a všechno mohlo být jinak... Malinká, drobounká, ublížit by jí mohl jenom idiot. Určitě by se ráda zúčastňovala všech blbostí, čišelo z ní mládí, ráda by se bavila se svými žáky. Stála však na druhé straně, ona učitelka, my žáci.
Doufám, že ještě dýchá. Nebyla o tolik starší než my. Její rodiče měli kdysi v Podolí koloniál, živnostníci, Kléma Gottwald slíbil, že se na takové nešáhne, pak se nevším, že se šáhlo.
Učila dějepis, v padesátých letech učit dějepis!. Asi by podobně průserovou dobou měly projít všechny dnešní pedagožky, stěžující si na kdovíco. Všimněte si, že proti nim nic nemám.
Matika je jen jedna, matika se učit dá, ale dějepis? Vědí vůbec dnešní učitelé o tom, že se o něčem mluvit nesmí? Co by do učebnic dějepisu chtěli nacpat všelijací inženýři, kteří vědí, co je pro lidstvo nejlepší?
V době, kdy Masaryk bylo slovo sprosté, dokázala tahle osůbka jméno vyslovit, aniž vyzývala k pálení Masarykových obrazů. Chválit první republiku fakt šlo v tý době jenom v hospodě a ještě se člověk musel rozhlídnout, jestli neposlouchá kdovíjaký hajzl.
Byla v ní zvláštní síla, jaká bývá v lidech fyzicky nenápadných. Dnes bych řekl, baba, kolik jí mohlo být? Třicet určitě ne. Baba. Tejrat takovou učitelku pro žáky mého střihu je potěšením.
Proti komunistickému režimu před námi nemluvila, kdo byl hrdina, ať se přihlásí. Bylo z ní leccos cítit. Netroufli jsme se na ni, zlobili jsme v jejích hodinách, ale trochu jinak. Pamatuju si dodnes její zvláštní smutek a klid. Hrozně ráda se smála. Veselý dějepis.
V první lavici, kam občas posazovali darebáky mého typu, jsem se pokusil udělat ohníček, aby nevěděla, byl jsem vůl. Suchý líh, divná bílá kostička, existuje to ještě (?), chytla a taky ňáký blbý papíry, snad noviny, prostě kraviny, všechno to chytlo. Hořela lípa, hořela.
"Žákovskou knížku!""
Kdo tohle nepamatuje, hovno pamatuje. Co zase budu vymejšlet, až se doma fotr zeptá, co to zase bylo, jak si na mě zasedli.
Nenačmárala mi do žákovský knížky nic, jen do mě na chodbě mluvila. Vidím jí před sebou po letech. Plácala žákovskou knížkou do druhé ruky, byla nervózní. Jak bylo jednoduché napsat sdělení rodičům, nahlásit čin ve sborovně. Proč se párat s rošťákem, který ke všemu neměl kádrové materiály úplně čisté? Za ohníček rozdělaný při vyučování se určitě tehdy určitě takovému kvítku dávala trojka z chování. S tou by mě na žádnou střední školu nevzali. Mně, čtrnáctiletému frackovi, to asi bylo fuk, dějepisářce to fuk nebylo. Vrátila mi žákajdu bez poskvrny, nechtěla na mně žádný slib typu, že už budu hodnej. Hodnej při jejích hodinách jsem pak už byl. A že mi to dalo práci...
Zajímavé je, že po letech na mě tehdejší spolužáci vzpomínali jako na uličníka, který při hodině zapálil ruštinu. Nevím, možná hořela i učebnice ruštiny, ale určitě to nebyl žádný protikomunistický odboj.
Na průmyslovku mě vzali s dvojkou z chování, možná i proto, že můj starší brácha tutéž školu absolvoval s vyznamenáním. Profesoři na něj vzpomínali jako na skvělého žáka, těžko jim docházelo, že bratři nemusí být totožní.
Kdyby... Nemám rád slovo kdyby...
Kdyby se paní učitelka zachovala jako správná paní učitelka, asi by mě na žádnou střední školu nepřijali, můj život by se ubíral jiným směrem. Stačilo žákajdou neplácat o druhou ruku a napsat. Zapomenout na syčáka. Jenom mžik.
Docela by mě zajímalo, jestli paní učitelka ještě žije, jak se má, jestli by si vzpomněla na tuhle epizodu.
Nedá mi to, musím napsat její jméno.
Paní učitelka Jakubů. Učila tenkrát dějepis v Praze - Podolí.
Text byl zveřejněný 29.9.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1282 čtenářů, z nichž se 36 líbil. Na blog Týdne byl přesunut 28.10.2010.
BLOG TÝDEN
Doufám, že ještě dýchá. Nebyla o tolik starší než my. Její rodiče měli kdysi v Podolí koloniál, živnostníci, Kléma Gottwald slíbil, že se na takové nešáhne, pak se nevším, že se šáhlo.
Učila dějepis, v padesátých letech učit dějepis!. Asi by podobně průserovou dobou měly projít všechny dnešní pedagožky, stěžující si na kdovíco. Všimněte si, že proti nim nic nemám.
Matika je jen jedna, matika se učit dá, ale dějepis? Vědí vůbec dnešní učitelé o tom, že se o něčem mluvit nesmí? Co by do učebnic dějepisu chtěli nacpat všelijací inženýři, kteří vědí, co je pro lidstvo nejlepší?
V době, kdy Masaryk bylo slovo sprosté, dokázala tahle osůbka jméno vyslovit, aniž vyzývala k pálení Masarykových obrazů. Chválit první republiku fakt šlo v tý době jenom v hospodě a ještě se člověk musel rozhlídnout, jestli neposlouchá kdovíjaký hajzl.
Byla v ní zvláštní síla, jaká bývá v lidech fyzicky nenápadných. Dnes bych řekl, baba, kolik jí mohlo být? Třicet určitě ne. Baba. Tejrat takovou učitelku pro žáky mého střihu je potěšením.
Proti komunistickému režimu před námi nemluvila, kdo byl hrdina, ať se přihlásí. Bylo z ní leccos cítit. Netroufli jsme se na ni, zlobili jsme v jejích hodinách, ale trochu jinak. Pamatuju si dodnes její zvláštní smutek a klid. Hrozně ráda se smála. Veselý dějepis.
V první lavici, kam občas posazovali darebáky mého typu, jsem se pokusil udělat ohníček, aby nevěděla, byl jsem vůl. Suchý líh, divná bílá kostička, existuje to ještě (?), chytla a taky ňáký blbý papíry, snad noviny, prostě kraviny, všechno to chytlo. Hořela lípa, hořela.
"Žákovskou knížku!""
Kdo tohle nepamatuje, hovno pamatuje. Co zase budu vymejšlet, až se doma fotr zeptá, co to zase bylo, jak si na mě zasedli.
Nenačmárala mi do žákovský knížky nic, jen do mě na chodbě mluvila. Vidím jí před sebou po letech. Plácala žákovskou knížkou do druhé ruky, byla nervózní. Jak bylo jednoduché napsat sdělení rodičům, nahlásit čin ve sborovně. Proč se párat s rošťákem, který ke všemu neměl kádrové materiály úplně čisté? Za ohníček rozdělaný při vyučování se určitě tehdy určitě takovému kvítku dávala trojka z chování. S tou by mě na žádnou střední školu nevzali. Mně, čtrnáctiletému frackovi, to asi bylo fuk, dějepisářce to fuk nebylo. Vrátila mi žákajdu bez poskvrny, nechtěla na mně žádný slib typu, že už budu hodnej. Hodnej při jejích hodinách jsem pak už byl. A že mi to dalo práci...
Zajímavé je, že po letech na mě tehdejší spolužáci vzpomínali jako na uličníka, který při hodině zapálil ruštinu. Nevím, možná hořela i učebnice ruštiny, ale určitě to nebyl žádný protikomunistický odboj.
Na průmyslovku mě vzali s dvojkou z chování, možná i proto, že můj starší brácha tutéž školu absolvoval s vyznamenáním. Profesoři na něj vzpomínali jako na skvělého žáka, těžko jim docházelo, že bratři nemusí být totožní.
Kdyby... Nemám rád slovo kdyby...
Kdyby se paní učitelka zachovala jako správná paní učitelka, asi by mě na žádnou střední školu nepřijali, můj život by se ubíral jiným směrem. Stačilo žákajdou neplácat o druhou ruku a napsat. Zapomenout na syčáka. Jenom mžik.
Docela by mě zajímalo, jestli paní učitelka ještě žije, jak se má, jestli by si vzpomněla na tuhle epizodu.
Nedá mi to, musím napsat její jméno.
Paní učitelka Jakubů. Učila tenkrát dějepis v Praze - Podolí.
Text byl zveřejněný 29.9.2009 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 1282 čtenářů, z nichž se 36 líbil. Na blog Týdne byl přesunut 28.10.2010.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat