važte si života! Názor, ke kterému jsem se dopracoval již dávno. Bál jsem se ho říkat nahlas, nechtěl jsem být ubit staršími, protože obecně máme mít úctu ke stáří. Teď jsem jeden z vás, penzisti, bijte mě, co se do mě vejde!
Duše malého dítěte je sice složitá, ale jejich vnímání je jednodušší a těžko pochopí život se všemi odbočkami, slepými cestami, omyly, hledáním. Mezi námi, chápeme tohle všechno my, dospělí? Kdo rozumí do písmenka životu? Tomu člověku se raději vyhnu, je domejšlivej. Dítě potřebuje boj dobra se zlem, těžko chápe, že tamhleten děda od vedle se hezky usmívá, dělá legrační ksichty, ale když byl mladší, co neviděl, neukrad, mlátil manželku, až od něj utekla. Nechme děti jejich pohádkám. Než se nadějou, pojedou v tom s námi.
Je to chvilka, co jsme byli mladí, poslouchali rodiče, pedagogy, chodili pěkně oblíkaní, ne jako ty dnešní maškary, zdravili starší, sprosté slovo z nás nevypadlo, pomáhali, kde se dalo. Kázeň byla pro nás zákonem.
Že bychom v tramvaji nepouštěli sednout babičky a dělali, že spíme? Že bychom naskakovali do tramvaje za jízdy, že bychom tajně pokuřovali v parku za školou a k tomu popíjeli odporné ovocné víno za 8 korun litr a přitom prohlíželi usmolené hanbaté fotky, jejichž nabídka byla tehdy mizerná? Že bychom lhali ostošest, doma, ve škole, kamarádům, vznikajícím a zanikajícím láskám? O tom nic nevím.
Fuj, jak se nám naši potomci podobají.
Naše děti vychovala doba, učitelé, televize, internet, na nás to, prosím, neházejte! Jsou mladí rozmazlení? Proč asi? Věčný spor mezi generacemi, všechno se opakuje, jen v jiných reáliích.
Dnešní mládež je zkažená, zatím co my jsme kdysi prováděli nevinné hloupůstky, byli jsme mladí, chtěli jsme se bavit, vyrostli jsme z toho, dostali rozum, a jací z nás byli pašáci. Zestárli jsme a proto by nám měla být prokazována náležitá úcta.
Nechám stranou hříchy mládí. V dospělém věku jsem potkával lidi různých povah. Zloděje, lháře, kariéristy, podrazáky, podvodníky, komouše a to ještě nevím, jaké vlastnosti by napařili vrstevníci mojí osobě. Proti komunistické zvůli jsme většinou ani nepípli, když slyším historky, jak jsme jim dělali naschvály, mám pocit, že jsem žil v jiné zemi. Bože, to bylo hrdinů! Za dva obložené chlebíčky a pivo jsme se cpali u vchodu na slavnostní schůzi ROH, málem jsme zašlápli prťavou soudružku. Taky aby nás viděl starej (soudruh vedoucí), ten by měl kecy. Úctu bychom chtěli za svoje šediny a pleše, pupky, tlusté zadky?
Kam se poděli všichni ti lumpové? Zmoudřeli? Ale prdlajs, jsou mezi námi, mnohdy káží mladé generaci bludy, jak v osmašedesátým chtěli dát socialismu lidskou tvář, sami sobě věří, jsou uražení, že jsou mladým k smíchu. Ti jsou hodni úcty pro svůj věk? Nerad cituji Jana Wericha, protože polovinu známých chytrostí nikdy neřekl. Řekl ale něco v tom smyslu, že mladý pitomec bude jednou starým pitomcem. S tím se dá souhlasit, jen jsem trochu opatrný, než někoho označím za pitomce. Je totiž téměř jisté, že si on myslí totéž o mně. Tvrzení proti tvrzení. Na takových sporech advokáti často vydělávají majlant.
Jsem relativně zdravý, ale je mnoho stejně starých, kteří to štěstí nemají. Těm by se mělo pomáhat, ne proto, že jsou staří, ale proto, že jsou slabší, pomoc potřebují.
Bydlel v naší ulici soudruh, jeden z těch, kteří pozorovali, jestli jsou všechna okna řádně vyzdobená, jestli vedle našeho praporu nechybí prapor rudý. Na vysokou funkci, myslím, nedosáhl, lokaj věrně sloužící vrchnosti. Kdo mohl, raději se mu vyhnul. Takový mohl být i nebezpečný. Patřil jsem mezi kluky, kteří museli pořád něco provádět, špatného i dobrého. Blbli jsme s mičudou, občas dělali kravál, i okno někdy zařvalo, co všechno desetiletý kluk dokáže... Trestem bylo, že jsem nesměl ven s klukama řádit a musel se doma učit. V současnosti by byl asi největší trest holomka vyhnat ven, od počítače.
Dobře se pamatuju, jak na nás onen bolševíček řval, že jsme parchanti reakcionářský, bydleli jsme v domě, který kdysi postavilo družstvo knihtiskařů, a on považoval všechny typografy za nepřátelskou pakáž.
Byla to naprostá volovina, protože mezi zaměstnanci tiskáren bylo podobné procento těch, kteří se dali ke komunistům, jako v celé společnosti. Je mi trochu záhadou, že můj táta, bez maturity, jen vyučený, levičák, tak brzy po roce 1948 pochopil, o co jde. Jako puncovaný reakcionář pak doma glosoval jednání svých kolegů a poškleboval se jim, dokonce i před svými syny. Co dělali za první republiky, co za okupace, co dnes. Měl paměť, která nám často chybí. Škoda, že jsem se později často choval zcela jinak.
Ještě nedávno jsem toho soudruha vídal, zestárnul, zemřela mu žena, byl mírně zanedbaný, chodil po ulici bez zájmu. Kdyby někde upadl, bylo mu špatně, pomohl bych mu nebo zavolal pomoc. Cítil bych ale úctu? Protože je starej? Stáří není zásluha, stejně jako mládí. Pomůžu mladému klukovi s nohou v sádře, ženě v požehnaném stavu. Ne proto, abych ukázal, jak jsem lidskej, ale jsem v tom okamžiku silnější.
Léta mi trvalo, než jsem pochopil. Život nám byl dán a my ho tak často prohospodaříme. Nejen v hospodách.
Vadí mi dělení na staré a mladé. Cítím se být stále člověkem, který má své touhy, své prožitky, nechci být odložený do nějakého klubu seniorů a přiblble se koukat na debilní seriály, nebo poslouchat přednášky na téma, jak být nemocný a vědět o své nemoci úplně všechno. Mají-li takoví dobře informovaní dědkové či babky rýmu, dobře vědí, jaký vir to způsobil. Jak se mu ale vyhnout, hajzlovi, když není vidět? Osobně ho zaháním grogem, ale chytrý docent mě poučí, že alkohol není to pravé. Úplně člověku zkazí radost a chvíli váhám, než si uvědomím, že jsem často byl s poslušností na štíru, přece se nebudu na stará kolena polepšovat.
Ve skrytu duše věřím, že nikdy neskončím v zařízení, kde budou jen samí důchodci. Chtěl bych mít to štěstí, jako měli mí rodiče. Přání je jedna věc, skutečnost může být jiná. A tak, v rámci možností, žiju. Dokud to jde, musí se chodit mezi lidi, vzít si růžové brýle a kašlat na zbytečné debaty, jestli bylo dřív líp, jestli dnešní politici jsou větší svoloč, než byli komunisti. Stejně se nedohodnem. Osobně se mi na socialismu líbilo jedině to, že jsem byl mladej.
Na spoustu činností, které jsem provozoval, už nemám sílu, všechno mi tak strašně dlouho trvá, kde jsou doby, kdy jsem ráno za půl hodiny stihl hygienu i snídani. Je toho tolik krásného na světě. Neměl jsem za mlada čas na prkotiny, musel jsem živit rodinu, spousta povinností na mě hrozila prstem, kupoval jsem knížky, které jsem neměl čas přečíst, gramofonové desky, do jejichž přehrávání řvaly děti. Ty prkotiny bývají tak pěkné, je čas se pozastavit a trošku si je užít.
Vmísit se do davu lidí různých věkových kategorií a být jedním z nich, navštěvovat kina, divadla, usmívat se udiveným pohledům mladých, co ta vykopávka tu dělá? Že nesedí doma na zadku. Nechce se mi dřepět v bytě a koukat do blba (nemám na mysli zrcadlo). Ukazovat se, přestože pohled na mne není zrovna povzbudivý, lidi jsou zvyklí z akčních filmů a horrorů na horší zrůdy, přežijou i mě.
Jak je příjemný udivený pohled mladého děvčete, kterému přidržím dveře a dám mu přednost. Ženu prostě pouštím, mladou či starou, feministky prominou, ale tak mě vychovali. Někdy dám přednost i chlapovi, když to už jinak nejde. Ta udivená holka se na mě trochu nechápavě usměje a já chci věřit, že nevidí jen divného senila, ale že mně, či někomu podobnému, pomůže, povzbudí, až bude třeba.
Nedávno jsem viděl v televizi pořad s cestovatelem inženýrem Miroslavem Zikmundem. Překročil devadesátku, myšlenky v hlavě má srovnané, fyzicky není zchátralý. Tyhle věci jsou od Pána Boha, ať už na něj věříme, či ne. Já si toho pána nesmírně vážím, ne proto, že je starý, ale protože hodně dokázal. Neblafe o tom, jaký byli s Hanzelkou frajeři, uvědomuje si, že by mnoho věcí dělal úplně jinak a nestydí se o tom mluvit. Je nad věcí. A spolupracuje s mladými.
Nerad radím, šedesát mi sice bylo, v Rusku jsem nebyl, ale necítím se být moudrým rádcem. Pořád toho ještě tolik nevím a mám dojem, že už se to nestihnu dozvědět. Ne stáří, ale života si važte! Mějte úctu k lidem, kteří něco dokázali, ať je jim třicet nebo osmdesát. Nemyslím tím světový věhlas, mám na mysli drobnosti, ze kterých se život skládá, bez kterých se nedá žít.
Doba takovým názorům nepřeje? Důležité je, kolik kdo vydělá, kolik kdo utratí? Vykašleme se na to. Někdy je důležitější kytka za oknem, kterou bych měl zalít místo mlácení do klávesnice.
Mimochodem, všiml si někdo skutečnosti, kolik kytek přibylo v oknech bytů za uplynulých dvacet let? Hezké, co?
BLOG TÝDEN
Duše malého dítěte je sice složitá, ale jejich vnímání je jednodušší a těžko pochopí život se všemi odbočkami, slepými cestami, omyly, hledáním. Mezi námi, chápeme tohle všechno my, dospělí? Kdo rozumí do písmenka životu? Tomu člověku se raději vyhnu, je domejšlivej. Dítě potřebuje boj dobra se zlem, těžko chápe, že tamhleten děda od vedle se hezky usmívá, dělá legrační ksichty, ale když byl mladší, co neviděl, neukrad, mlátil manželku, až od něj utekla. Nechme děti jejich pohádkám. Než se nadějou, pojedou v tom s námi.
Je to chvilka, co jsme byli mladí, poslouchali rodiče, pedagogy, chodili pěkně oblíkaní, ne jako ty dnešní maškary, zdravili starší, sprosté slovo z nás nevypadlo, pomáhali, kde se dalo. Kázeň byla pro nás zákonem.
Že bychom v tramvaji nepouštěli sednout babičky a dělali, že spíme? Že bychom naskakovali do tramvaje za jízdy, že bychom tajně pokuřovali v parku za školou a k tomu popíjeli odporné ovocné víno za 8 korun litr a přitom prohlíželi usmolené hanbaté fotky, jejichž nabídka byla tehdy mizerná? Že bychom lhali ostošest, doma, ve škole, kamarádům, vznikajícím a zanikajícím láskám? O tom nic nevím.
Fuj, jak se nám naši potomci podobají.
Naše děti vychovala doba, učitelé, televize, internet, na nás to, prosím, neházejte! Jsou mladí rozmazlení? Proč asi? Věčný spor mezi generacemi, všechno se opakuje, jen v jiných reáliích.
Dnešní mládež je zkažená, zatím co my jsme kdysi prováděli nevinné hloupůstky, byli jsme mladí, chtěli jsme se bavit, vyrostli jsme z toho, dostali rozum, a jací z nás byli pašáci. Zestárli jsme a proto by nám měla být prokazována náležitá úcta.
Nechám stranou hříchy mládí. V dospělém věku jsem potkával lidi různých povah. Zloděje, lháře, kariéristy, podrazáky, podvodníky, komouše a to ještě nevím, jaké vlastnosti by napařili vrstevníci mojí osobě. Proti komunistické zvůli jsme většinou ani nepípli, když slyším historky, jak jsme jim dělali naschvály, mám pocit, že jsem žil v jiné zemi. Bože, to bylo hrdinů! Za dva obložené chlebíčky a pivo jsme se cpali u vchodu na slavnostní schůzi ROH, málem jsme zašlápli prťavou soudružku. Taky aby nás viděl starej (soudruh vedoucí), ten by měl kecy. Úctu bychom chtěli za svoje šediny a pleše, pupky, tlusté zadky?
Kam se poděli všichni ti lumpové? Zmoudřeli? Ale prdlajs, jsou mezi námi, mnohdy káží mladé generaci bludy, jak v osmašedesátým chtěli dát socialismu lidskou tvář, sami sobě věří, jsou uražení, že jsou mladým k smíchu. Ti jsou hodni úcty pro svůj věk? Nerad cituji Jana Wericha, protože polovinu známých chytrostí nikdy neřekl. Řekl ale něco v tom smyslu, že mladý pitomec bude jednou starým pitomcem. S tím se dá souhlasit, jen jsem trochu opatrný, než někoho označím za pitomce. Je totiž téměř jisté, že si on myslí totéž o mně. Tvrzení proti tvrzení. Na takových sporech advokáti často vydělávají majlant.
Jsem relativně zdravý, ale je mnoho stejně starých, kteří to štěstí nemají. Těm by se mělo pomáhat, ne proto, že jsou staří, ale proto, že jsou slabší, pomoc potřebují.
Bydlel v naší ulici soudruh, jeden z těch, kteří pozorovali, jestli jsou všechna okna řádně vyzdobená, jestli vedle našeho praporu nechybí prapor rudý. Na vysokou funkci, myslím, nedosáhl, lokaj věrně sloužící vrchnosti. Kdo mohl, raději se mu vyhnul. Takový mohl být i nebezpečný. Patřil jsem mezi kluky, kteří museli pořád něco provádět, špatného i dobrého. Blbli jsme s mičudou, občas dělali kravál, i okno někdy zařvalo, co všechno desetiletý kluk dokáže... Trestem bylo, že jsem nesměl ven s klukama řádit a musel se doma učit. V současnosti by byl asi největší trest holomka vyhnat ven, od počítače.
Dobře se pamatuju, jak na nás onen bolševíček řval, že jsme parchanti reakcionářský, bydleli jsme v domě, který kdysi postavilo družstvo knihtiskařů, a on považoval všechny typografy za nepřátelskou pakáž.
Byla to naprostá volovina, protože mezi zaměstnanci tiskáren bylo podobné procento těch, kteří se dali ke komunistům, jako v celé společnosti. Je mi trochu záhadou, že můj táta, bez maturity, jen vyučený, levičák, tak brzy po roce 1948 pochopil, o co jde. Jako puncovaný reakcionář pak doma glosoval jednání svých kolegů a poškleboval se jim, dokonce i před svými syny. Co dělali za první republiky, co za okupace, co dnes. Měl paměť, která nám často chybí. Škoda, že jsem se později často choval zcela jinak.
Ještě nedávno jsem toho soudruha vídal, zestárnul, zemřela mu žena, byl mírně zanedbaný, chodil po ulici bez zájmu. Kdyby někde upadl, bylo mu špatně, pomohl bych mu nebo zavolal pomoc. Cítil bych ale úctu? Protože je starej? Stáří není zásluha, stejně jako mládí. Pomůžu mladému klukovi s nohou v sádře, ženě v požehnaném stavu. Ne proto, abych ukázal, jak jsem lidskej, ale jsem v tom okamžiku silnější.
Léta mi trvalo, než jsem pochopil. Život nám byl dán a my ho tak často prohospodaříme. Nejen v hospodách.
