úterý 29. září 2009

Jenom mžik

a všechno mohlo být jinak... Malinká, drobounká, ublížit by jí mohl jenom idiot. Určitě by se ráda zúčastňovala všech blbostí, čišelo z ní mládí, ráda by se bavila se svými žáky. Stála však na druhé straně, ona učitelka, my žáci.



Doufám, že ještě dýchá. Nebyla o tolik starší než my. Její rodiče měli kdysi v Podolí koloniál, živnostníci, Kléma Gottwald slíbil, že se na takové nešáhne, pak se nevším, že se šáhlo.


Učila dějepis, v padesátých letech učit dějepis!. Asi by podobně průserovou dobou měly projít všechny dnešní pedagožky, stěžující si na kdovíco. Všimněte si, že proti nim nic nemám.


Matika je jen jedna, matika se učit dá, ale dějepis? Vědí vůbec dnešní učitelé o tom, že se o něčem mluvit nesmí? Co by do učebnic dějepisu chtěli nacpat všelijací inženýři, kteří vědí, co je pro lidstvo nejlepší?


V době, kdy Masaryk bylo slovo sprosté, dokázala tahle osůbka jméno vyslovit, aniž vyzývala k pálení Masarykových obrazů. Chválit první republiku fakt šlo v tý době jenom v hospodě a ještě se člověk musel rozhlídnout, jestli neposlouchá kdovíjaký hajzl.


Byla v ní zvláštní síla, jaká bývá v lidech fyzicky nenápadných. Dnes bych řekl, baba, kolik jí mohlo být? Třicet určitě ne. Baba. Tejrat takovou učitelku pro žáky mého střihu je potěšením.


Proti komunistickému režimu před námi nemluvila, kdo byl hrdina, ať se přihlásí. Bylo z ní leccos cítit. Netroufli jsme se na ni, zlobili jsme v jejích hodinách, ale trochu jinak. Pamatuju si dodnes její zvláštní smutek a klid. Hrozně ráda se smála. Veselý dějepis.


V první lavici, kam občas posazovali darebáky mého typu, jsem se pokusil udělat ohníček, aby nevěděla, byl jsem vůl. Suchý líh, divná bílá kostička, existuje to ještě (?), chytla a taky ňáký blbý papíry, snad noviny, prostě kraviny, všechno to chytlo. Hořela lípa, hořela.


"Žákovskou knížku!""


Kdo tohle nepamatuje, hovno pamatuje. Co zase budu vymejšlet, až se doma fotr zeptá, co to zase bylo, jak si na mě zasedli.


Nenačmárala mi do žákovský knížky nic, jen do mě na chodbě mluvila. Vidím jí před sebou po letech. Plácala žákovskou knížkou do druhé ruky, byla nervózní. Jak bylo jednoduché napsat sdělení rodičům, nahlásit čin ve sborovně. Proč se párat s rošťákem, který ke všemu neměl kádrové materiály úplně čisté? Za ohníček rozdělaný při vyučování se určitě tehdy určitě takovému kvítku dávala trojka z chování. S tou by mě na žádnou střední školu nevzali. Mně, čtrnáctiletému frackovi, to asi bylo fuk, dějepisářce to fuk nebylo. Vrátila mi žákajdu bez poskvrny, nechtěla na mně žádný slib typu, že už budu hodnej. Hodnej při jejích hodinách jsem pak už byl. A že mi to dalo práci...


Zajímavé je, že po letech na mě tehdejší spolužáci vzpomínali jako na uličníka, který při hodině zapálil ruštinu. Nevím, možná hořela i učebnice ruštiny, ale určitě to nebyl žádný protikomunistický odboj.


Na průmyslovku mě vzali s dvojkou z chování, možná i proto, že můj starší brácha tutéž školu absolvoval s vyznamenáním. Profesoři na něj vzpomínali jako na skvělého žáka, těžko jim docházelo, že bratři nemusí být totožní.


Kdyby... Nemám rád slovo kdyby...


Kdyby se paní učitelka zachovala jako správná paní učitelka, asi by mě na žádnou střední školu nepřijali, můj život by se ubíral jiným směrem. Stačilo žákajdou neplácat o druhou ruku a napsat. Zapomenout na syčáka. Jenom mžik.


Docela by mě zajímalo, jestli paní učitelka ještě žije, jak se má, jestli by si vzpomněla na tuhle epizodu.


Nedá mi to, musím napsat její jméno.


Paní učitelka Jakubů. Učila tenkrát dějepis v Praze - Podolí.






Text byl zveřejněný 29.9.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1282 čtenářů, z nichž se 36 líbil. Na blog Týdne byl přesunut 28.10.2010.








