pondělí 26. února 2018

Mrazy a špeluňky



Chuť projíždět zasněženou krajinou na lyžích se léty vytratila jako mnoho dalších činností. Takový je diktát stáří.
Leccos prostě nejde, jsem vděčný za vše, co aspoň trochu jde.
Slunečné počasí, doprovázené silnými mrazy jsem kdysi miloval. Zeměměřič totiž řekne, že v tom se pracovat nedá.
Pohyb člověka zahřeje, mrazivé počasí lze vychutnat. Jen do věku, kdy stárnoucí tělesná schránka není schopná přílišného pohybu a je jí zima.
Dívat se ven z oken vlaku? To je ono. Sníh letos chybí i ve středních polohách, nezbude, než zajet do Jizerek, spíš pod Jizerky.
Do Kořenova jede vlak z Liberce každou hodinu. Je plný lyžařů, mnozí míří přes Harrachov až do polské stanice Szklarska Poręba Górna.
Vystoupím v Kořenově, projdu se, v jedenáct otvírá hospoda, internet mě předem poučil, dám gábl, pokochám se. Lyžaři ať jedou za svým. Nemůžeme dělat všichni totéž jako stádo.
Léta života v komunistickém prostředí mě měla poučit, že plánování je sice nutné, ale je třeba být připravený na situace, kdy okolnosti vyžadují takticky plán změnit.

Mrazivý vzduch, určitě zdravý, užívám, leč měl jsem z domova vybrané menu.  V batůžku mám housku a mandarinku pro případ živelné katastrofy.
Odjíždím do Tanvaldu.
Sněhu spíš zbytky, nádražní restaurace zdraví.
V hlavě se mihne vzpomínka na dobu před 40 lety, kdy se tady na dva dny zastavil cirkus, zvaný dálkový etapový pochod. Už mi zmizelo z paměti, jestli to byla tahle nádražní hospůdka, kde si dnes pochutnávám na kachně s knedlíkem a zelím, jak doporučují všichni výživoví odborníci, co se jich všude poflakuje, anebo šlo o putyku blízko nádraží.
Knajpa, ve které bylo třeba hned ve dveřích rozhrnout kouř. Podávalo se pivo, pro hladové rum. Co jsme tenkrát v hospodě řešili? Výsledky voleb určitě ne, diskutovat o vhodné obuvi na turistiku byla zbytečnost, protože všichni chodili v botaskách, kterých existovaly asi tři druhy, záleželo na tom, jestli jsem dokázal přesvědčit prodavačku, co by mohla vyštrachat ze skladu. Úsměvem, šarmem, nejlépe podmáznout.
Rozesmátý, jako vždy, vešel kamarád z Ústí nad Labem, který nás loni navždy opustil. Usadil se a slyší dotaz hostinského:
"Co si dáš, mladej?"
"Mlíko."
Obsluhující se ušklíbl, za chvilku byl zpátky s půllitrem mléka. Franta se smál, až se pobryndal.
Vzpomínka na kamaráda, který si rád utahoval z druhých, ale snesl, ba přímo miloval, když mu druzí opláceli stejně. Chybí.
Procházka prosluněným a mrazivým Tanvaldem mi po dobrém obědě přišla k duhu.
Odjíždím.

Cestou domů se kachna ozvala, že je zvyklá plavat. První myšlenka při výstupu z vlaku je ....
Před hospodou se klepou zimou kuřáci. Dobře jim tak, řekl parlament.
Uvnitř běží televize, v ní olympijské hry, orámované nekonečnou řadou upoutávek a reklam, někdy je dlouhé dočkat se sportu.
Kamna kouří. Představuju si, jak kolem nich probíhá rituální tanec nekuřáků, nadšených z vítězství.
Kamna kouřej a smrděj, konečně po několika měsících si užívám atmosféru začouzené špeluňky. Dám si druhé pivo. Opouštím zakouřený ráj málem nerad. Venku zamořují ovzduší vyhnaní kuřáci.
Druhý den beru do rukou svetr, smrdí stejně jako kdysi.

středa 21. února 2018

Pindy 10

4.2.
"Nádherně prožité nedělní odpoledne", říkala po více jak třech hodinách jedna z divaček Bia Oko.
Záznam přenosu z Metropolitní opery v New Yorku.
Giacomo Puccini: Tosca
Skvělá Bulharka Sonja Jončeva, v pánských rolích Srb Željko Lučič a Ital Vittorio Grigolo.


5.2.
Dny se prodlužují, odjíždím přes Benešov do Netvořic, po návštěvě cukrárny do Neveklova, do další cukrárny na chlebíček a grog. Cukrárny jsem nezačal vymetat, mým cílem jsou pochopitelně srovnávací fotky. Autobus mě dále dovezl do Maršovic, kde mě přepadly střevní potíže, snad po neveklovském chlebíčku. Začalo dost sněžit, hrdinně jsem překonal všechny potíže.

Ve vlaku z Benešova sice teploučko, ale těším se na horkou vodu.
Střih.
Stojím před domem, kde bydlím a čekám na zámečníka, jenž mi má pomoci dovnitř. Zabezpečení mého bytu je tak pevné, že se dovnitř nedostane ani majitel se správným klíčem.
Nerad přiznávám, že chyba byla na mé straně.
I zámečnické firmy si musí vydělat, aby něco měly z hospodářského růstu, jenž v naší republice údajně probíhá.

6.2.
Jean-Louis Trintignant.
Jméno, které nejsem schopný napsat bez toho, abych si ho předem ověřil. Kolik filmů s ním jsem viděl? Hodně. Tolik prstů na rukou nemám. Hrál ve více než 100 filmech. První v roce 1955, zatím poslední 2017.
V padesátých letech jsem začal navštěvovat biografy bez doprovodu, zatím stále mě ještě nemusí nikdo do kina vodit.
Sleduji film Happy End, v němž herec s krkolomným jménem hraje jednu z hlavních rolí. V 86 letech.
Fakt ten čas utíká, chyťte ho!.

7.2.
Na kratší cesty si vozím Hrabala. Kniha jeho povídek se dá otevřít kdekoli a hned číst. Autor se nikdy netajil tím, že rád sedával v hospodách a pozoroval hosty.
Dnes jsem málem zakopl o vinotéku, nechám si nalít dvojku.
Obsluhující za barem povídá hostovi:
"Koupil jsem chatu, byla v ní i cirgulárka, hned večer v hospodě jsem jí střelil, já ten zvuk nenávidím, dívám se kolem sebe, chlap si nemůže vobjednat než dvě piva, protože víc prstů na ruce nemá..."

Ani knížku nemusím otvírat.

9.2.
Měl by se umejt - sněhulák.


13.2.

Neváhal jsem zajet do Říčan, kam občas jezdím pro tlačenku, pro výborné pečivo.
Abych nebyl přízemní, zajedu i na koncert.
Vyprodaný sál. 100 minut s přídavky bez přestávky, bez dlouhých řečí, však lidé přišli za písničkami, nejsou zvědaví na přechytralé kecy a hosty, na které si lístek nekoupili.
Harmoniku, kytaru, piano ovládá zpěvačka sama. Dva muzikanti, bubeník a kytarista jenom dotvářejí atmosféru.
Mám pocit, že Radůza dává při svých vystoupeních sama sebe celou.
Z písniček má opravdovou radost, vždyť jsou to její děti a ona jako dvojnásobná matka dobře zná, jak se s dětmi mazlit.

14.2.
Cítov zalitý sluncem.


15.2.
Vybavuji si přelom let 1962 a 1963.
Fronty na vstupenky do divadla Semafor, které se zrovna zdánlivě natrvalo usadilo v sále, kde sídlíval Oldřich Nový, byly dlouhé, nekonečné.
Už si nepamatuju, kdo vystál frontu, jestli já nebo kamarád. Sehnat slečnu, která by byla ochotná pár hodin strávit čekáním, se zřejmě nepodařilo. Co pak s takovou slečnou? Šli jsme s kamarádem bez slečen.

Suchý a Šlitr byli zjevení. Dokonce i pro kritiky, mnozí z nich nevěděli, co si s tím počít. Tápaví kritici.
Písničky S+Š by měly být pokryty plísní, cítit zatuchlinou. Ony však přežily půlstoletí, nehodlají zmizet do archivů, dokonce se dají dodnes slyšet leckde, často i u táboráků, které mizí, jsou nuceny ustoupit grilování. Přežijí semaforské songy módní gril-párty? Věřím, že ano.
Divadelní Spolek Kašpar se rozhodl malinko sfouknout prach z hry Jonáš a tingl-tangl. Velice uctivě.

