středa 30. prosince 2015

Jince



Zrovna ve dnech, kdy text píšu, končí svou činnost Vojenský výcvikový prostor, založený v roce 1926. A Jince leží na jeho východním okraji. Místo nádherně položené v údolí říčky Litavky pod vrchem Plešivcem přímo vyzývá turisty, vandráky a podobná individua.
Svět by byl asi daleko hezčí, kdyby o jeho podobě rozhodovali vandráci, milující přírodu. Leč, Země se točí jinak. Mladé Československo potřebovalo prostor pro svou novou armádu. Já jsem v podstatě pacifista, nemůžu být objektivní, dva roky strávené v uniformě vojína považuju dodnes za zbytečnost. Ne, neposlouchejte mě.
Nesloužil jsem tady, trávil jsem čas coby účtovatel - štábní krysa Varšavské smlouvy na Šumavě. Dejme tomu, že situace po druhé světové válce byla poplatná své době, ze Šumavy bylo vysídleno mnoho československých občanů německé národnosti, prostor byl systematicky ničen. Díky drátům na hranicích měl člověk pocit konce světa. Poměrně deprimující skutečnost.
Totéž se však dělo v Brdech, odkud je blíž do Prahy než k hranici s Německem.
Prvorepublikoví generálové sice Brdy zabrali pro účely výcviku vojska, ale svým způsobem se tu dál žilo. Po roce 1945 se postupně stalo toto krásné pohoří uzavřené, nepřístupné, vesnice se bouraly, Jince se de facto staly pohraničním městečkem, plným uniforem s kdysi honosným zámkem, který postupně chátral už od počátku 19.století.
Nevědomý Pražák žije představu, že Brdy jsou tam, kde je pod nimi Mníšek, což je sice krásná lokalita, rád tam jezdím, ale jde jenom o malý zapomenutý cancour Brd.
Ještě před pár lety se Brdy dostaly do palby médií, když v USA uvažovali o výstavbě radaru. Komunisté, kterým v sedmdesátých letech nevadila výstavba sovětské raketové základny s jadernými zbraněmi kousek nad Dobříší, řvali jak fretky.
Ale to už jsem v politice, tam jsem nechtěl. Jsem jenom zvědavý, co se asi stane s krajinou. Nastane rvačka neústupných ochránců přírody se stejně neústupnými příznivci znovuosídlení Brd, kteří tu ovšem nehodlají obnovovat historické vesnice, ale stavět sídla pro smetánku, která na to má?
Jsem zastáncem daru vandrákům, kteří si přírodu skutečně užijí. To se samozřejmě nestane.
Výsledku se nedočkám, datum mého narození už mi nedovolí pozorovat zdejší cvrkot.
Odcházím tedy k říčce Litavce. Tenhle málem potok, v němž se většinu roku nikdo nemůže utopit, dokáže udělat divy, probudí-li se. Stačí pár hodin průtrže nebo celodenní vydatný déšť, všechna voda se shromáždí v Litavce a v Berouně už vyklízejí sklepy.
Litavka je dlouhá něco přes 50 km, to ona dokáže občas nakrmit Berounku, že i v Radotíně se musí rybáři posadit výš od vody. Krajinný prvek takový, že stavitelé železnice v druhé polovině 19.století nemohli jinak, než tok říčky sledovat. Kdo chce, má možnost si sednout v Berouně na hezký žlutý motoráček, koupit si pivo a dívat se. Dnes už se ani nepřesedá ve Zdicích, pak následují Lochovice, Jince a než pivo vypiju, jsem v Příbrami, kde je otevřená restaurace pro žíznivé.
Vystupuju v Jincích, vzduch proti pražskému málem horský. Vyndavám z batohu nádhernou publikaci Příbramsko na starých pohlednicích od pánů Ludvíka Brožka, Petra Prášila a Petra Martinovského, kterou vydalo vydavatelství Baron v Hostivici roku 2007.
Její váha by se mohla uvádět ne v kilogramech, ale v metrických centech. Stojí však za to, je z těch hezčích, které vlastním, věřte mi, v poslední době ani nic jiného nečtu.
Krásné slunečné počasí má daleko k vánoční pohodě. Jen se mi nějak nedařilo, už dlouho jsem neměl tolik úplně zkažených srovnávaček. Doma u počítače jsem byl z toho tak nešťastný, že jsem málem otevřel flašku. Naštěstí žádná v lednici nebyla.

Nádraží zeje prázdnotou, do Příbrami se cestuje autobusy, většina samozřejmě vlastním automobilem. Vlakem jezdí jenom typy jako já. Zdánlivě jednoduchá srovnávačka mi ničila nervy. Pak jsem geniálně objevil že za minulých sto let někdo postavil ještě jeden díl budovy.


