujížděl, kravatu jsem totiž nechal doma.
Hned za mostem pěkná cesta podél Labe, počasíčko slibuje, že budu mít žízeň. Vidím město za řekou
s kostelem, jenž má věž vychýlenou jen asi o 4 metry míň než věž v Pise.
 |
| Větruše |
Ústečtí občané se nedali, tak dlouho, až město spáleniště koupilo a Větruši obnovilo. Je na ní hezký pohled. Nic není zadarmo, takže ceny tu nejsou nejlidovější, to je vedlejší. Je zachráněná pěkná stavba. Kostely se taky líbí i nevěřícím.
 |
| Franta Málek a moje dcera |
Blázen. Proto jsme se kamarádili, rádi se viděli, nejněžnější oslovení bylo "Ty blboune!" Vymýšleli jsme navzájem, jak bychom druhého "rozčílili". Pořádal pochody, pak toho nechal, po převratu znovu začal, jednou jsme se při mém odjezdu z Ústí nepohodli kvůli pitomosti, napsal jsem mu dopis, kterým jsem vše chtěl srovnat. Jak se říká: "Čím víc se v hovně vrtáš..."
Potkali jsme se na úplně cizí akci, v jiném městě, a pohádali se. Kvůli politice. Dva blbci zahodili dlouholeté kamarádství. Dva kreténi, pro které nějací uslintaní poslanci byli víc než kamarádství. Přestali jsme si přát na Vánoce, já s pochody skončil, ne kvůli téhle události. Už jsem o Frantovi jen slýchal.
Před třemi roky umřel Honza Zajíček z Dobříše, osmdesátiletý kamarád. Potkal jsem Frantu na dobříšském náměstí, jak se tak pěkně kutálel. Nepoznal mě, pak jsme se kutáleli spolu. Dali jsme si panáka na Honzovu památku, bavili se jako dřív. Vyměnili jsme si čísla mobilů. Rozloučili jsme se normálně.
"Koukej poslat parte, jinak ti nepřijedu na funus."
Už to bylo skoro zase dobrý. Ta čísla ani jeden z nás nepoužil. Je těžký navázat něco, co už bylo přetržený. Letos bude mít Franta sedmdesát. Nebo už měl? Musím si to nějak zjistit, bylo by dobrý mu pogratulovat, že přežil. Nejdřív rok 2000 a teď ještě o deset víc.
Kvůli politice! Pitomci. Už ani přesně nevím, kvůli kterejm hajzlům jsme se hádali. Politika do lidskejch vztahů nepatří! Někdo přečte knížku, zdá se mu vynikající, druhýmu se zdá blbá, první si ji přečte dvakrát, druhej vůbec a musí se kvůli tomu nenávidět? Dokonce se ani nepohádaj. Kvůli politice jo, a přitom knížka mi dá víc než kecy nějakýho lempla, kterej se nechal zvolit, aby se měl dobře. A moh kecat. Blbě.
Tak strašně dlouho mi říkali ten jedinej správnej názor, štvalo mě to. Přišla doba, kdy mě za názor nikdo nebuzeruje. Něco řeknu, druhej nesouhlasí, řekne svoje. A ty dva názory můžou přeci vedle sebe bydlet. Proč se navzájem přesvědčovat, chtít na druhém, aby uznal mou pravdu? Pravdu jedinou, nejpravdovitější? Přesvědčovat můžu někoho, aby si se mnou dal pivo.
Nezúčastňují se tak zvaných politických diskuzí na internetu. To nejsou diskuze, to jsou hádky. Jako se malí kluci hádají, kdo má šikovnějšího tátu, kdo dočůrá nejvejš. Končí to argumenty typu "Ty seš vůl!" "A ty seš eště větší vůl!" Ti kluci si ovšem můžou kvůli tomu dát přes držku. V "diskuzi" mě někdo označí za vola. Teď se držím v síle výrazů při zemi. Nevím, kdo to je. Cizí člověk, manželka mu možná zahejbá a tady se může vyřvat. Nemusí ani platit vstupné na fotbal. Ne, že bych byl háklivej, ale nemám to zapotřebí.
Bum prásk. Chci se kochat krásným labským údolím, myslím na hovadiny. A řetěz. Uzavřeno. Kvůli velké vodě. Nejlepší je jezdit na výlety kolem řek, když přijde velká voda.
Cyklisti se vracej proti mně. Nedá se projet, je tam voda. Vidím, že jeden se nevrací. Projíždí. Na stezce u střekovských zdymadel je při zdi asi deset centimetrů vody. Nemá se tam jezdit. Jsem odjakživa neukázněnej. Projíždím. Kdybych tak do tý vody plácnul. To by se okolní mládež bavila. Nevychovanci.