Nebyl nabitý sál jako tenkrát v pasáži U Stýblů, kterou jsme tehdy znali pod jménem Alfa, kino, kavárna. Vidím kolem sebe pár pravděpodobně pamětníků, kteří mají málem v očích slzy, ale šlo o nostalgii úsměvnou, protože k autorům úsměv patří.
Kašparům se podařilo navodit dávnou atmosféru poměrně dobře.

18.2.
Další hezké odpoledne v Biu Oko. Záznam z Metropolitní opery.
Premiéra opery Nápoj lásky od Gaetana Donizettiho se konala v roce 1832. Najdou se tací, kteří se baví i v roce 2018. Dobře nám tak.
Hlavní ženskou roli Adinu zpívala Pretty Yende z Jihoafrické republiky. Černoška. Nechce se mi použít rádoby korektní slovo afroameričanka, když nemá s Amerikou nic společného, kromě toho, že tam občas zazpívá.

20.2.

21.2.
Včera jsem hledal knížku. Z různých polic, kterým v duchu říkám knihovna, na mě padal prach, skoro špína. To mám z toho, že chci vypadat sečtělý. Takhle nemůžu kandidovat vůbec nikam. Chytla mě uklízecí mánie
Vysavač, kbelík vody, nejdřív si udělám oběd, hladovému se blbě pracuje.
Neteče voda!
Chleba, maceška, určená na večer. Měl bych pít vodu nebo něco jí blízkého. Voda neteče. 
I v pivu je voda!
Nemůžu si umýt ruce. Jak se to dělá na čundru?

S flaškou v ruce prohlížím mailovou schránku. Přišla mi zpráva s odkazem na zajímavé srovnávací fotky. Klikám, panebože, to je adresa na můj blog. Kdybych v záhlaví neměl svou podobenku, řeknu "Šikovnej!"

S flaškou v ruce, s ohněm v srdci a s jednou ze zaprášených knih, určených k čistění, sedí se mi v křesle dobře.
Začala téci voda, měl bych začít pracovat. Jsem z generace, která pamatuje pracovní dobu od šesti do dvou. Co s tím, když už jsou skoro tři?

pondělí 19. února 2018

Vysoké Mýto podruhé


V září 2017 jsem se potuloval po královském městě, jehož založení se váže se jménem slavného Přemyslovce, velkého Přemysla Otakara II, který byl skutečným králem, nezalezl do štábu, odkud se dnes řídí bitvy, z pohodlí vylezou teprve poté, co jejich poddaní vyhrajou a jemu připnou vyznamenání a titul hrdiny.

Město s velkou historií, v nové době svůj význam spíš hledá. Stojí za návštěvu. Vydal jsem se do něj znovu, kdy ještě čerstvé listí nezačalo pučet a zakrývat, co bych potřeboval k tvorbě srovnávacích fotek mít viditelné. A správně jsem předpokládal, že okolí kostela svatého Vavřince už bude upravené. Loni tu probíhaly stavební práce, upravovaly se chodníky atd.

Ráno bylo příjemně zmrzlé, vydávám se na cestu:
Ulice Litomyšlská. Pohled jako bych přijel od Litomyšle, název pod starou fotkou je Litomyšlské předměstí. V dáli věže kostela svatého Vavřince.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Postupuju Litomyšlskou ulicí tak, až za obloukem je vidět Litomyšlská brána, vyrostly stromy, automobilový provoz není bezvýznamný, naopak překážím, což mi dávají znát klaksony. V domě vlevo je kulturní středisko a knihovna.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/



Ještě před Litomyšlskou branou zahýbám doprava do Jungmannových sadů. Výhled na základní školu, dříve měšťanské školy, byl v září neprokouknutelný, ani dnes toho není příliš vidět.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/



Prošel jsem Litomyšlskou branou až na náměstí Přemysla Otakara II., ohlížím se zpět do Tůmovy ulice. Mezitím jsem se ohřál ve vinotéce. Dům vlevo je muzeum českého karosářství.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/



Severovýchodní roh náměstí. V bývalé městské spořitelně je městský úřad.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/



Pohled do stejných míst z doby Rakousko - Uherska.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/



12.7.1922 protestovali před hejtmanstvím (dnes muzeum) příslušníci československé církve proti vystěhování jejich duchovního z katolické fary.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Na opačné (západní) straně náměstí byla připravená kulometná četa zasáhnout proti demonstrujícím. Nás učili, že Masaryk nechal střílet do dělníků, o věřících nic neříkali.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Pohled napříč náměstím směrem severovýchodním.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/



Ještě jednou podobně.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/



Pohled k severu, kde mezi stromy vykukují věže kostela svatého Vavřince.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Pražská ulice s Pražskou branou v pohledu k centru města.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Gymnázium v pohledu přes paraplata, naštěstí nerozvinutá.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Totéž gymnázium v jiném úhlu pohledu.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Náměstí Otmara Vaňorného je onen prostor, který byl loni upravovaván a prakticky nepřístupný. Bývala dívčí škola, dnes základní. Dívám se mezi zvonicí (vlevo) a kostelem.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/



Totéž trochu jinak.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 
http://www.ak-ansichtskarten.de/ak/93-Postcards-World/9029-Czech-Republic/



 Jsem zpátky u kolejí, v Jiráskově ulici, na rohu s ulicí Mánesovou.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:  http://www.chocen-litomysl.cz/



Pár fotek ze zimního Vysokého Mýta je ZDE



Další srovnávací fotky z různých lokalit


úterý 13. února 2018

Neveklovsko


Loni v září jsem zajel do míst, které možná leckoho překvapí, hlavně ty, kteří mají zafixovaný Středočeský kraj jako Polabí, území bez hor.
Svůj vztah k Neveklovsku a proděravělé vzpomínky jsem popsal v článku:
Kdo očekává úžasné informace, bude zklamán. Možnosti díky internetu jsou stále větší, dnes člověk nikoho nepřekvapí sebevětší blbostí.
Jak tak při vánočním vyžírání vanilkových rohlíčků, mimochodem výborných, sám jsem je pekl, čumím do stropu, napadlo mě, že určitě mi něco z Neveklova chybí, měl bych se tam jet podívat, je tam hezky. Třeba bude sníh, do Krkonoš se už spíš bojím. Lyže ani nemám, pořizovat si je nehodlám, mohl bych zblbnout a obout si je.
Pražská PID mě zaveze někam, kde bych mohl mít pocit, že zima je krásná. Ta letošní svým milovníkům moc nepřeje, leda pohledy na poprašky, které jsou spíš špinavé.
Starých fotek jsem vyštrachal pár, co jsem loni vyfotit nemohl, na co jsem zapomněl.
Autobus z Prahy jezdí do Neveklova přes Netvořice, snad mě znalci nenapadnou, že míchám městys Netvořice do Neveklovska. Ale čert vem rozdělování do šuplíčků.
Vydal jsem se autobusem z Benešova přes Konopiště, jež je rodištěm mého otce, a vystupuju u mohutného kostela, jehož fotku jsem vložil jako úvodní tomuto článku.
NETVOŘICE

Nejsem zde poprvé, ale mozek mi tvrdí, že jsem se jednou tady v restauraci dobře najedl. Moje toulání, putování, poznávání končí v hospodě u žvance.
Ale nebudu na sebe moc přísný, Netvořice leží v sousedství Břežan a Lešan. Vzdělance napadne spojení Lešanské jesličky. Dílo Františka Hrubína, jeho rodiče z Lešan pocházeli a on sám se sem hodně vracel. Někdo řekne, že už mluvím o Posázaví. No, ano, zase to dělení.
Můj táta se narodil v Konopišti - Chlístově jako podaný arcivévody Ferdinanda d´Este, na něhož se střílelo až v Bosně, sestřenice tvrdí, že náš rod původně pocházel z Lešan, pak se nějak pohádali, bůhví o co, na mě nic nezbylo.
Dokonce, prý jsme spříznění s Hrubínem, kdysi na vesnicích byli všichni navzájem příbuzní, jasně, všechno souvisí se vším.
Nechám všechny předky spát, nepotřebuju, aby mě v noci strašili.
S chutí pročítám hezké www. stránky městyse Netvořic, kde se dopodrobna zabývají svou historií. Hlavně jsem tam našel pár historických fotografií. Z nich se mi zdařilo vytvořit pár koláží - srovnávacích fotek, které s drzostí mě vlastní předkládám. Pro všechny jsem použil staré fotky z adresy:

Náves, ale jsme v městysi, tedy náměstí, na které se vyhrnuli snad všichni tehdejší obyvatelé Netvořic. Tipoval bych začátek dvacátého století.