Sokolovna, vzniklá v roce 1925 přestavbou hospody Na Cibulce. V publikaci je ještě jedna stará fotka, ale porovnání jsem zkazil, málem jsem napsal se mi zkazilo. Na té je sokolovna i s kostelem svatého Mikuláše. Při fotografování přišel pán, kterého zajímalo, co jsem zač, do oné publikace, kterou jsem hrdě třímal prý dal pár fotek. Sběratel, kvůli takovým lze vydávat tyhle nádherné knížky. Mám místní patrioty moc rád.
Vzpomínka na sokolovnu, stará zhruba 35 let, konal se zde seminář pořadatelů dálkových pochodů, mě pozvali, přestože jsem nikdy nic nepořádal. Byl jsem spolu s několika dalšími odměněn diplomem a medailí, ještě je mám schovaný, že jsem toho nachodil hodně. Nějak jsem nepochopil, že jsem odměňován za to, že mám koníčka, kterého jsem v době, kdy jsem ještě neměl rodinu, dělal intenzívně, což ale v době odměňování už nebyla pravda.
No, viděl jsem spoustu dobrých známých, dostal jsem oběd. Nezapomenutelné bylo střetnutí dvou lidí, kteří pro pořadatelství sportovně turistických akcí udělali strašně moc. Dva tvrdohlaví hájili svou pravdu, až se křičelo. Už nejsou mezi námi Honza Zajíček a Ivo Domanský, myslím, že se přou někde nahoře.
Mně se v té době doma začaly množit děti, měl jsem jiné myšlenky.


Škola se mi nezdařila, hodně na tom má vinu i skutečnost, že silnice, vedoucí Jincemi, je dost frekventovaná, lítal jsem do vozovky před auty semtam. Napadlo mě, že bych si měl pořídit nějaký policajtský mundůr a plácačku, pak zastavovat provoz jak to dělají učitelky z mateřských škol. 
Tohle už fotím od školy dále, světlo a stín v pichlavém slunci dělalo divy, stejně je to jaksi nepovedené. Málem bych přehlédl co udělala doba panu Josefu Vejvodovi s jeho koloniálem, v bistru zavřeno. 


Postupuju dále do Dolejších Jinců nebo taky do Jinec. našel jsem si v chytré knize, že oba výrazy platí. Mr. Čeština je tolerance sama. Dívám se zpět, vlevo nahoře je kousek školy, hned vedle dům, který je na předchozím snímku tak blbě osvětlený.

Doma jsem si prohlížel knížku, kam druhý den pojedu a byl jsem strašně zvědavý na tuhle kaštanovou alej. Ale co, škola vzadu je vidět celá, žádné stromy nestíní a máme asfalt. Možná alej dal někdo vykácet, aby ubylo dopravních nehod.


Ještě podruhé kaštanová alej, tentokrát od mostku přes Ohrazenický potok. Zde je patrné, že venkovská idyla s kaštany se nemohla snést s automobilovou dopravou mezi Zdicemi a Příbramí. Budu spravedlivý, to fakt nešlo dohromady. Sochu svatého Jana Nepomuckého nezničila armáda, je u kostela, kde je svatému určitě líp. Tady by ho mohli i z mostu shodit a Jan by byl ve vodě..


Náměstí 1.máje a kdysi obchodní dům pana Jana Škrouda. Dnešní koloniál funguje, vpravo vedle domů stávalo Tyllovo krupařství a pekárna, zbouráno též kvůli automobilovému provozu.


Z náměstí směrem severozápadním vede ulice s dnešním názvem Křešínská. Tady stávala pošta.


Náměstí 1.máje, pohled k severozápadu přes Městský sad. Vpravo je budova bývalé pošty (viz předchozí snímek), vpravo od ní zbyly dva sloupky ohrazení, ty mi v porovnávání dost pomohly, bez nich bych to nezvládl.


Hodně stará, jakoby popraskaná pohlednice náměstí 1.máje. Přestože její kvalita není na nejvyšší úrovni, zařadil jsem porovnání. Hlavní budovou je hotel Eška, který rodina Dominika Ešky koupila v roce 1894 od knížete Viléma von Hanau za 7 tisíc zlatých. Pan Eška byl několik let jineckým starostou, náměstí se jmenovalo potom Eškovo, dnes je Eškova ulice vlevo do Lochovic. Koukám na jméno, trochu přeházet písmenka v příjmení, přidat H a máme Dominika Haška. Stavěl jsem se v restauraci, připadla mi příjemná se sympatickou obsluhou. Dal jsem si jinecké řezané pivo z rodinného pivovaru, který vaří ve skoro troskách bývalého zámku. Ani jídla nevypadala nejhůř, ale měl jsem sebou krabičku bramborového salátu, přece ho nevyhodím, když mi dal nějakou práci. Určitě tam příště zajdu, protože odjedu z Jinců či Jinec s dost velkým dluhem. Budu tady mít co fotit. 


