Nemám rád toto tvrzení. Možná, že v nějakém sportovním či pracovním kolektivu může mít obměna lidí i blahodárné účinky. Parlament by se podle mne mohl vyměnit celý a nic závažného by se nestalo. Dokonce jsem slyšel i názor, že by mohly odpadnout volby a poslanecká sněmovna by se obsazovala losem z celé populace. Některé návrhy zákonů, které z našich zástupců vypadnou, by napadly kohokoliv.
Ale to jsem odbočil. Minulý týden jsem se dozvěděl, že loni v létě zemřel spolužák z průmyslovky. Nebyl to snad nejlepší kamarád, ale patřil do okruhu kluků, kteří spolu mluvili. Provozovali jsme různá středoškolská alotria, chodili jsme do tanečních, jejichž návštěva byla v té době skoro samozřejmostí, hráli jsme mariáš, pili pivo. Jirka byl z menšího jihočeského města, bydlel v Praze v internátu. Já klukům strašně záviděl. Oni tam měli poměrně benevolentní režim, zatímco mne rodiče drželi, podle mého názoru, na příliš krátkém řetěze. Mariáš jsme často hráli právě na intru, dokonce jsme u toho i kouřili. Vychovatel dělal, že nic nevidí. A taky jsme chodili na fotbal. On byl Slávista, já Sparťan. Ty naše hádky bylo spíš hecování, nikdy nedošlo na osobní nepřátelství, facky jsme si dávali jen slovní. Mne to časem úplně přešlo, dnes se dívám na fotbal jenom když se mi líbí a je mi skoro jedno kdo hraje. Navléci si dres a skákat, že jsem Čech? Rád přenechám jiným. Jirka velkým Slávistou zůstal. Nikdy se nestal militantním fanouškem. Když jsme se potkali, skoro mu vadilo, že se ke Spartě už nehlásím. Rád by mě popichoval.
Ve škole nebyl vzorným žákem, ale hodně oblíbenou postavou. I u kantorů mu leccos procházelo. Byl takový zdravě drzý, přitom slušný. Z očí mu koukala pořád sranda. Dlouhá léta jsem používal jeden jeho výrok. Profesorka ruštiny k němu měla nějaký proslov a on to ukončil slovy "Da, da, chorocho". Nic se mu nestalo, měla ho ráda.
Po škole jsme se ještě vídali ještě nějaký čas. Hrál druhou hokejovou ligu za tehdejší Tatru Smíchov. Ta hrála na ještě nekryté Nikolajce, dával mi volňásek. Život i dobré kamarády časem oddělí. Tenkrát to byla dvouletá vojna a také lásky, k tomu se už kamarád nepotřebuje. Maximálně když nějaká dívka nepochopí mou genialitu, opustí mě kvůli nějakému troubovi a já se potřebuji vybrečet nad pivem.
Zakládají se rodiny, rodí se potomci. Potkávali jsme se na třídních srazech, občas někde nahodile na ulici, to byl obyčejně čas na to si vyměnit telefonní čísla a "brnkni!". Ale pořád jsem cítil, že se vidíme rádi, jsme rádi, že existujeme. Kdyby Jirka za komunistů využil svou ukecanost a schopnost přesvědčit, že má pravdu, dal se k nim, mohl udělat docela dobrou kariéru. Asi ho to nenapadlo. Za víc jak 40 let vystřídal dva zaměstnavatele, jednu manželku. Byt v paneláku, malá chata na Berounsku, dva synové, ale pravděpodobně minimum lidí, kteří ho nesnášeli.
Najednou nám bylo šedesát a hodně spolužáků začalo mít dojem, že bychom se měli více vídat. Starost o děti vystřídaly problémy se zdravím. Aspoň jednou do roka se sejde většina třídy a i během roku kratší schůzky třeba jen ve dvou. Mobilním telefonům propadla mladá generace, ale pro nás je to stejná nádhera. Nosím většinu spolužáků v kapse a kdykoliv je můžu otravovat. Jirka mi nejdřív vynadal, že léta nedokážu zavolat. To, že mohl zavolat on, rychle zakecal. Šli jsme na pivo jen spolu třikrát. Byl šťastný, protože jeden z jeho synů skoro s jistotou vyhrál několikaletý boj s leukémií. Byl vyděšený z toho, že jsem přijel na kole, to jsem zamkl před hospodou a on se chodil dívat, jestli mi ho někdo nekrade. Žádné závody v pití už to nebyly, tři nebo čtyry a domů. A krásně jsme si pokecali o všem možném a zavolovali si. Ano, to oslovení "ty vole" vzniklo v době naší puberty a rozčiluje mne, že se to dnes připisuje jen mladým. Za nás si tedy takhle neříkaly holky. A my to používáme jen tak v hovoru mezi sebou a raději se podíváme, jestli nás neposlouchá někdo cizí.
Domlouvali jsme se na loňské jaro, že za ním přijedu na chatu. Říkal, že to musí připravit na letní pobyt a že mu můžu pomoci. Dovedu si představit, jak bych pomáhal. Nějak to nevyšlo a mne to teď hrozně mrzí. Ještě tam prý byl a chatu připravoval. V létě už nejel. Nemoc přišla nečekaně rychle. Ani se nedožil momentu, kdy se jeho milovaná Slávie dostala do Ligy mistrů. Já mu ještě na podzim posílal "vtipné" SMS zprávy, zkoušel jsem mu volat a nadával jsem, že má telefon stále vypnutý. Na podzimní sraz nepřijel, ani se neozval a tak jsme usoudili, že ho baba nepustila a že by zasluhoval přes hubu. A až ho potkáme... Nepotkáme. S pár spolužáky jsme si včera symbolicky připili na jeho památku, bylo nám hodně smutno. Nikdo není nahraditelný! Pro mne je to celé jen další potvrzení názoru, že žít se musí, dokud to jde. A řídit heslem "Co nemám, nepotřebuji". Jirka nebyl člověk mediálně známý, ale mezera po něm zůstala. I na slávistické tribuně.
Teď zrovna se mne šklebí a říká mi: "nech těch keců a otevři si pivo. Hlavně mi nešahej na Slávii!"
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat