Srdíčko s tímto textem jsem našel před lety. Přebíral jsem to, co mi zbylo po mamince. Smutná záležitost. V prádelníku, kde to tak nádherně vonělo, jsem našel krabičku, kterou jsem nikdy neviděl. Nebo jsem si na ní nepamatoval. Asi každý má někde schované poklady, které nemají finanční cenu. Jsou to vzpomínky, intimní záležitost a to se ani nikomu moc neukazuje. V krabičce byly dopisy, které si moje rodiče psali ještě za svobodna. Doslova jsem spadl na zadek. Jak krásně si psali, snažili se psát krasopisně, zvláště velká písmena byla ozdobná. Dnes údajně není na nic takového čas. Rodiče byli venkovští lidé, mezi společenskou smetánku nepatřili. K platonické lásce měli dost daleko, můj brácha se narodil 5 měsíců po svatbě. Pak tu bylo pár fotek z dávných dob. A taky srdíčko.
Trochu pomuchlané, ušmudlané, zdobené různobarevnými fleky. To asi měly být kytičky v podání žáka druhé třídy. Výtvarně nadaný jsem nikdy nebyl, myslím, že dnes by výsledek nebyl lepší. Ano, to já vyráběl jako dárek pro maminku. Uvnitř výtvoru je datum 8.3.1951 a kupodivu zde není napsáno MDŽ, ale Svátek matek. Asi to bylo jakési přechodné období než Svátek matek definitivně zmizel. Nakonec je tu slib, mnou podepsaný. Slibuji: budu se pilně učit. Co jsem to sliboval za voloviny v osmi letech? Kroutím nad tím hlavou skoro jako Václav Klaus. Sliby se mají plnit, ale na tohle jsem zřejmě rychle zapomněl. Měl jsem určitě důležitější starosti. Máma neměla MDŽ moc v lásce. Vadilo jí, že najednou někdo z moci úřední mění zažité zvyklosti. Svátek matek byl podle ní druhou neděli v květnu a tak to viděla až do své smrti. Zvykl jsem si a nijak mě to nevadilo. Ovšem srdíčko vyráběné zřejmě ve škole, si schovala. Dokonce mezi cennosti.
Trochu pomuchlané, ušmudlané, zdobené různobarevnými fleky. To asi měly být kytičky v podání žáka druhé třídy. Výtvarně nadaný jsem nikdy nebyl, myslím, že dnes by výsledek nebyl lepší. Ano, to já vyráběl jako dárek pro maminku. Uvnitř výtvoru je datum 8.3.1951 a kupodivu zde není napsáno MDŽ, ale Svátek matek. Asi to bylo jakési přechodné období než Svátek matek definitivně zmizel. Nakonec je tu slib, mnou podepsaný. Slibuji: budu se pilně učit. Co jsem to sliboval za voloviny v osmi letech? Kroutím nad tím hlavou skoro jako Václav Klaus. Sliby se mají plnit, ale na tohle jsem zřejmě rychle zapomněl. Měl jsem určitě důležitější starosti. Máma neměla MDŽ moc v lásce. Vadilo jí, že najednou někdo z moci úřední mění zažité zvyklosti. Svátek matek byl podle ní druhou neděli v květnu a tak to viděla až do své smrti. Zvykl jsem si a nijak mě to nevadilo. Ovšem srdíčko vyráběné zřejmě ve škole, si schovala. Dokonce mezi cennosti.
Maminko, bojuj za mír! Maminka určitě nechtěla válku. Stačilo jí šest let tíživé atmosféry protektorátu. V roce 1945 se náhodně vyskytovala s kočárkem (já v něm byl) ve Vyšehradském tunelu. Byla tam schovaná a třásla se strachy. Konal se spojenecký nálet na Prahu a to velice blízko odtud. Spojenci přinášeli svobodu a omylem bombardovali civilní cíle. Máma o téhle věci mluvila celý život a vždy říkala: "Hlavně, aby nebyla válka" A jak bojovala za mír? Pekla výborné buchty. Makové, tvarohové, povidlové. Základem bylo máslo. Maso jsme mívali jen v neděli, ale ta vepřová! Pečená na železném pekáčku (ještě ho mám a používám), s kyselým zelím a knedlíky opravdu houskovými. Nebyly to žádné podivné polotovary, jaké jsou dnes skoro v každé restauraci. Vynikající sekaná plná špeku. Pohádková rajská. Ještě se jí nedoneslo, že je máslo nezdravé a tak od dětství až dodnes snídám chleba s máslem a doufám, že ještě pár let budu. Začínám mít hlad, myslím, že těch pár řádků určených pro dietology, stačí.
