Pecka

PECKA

Krásné české slovo. Tolik významů má. Já vím, o češtině sem píše skutečný odborník. Ale proč si trošku nezafušovat?



Sedí jako pecka! To o mně říkávali v dětství. Nemohl jsem jinak. Jakmile jsem přestal být peckou, přicházel průšvih.


"Neseď jako pecka!"


za chvíli:


"Kruci, už si dřepni na prdel."


Rodičům se človíček nezavděčí.


Bydlím v Podolí, v bytě, v němž jsem se narodil. Tehdy, hrozně dávno, nebyly ještě Žluté lázně "OUTŮ". Určitě se v nich nestřílely ohňostroje. Dnes, to jsou ale rány, vlastně, pecky. Zřejmě je třeba vystřílet všechno střelivo, všechny rachejtle, aby konečně nastala krize a bylo na co nadávat. Anebo jsem už trapně starej? Jak rád jsem kdysi ohňostroje sledoval, těšili jsem se na ně dlouho předem.


Spadnu z kola, praštím se, to je pecka. Fotbalista málem přerazí tyč, to byla pecka. Dobrej film je pecka, knížka, divadlo taky, holka by zase pecku mohla mít. Jistě, kluk rovněž, to mi tolik nevadí, je fajn, má-li někdo větší pecku než já.


Peckovitého ovoce roste fůra druhů, komunisti si jedno dali dokonce jako svůj symbol. Vyměnili nářadí dělníků a rolníků za třešně. Švestky má někdo ve znaku? Letos byla tak skvělá úroda švestek. V alejích mi chvílemi připadalo, že jsem na kongresu ODS.


Bude hodně slivovice! A bude dražší. Protože, je-li něčeho málo, tak se cena zvedá, je-li něčeho moc, tak taky, aby nenastal v hlavách občanů zmatek.


Za dob hlubokého komunistického blaha bylo snazší sehnat meruňky (bacha, oranžové ovoce!) než mandle. Meruňkové pecky se nechaly uschnout, doma po večerech, místo draní peří, jsme na prkýnkách pecky rozbíjeli, ty pecičky uvnitř byly prý jedovaté, ale my to používali místo mandlí. Mám strach, jestli se tohle nepodepsalo na mém intelektu.


Městečko a hrad Pecka leží v nádherné krajině v Podkrkonoší. Líp se mi vyslovuje Český ráj, ale škatulkáři, kteří musí mít v životě všechno přesně zařazené, mi vysvětlí, že mi ke znalostem České země mnoho chybí. Záleží na tom?


Tropím si šprťouchlata z pořádkumilovných a sám mám všechny svoje výlety za půlstoletí, přesně zdokumentované, samozřejmě převedené do digitálního tvaru, to jsem se v roce 1995 učil zvládat svůj první computer. A computer všechno sám vyhledá.


Přes Pecku jsem cestoval pětkrát. Pracovní cesty naopak vedené nikde nemám, tak jsem tudy někdy mohl cestovat i za prací. Srdce se zastaví, vidíme-li místo s impozantním hradem, z kopce za Vidonicemi. Uvidět odtud Pecku je pecka! Neapol bledne.


Ve výběru míst, kam chci cestovat, nemám žádný systém. Prdne mi v kouli, tam prostě musím. Někde něco zaslechnu, vzpomenu si na blbost a zjišťuji možnosti ubytování, pod širákem spávám už jen zřídka.


Začátkem sedmdesátých let existoval dálkový pochod Za ctnostmi a neřestmi. Z Lomnice nad Popelkou do Kuksu. Ne, že bychom hledali své ctnosti, kdesi poztrácené. Po padesáti kilometrech pěšího putování jsme shlédli známé sochy Matyáše Brauna. Přiznávám po letech, že při těchto vytrvaleckých akcích byla poznávací činnost silně potlačována na úkor sportovního výkonu. Peckou jsme obvykle jen proletěli. Ne, že bych byl úplný kulturní barbar, ale nedá se vidět všechno. Krajina, hospody, památky, teď už na nohy nemůžu, tak jsem chytrej.


Sochy v Kuksu jsme tenkrát prohlídli, názvy ctností a neřestí jsme si museli přečíst, nepoznali jsme je, hned na ně zapomněli. Jak typické pro mou paměť, že si na místo cíle vzpomenu. U malé, přikrčené hospody.


Do Jaroměře mi kolo z Prahy dovezou vlakem, do Pecky se dostanu. Jedu přes Kuks. Naposledy jsem tu byl před 36 lety. Na hospodu jsem si vzpomněl, třeba už není, nebo je předělaná. Někdy zůstávají věci na svém místě. Zázrak. Sjíždím dolů kolem hospitalu a vidím ji, je tam... Ještě víc přikrčená, jakoby měla strach, otlučená. Pivo za 15 a tlačenka s cibulí a octem, výborný chleba k tomu. Jak krátká může být cesta od Matyáše Brauna k tlačence.


V Kuksu je vše na svém místě



Jak tak jedu sám po kraji, rád si popovídám s lidmi. Hostinský tady obsluhuje hosty právě 36 let. Je možné, že mi tenkrát natočil pivo tenhle mladý kluk. V místnosti tehdy asi nebyla televize, výherní automat, chlaďák s kofolou. Příjemná přestávka. Mým cílem je ale Pecka.

