Tosca

Je to tak strašně dávno, začátkem sedmdesátých let (minulého století), kdy jsme měli s budoucí manželkou předplatné do Národního divadla. Každý měsíc představení. Vadilo jediné, program určuje divadlo a tak vedle dobrých věcí jsme někdy museli přežít i srágory, myslím, že jsme dokonce i nějaký bolševický skvost nechali propadnout.

Změnili jsme předplatné jen na operní program, kde zásahy komunistické moci nemohly tolik vadit. Jít na operu znamenalo vykoupat se, obléci čistou košili, vzít si kravatu a oblek. Už tohle znamenalo něco mimořádného. Zaměstnání zeměměřiče i turistický koníček mě navlékaly spíš do svetrů.

Dlouho jsme byli předplatiteli. Rodily se nám děti, které neměl kdo hlídat, a tak jsme měli už jen jednu legitimaci, v návštěvách jsme se střídali. V tehdejším Smetanově divadle jsme měli dlouhá léta sedadlo 25 na levém okraji druhé řady. Ani jsem se nedíval a sedl. Díky našemu předplatnému jsme například objevili Janáčka, který, podle mínění běžných konzumentů jako jsem já, je těžký. Směšné. Nepamatuju se přesně, kdy tohle, stejně jako mnohé, skončilo. Nejspíš v době odchodu komunistů do státotvorné opozice, jak oni říkají.

Na divadlo jsem v žádném případě nezanevřel, spíš naopak, nabídka je veliká, operu navštěvuji jen zřídka.

Vždy jsem poslouchal jazz, rock, folk. Operu považuju za svátek. Vlastním několik operních alb, nahraných vynikajícími orchestry, s výbornými pěvci, při poslechu mi chybí šlajfka u krku. Slyším námitku:

"Vem si kravatu, spusť gramofon a máš to zadarmo."

Slyšel jsem o starší manželské dvojici. Milovali operu, bydleli v zapadlé vísce, prostředky na to, aby si vyjeli do opery, jim chyběly. Občas rozhlasová stanice Vltava vysílá přenosy operních představení. Oblékli se jako do divadla, před přenosem vypili kávu či otevřeli sedmičku vína a udělali si slavnostní večer, zakončený dobrou večeří.

Udělat si večer. To nám většinou chybí. Spustím elpíčko, natáhnu si nohy v pantoflích a poslouchám, odskočím si na záchod, nedejbože, je-li někdo doma, domácnost žije po svém, vždycky se najde kecal s důležitou informací.

Metropolitní opera v New Yorku pořádá přímé přenosy vybraných představení pro operní fanoušky na celém světě. Naplní se kina, divadla a všichni sledují, co se právě děje v New Yorku. Sedím mezi lidmi a téměř zapomenu, že jsem jenom v pražském kinu Světozor.

Jsem rád, že existuje tenhle laskavý biograf, kde promítají trochu jiné filmy než v multiplexech, neprodávají popcorn a mladé holky, které trhají lístky, jsou tak příjemné.

V sobotu začínala nová sezóna přímých přenosů, na Pucciniho Toscu bylo dávno vyprodáno, v Praze promítají ještě v kině Aero na Žižkově. Diváci, no, vidět je, že to je operní publikum, ne že by byli úplně ve slavnostním, spíš slavnostně naladění. Hodně starších ročníků, které už do biografu nechodí. Skoro jsem se styděl, že jsem oblečený sice čistě a oholený, ale jako do kina. Trochu mě vyděsilo prvních asi deset minut přenosu, kdy přenos měl technické závady. Dělaly se na plátně kostičky jako v mé televizi (podle známých nejen v mé) po přechodu na digitální vysílání, zvuk zlobil. Naštěstí to netrvalo dlouho.

Určitě nezačnu recenzovat představení. V Metropolitní opeře většinou nevystupují nazdárkové. Jen základní. Toscu zpívala Karita Mattila z Finska, Cavaradossiho Marcelo Álvarez, narozený v Argentině, Scarpiu George Gagnidze z Gruzie, dirigoval Joseph Colaneri.

Spolu s milióny dalších diváků jsem byl v New Yorku, aspoň jsem se tak cítil, na to, abych tam byl skutečně, nemám. Přitom jsem se nemusel strkat s ostatními návštěvníky jako to bývá na různých mega koncertech, byl jsem v malém, poklidném sále, kde se o přestávce dalo koupit víno za únosnou cenu, uvědomím-li si, že jsem v centru Prahy.

Hned cestou z jeviště, o pauzách, jsou hlavní představitelé "chytáni" (jako na fotbale) hlavní protagonisté paní Renée Fleming, světovou operní pěvkyní, která rozhovory vtipně moderuje, se všemi se zná, je to dost bezprostřední. Jedna vada, řeči se vedou v angličtině, kterou já nevládnu. Moje chyba. Vyrostl jsem v době, kdy byla důležitá azbuka a učit se další řeč jsem byl líný. Jak jsem záviděl mnohým, zvláště mladším, že už jsou jinde, smáli se, bavili se a já jen čuměl a dohadoval se.

Jak vím, že rozhovory byly vtipné? Na jaře jsem byl dvakrát v kině Aero, to byly záznamy již dřívějších přenosů. Co povídala paní Fleming, bylo titulkované. Dnes byl skutečný přímý přenos.

Vstupné 480 korun. Je to dost, není? Určitě to nejsou vyhozené peníze. Hezký sobotní večer. Těším na leden, mám lístek na Carmen.