BLOG TÝDEN

pátek 18. září 2009

Pohádkový dědeček

má být hodně starý, malinký, vetchý, usměvavý. Kdo se s ním rozdělí o svačinu, dostane od dědečka zvoneček, může třikrát zazvonit a něco si přát.



Tenhle měl na hlavě zmuchlaný tralaláček, málem jsem napsal promaštěný, ale nebudu z něj dělat špindíru. Z obličeje mu trčel špičatý nos, v ruce stejně špičatou hůlku. Buchtu po mně nechtěl, očima i hůlkou propichoval moje dílo, nalepený plakát na Karlově náměstí v Praze:


"To tady teď budou jiný komunisti? Ňáký lepší?"


Co jsem měl odpovědět? Stejně mluvil doma táta. Zíral jsem na něj, přiblble, jiný kukuč nemám. Zachechtal se:


"Lepší komunisti. Aha! To jo!"


Ještě jednou mávnul hůlkou a pomalu odcházel.


Čert mi ho byl dlužný, dědka. Neposlal jsem ho do hajzlu, protože jsem byl vychováván k úctě ke stáří. Jsem už starej, takže si dnes dovolím říct svůj názor dlouhými léty získaný. Mezi blbostí a věkem neplatí přímá ani nepřímá úměra.


Ale je mi 25, mám vztek, prožil jsem půlrok, kdy jsem začal věřit, že komunisti dostali rozum a teď už to bude jenom dobrý. Přijely ruský tanky, poradili nám neklást odpor. Světu jsme sebevědomě dávali najevo, že okupanta vyženeme, protože tu zabloudí, uteče pryč, sundali jsme přece názvy ulic, Prahu jsme polepili plakáty, z Brežněva jsme si dělali prdel. Někde uvnitř jsem cítil, že velmoc sem poslala vojsko a to tu zůstane, s velmocí se nedá vyjednávat, velmoc se musí poslouchat. Zvlášť, když jí celý svět nadává, ale jinak proti ní prstem nehne. Proč taky, kvůli socialismu s lidskou tváří?


Zapalovali jsme svíčky na místě, kde zemřeli lidé, lepili jsme protisovětská hesla. Plakáty, jež jsem roznášel já, byly ošklivé, tištěné v podnikové planografii. Zdravili jsme na nich delegáty mimořádného 14.sjezdu KSČ, kteří se v Praze krkolomně dávali dohromady.


Jaký jiný text a estetické provedení by člověk měl chtít od lidí, kteří výrobu plakátů řídili. Později, za necelé dva roky se z nich stalo zdravé jádro strany, které se náležitě omluvili.


Bezmocný, cítil jsem, že NĚCO se proti okupantům přece musí dělat. A tak jsem rozvěšoval na volných místech velké papírové plachty, nebyl jsem si úplně jistý, že činím cosi potřebného. Odkud přišel ten mrňavý skřet, oblečený ve stylu "První republika"? Začne mektat věci, které se mi nezdály úplně hloupé. Otrávil mě, nejsem žádný hrdina, jsem pitomec. K tomu jsem dospěl cestou z Karláku do Podolí. Tramvaje nejezdily, šel jsem pěšky, poslední plakát už jsem nenalepil. Zůstal v tašce, doma skončil ve skříni, časem jsem na něj zapomněl, přišel mi do ruky až v roce 1990 při úklidu sklepa. Byl hnusný, skončil ve sběru, kam patřil od začátku.


Zatím ale procházím Vyšehradem. Vzpomínám na báťušku Stalina, čumícího na nás z vyretušovaných fotek ze všech učebnic. I soudruh Slánský měl v čítance svoje místo. Netrvalo dlouho a jeho fotku jsme začerňovali tuší, můj soused ho nezačernil, udělal přes něj tlusté čáry.


"To sou mříže, jako, že je zavřenej."


Stalin umřel, Lenin už nebyl v mauzoleu sám. Netrvalo dlouho a kamaráda mu odvezli ke kremelské zdi. Stalin prý dělal chyby. Každý se může mýlit. Jeho hrůzovláda byla pojmenována. Milióny mrtvých měl na svědomí "Kult osobnosti". Sovětský Svaz a s ním tábor míru dostal nového myslitele. Všichni souhlasíme se soudruhem Chruščovem. Ten rozsvítil v hlavách komunistů, neustále něco budujících.


"Teď už se nespleteme!"


Kult osobnosti je pryč, soudruhu Chruščovovi pomníky stavět (a posléze bourat) nebudeme. Mezi lidem se rozšířila fáma, která byla následně vyvrácena. Plynojem na Palmovce nebude sloužit jako busta nového cara.