Milý, čisťounký kempík za městečkem, spojený s koupalištěm. Pěkné chatičky, mám stan, dostal jsem ho před lety od kolegů k šedesátinám. Často se takovým tatíkům dává sekačka na trávu, aby se v důchodu neflákali a připravili pěkný anglický trávník. O mé osobě usoudili, že bude lepší, když zalezu do stanu a nebude na mě vidět. V malém, skoro příručním, kempu nebývá v září narváno, ani v hezkém počasí. Smutný na nedostatku hostů je to, že se zavírá hospoda moc brzy a já si čtu pod lampou, skoro jako Gottwald, který takhle četl a čím on se pak stal?


Mám čas i na přemítání. Pecku kdysi zvelebil český cestovatel, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, kterému v roce 1621 kat Mydlář uťal na Staromáku hlavu a Pecku zdědil Valdštejn. Nenechal si ji dlouho, rok, možná se bál ducha popraveného. Jiná doba, jiný mrav. Jeden z našich dělnických prezidentů, Antonín Novotný už tak háklivý nebyl. Porcelánový servis, který byl k mání poté, co se ze spolubojovníka Slánského stal ničema, se v rodině Novotných používal, dokonce byl vystavený, aby návštěvy viděly. Se servisem se svezlo i povlečení, představa že prezident v noci leží v... Vtip? Drb? Prý pravda, pravdoucí.


Novotného nikdo asi dávat za vzor nebude. Označit ho za lumpa nebude nijak přehnané. Jen mě zarazilo, že po nuceném odchodu z politiky vrátil do stranické pokladny několik desítek tisíc korun. Představuju si dnešní pány poslance, rudé, oranžové, modré, žluté s fialovýma puntíčkama, jak vrací, co jim zbylo z cestovních náhrad. Lidi sveřepě trvající na bezplatném používání MHD, přestože v ní nejezdí.


Tři noci považuji za ideální dobu, pobýt v pěkném místě. Dá se v klidu projet okolí. Nádherné babí léto, jak už takové letos je. Borovnice, Hostinné, Horka u Staré Paky, Nová Paka s výborným obědem (U Stránských), Kalná Horní i Dolní, výhledy na krkonošskou Černou horu. Hrad Kumburk, výletní hostinec Na Klepandě, kdykoliv jsem tu byl, bylo zavřeno. I letos. Jak rád bych o nich napsal něco pěkného.


Hora (kopec?) Tábor. K rozhledně přibyl další stožár, postavený, abychom si mohli posílat důležité zvěsti, legrační fotografie. Svět je daleko veselejší než za mého mládí. Vyfotím se sám v lese, u hezké borovice, a sebe sama usměvavého, pošlu milované osobě, způsobím jí potěšení.


Sedlem mezi Táborem a Kumburkem vede hlavní silnice, dokonce i železniční trať, tu by tu nikdo nehledal.. Ploužnice se obec jmenuje. Ta krásná hospoda tu určitě nebývala. Byl jsem najedený z Nové Paky, blížila se bouřka, pivem se nic nezkazí. Krásná roubená chalupa a v ní dobroty. Kynuté borůvkové knedlíky, kdo je dnes uvaří?

PLOUŽNICE

Pingl zřejmě odhadl, že jsem typ, který by se dal ukecat, mával jídelníčkem, jestli jsem si přece jenom nerozmyslel... Chtěl jsem mu udělat radost, aspoň kafe si poručil. Zaplatil jsem, zvedl se a on přiběhl rozzářený, že začíná pršet. Jen pár kapek, tak jsem ho zklamal, ale jestli se sem ještě někdy dostanu, určitě si našetřím hlad a udělám mu radost.


Do Lomnice nad Popelkou jsem rád jezdil, měli jsme tu pár kamarádů, kde je jim konec? Táta tady za první republiky býval, vzpomínal, měl doma fotky s holkama, ne nahatýma, aby si někdo nemyslil... Mámu jsem na nich nenašel, ona ty fotky nemilovala, neničila mu je, to ne, ale lezly jí na nervy. Brali se v jiné Lomnici, nad Lužnicí, tam jsou spíš rybníky než kopce.


Svatba, nemůžu pominout. Kemp byl prázdný, jednu noc jsem byl jediný host. Ale na sobotu, kdy jsem odjížděl domů, byla plánavaná svatba. Už v pátek rozvěšovala mládež balónky, pokřikovala, popíjela, starší hosté přišli asi až v den svatební. Sedl jsem si do hospody a pozoroval je. Trochu lítosti, že mezi ně nepatřím. Jim bylo fuk, proč tu jsem, jak z jiného světa. Mladé holky už se pár let na mě usmívají, snad už ve mně vidí dědečka, přiblble se usmívajího, který nemůže ublížit, ani kdyby chtěl. Jsou na mne milé.


Bývám po výletech dost unavený, usnu i s cirkulárkou, drnčící mi u hlavy. Takže hluční mladí mi dělali při usínání kulisu, jako by hrály jemné smyčce na dobrou noc. Jsem starej, nedokážu ve stanu spát celou noc, aniž bych musel za potřebou. Napadlo mě, co si v noci dát s tou společností panáka? Pustil jsem myšlenku z hlavy, patřím už jinam a kdyby se jim manželství nevyvedlo, mohlo by je napadnout, že za to může ten starej volezlej pupkáč, kterýho nikdo nezval a přesto se tam motal. Nosičem smůly bych být nechtěl.


Déšť prý naopak přináší štěstí. Nepršelo jim, ale určitě je to jen pověra. Snad se jim bude dařit. Prožil jsem pár pár hezkých dnů, na mizinu jsem nepřišel. Ten kraj je pro našince cenově příjemnější. Snad zase někdy...


Další fotky zde






BLOG TÝDEN