pátek 29. února 2008

Maminko, bojuj za mír!



Srdíčko s tímto textem jsem našel před lety. Přebíral jsem to, co mi zbylo po mamince. Smutná záležitost. V prádelníku, kde to tak nádherně vonělo, jsem našel krabičku, kterou jsem nikdy neviděl. Nebo jsem si na ní nepamatoval. Asi každý má někde schované poklady, které nemají finanční cenu. Jsou to vzpomínky, intimní záležitost a to se ani nikomu moc neukazuje. V krabičce byly dopisy, které si moje rodiče psali ještě za svobodna. Doslova jsem spadl na zadek. Jak krásně si psali, snažili se psát krasopisně, zvláště velká písmena byla ozdobná. Dnes údajně není na nic takového čas. Rodiče byli venkovští lidé, mezi společenskou smetánku nepatřili. K platonické lásce měli dost daleko, můj brácha se narodil 5 měsíců po svatbě. Pak tu bylo pár fotek z dávných dob. A taky srdíčko.
Trochu pomuchlané, ušmudlané, zdobené různobarevnými fleky. To asi měly být kytičky v podání žáka druhé třídy. Výtvarně nadaný jsem nikdy nebyl, myslím, že dnes by výsledek nebyl lepší. Ano, to já vyráběl jako dárek pro maminku. Uvnitř výtvoru je datum 8.3.1951 a kupodivu zde není napsáno MDŽ, ale Svátek matek. Asi to bylo jakési přechodné období než Svátek matek definitivně zmizel. Nakonec je tu slib, mnou podepsaný. Slibuji: budu se pilně učit. Co jsem to sliboval za voloviny v osmi letech? Kroutím nad tím hlavou skoro jako Václav Klaus. Sliby se mají plnit, ale na tohle jsem zřejmě rychle zapomněl. Měl jsem určitě důležitější starosti. Máma neměla MDŽ moc v lásce. Vadilo jí, že najednou někdo z moci úřední mění zažité zvyklosti. Svátek matek byl podle ní druhou neděli v květnu a tak to viděla až do své smrti. Zvykl jsem si a nijak mě to nevadilo. Ovšem srdíčko vyráběné zřejmě ve škole, si schovala. Dokonce mezi cennosti.

Maminko, bojuj za mír! Maminka určitě nechtěla válku. Stačilo jí šest let tíživé atmosféry protektorátu. V roce 1945 se náhodně vyskytovala s kočárkem (já v něm byl) ve Vyšehradském tunelu. Byla tam schovaná a třásla se strachy. Konal se spojenecký nálet na Prahu a to velice blízko odtud. Spojenci přinášeli svobodu a omylem bombardovali civilní cíle. Máma o téhle věci mluvila celý život a vždy říkala: "Hlavně, aby nebyla válka" A jak bojovala za mír? Pekla výborné buchty. Makové, tvarohové, povidlové. Základem bylo máslo. Maso jsme mívali jen v neděli, ale ta vepřová! Pečená na železném pekáčku (ještě ho mám a používám), s kyselým zelím a knedlíky opravdu houskovými. Nebyly to žádné podivné polotovary, jaké jsou dnes skoro v každé restauraci. Vynikající sekaná plná špeku. Pohádková rajská. Ještě se jí nedoneslo, že je máslo nezdravé a tak od dětství až dodnes snídám chleba s máslem a doufám, že ještě pár let budu. Začínám mít hlad, myslím, že těch pár řádků určených pro dietology, stačí.
Mezinárodní den žen. MDŽ. Zajímavé, že se to četlo většinou m-d-ž a ne em-dé-žet. Vyrostl jsem v rodině, kde tento den nebyl nijak považován za významný. Pak jsem se seznámil se svou budoucí manželkou a kupodivu ona se s názorem na svátek všech žen dívala podobně jako moje máma, přestože si jinak rozuměly hodně málo. Chtěl jsem napsat o tomto dni a hodně negativně. Nad srdíčkem jsem si uvědomil, že to není vůbec jednoznačné. Moje děti své mamince taky malovaly přáníčka, sháněly kytičku, učily se básničky. Bylo hodně takových dětí. Dnes už jsou většinou dospělé a moje generace je v penzi. Ty děti vůbec nezajímalo, že svátek sem přitáhli komunisti bez jakékoli tradice. Ony měly svou maminku rády. Vůbec nevěděly nic o propagandě a bylo by hloupé jim s takovými řečmi kazit radost. Myslím si, že dětské duši by se jen uškodilo.
Už jiné to bylo ve vztahu partnerském. Já měl kliku, měl jsem věc vyřešenou. Dobře si vzpomínám, byl jsem docela rád, že nemusím stát hodinovou frontu na kytku. Stáli tu i pánové, kteří si za rok ani nepamatovali, kde je květinářství. Myslím si, že máme té své ženě, holce, dávat kytku jen tak, pro radost její i svou. A raději častěji. Ale už slyším odněkud hlasy: "Najednou jsi chytrej, dědku plesnivej!". Jo, jo, kdyby... Kdyby jsou jen kdyby. Čas se nevrací.
Oficiální oslavy MDŽ. Do Prahy se sjely zasloužilé soudružky. Prezident je přijal na Hradě, pár jich dostalo metál, všechny si potřásly ruku s prezidentem, poklábosily o budování socialismu a boji za mír. Vysoké funkcionářky Svazu žen si udělaly ze své činnosti docela dobrou živnost. Bez živnostenského listu. Když dnes náhodou vidím dobové filmové týdeníky, je mi často vyznamenaných žen líto. Byly mezi nimi fanatičky, vyžírky, ale byly tu i udřené ženy, spíše zneužité. Vždyť soudruh Husák asi už 9.března nevěděl, že se něco slavilo.
Hrozné to bylo v zaměstnání. Někdo může mít jinou zkušenost, ale ta moje je spíš odpudivá. Prošel jsem tři podniky a byla to tragédie. Ženy dostávaly od podniku dárky. Hodně oblíbené byly ručníky. Manželka domů vždycky přinesla aspoň dva. Už ten nápad. Snad aby se ženy víc myly. Nakonec co mohli vymyslet funkcionáři ROH. Ručník, útěrka se v domácnosti upotřebí, ale že by to byl dárek? Ani k boji za mír se to moc nehodilo. Ručník se taky mohl namočit a dát na hlavu manželovi, který přišel namazaný z oslav ve svém podniku.
Jako hodně mladý jsem měl 8.březen rád. Nepracovalo se, někdy se pilo už od rána. Taky se stávalo, že oslavenkyně si musely udělat chlebíčky, aby se jenom nechlastalo. Vzpomínám si na situaci, kdy se stalo, že v úzkém kolektivu byla jen jedna žena. Odešla už v poledne domů a my slavili až do noci. Byl jsem svobodný, ale ženáči byli asi vítáni doma velice přívětivě. Konaly se slavnostní odborové schůze. Tam už často přicházeli zaměstnanci ne zrovna střízliví. Ředitel požvanil něco o tom, jak si musíme práce žen vážit. A pak následovalo občerstvení, někdy i s tancem. Navazovaly se nahodilé známosti, kolikrát i s trvalými následky. Vlastně jsme se na tenhle den těšili. Když jsem měl už svoji rodinu, začal jsem tyhle akce sabotovat. Ne proto, že by mi manželka něco zakazovala, ale začal jsem být rád doma a bavit se s dětmi. Flámů už jsem si užil dost. V práci se pak na mne dívali jako na člověka, jenž se straní kolektivu a je doma pod pantoflem.
Opravdu se po tomhle ženám stýská? Slyšel jsem názor ženy, která tvrdila, že hnusnější svátek nezažila. Jiná zase třeba právě při takové příležitosti klofla toho svého a je s ním léta šťastná. Myslím, že kdo má potřebu, určitě si najde i dnes příležitost se pobavit, popít, zablbnout. A bez keců, co nám naše strana a vláda všechno dává. Zbývají vzpomínky. Špatné, dobré. Bez vzpomínek nelze žít. Kdo chce 8.března slavit, ať slaví. Já se bez toho obejdu.






BLOG TÝDEN

pátek 22. února 2008

Oněgin byl Rusák



Irena Dousková napsala před časem knihu Hrdý Budžes. Sedmdesátá léta pohledem školačky. Příbramské divadlo uvedlo na své scéně dramatizaci díla. V hlavní roli tenkrát excelovala Bára Hrzánová. I všimli si jejího výkonu lidé, kteří rozhodují o udílení cen Thálie a za rok 2003 tuto cenu dali právě jí. Barbora si při převzetí ceny v přímém televizním přenosu dovolila menší lumpárničku a citovala úryvek z textu hry, který obsahoval nadávku. Najednou útlocitní komunisté vyskočili jak čertíci. Já podobné výrazy slýchal na adresu komunistů od svého táty běžně. Vlastně ten jeden vulgární výraz byl jako slavičí píseň proti tomu, čím nás oblbovala vládnoucí strana po celá léta. Mám Příbram trochu z ruky, hostovačky v pražském Divadle Bez zábradlí byly stále vyprodány a tak jsem viděl aspoň televizní záznam. Měl jsem z přenosu hodně dobrý pocit.
Autorka napsala volné pokračování pod jménem Oněgin byl Rusák. Hrdinka vyrostla a chodí na gymnázium. Tedy už léta osmdesátá. Dramatizace se tentokrát ujalo Divadlo v Dlouhé. Když jsem viděl avizovanou premiéru v programu divadla, věděl jsem, že tentokrát to musím vidět na vlastní oči. Bára Hrzánová už v tom nehraje, ale znám soubor z Dlouhé. Je to úžasně hravá parta lidí, navíc velice muzikální. Mívám pocit, že hrají sami sobě pro zábavu. Mediálně poměrně neznámí herci se pravděpodobně už při zkouškách podílí svými nápady na různých situacích a na jevišti se pak chovají trochu jako spoluautoři. Je to velmi příjemné, trochu mi připomínají divadlo, jak je dělá Ypsilonka. Těšil jsem se tak moc, že jsem si na únor kupoval lístek už před Vánocemi, tedy před premiérou. Nečekal jsem na ohlasy , řekl jsem si, že tohle musí být dobré.