Vadí mi dělení na staré a mladé. Cítím se být stále člověkem, který má své touhy, své prožitky, nechci být odložený do nějakého klubu seniorů a přiblble se koukat na debilní seriály, nebo poslouchat přednášky na téma, jak být nemocný a vědět o své nemoci úplně všechno. Mají-li takoví dobře informovaní dědkové či babky rýmu, dobře vědí, jaký vir to způsobil. Jak se mu ale vyhnout, hajzlovi, když není vidět? Osobně ho zaháním grogem, ale chytrý docent mě poučí, že alkohol není to pravé. Úplně člověku zkazí radost a chvíli váhám, než si uvědomím, že jsem často byl s poslušností na štíru, přece se nebudu na stará kolena polepšovat.
Ve skrytu duše věřím, že nikdy neskončím v zařízení, kde budou jen samí důchodci. Chtěl bych mít to štěstí, jako měli mí rodiče. Přání je jedna věc, skutečnost může být jiná. A tak, v rámci možností, žiju. Dokud to jde, musí se chodit mezi lidi, vzít si růžové brýle a kašlat na zbytečné debaty, jestli bylo dřív líp, jestli dnešní politici jsou větší svoloč, než byli komunisti. Stejně se nedohodnem. Osobně se mi na socialismu líbilo jedině to, že jsem byl mladej.
Na spoustu činností, které jsem provozoval, už nemám sílu, všechno mi tak strašně dlouho trvá, kde jsou doby, kdy jsem ráno za půl hodiny stihl hygienu i snídani. Je toho tolik krásného na světě. Neměl jsem za mlada čas na prkotiny, musel jsem živit rodinu, spousta povinností na mě hrozila prstem, kupoval jsem knížky, které jsem neměl čas přečíst, gramofonové desky, do jejichž přehrávání řvaly děti. Ty prkotiny bývají tak pěkné, je čas se pozastavit a trošku si je užít.
Vmísit se do davu lidí různých věkových kategorií a být jedním z nich, navštěvovat kina, divadla, usmívat se udiveným pohledům mladých, co ta vykopávka tu dělá? Že nesedí doma na zadku. Nechce se mi dřepět v bytě a koukat do blba (nemám na mysli zrcadlo). Ukazovat se, přestože pohled na mne není zrovna povzbudivý, lidi jsou zvyklí z akčních filmů a horrorů na horší zrůdy, přežijou i mě.
Jak je příjemný udivený pohled mladého děvčete, kterému přidržím dveře a dám mu přednost. Ženu prostě pouštím, mladou či starou, feministky prominou, ale tak mě vychovali. Někdy dám přednost i chlapovi, když to už jinak nejde. Ta udivená holka se na mě trochu nechápavě usměje a já chci věřit, že nevidí jen divného senila, ale že mně, či někomu podobnému, pomůže, povzbudí, až bude třeba.
Nedávno jsem viděl v televizi pořad s cestovatelem inženýrem Miroslavem Zikmundem. Překročil devadesátku, myšlenky v hlavě má srovnané, fyzicky není zchátralý. Tyhle věci jsou od Pána Boha, ať už na něj věříme, či ne. Já si toho pána nesmírně vážím, ne proto, že je starý, ale protože hodně dokázal. Neblafe o tom, jaký byli s Hanzelkou frajeři, uvědomuje si, že by mnoho věcí dělal úplně jinak a nestydí se o tom mluvit. Je nad věcí. A spolupracuje s mladými.
Nerad radím, šedesát mi sice bylo, v Rusku jsem nebyl, ale necítím se být moudrým rádcem. Pořád toho ještě tolik nevím a mám dojem, že už se to nestihnu dozvědět. Ne stáří, ale života si važte! Mějte úctu k lidem, kteří něco dokázali, ať je jim třicet nebo osmdesát. Nemyslím tím světový věhlas, mám na mysli drobnosti, ze kterých se život skládá, bez kterých se nedá žít.
Doba takovým názorům nepřeje? Důležité je, kolik kdo vydělá, kolik kdo utratí? Vykašleme se na to. Někdy je důležitější kytka za oknem, kterou bych měl zalít místo mlácení do klávesnice.
Mimochodem, všiml si někdo skutečnosti, kolik kytek přibylo v oknech bytů za uplynulých dvacet let? Hezké, co?
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat