Veteráni

Bydlím na rušné ulici. Na hukot aut jsem si zvykl, v sobotu a v neděli to bývá lepší. Dnes ne. Jakási muzika je slyšet. Nafukovací bránu postavili, policajti se tu motaj, čtyřproudou silnici šipkami a zábranami předělali, co to tu bude za bordel? Otevřu okna a slyším jazz, snad tu budou hrát. Ale ne, to je hlas Louise Armstronga. Ten už by nemohl zpívat u nás na ulici, ani kdyby to bylo jeho přání. Z Armstrongů snad jedině Lance, ten zas jezdí na kole, třeba ani zpívat neumí. Hudba je reprodukovaná.Podívám se, stejně musím pro chleba, brambory a pivo. Nejzákladnější potraviny.

Veteráni se řadí! Vyfešákované vozíčky z minulého století (pořád si nemůžu zvyknout říkat o dvacátém století minulé, brzy budu minulý i já). Hrdí majitelé, na hlavě kožené kukly sedí na smrdících a řvoucích strojích, které jsou o tolik sympatičtější než dnešní plechoví miláčci se všemi možnými filtry, kteří si jsou tolik podobní.

Sám jsem si za celý život ani nepořídil řidičský průkaz, ale na veterány se dívám rád. Vidím v nich rozmanitost, jejich tvůrci chtěli vytvořit věc nejen užitečnou, ale i hezkou. Dnešní auta jsou stejná jako doba, do které se tolik těšíme. Hlavně, aby byla konkurence, na dohled nad tím jsou vytvořené celé úřady, určitě sídlí ve skleněných barácích, které stavěly různé firmy, ale jsou na jedno brdo. Globální konkurence funguje. Všechno se řítí do stejna.

Nechám filozofie. Ani lahváče neuložím na místo, beru foťák a cvakám. Nadávám tu na globalizaci, ale nacvakal jsem přes 80 fotek, hodně jich vyhodím, stará výborná Praktica by sežrala 2 kinofilmy a neměla zoom, musel bych na ulici, tady mi překážely jen kytky na okně. Udělám jeden krok, připnu foťák ke kabelu a už vidím veterány na obrazovce. Jen v jedné chvíli mě mrzelo, že jsem nebyl dole, u aut. Tehdy, když řidič hodně starého auťáku držel u ucha mobil a hovořil. To by byla moc pěkná fotka.

Připadá mi, že mnohá auta ani mezi veterány nepatří, vždyť tohle jezdilo za mého mládí, tohle zas pamatuju jako kluk. Kolik nám mohlo být? Deset? Vsázeli jsme se, kdo přeběhne blíž před jedoucím autem. Povedlo se mi to tenkrát hodně blízko, řidič stačil zastavit, vyletět z auta, chytit mě a pořádně mi nafackovat. Ještě přihlížel známý mého táty, takže facky pokračovaly i doma. Myslím si dnes, že v takovém případě to byl naprosto adekvátní trest, ať si dnešní psychologové říkají, co chtějí.

Skoro šedesát let to je, vždyť jsem vlastně veterán. Můžu si čumět do zrcadla sebevíc, ta auta veteránská mi připadají větší fešáci než moje "maličkost".

A ty fotky jsou tady!