A bylo! Dá se říci, že to bylo ještě lepší. Recenzí jsem našel na internetu asi pět. Všechny veskrze kladné. a dlouho dopředu vyprodáno. Šťastná situace, kdy se kritici i obecenstvo shodují. Je to spíš koláž složená z mnoha příhod několika spolužáků gymnázia. Autorka se narodila v šedesátých letech, většina herců také. Osobní zkušenost z celého představení přímo sálá. Jednotlivé příhody jsou spojeny nádhernou muzikou. Hraje se hudba osmdesátých let, ovšem ne ta estrádní, která tehdy přímo tekla s rádia, z televize. Stále se vzpomíná Michal David. Ne, že bych se ho zastával. Leze mi na nervy léta. Smutný příklad toho, když se nesporně talentovaný muzikant začne věnovat jenom kšeftu, vydělávání peněz. Zdaleka v tom není sám. Bylo jich víc a je nepochopitelné, že se najde v různých rádiích tolik hudebních redaktorů, kteří se nám snaží tohle cpát a cpát. Že by odrostlá poupata nebo holky ze školky? Tak přesně takhle se v Divadle v Dlouhé nehraje. Tady zní Mišík, Merta, Pražský výběr a další. A na jevišti se pohybují Michael Kocáb, Jana Kratochvílová, Ivan Mládek. Pochopitelně, že jenom dobře namaskovaní herci. Zpívá se bez playbacku a zní to výborně. Parodie plné vtipu, kdybych ale zavřel oči, nebyl bych si jistý, kdo zpívá.
Osobně jsem osmdesátá léta prožíval jako, dejme tomu, dospělý. Jsem o generaci starší. Byli jsme jiní, ale vlastně jsme byli stejní. My jsme ještě poznali lidi, kteří komunismu často až fanaticky věřili, poznali jsme ale i starší učitele, kteří měli určitou noblesu, ti byli někdy ironičtí, někdy smutní, většinou slušní. Ale těch už o dvacet let později moc na školách nebylo. Konec šedesátých let a naše generace najednou neměla jakoukoliv perspektivu. Samozřejmě se objevila silná skupina, která začala budovat kariéru. A to nešlo bez rudé knížky. Myslím, že tehdy do KSČ vstupovali jen kariéristé. Po roce mohl té obludné ideologii věřit snad jen idiot. Pokud by bylo žvanění olympijským sportem, určitě by na zlatou medaili aspiroval žvást, že někdo vstoupil do strany, aby ji rozložil zevnitř. To nám leckdo říká s vážnou tváří ještě dnes. Obdivoval jsem lidi z mé generace, kteří se přesto vzdělávali, studovali jazyky a nedali se k nim. Připadalo mi to všechno k ničemu. Věnovali jsme se koníčkům a taky plození dětí. Po druhé světové válce se narodilo mnoho dětí a ty teď byly dospělé a přiváděly na svět potomky. Cestovat se nesmělo a tak jsme si tvořili svá rodinná štěstíčka a snažili se žít. Dobře vím, o čem píšu. Sám jsem si takové malé království vytvořil. Děti jsou krásná záležitost za každého režimu, ale všechno to stálo na hliněných nohách.
Teď jsem však v divadle. Představení trvalo přes tři hodiny. Tady mají velkou výhodu. Při delším potlesku při děkovačce se nasadí některé z hudebních čísel. Jako na koncertě. No a lidi by se uplácali. V druhé polovině představení mi vyrazila dech skutečnost, že se děj najednou zastavil, v sále se rozsvítilo, herci vběhli mezi diváky. Začala prvomájová veselice. Rozdávala se mávátka, na jevišti byly makety mávajících tehdejších politiků. Herci vybízeli diváky ke skandování a tak najednou část obecenstva začala křičet: "Rozhoupejme míru zvon, ať to slyší Pentagon" a další perly. Samozřejmě, že k takovému jednání se dá vyhecovat hlavně mladší část diváků. A tak divadlem zněla bolševická propaganda z úst mládeže, která snad ani průvody na prvního máje ani nepamatuje. Měli to za strašnou řachandu. Upřímně se bavili, nedivím se jim. Mimochodem, kdo tenkrát tyhle voloviny vymýšlel? Představuji si, kolik se muselo vypít, aby tohle někoho napadlo.