Ještě se musím podívat Eškovou ulicí ke křižovatce U křížku, vlevo Lochovice, vpravo Hostomice. Úplně vpravo kousíček budovy, kde býval biograf, hostinec, ve vedlejší vyšší budově koloniál, pak tu prodával boty Baťa. Nad křižovatkou ční  Plešivec, nadmořská výška 654 m. Víckrát jsem na něm byl při dobříšských dálkových pochodech. Stala se mi zde nezapomenutelná příhoda. Ještě s kýmsi jsem trochu odpočíval nahoře při pochodu na 161 km, což bylo 100 anglických mil. Přiběhl nenápadný člověk, z něhož kapala skromnost. Poznal jsem ho, od dětství jsem byl divákem atletických závodů, když už mi nebylo naděleno stát se šampiónem. Kromě Emila Zátopka jsem vídal  i Stanislava Jungwirtha, prvního člověka na světě, který v roce 1957 zaběhl 1500 metrů pod 3 minuty 40 vteřin, pamatuju ten čas dodnes 3:38,1. Dnes je světový rekord asi o 10 vteřin lepší. Jungwirth běžel na škvárové dráze, bez jakési speciální obuvi, v normálním triku a trenýrkách, žádní sponzoři, žádná lékařsky propracovaná strava. Měl kvůli kádrovému profilu potíže při startech na Západě.
Také šel dálkový pochod, ale troufl si "jen" na stovku, prohodili jsme pár slov a on nám řekl, kluci, já vás obdivuju. Málem jsem se podělal, tahle obrovská postava světové atletiky mi řekla, že mě obdivuje. Byl asi o 10 nebo 12 let starší než já, který mu chodil fandit na Strahov. Byl tak nepředstíraně obyčejný, vystudoval vysokou školu, dnes píšeme v titulkách o kdejakém idiotovi... ale darmo mluvit.


Nedařilo se moc v Jincích, mám důvod zajít na oběd do hotelu Eška, myslím, že jsem tak v polovině toho, co jsem měl v plánu.
Vždyť ani srovnávací fotka rodného domu Josefa Slavíka, slavného houslisty, se mi nepovedla.


Cestou jsem si i něco vyfotil pro sebe

úterý 15. prosince 2015

Kouřim


Kouřim. Já přece nekouřim.
Co může napadnout potulného penzistu, který se vydá s foťákem do města, které bylo kdysi významné, historie na něj téměř zapomněla  stejně jako na slovanský kmen Zličanů, který tu kdysi kraj hodlal ovládnout.
Pokud by tedy zde hledal útulek jakýsi zarputilý příznivec nikotinu, je na omylu. Jde o hezké místo.
 Našel jsem pěkné stránky města Kouřimi.
http://kourim-radnice.cz/
Koho zajímá podrobná historie a všechno o městě, nechť si klikne na tento odkaz. Já bych jenom opisoval, což mi sice ve škole docela šlo, ale z puberty jsem už vyrostl, třebaže jsou známí, kteří o tom pochybují. 
Na té stránce jsem také našel hodně historických fotek. Nemají rok vzniku, ale připadaly mi dost zajímavé. U hotových srovnávaček, kde jsem zvyklý psát, odkud jsem je zkopíroval, budu toto uvádět jenom u těch, které mají jiný původ než na stránkách města Kouřimi.

Ze 4 bran, kterými se dalo vejít do města zbyla jen jedna. Je to tahle, která nese jméno Pražská. Pohled zvenčí, pokud přijdete z Prahy pěšky, zazobaní koňmo. Branou vidíme do města.



Tenhle pohled se naskytne poutníkovi, jenž projde branou a otočí se.





Jdu Pražskou ulicí směrem k Mírovému náměstí, Pražská brána se vzdaluje.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/


Už jsem se doploužil k Mírovému náměstí. Těžko vybírat z několika historických fotek a tak jsem se tradičně rozhodl nic nevybírat, případný čtenář ať si virtuálně přikryje, co chce. Ústí Pražské ulice do Mírového náměstí měnilo léty svou podobu, zde jsou.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/



Na levé budově je vidět nápis Okresní záložna hospodářská, jaký byl přesně její další osud, nevím, v současnosti vypadá, že je opuštěná.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/



Při příležitosti 500.výročí bitvy u Lipan, tedy z Kouřimi nedaleko, instalovali kouřimští balvan Prokopa Holého, je zde dodnes. Četl jsem leccos o husitské době, od kalendářových povídek, kterými nás ve škole krmili snad i v dobré víře, filmů vynikajícího filmového režiséra Vávry, který byl ovšem schopný točit o čemkoliv, až po knížky od Ernesta Denise, Francouze, po kterém jsme pojmenovali v Praze i nádraží, později přejmenovali na Těšnov a pak zbourali. Právě z Denisova díla mám informaci, že v osobě Prokopa Holého měli Češi největšího vojevůdce v historii. Už u prvních husitských bitev byl Prokop zástupcem Žižkovým, po úplné slepotě Jana Žižky se prakticky stal hlavní postavou a po Žižkově smrti velel dalších 10 let husitskému vojsku, před kterým se třásla celá Evropa, která se ovšem neustále vzdalovalo myšlenkám Husovým, postupně se z vojska stala armáda žoldáků, která loupila v dobytých německých městech, tedy chovala se tak, jak bylo v té době běžné a v různých dobových kosmetických úpravách je stejné dodnes.
Jsem proti válkám. Četl jsem i román, fikci od Václava Kaplického, kde si pohrává s myšlenkou, že Prokop Holý u Lipan nezemřel a užíval si kdesi v ústraní, naloupeného měl dost.
Nechám stranou svou fantazii a vracím se do Kouřimi na Mírové náměstí, kde má Prokop Holý balvan.








Můj pohled se pomalu stočil po severní frontě Mírového náměstí a zde už je vidět vpravo sokolovna. Tedy bývalá, ale pivo žíznivému nalejou.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/























Už dosti bylo sokoloven. Od ní vede ulice Kolínská. Toto je pohled směrem  k sokolovně.




Je čas se obrátit směrem jižním. Pohled na západní frontu náměstí trochu narušuje smrk, který tu neroste, jde o ozdobu vánoční.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/


Tato stará fotka není příliš kvalitní, ale kvůli roku vzniku ji zařazuju.






A zde už je budova bývalé radnice, z níž je dnes muzeum, které je v dnešní situaci téměř utajené.



A vlastně totéž, je jen vidět, že jsem fotil v jiné době, auta jsou jiná.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/






Co za věž vyčnívá nad budovou muzea? No přece kostel svatého Štěpána a zvonice.



Aby nebyly záběry příliš fádní, objevili se zde sokolové.











Změnil jsem místo pozorování i úhel pohledu. Tady jde o západní frontu.



Tak s tímto jsem si dlouho nevěděl rady, dokonce jsem obtěžoval jakéhosi slušného místního občana, který také honem nevěděl. Myslím, že jsem to vymyslel správně. Svojí hlavou, je tedy nebezpečné srovnávačce věřit.



Následuje pár záběrů západní fronty Mírového náměstí, focené od jihu.












Chrám svatého Štěpána a zvonice ze severního pohledu. Třikrát.










Tytéž objekty od západu.



Starou fotku jsem okopíroval na adrese:  http://www.fotohistorie.cz/



A což takhle chrám svatého Štěpána od východu.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/








Kaple Panny Marie Pomocné stojí mimo náměstí, kde jsem se v podstatě při své návštěvě Kouřimi potuloval.



Cestou od kaple jsem šel přes ulici, zvané Nové Město, hledím a vidím. Jméno Antonín Havlík jsem si přečetl, jinak nevím nic. Na nové fotce vlevo nahoře je podivný flek. To je kus mojí tašky, kterou jsem stínil sluníčko. Z toho plyne poučení, že já osobně nejsem fotograf úplně geniální.



Na závěr most, přes který se chodí na vlak do Peček. Mapa tvrdí, že jde o most přes Výrovku, staré fotografie mluví o Kouřimce. Dámy a pánové, dohodněte se.



Kouřim je malé město, chtělo by se říci městečko, ale ať si zdrobňuje, kdo má na to vzdělání. Rád jsem se tudy procházel. Mnou vytvořené srovnávačky jsou pořád na jednom místě, ale to je život.
Ještě se sem určitě vydám jenom na výlet, je tu fakt hezky. Vlastně už jsem kdesi zveřejnil svoje fotky, které mi vypadly z foťáku.
http://vencovyfotky.blogspot.cz/2015/11/27112015-kourim.html



Mnoho dalších srovnávacích fotek z různých lokalit lze nalézt zde.