Blog nemá být takhle dlouhý. A já jsem teprve na krají Ústí. Píšu dál, určitě to sem brzy šoupnu. Zajímá-li to někoho.
BLOG TÝDEN
PORTA BOHEMICA
Cyklostezka je pod vodou jen kousek a tak jedu dál. Několikaměsíční předvolební kampaň byla letos hrůzostrašná. Těšil jsem se na volby, ať už dopadnou jakkoliv. Že bude klid. Není. Všichni chytří se dál hádají, kdo je chytrej víc a kdo míň. Všude vidí podvodníky. Poražení poukazují na vítěze. Pískat to fotbalový sudí, inzultovali by ho. Copak jste, lidi, vopravdu zcvokli? Těch samozvaných politologů... Kvůli tomu jsem ovšem nevážil cestu až sem.
Zastavuju, ohlížím se, vidím hrad Střekov. Nad ním vrch Vysoký Ostrý. Pěkná prasárna na něj vylézt. Těšit se, že něco uvidím a pak se divit, že nic nevidím. Kopec je zalesněný. Právě Franta Málek jednou vymyslel ve své svérázné hlavě trasu, kdy na kopci byla kontrola, po dešti to pěkně klouzalo, nahoru vedla jen jedna cesta. Byla tma, aby snad aspoň náhodou někdo něco nazahlídnul. Tam jsme dostali razítko a klouzali zpátky proti dalším přicházejícím. Za tohle jsme ještě platili startovné a odměnou byl odznak.
 |
| Vysoký Ostrý |
Přes Labe je Vaňov. Kdysi dávno tam bývala železniční zastávka. Běžel-li v televizi důležitý fotbal či hokej, dalo se dívat v Ústí na nádraží v kulturním středisku (existují ještě vůbec tahle zařízení?). U vchodu stála paní a kontrolovala jízdenky. Vstup jen s platnou jízdenkou. Kupovali jsme si lístek do Vaňova, za osmdesát halířů. Babizna někdy vyhazovala lidi, protože jejich vlak už pojede. Nešťastníkům nezbylo než vyčkat odjezdu vlaku a smutně se vrátit, že jim ujel...
Ve Vaňově je pěkná hospoda Pod lipou. A před hospodou je skutečně mohutná lípa. Při práci na koridoru bylo velký vedro, potřebovali jsme se podívat do papírů.
"Pojeď k hospodě, je sice eště zavřená, ale pod lípou bude chládek."
Přijížděli jsme k hospodě.
"Ty, vole, pod lípou je vopravdu Chládek!"
Byl tam s velkým Ch. Dozor investora, příjemný člověk jménem Chládek.
To se nedá vymyslet. My se tak strašně smáli, vylezli jsme z auta a pan Chládek si myslel, že jsme vožralí. To se těžko vysvětluje.
Přijíždím do obce Brná, snad je to součást Ústí, ani nevím. Bývalo tu termální koupaliště a pak hostinec Srdíčko, kde čepovali černou třináctku. Březňáka. Koupaliště je na prodej, k Srdíčku ukazuje nepatrná šipka. Mám se jít podívat? Bojím se zříceniny. Oplocené, nějaké děti si tam hrají, houpačka se houpá. Čepují Krušovice.
Otevřeno. Nóbl prostředí. Luxus, ale hodně příjemný, nenafrněný luxus. Postavil jsem kolo, nevím, kdo z nás je špinavější. Tady ho zamykat nemusím.
27 Kč za krušovickou dvanáctku není málo, ale Pražáci jsou zvyklí na jiné cenové zajímavosti. Razítko neměli, s omluvou jsem dostal pěkný propagační materiál. V letech 1897-1898 tu žil a tvořil Karel May a napsal román Vánoce. To asi nebylo o Indiánech. Mohl tu taky napsat román, jak Vinetou lezl na Varhošť a Ribana byla přivázaná k rozhledně, aby hrdina měl co osvobodit. To ho nenapadlo.
Varhošť, jméno kopce vysokého 639 m, na který se chodí z další obce - Sebuzína. Přes Krkavčí skálu je výstup pěkný, zajímavý, náročný, věční mrmlalové budou ječet, že to je prasečina. Z vrcholu se kousek sleze a je tam regulérní silnice. Malý podvod. Jen mě napadlo, že bych tam mohl vyjet po té silnici. Někdy jindy, až budu mladší.
Při mé poslední návštěvě se mnou nahoru jeli dva bikeři. Strašně nadávali, že to horský kolo prodaj a prochlastaj. Můj pěší výstup a jejich výjezd byl stejně rychlý. Moc to neuměli.
Labské údolí je skvost. Ani proslulá podunajská stezka není tak pěkná. Tam jsem po 4 dnech objevil skutečnost, že sice Dunaj je pěkný veletok, ale často jsem jezdil za protipovodňovým valem, trochu jednotvárné. Pár hezkých úseků, na 350 km cesty jich nebylo příliš.
 |
| Kletečná |
Mezi Církvicemi a Libochovany jsou dva vrchy. Deblík a Trabice. Z vlaku byly vidět, vypadaly jako když si lehne dobře vyvinutá žena. Mezi vedla krásná stezka. Z Libochovan do Sebuzína. Procházel jsem tudy se svou budoucí manželkou někdy v roce 1972.
Viděl jsem pozdějí, jak začalo Deblíku ubývat. Zbyla ošklivá jizva. My bychom snad byli schopní rozebrat všechny nádherné čedičové pupky, rozválcovat je po krajině a jezdit a jezdit, vozit sebe i zboží z horoucích pekel do horoucích pekel. Mám někdy výhrady k ochráncům přírody, ale dobře, že jsou. Přes Labe potkal stejný osud již zmíněnou Kubačku, Odtud vozili kámen na stavbu dálnice bůhvikde. Teď tudy dálnice povede.
Libochovany - Na kovárně. Koupili název v Braníku, kde už legenda zmizela v historii? Posezení venku, 11° Zlatopramen, k tomu vychlazený a hlavně znamenitý utopenec s feferonkou. O tom, jestli byl opravdu znamenitý, se mi vůbec nechce diskutovat. Jednoduché věci a život se zdá hned hezčí. On se nezdá, on je. Za 42 korun.
Brána do Čech - Porta Bohemica. Tenhle poklad s Kalvárií je lépe vidět z levého břehu. Projíždím po kamenité cestě podél řeky, před Velkými Žernoseky se údolí rozevírá. Zastavím, ohlédnu se, vidím Kalvárii. Svrbí mě nohy. Přece nemůžu mít klouby tolik zhuntovaný. Musím tam vylézt. Někdy. Moc času nemám. Ale tři děti, mohly by mě tam vynést. Co jsem se jich nanosil všude možně. Tři najednou tedy ne, ale jednotlivě si to každý z nich užil dost. Lidi, vylezte z aut a podívejte se nahoru. Vede tam turistická značka a teď čumím jak sůva, kousek od vyhlídky vede i cyklostezka. Asi bude trochu obtížnější, ale vždyť jste mladší než já. To je Porta Bohemica.
Začíná kraj vinné révy. Žernosecké víno je vynikající. Nevím, co bych dodal. Snad jenom, že Žernosecké víno je vynikající. Bratři Moravani prominou, ale dávám mu přednost i před jejich vínem, které miluju, údajně někdy až moc.. Žernosecké má nevýhodu nejen v ceně, ale je málo k mání. Prý se jím hostí zahraniční delegace, na Hradě a tak...
Těším se, že uvidím místo, kde jsme kdysi udělali dost velký průšvih. Bylo nás víc, než by bylo na práci třeba. To se stávalo za socialismu dost často. Víc lidí, sranda, udělalo se míň. Jako když se sejdou tři kuchařky (nebo kuchaři!) v jedné kuchyni. Oběd buď nebude vůbec, anebo se vylíhne blaf. Pejsek a kočička pekli dort.
Vojenští páni se rozhodli, že tady připraví prostor pro rychlé postavení pontonového mostu v případě napadaní vojsky NATO, tedy dnešními spojenci. Naše Železniční stavitelství úkol mělo splnit. Veselá přemnožená parta měla v terénu vytýčit, kde je třeba zatlouct Larsenovy stěny, aby labská voda nenarušovala onu důležitou stavbu. To je strašně železa, ty zaražené stěny. A my se těšili do hospody na oběd. Při další návštěvě jsme zjistili, že to železo je o 40 cm někde jinde. Pochopili jsme proč, kdybychom to mohli aspoň na někoho svést.
Šéfovi jsme to říct nemohli, ten by přemýšlel, jestli nás má dát uškrtit nebo upálit. Běhali jsme po lidech, kteří měli tenhle projekt na starosti. Všichni se báli, krčili rameny, no jasný, vojáci, od nich radši dál. Naštěstí jsme narazili na projektanta, který nám poradil:
"Kluci, na tom hovno sejde, von nikdo z těch generálů stejně nerozumí nějakejm souřadnicím, udělejte to podle svýho, pak to hotový zaměřte a voni budou muset na protějším břehu udělat koleje tak, aby to na sebe pasovalo. A neřikejte, že sem vám to poradil já, mám tu blbý méno."
Koleje se nikdy nedodělaly, byl rok 1988, zanedlouho se stal náš úhlavní nepřítel spojencem, rád bych viděl to místo, kde jsme v tehdy v podzimním ubrečeném počasí, nad hladinou se táhla mlha, stáli s kolegou jak dva pitomci a přemýšleli, co uděláme. Na leteckém pohledu vidím, že jsem prostě dnes jel jinudy, tak jsem naše dílo neviděl. Ty zatlučené Larsenky tam přece pořád musí být.
Žalhostice. Pod Radobýlem bydlel můj kolega, v době, kdy jsme měli menší práci v Litoměřicích, pozval mě na svoje víno. Měl malou viničku. Víno bylo dobré, my povídali a ještě jednou a ještě jednou... Jeho maminka měla strach, že budeme moc namazaný, tak nám namazala chleba sádlem, k večeru mi v kuchyni ustlala, protože mě prý ty tři kiláky do Litoměřic nepustí, ještě, aby mě něco přejelo. Ráno mi udělala snídani a svému synovi sprostě nadávala, jaký je opilec. V trapné situaci jsem se omlouval, ona se jen usmála. Že já nic neudělal, ale její syn je nenapravitelný dobytek. Už jsem tam nikdy nebyl. Raději.
Vrch Radobýl. Také na něm se podepsali těžaři kvalitního kamene. Současnou, vykousnutou, podobu nedostal za komunistů, ale ještě za Habsburků, abych byl spravedlivý.
Na Radobýlu ležel Karel Hynek Mácha, přemýšlel, o jakých zločincích by napsal báseň, koho nechat lámat kolem, uviděl oheň a pádil dolů hasit. Říkaj, že se napil, uřícený, vody z kýble a to ho stálo život a my teď nevíme, jakou báseň měl za lubem. Slyšel jsem teorii, že požár založil on, nebo nějaký jeho komplic, aby měl inspiraci, pak ho nic nenapadlo, tak šel hasit. Ale to mi vyprávěl podezřelý opilec.
Litoměřice jsou krásné město. Trochu je znám, dnes se tu nehodlám nijak zdržovat, pro takovou krásu nestačí zajít na oběd a pozívat na náměstí. To chce aspoň celý den, asi jindy.
Zajímavá to byla tenkrát zakázka, asi měsíc jsme tu pobývali, doplňování mapového díla. Jak to tak bývalo, dalo se ušetřit na nocležném, které činilo 8 korun denně. Peníze byly naše a když jsme si našli něco zadarmo.... Na kraji města stály domy, směrem k Radobýlu, před zbouráním, voda ještě tekla, elekřina taky, s kanalizací to bylo horší, takže jsme za potřebou chodili do sklepa. Tam se mi nelíbilo, našel jsem si místečko na půdě s krásným výhledem na město.
To nepíšu proto, abych poukázal na to, jak s námi komunisti strašně zacházeli, my byli rádi, že ušetříme 8 korun, byl za to slušný oběd, a měli jsme srandu, mladí nezodpovědní, hygienici nás nestrašili, co za hrůzné nemoci můžeme chytit, a nějakej komunismus nám byl u prdele.
Další cesta po pravém břehu Labe byla pro mne novinkou. Nějak jsem tu nepotřeboval nikdy být. Tak jsem jel, teď už bez příkrých stěn, nechávaje překrásné labské údolí za zády. Znám spíš protější břeh, kudy vede železniční trať.
Do Roudnice na vlak jsem dojel na poslední chvíli. Asi po třech dnech jsem slyšel v rozhlase, že u Lounek má být postavený protipovodňový val. Tahle skutečnost rozdělila obyvatelstvo vesnice. Jedni říkají, že by val navždy ochránil vesnici od povodní. Další tvrdí, že tu byly povodně odjakživa, že jsou zvyklí a že by se valem úplně zničil charakter vesnice, že řeka k nim patří. Zmínil jsem se už o protipovodňových valech u Dunaje, nelíbily se mi. Kdo má pravdu? Jsem rád, že nejsem obyvatelem Lounek a nemám právo do problému kecat.
Hezkej vejlet. Čumím na mapu a vidím, že bych moh ještě tohle a pak tohle, Bože, za chvíli jsou Vánoce.
BLOG TÝDEN
Všechny fotky z výletu jsou
zde
nebo
zde
Žádné komentáře:
Okomentovat