I já dostal mávátko. Dostal jsem z toho hysterický záchvat smíchu. Málem jsem spadl pod stůl. Naštěstí tu stoly nebyly. V divadle! Kdysi, je tomu skoro padesát let, jsem podobné mávátko taky dostal. Přišel jsem ráno ke škole, účast se kontrolovala, nepamatuju, že by si někdo bez omluvy či spíš výmluvy dovolil nepřijít. Nepříjemné bylo vyfasovat prapor. Tahat se s ním celý den! Jeden rok se snad nějaké prapory ztratily, asi skončily někde v hospodě, a tak jsme každý dostal mávátko. Tahali nás po Praze několik hodin než jsme se dostali na Václavské náměstí, kde tehdy probíhalo všechno důležité. Letná se konala až mnohem později. Byla sranda, my si ji tenkrát udělali všude. Profesoři byli otrávení, odejít domů se báli. Dokonce nám tolerovali i kouření, přestože na školních akcích bylo přísně zapovězeno a trestáno trojkou z chování. Všude v ulicích byly stánky s buřty a pivem v kelímku. Piva bylo dost, aby jim prý lidé neutíkali do hospody. Přetvářeli jsme si různě vyřvávaná hesla. Třeba "Ať žije Sovětský svaz". Místo přítele nejvěrnějšího se dosazovala jména spolužáků, profesorů. Dostal jsem pohlavek za pokřik "Ať žije Lojza". Tak jsme říkali oblíbenému profesorovi. Lojza to zaslechl a nechtěl, abychom na něj upozorňovali, tak jsem ji koupil. A mávátka, ta dopadla. Mlátili jsme se s nimi, pošťuchovali jsme s nimi spolužačky, těm to jako vadilo, ale oplácely. Navzájem jsme si mávátka ničili. Dole na Václavském náměstí byla tribuna a tam jsme došli už jenom s klacky bez fábor. Nikdo si toho nevšiml, možná to ani nikoho nezajímalo. Na tribuně stál mimo jiné i ministr kultury Zdeněk Nejedlý. Ten byl v té době úplně senilní, kýval se a mával skoro stejně dnešní makety na jevišti.
Jak přibývala léta, vyhýbal jsem se oslavám svátku práce. Vymlouval jsem se, lhal jsem, hlavně jsem nikdy nebyl v takové situaci, že bych se musel třást o postavení v práci. Jen jednou jsem na Letnou šel. Jedna z mých dcer chtěla vidět prezidenta a zamávat mu. Její sestra byla líná, nechtělo se jí vstávat a tvrdila, že zná prezidenta z poštovní známky. Syn naopak do průvodu chtěl, ale ten měl zištné důvody. Počítal s tím, že mu koupím zmrzlinu nebo limonádu, prostě, že mne pumpne. Když dcera viděla tribunu v dáli a já jí vysvětloval, jak dlouho tu budeme muset chodit kolem dokola než se dostaneme před tribunu (no, přeháněl jsem), byla zklamaná. Prezident byl jen panáček v dáli. Na zmrzlinu byla fronta, na pití taky a tak jsem jim nic nekoupil a vláčel je dolů do Holešovic, kde se zmrzliny dočkali. A mne napadla lest. Od té doby jsme 1.května chodili vždy celá rodina do ZOO. Na celý den. Nebyl velký nával, teprve odpoledne přibývali návštěvníci. Asi 3 nebo 4 roky nám to vydrželo.
Fakt je, že v divadle jsem se dost bavil, ale někde uvnitř jsem cítil mrazení. Takové blbce jsme ze sebe nechali dělat. Jednota! Dodnes mám nepříjemný pocit, když velké množství lidí má úplně totožný názor. Pořád si myslím, že to třeba jenom předstírají. Anebo nejsem ten pravý kolektivní typ. A s takovými lidmi jste, soudruzi, chtěli budovat socialismus?

Fotky z divadelního programu




BLOG TÝDEN

neděle 10. února 2008

Zbabělci a kočičky




Mám dlouhodobě ošklivý vztah k našim zákonodárcům. Takže jejich galapředstavení v pátek a v sobotu mě nijak nepřekvapilo. Samozřejmě, že mě zajímá, kdo se stane českým prezidentem. Sledovat však přímý přenos, tak to tedy ne. Na takovou podívanou je můj čas penzisty příliš drahý. Ze zvědavosti jsem televizor zapnul až někdy odpoledne a zrovna se chystal k projevu senátor, patří do skupiny lidí, kterým bych i něco věřil. Říkal, že bude stručný, po čtvrthodině jsem nevěděl co chce říci a dokonce jsem se bál, že to neví ani on. Asi moje chyba. Tak jsem to vypnul. Večer jsem se k přenosu dostal až teprve při samotné volbě. Nijak mi nevadila volba veřejná. Proč bych neměl vědět, jak se který zákonodárce projevuje? Divák ale stejně nic neviděl. Ženy, které sbíraly hlasy, si něco psaly na papírek. Čárky? Snad jim mohli dát pivní tácky, aspoň by to mělo nějaký styl. A do toho byly občas slyšet soukromé připomínky poslanců (zřejmě kvalitní mikrofony). Slovník některých spíš připomíná řeči kluka z osmé třídy, který chce spolužačkám ukázat, že je chlap. Nemůžu citovat, protože jsem provozovateli serveru, kde jsem si zřídil tento blog, slíbil, že budu dbát dobrých mravů.


Volbu veřejnou tedy nepovažuji za nijak závadnou, pokud to ústava dovoluje. Nějak se však nedovedu vcítit do kůže poslanců. Proč by volili jinak tajně a jinak veřejně? Elita národa, aspoň podle jejich výhod, a bojí se? Jaký je rozdíl mezi nimi a bezdomovcem, který se vrací ke svým kumpánům s tím, že tu flašku rumu v samoobsluze nemohl ukrást, protože se někdo díval? Ne, že bych chtěl takhle skončit, ale ti bezdomovci jsou možná svobodnější. Nijak se netají tím, že jim jde hlavně o rum. Páni poslanci mají plnou hubu řečí o důstojnosti (!?!) volby. Přitom se jen bojí o místo u žlabu. Vůbec jim už nevadí, že mají na noze železnou kouli, která jim stále připomíná poslušnost vedení strany. Jinak by o koryto mohli přijít. Nesvobodní? Zbabělci?
Po pátku mě vůbec nenapadlo, že by pan Klaus nevyhrál třetí kolo volby. S určitou dávkou cynismu jsem tvrdil, že se nebudou v úřadech, školách, věšet nové obrazy prezidenta, budou dále známky s Klausem a našlo by se jiné. Vlastně se ušetří.
Sobotní ráno, aspoň v Praze, bylo nádherné. Zvolil jsem výlet a dobře jsem udělal. Ranní mrazík a sluníčko slibující hezký den. Na kole jsem vyrazil na jih, podle Berounky. Všude vůně, předjaří, zahrádkáři už jsou asi netrpěliví. U Černošic jsem objevil kvetoucí kočičky. 9.února je na ně spíš brzy. Vyfotil jsem je a pokusím se fotku dát k tomuto textu. Jestli se mi bude dařit, už jsem se snažil jednou něco vkládat, ale nepovedlo se. Podle Berounky jezdím hodně rád, je to pěkná řeka. Loni jsem zkoušel jet podunajskou stezku, člověk může vidět všechno, ale Berounka se mi líbí víc. Dunaj je veletok a po třech dnech začne nudit. Cestou si rád prohlížím vyvěšené plakáty. Koncerty, zábavy, masopustní průvody. V Dobřichovicích bude mít koncert Žalman. Tenhle muzikant, který se celý život věnuje žánru, který cítí a umí, obdivovatel ženské krásy, už taky překročil pitomou šedesátku. Možná si ho přijedu poslechnout. Postupně jsem odkládal rukavice, kapuci pod přilbou. A tak jsem v dobré náladě dojel do Zadní Třebaně. Těšil jsem se na hospodu U kapličky, ale je zavřená už od Silvestra, prý bude rekonstrukce. Trochu špeluňka to tedy byla, snad ale zachovají ráz venkovské hospody. Byla by škoda, kdyby se narodila další provozovna s tisíckrát přepranými ubrusy se znaky pivovarů. Hostinští je dostanou zadarmo, ale jejich pořizovací cena se projevuje logicky i v cenách piva.
Zpátky do Prahy se mi ještě nechtělo, tak jsem vyjel na Brdy. Vlastně se tahle část, vedoucí od Dobříše až téměř ku Praze, jmenuje Hřebeny. Zhruba deset kiláků do kopce. Zpočátku je kopec mírný, potom prudší. Je to hezký pocit, když vidím, jak Berounka zůstává hluboko v údolí. Z Halounů šlapu lesní asfaltku pět kilometrů dlouhou. V tuhle roční dobu není les zrovna přeplněný návštěvníky. Téměř absolutní ticho. Vzpomněl jsem si na větu, kterou řekl nedávno v nějakém rozhovoru dirigent Libor Pešek. "Když uvážíte, kolik z toho, co lidi řeknou nahlas, má skutečně smysl, zjistíte, že ticho je velice krásné". Vyjel jsem až na hřeben do místa, kde už je vidět bývalou raketovou základnu, kterou tu kdysi postavila sovětská armáda. Bez referenda. Přerušili prastarou cestu, která vedla z Řevnic do Dobříše. Zničili velký kus lesa. Teď tu trčí tuny betonu, které těžko někdo bude odstraňovat. Prachy nemá stát ani armáda, dokonce ani já ne. Lidi si už zvykli, že tu straší tenhle pomník Varšavské smlouvy.
Obracím směr putování ku Praze, přece jenom ještě v únoru zapadá sluníčko brzy a potmě nerad jezdím. Už je tu kapku živěji, několik cyklistických cvoků, čundráci s bágly. Závidím jim. Nadmořská výška je kolem 500 metrů, na loužích ještě zbytky ledu, ráno musela být kosa. Jsou mladí a už se vidím mezi nimi. Večer si dám kousek kořaličky a když je dobrý spacáček... To se to spinká v krásném ovzduší, v tichu a bez televize. No jo, až se podruhé narodím. Sjíždím ke Kytínské louce a U Dernerů je otevřeno! Určitě by mě potrestal nějaký bůh hospod, kdybych se nezastavil. Hospoda narvaná, pěší, cyklisti, rodiče s dětmi. Jídlo, pití, ceny rozumné. Klesání do Mníšku mívám za odměnu za předchozí stoupání, dnes to ještě dost profukuje. Únor. I rukavice znovu lovím z kapes. Najednou jsem u Kovohutí, které byly postaveny v padesátých letech dvacátého století. Těžila se tu železná ruda. Takových míst bylo v republice více. Těžba silně prodělečná, dokonce se traduje, že tu byly zfalšovány geologické průzkumy. Geologové dostávali prémie podle toho, jak velká ložiska rudy našli a tak nacházeli hodně velká. Nakonec se do vzniklých kovohutí muselo železo dovážet kdoví odkud. Byly tu už postaveny bytovky, stěhovali se sem zaměstnanci. Co s tím vším? Zajímavé je, že mníšecký závod existuje dosud. Nynější majitel prý dokonce výrobu rozšiřuje. Sice se už dělají jiné výrobky než původně, ale snad je to k něčemu užitečné. Já dokonce vlastním pár akcií, které mi zbyly z kupónové privatizace. Je to štůsek papírů, dividendy se neberou. Akcie nejsou ošklivé na pohled, kdyby nebyly všechny stejné, zarámoval bych si je a pověsil na zeď.
Řitku proslavil kdysi Yo Yo Band, teď tu staví svá sídla bohatší spoluobčané. Vedle hezké vsi Líšnice vyrostl golfový areál. Líbí se mi, že přesto U Stuchlíků je stále atmosféra venkovské hospody. Dnes jsem ji minul. Až příště. Příjemná krajina k Jílovišti a pak už sjezd z Cukráku na Zbraslav. Ze Zbraslavi vede zánovní cyklostezka. Dnes je sobota odpoledne, lyžovačka na horách začíná být spíš v oblasti snů a tak je plno. Všichni se chceme provětrat a člověk musí nával zkousnout. Jen trochu nerozumím některým rodičům. Malý klučina se musí někde naučit jezdit na kolečkových bruslích, které dostal od Ježíška. Ale proč ho tatínek zavede zrovna na nejužší část cyklostezky (dva metry), to jsem nepochopil. Prcek mi spadl téměř pod kolo. Nejezdím jako blázen (hlavně už mi to tak rychle nejde), zabrzdil jsem, ale tatínek se příhody ani nevšiml. Zrovna telefonoval.
Mám rád jaro a podzim. Období, kdy se příroda mění, denně překvapuje. Vím, že je první polovina února, zima ještě může zlobit. Za dva dny sluníčko zaleze a bude po jarní náladě. Návalů sněhu se asi už u nás v nížinách nedočkáme. Snad jenom kdyby se tu někde převrátil kamión s nákladem sněhu, který zabloudil cestou z Jizerských hor.


Přijel jsem domů docela unavený, hodně spokojený, náladu mi nezkazila skutečnost, že na příští týden bude repete. Teď mluvím o volbě prezidenta. Dobře to vymysleli ve Vatikánu. Zavřít volitele do sálu a dokud nebude prezident, nepustit ven. Stravování by bylo jednotné, některý kuchař, jenž nám připravoval pochoutky na vojně, by se snad našel. A k tomu dobrý vojenský čaj! Tohle menu bych jim popřál i zadarmo.
To já si doma udělal k večeři dobře opečenou klobásu a potom pivčo. Odborníci na zdravou stravu by nade mnou udělali křížek.
Nedávno jsem se ráno vzbudil zalitý potem. Měl jsem hrozný sen. Rozhodlo se, že počasí bude určovat parlament. Fuj! Dal jsem si sprchu a byl rád, že o některých věcech rozhodují síly, které nemůžeme ovlivnit a dokonce je ani demokraticky volit.






BLOG TÝDEN

středa 6. února 2008

Křupani s imunitou





Rodilí Pražáci někdy označují každého, kdo se narodil mimo město stověžaté za křupana. Jsem také rodilý Pražák, ale tahle úchylka mě nepostihla. Křupanství se nevyhýbá žádné společenské vrstvě, ani není závislé na rodišti. Netušil jsem, že budu tenhle článek psát. Snažím se psát spíš o hezkých věcech, vzpomínat. Vrátil jsem se z hezkého divadelního představení v Divadle Na Jezerce. Doma si pustím internet a vidím, že poslanci opět smetli návrh na omezení své nehorázné poslanecké imunity.



Nikdo mě nepřesvědčí, že si nevybrali dnešek schválně, protože pozornost veřejnosti je upřena na páteční volbu prezidenta republiky. Jsme svědky toho, jak se pánové poslanci hádají za peníze daňových poplatníků, kdo z nich je větší hovado nebo hulvát. Je mi z nich zle a považuji za ztrátu času se zabývat těmito smutnými postavami. Takže chci být stručný. Hovada a hulváti najednou najdou společný jazyk. Jde totiž o jejich výlučnost. Oni nechtějí, aby museli dodržovat zákony, které jsou díky jim často plné pitomostí. Těch důvodů jsem četl za 14 let existence České republiky, jen cítím pohrdání voličem.
Já osobně si přesně takhle představuji křupana. Je mi jedno, za kterou politickou stranu kope. Mnoho z nich má vysokoškolské vzdělání. Je smutné vystudovat vysokou školu a zůstat křupanem.
Zvracel bych z toho, že tihle lidé budou rozhodovat, kdo bude dalších 5 let prezidentem. Vůbec Klausovi ani Švejnarovi nezávidím. Jenom mám neblahé tušení, že je jim tohle všechno jedno.
V duchu se omlouvám těm 25 poslancům, kteří pro omezení imunity hlasovali.
A ještě na závěr. Aby nedošlo k omylu. Tenhle text není ani náhodou vzdychání starého dědka, který sní o návratu doby před rokem 1990.





BLOG TÝDEN

Každý je nahraditelný?





Nemám rád toto tvrzení. Možná, že v nějakém sportovním či pracovním kolektivu může mít obměna lidí i blahodárné účinky. Parlament by se podle mne mohl vyměnit celý a nic závažného by se nestalo. Dokonce jsem slyšel i názor, že by mohly odpadnout volby a poslanecká sněmovna by se obsazovala losem z celé populace. Některé návrhy zákonů, které z našich zástupců vypadnou, by napadly kohokoliv.
Ale to jsem odbočil. Minulý týden jsem se dozvěděl, že loni v létě zemřel spolužák z průmyslovky. Nebyl to snad nejlepší kamarád, ale patřil do okruhu kluků, kteří spolu mluvili. Provozovali jsme různá středoškolská alotria, chodili jsme do tanečních, jejichž návštěva byla v té době skoro samozřejmostí, hráli jsme mariáš, pili pivo. Jirka byl z menšího jihočeského města, bydlel v Praze v internátu. Já klukům strašně záviděl. Oni tam měli poměrně benevolentní režim, zatímco mne rodiče drželi, podle mého názoru, na příliš krátkém řetěze. Mariáš jsme často hráli právě na intru, dokonce jsme u toho i kouřili. Vychovatel dělal, že nic nevidí. A taky jsme chodili na fotbal. On byl Slávista, já Sparťan. Ty naše hádky bylo spíš hecování, nikdy nedošlo na osobní nepřátelství, facky jsme si dávali jen slovní. Mne to časem úplně přešlo, dnes se dívám na fotbal jenom když se mi líbí a je mi skoro jedno kdo hraje. Navléci si dres a skákat, že jsem Čech? Rád přenechám jiným. Jirka velkým Slávistou zůstal. Nikdy se nestal militantním fanouškem. Když jsme se potkali, skoro mu vadilo, že se ke Spartě už nehlásím. Rád by mě popichoval.
Ve škole nebyl vzorným žákem, ale hodně oblíbenou postavou. I u kantorů mu leccos procházelo. Byl takový zdravě drzý, přitom slušný. Z očí mu koukala pořád sranda. Dlouhá léta jsem používal jeden jeho výrok. Profesorka ruštiny k němu měla nějaký proslov a on to ukončil slovy "Da, da, chorocho". Nic se mu nestalo, měla ho ráda.
Po škole jsme se ještě vídali ještě nějaký čas. Hrál druhou hokejovou ligu za tehdejší Tatru Smíchov. Ta hrála na ještě nekryté Nikolajce, dával mi volňásek. Život i dobré kamarády časem oddělí. Tenkrát to byla dvouletá vojna a také lásky, k tomu se už kamarád nepotřebuje. Maximálně když nějaká dívka nepochopí mou genialitu, opustí mě kvůli nějakému troubovi a já se potřebuji vybrečet nad pivem.
Zakládají se rodiny, rodí se potomci. Potkávali jsme se na třídních srazech, občas někde nahodile na ulici, to byl obyčejně čas na to si vyměnit telefonní čísla a "brnkni!". Ale pořád jsem cítil, že se vidíme rádi, jsme rádi, že existujeme. Kdyby Jirka za komunistů využil svou ukecanost a schopnost přesvědčit, že má pravdu, dal se k nim, mohl udělat docela dobrou kariéru. Asi ho to nenapadlo. Za víc jak 40 let vystřídal dva zaměstnavatele, jednu manželku. Byt v paneláku, malá chata na Berounsku, dva synové, ale pravděpodobně minimum lidí, kteří ho nesnášeli.
Najednou nám bylo šedesát a hodně spolužáků začalo mít dojem, že bychom se měli více vídat. Starost o děti vystřídaly problémy se zdravím. Aspoň jednou do roka se sejde většina třídy a i během roku kratší schůzky třeba jen ve dvou. Mobilním telefonům propadla mladá generace, ale pro nás je to stejná nádhera. Nosím většinu spolužáků v kapse a kdykoliv je můžu otravovat. Jirka mi nejdřív vynadal, že léta nedokážu zavolat. To, že mohl zavolat on, rychle zakecal. Šli jsme na pivo jen spolu třikrát. Byl šťastný, protože jeden z jeho synů skoro s jistotou vyhrál několikaletý boj s leukémií. Byl vyděšený z toho, že jsem přijel na kole, to jsem zamkl před hospodou a on se chodil dívat, jestli mi ho někdo nekrade. Žádné závody v pití už to nebyly, tři nebo čtyry a domů. A krásně jsme si pokecali o všem možném a zavolovali si. Ano, to oslovení "ty vole" vzniklo v době naší puberty a rozčiluje mne, že se to dnes připisuje jen mladým. Za nás si tedy takhle neříkaly holky. A my to používáme jen tak v hovoru mezi sebou a raději se podíváme, jestli nás neposlouchá někdo cizí.
Domlouvali jsme se na loňské jaro, že za ním přijedu na chatu. Říkal, že to musí připravit na letní pobyt a že mu můžu pomoci. Dovedu si představit, jak bych pomáhal. Nějak to nevyšlo a mne to teď hrozně mrzí. Ještě tam prý byl a chatu připravoval. V létě už nejel. Nemoc přišla nečekaně rychle. Ani se nedožil momentu, kdy se jeho milovaná Slávie dostala do Ligy mistrů. Já mu ještě na podzim posílal "vtipné" SMS zprávy, zkoušel jsem mu volat a nadával jsem, že má telefon stále vypnutý. Na podzimní sraz nepřijel, ani se neozval a tak jsme usoudili, že ho baba nepustila a že by zasluhoval přes hubu. A až ho potkáme... Nepotkáme. S pár spolužáky jsme si včera symbolicky připili na jeho památku, bylo nám hodně smutno. Nikdo není nahraditelný! Pro mne je to celé jen další potvrzení názoru, že žít se musí, dokud to jde. A řídit heslem "Co nemám, nepotřebuji". Jirka nebyl člověk mediálně známý, ale mezera po něm zůstala. I na slávistické tribuně.
Teď zrovna se mne šklebí a říká mi: "nech těch keců a otevři si pivo. Hlavně mi nešahej na Slávii!"








BLOG TÝDEN