Mezinárodní den žen. MDŽ. Zajímavé, že se to četlo většinou m-d-ž a ne em-dé-žet. Vyrostl jsem v rodině, kde tento den nebyl nijak považován za významný. Pak jsem se seznámil se svou budoucí manželkou a kupodivu ona se s názorem na svátek všech žen dívala podobně jako moje máma, přestože si jinak rozuměly hodně málo. Chtěl jsem napsat o tomto dni a hodně negativně. Nad srdíčkem jsem si uvědomil, že to není vůbec jednoznačné. Moje děti své mamince taky malovaly přáníčka, sháněly kytičku, učily se básničky. Bylo hodně takových dětí. Dnes už jsou většinou dospělé a moje generace je v penzi. Ty děti vůbec nezajímalo, že svátek sem přitáhli komunisti bez jakékoli tradice. Ony měly svou maminku rády. Vůbec nevěděly nic o propagandě a bylo by hloupé jim s takovými řečmi kazit radost. Myslím si, že dětské duši by se jen uškodilo.
Už jiné to bylo ve vztahu partnerském. Já měl kliku, měl jsem věc vyřešenou. Dobře si vzpomínám, byl jsem docela rád, že nemusím stát hodinovou frontu na kytku. Stáli tu i pánové, kteří si za rok ani nepamatovali, kde je květinářství. Myslím si, že máme té své ženě, holce, dávat kytku jen tak, pro radost její i svou. A raději častěji. Ale už slyším odněkud hlasy: "Najednou jsi chytrej, dědku plesnivej!". Jo, jo, kdyby... Kdyby jsou jen kdyby. Čas se nevrací.
Oficiální oslavy MDŽ. Do Prahy se sjely zasloužilé soudružky. Prezident je přijal na Hradě, pár jich dostalo metál, všechny si potřásly ruku s prezidentem, poklábosily o budování socialismu a boji za mír. Vysoké funkcionářky Svazu žen si udělaly ze své činnosti docela dobrou živnost. Bez živnostenského listu. Když dnes náhodou vidím dobové filmové týdeníky, je mi často vyznamenaných žen líto. Byly mezi nimi fanatičky, vyžírky, ale byly tu i udřené ženy, spíše zneužité. Vždyť soudruh Husák asi už 9.března nevěděl, že se něco slavilo.
Hrozné to bylo v zaměstnání. Někdo může mít jinou zkušenost, ale ta moje je spíš odpudivá. Prošel jsem tři podniky a byla to tragédie. Ženy dostávaly od podniku dárky. Hodně oblíbené byly ručníky. Manželka domů vždycky přinesla aspoň dva. Už ten nápad. Snad aby se ženy víc myly. Nakonec co mohli vymyslet funkcionáři ROH. Ručník, útěrka se v domácnosti upotřebí, ale že by to byl dárek? Ani k boji za mír se to moc nehodilo. Ručník se taky mohl namočit a dát na hlavu manželovi, který přišel namazaný z oslav ve svém podniku.
Jako hodně mladý jsem měl 8.březen rád. Nepracovalo se, někdy se pilo už od rána. Taky se stávalo, že oslavenkyně si musely udělat chlebíčky, aby se jenom nechlastalo. Vzpomínám si na situaci, kdy se stalo, že v úzkém kolektivu byla jen jedna žena. Odešla už v poledne domů a my slavili až do noci. Byl jsem svobodný, ale ženáči byli asi vítáni doma velice přívětivě. Konaly se slavnostní odborové schůze. Tam už často přicházeli zaměstnanci ne zrovna střízliví. Ředitel požvanil něco o tom, jak si musíme práce žen vážit. A pak následovalo občerstvení, někdy i s tancem. Navazovaly se nahodilé známosti, kolikrát i s trvalými následky. Vlastně jsme se na tenhle den těšili. Když jsem měl už svoji rodinu, začal jsem tyhle akce sabotovat. Ne proto, že by mi manželka něco zakazovala, ale začal jsem být rád doma a bavit se s dětmi. Flámů už jsem si užil dost. V práci se pak na mne dívali jako na člověka, jenž se straní kolektivu a je doma pod pantoflem.
Opravdu se po tomhle ženám stýská? Slyšel jsem názor ženy, která tvrdila, že hnusnější svátek nezažila. Jiná zase třeba právě při takové příležitosti klofla toho svého a je s ním léta šťastná. Myslím, že kdo má potřebu, určitě si najde i dnes příležitost se pobavit, popít, zablbnout. A bez keců, co nám naše strana a vláda všechno dává. Zbývají vzpomínky. Špatné, dobré. Bez vzpomínek nelze žít. Kdo chce 8.března slavit, ať slaví. Já se bez toho obejdu.
Mezinárodní den žen. MDŽ. Zajímavé, že se to četlo většinou m-d-ž a ne em-dé-žet. Vyrostl jsem v rodině, kde tento den nebyl nijak považován za významný. Pak jsem se seznámil se svou budoucí manželkou a kupodivu ona se s názorem na svátek všech žen dívala podobně jako moje máma, přestože si jinak rozuměly hodně málo. Chtěl jsem napsat o tomto dni a hodně negativně. Nad srdíčkem jsem si uvědomil, že to není vůbec jednoznačné. Moje děti své mamince taky malovaly přáníčka, sháněly kytičku, učily se básničky. Bylo hodně takových dětí. Dnes už jsou většinou dospělé a moje generace je v penzi. Ty děti vůbec nezajímalo, že svátek sem přitáhli komunisti bez jakékoli tradice. Ony měly svou maminku rády. Vůbec nevěděly nic o propagandě a bylo by hloupé jim s takovými řečmi kazit radost. Myslím si, že dětské duši by se jen uškodilo.
Už jiné to bylo ve vztahu partnerském. Já měl kliku, měl jsem věc vyřešenou. Dobře si vzpomínám, byl jsem docela rád, že nemusím stát hodinovou frontu na kytku. Stáli tu i pánové, kteří si za rok ani nepamatovali, kde je květinářství. Myslím si, že máme té své ženě, holce, dávat kytku jen tak, pro radost její i svou. A raději častěji. Ale už slyším odněkud hlasy: "Najednou jsi chytrej, dědku plesnivej!". Jo, jo, kdyby... Kdyby jsou jen kdyby. Čas se nevrací.
Oficiální oslavy MDŽ. Do Prahy se sjely zasloužilé soudružky. Prezident je přijal na Hradě, pár jich dostalo metál, všechny si potřásly ruku s prezidentem, poklábosily o budování socialismu a boji za mír. Vysoké funkcionářky Svazu žen si udělaly ze své činnosti docela dobrou živnost. Bez živnostenského listu. Když dnes náhodou vidím dobové filmové týdeníky, je mi často vyznamenaných žen líto. Byly mezi nimi fanatičky, vyžírky, ale byly tu i udřené ženy, spíše zneužité. Vždyť soudruh Husák asi už 9.března nevěděl, že se něco slavilo.
Hrozné to bylo v zaměstnání. Někdo může mít jinou zkušenost, ale ta moje je spíš odpudivá. Prošel jsem tři podniky a byla to tragédie. Ženy dostávaly od podniku dárky. Hodně oblíbené byly ručníky. Manželka domů vždycky přinesla aspoň dva. Už ten nápad. Snad aby se ženy víc myly. Nakonec co mohli vymyslet funkcionáři ROH. Ručník, útěrka se v domácnosti upotřebí, ale že by to byl dárek? Ani k boji za mír se to moc nehodilo. Ručník se taky mohl namočit a dát na hlavu manželovi, který přišel namazaný z oslav ve svém podniku.
Jako hodně mladý jsem měl 8.březen rád. Nepracovalo se, někdy se pilo už od rána. Taky se stávalo, že oslavenkyně si musely udělat chlebíčky, aby se jenom nechlastalo. Vzpomínám si na situaci, kdy se stalo, že v úzkém kolektivu byla jen jedna žena. Odešla už v poledne domů a my slavili až do noci. Byl jsem svobodný, ale ženáči byli asi vítáni doma velice přívětivě. Konaly se slavnostní odborové schůze. Tam už často přicházeli zaměstnanci ne zrovna střízliví. Ředitel požvanil něco o tom, jak si musíme práce žen vážit. A pak následovalo občerstvení, někdy i s tancem. Navazovaly se nahodilé známosti, kolikrát i s trvalými následky. Vlastně jsme se na tenhle den těšili. Když jsem měl už svoji rodinu, začal jsem tyhle akce sabotovat. Ne proto, že by mi manželka něco zakazovala, ale začal jsem být rád doma a bavit se s dětmi. Flámů už jsem si užil dost. V práci se pak na mne dívali jako na člověka, jenž se straní kolektivu a je doma pod pantoflem.
Opravdu se po tomhle ženám stýská? Slyšel jsem názor ženy, která tvrdila, že hnusnější svátek nezažila. Jiná zase třeba právě při takové příležitosti klofla toho svého a je s ním léta šťastná. Myslím, že kdo má potřebu, určitě si najde i dnes příležitost se pobavit, popít, zablbnout. A bez keců, co nám naše strana a vláda všechno dává. Zbývají vzpomínky. Špatné, dobré. Bez vzpomínek nelze žít. Kdo chce 8.března slavit, ať slaví. Já se bez toho obejdu.
BLOG TÝDEN
1 komentář:
Ale srdíčko je to krásný - ještě to na další představení vytuním, udělám také otvírací okénko...
Okomentovat