Jakýpak car, vypadá jako vyžraný kolchozník, svět s ním mluví. Všechno bude jinak. Pár lidí vyloučených z KSČ, že si dovolili vyslovit na schůzi nesouhlas, to je prkotina. Když se kácí les... Komunisti měli svůj demokratický centralismus. Musíme táhnout za jeden provaz, budování socialismu má nějaká pravidla, někdo ho musí řídit, vznikl by jinak chaos.


Ve čtyřiašedesátém se Chruščov rozloučil se sovětskými olympioniky, odjel na dovolenou a sportovce při návratu už vítal Brežněv. Chruščov udělal nějaké chyby, ale teď už to bude dobré, teď už to nepokazíme. Zase to říkali titíž lidé, kterým lid obecný už dlouho nevěřil. Co všichni ti straníci? To byli tak zabednění, že věřili všem obratům? Skutečně všemu věřili nebo byli tak pitomí?


Měl jsem dlouholetého kolegu, hodný člověk, pracovitý, fachman, byl komunista. Když jsem ho nazval komunistou, divně kroutil očima. Oni sami o sobě mluvili jako o stranících, byli v partaji, ale nazývat se komunisty? Ptal jsem se ho, proč platí příspěvky do KSČ, když je mu to k ničemu, proč je u nich, když jim vlastně nevěří?


"Nikdy nevíš. Někdy se to může hodit."


Bylo mi jasno.


V našich zemích se začalo volněji dýchat. Místo Novotného nastoupil Dubček, objevily se nové termíny, obrodný proces, polednová politika. Všechny nové fráze vykřikovali do světa známí lidé, komunisti se na schůzích dušovali, že souhlasí s nově nastoupeným trendem, odhlasovávala se podpora soudruhu Dubčekovi a zbrusu novému Akčnímu programu.


Teď už to bude dobrý.


Dokonce i trochu poškádlit ruského medvěda si obrození komunisté dovolili. Husté obočí soudruha Brežněva se pobaveně naježilo. To nejde, aby vystrkovali růžky protisocialistické živly. Tohle ne, milánkové, pošleme vám na pomoc nějaké vojáčky. Skoro všichni naši komunisti protestovali, protože ústřední výbor taky protestoval.


Tohle všechno mi proběhl hlavou cestou domů. Doma čekal táta, otráveně se šklebil, to se dalo čekat. Sice sám v duchu určitě taky živil malou naději, že by snad... Houby s voctem!


Dědek na Karláku měl pravdu. Žádní "jiní" komunisté nejsou. Někteří byli vyhozeni, protože takový průser nemůže jen tak projít, boj o koryta se nedá pominout, našlo se jich dost, kteří nepřišli k následujícím prověrkám a obrazně zahodili rudou knížku, tím se zřekli výhody být na čele pokroku. Pevná většina ale zůstala a pod praporem komunismu si nasypala popel na hlavu. Odprosili stranu, Sovětský Svaz i sami sebe, pomýlili se, to se může stát. Pokolikáté už? Naposledy, teď už to nemůžeme dělat jinak než dobře.


Ukažte mi člověka, který neměl v hlavě místo mozku sajrajt a ještě tomu cirkusu věřil. Myslím, skutečně věřil. Ne, že opatroval stranickou legitimaci jako vstupenku na žebřík, který vede do výšin, kde se dal budovat osobní blahobyt.


Byl jsem dítě, když nám ve škole vysvětlovali myšlenku komunismu.


Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.


Naprostý blábol. Tohle musel vymyslet někdo, kdo nezná lidskou povahu. Nový člověk, který ví, jaké jsou jeho skutečné potřeby? Spíš uvěřím, že hloupý Honza dřevěným mečem zničí devítihlavého draka jenom proto, že dal pohádkovému dědečkovi poslední buchtu a ten to zařídil.


Ano, často se mi, dědoušek, zjevuje. Dávno na mě špičatou hůlkou nehrozí, ví, že jsem pochopil. Tolik lidí ještě věří, že se tenkrát všechno dělalo dobře. Že bylo jen pár chyb a omylů.


Nerad dávám lidem nálepky, život není tak jednoduchý, aby se každý člověk dal nacpat do označeného šuplíčku. Jestli mi někdo přilepí nálepku antikomunisty, ať si poslouží.


Když ještě doplní přídavné jméno primitivní, jak bývá zvykem, jeho věc, bude mi ctí. Mám jen středoškolské vzdělání technického typu, nikdo mě nenutil k zápočtům a zkouškám z vědeckého komunismu. Za svůj život už jsem dostal jmen...


Pohádkový dědeček určitě existuje, třeba je v nás, ani o tom nevíme.






Text byl zveřejněný 18.9.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1350 čtenářů, z nichž 31 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 28.10.2010.








BLOG TÝDEN