Tohle bude asi z období první republiky, ale určitě před rokem 1937, kdy byl slavnostně otevřený kostel Čs. církve husitské, který na těchto starých fotkách není vidět, na dnešních ano. Viz vlevo dole.



Severní strana Mírového náměstí, dům s věžičkou je radnice. Informací je na stránkách Netvořic hodně, nebudu opisovat. Jenom, že v roce 1933 hrálo v Netvořicích 22 radiopřijímačů. Nepíšou, jestli najednou.



Poklonit se památce místních občanů, kteří byli nahnáni v zájmu monarchie do jatek světové války, bývá i v menších obcích smutnou povinností. A nezapomenout na oběti další, druhé světové války.
Zbývá podotknout, že i Netvořice byly v době nacistické okupace vystěhovány, území sloužilo jako vojenské cvičiště okupantů.



Snad pro pocit, že jsem se nadýchal vzduchu v obci, které se dějepis vyhýbá, tyhle potulky sám pro sebe pořádám.
Dal jsem si v cukrárně kafe a zákusek a odcházím na autobus.

NEVEKLOV


Hodně starých fotek jsem loni vynechal. Hlava plná myšlenek, vinotéka je dnes zavřená, historie čeká. 
Náměstí Jana Heřmana, kratší jižní fronta, kde starou zástavbu nahradil dům moderní, na druhou stranu se odkryl lepší pohled na kostel svatého Havla při Komenského ulici.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 4.díl (Libri 2000)



Na severní straně náměstí stojí radnice, záběr se nedal na podzim pořídit kvůli listoví.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese:




Stojím na jihu náměstí Jana Heřmana, strana fotografovaná je tedy východní.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 4.díl (Libri 2000).



Obecní dům na rohu ulic Benešovská a Táborská. Čemu v současnosti slouží, nevím.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/



Severovýchodní strana Táborské ulice.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.aukce-pohlednic.com/



Náměstí Jana Heřmana od severu k jihu.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 4.díl (Libri 2000).



Pohled z Malého náměstí přes jižní část náměstí Jana Heřmana, v pozadí kostel svatého Havla. Auto, stojící přede mnou dost zakrývá, ale minule zde stálo auto větší, přes které bylo vidět jen zadek toho auta.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Karla Kuči Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 4.díl (Libri 2000).

Čekání na další autobusový posun si zpříjemňuji grogem, ke kterému sním na pohled krásný a svěží, též chutnající obložený chlebíček. Nevypadal na odložený, ale v mých vnitřnostech se tak choval, což se projevilo až při následné návštěvě městyse

MARŠOVICE




Zde mě čekaly dvě srovnávačky. Svůj nepříjemný problém jsem kupodivu vyřešil bez katastrofy, což bylo překvapivé při zimním oblečení, ke všemu začalo sněžit, i důchodci se může leccos podařit. Třeba oděv neznečistit.
Jedna srovnávačka se nezdařila a asi nikdy nezdaří, terén se dost změnil, škoda, šlo o zajímavý záběr školy.
A druhá je zde.
Náves či náměstí? nevím, jména ulic v Maršovicích nemají. Pohled zhruba na severovýchod do ulice, kterou se jezdí do Bystřice. Na nové fotce je vidět padající sníh.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 



neděle 11. února 2018

Doksy dodatek


V únoru cestovat k Máchovu jezeru? Trochu na palici, co? Na druhou stranu nastávají v životě situace, kdy se stane, že zahlédnu omylem sama sebe v zrcadle, řeknu si, to jsou věci...
Loni jsem navštívil Hirschberg, jak říkají Němci a dokonce tak jmenoval  město sám Karel Hynek, na začátku prázdnin, tedy v době, kdy my mívali školní volno, kdoví jak to mají děti dnes. Prase by se v tom nevyznalo.
Sousta lidí, spousta zeleně, jak by se líbilo Zeleným. Některé srovnávačky se povedly, jiné jsou povadlé. Udělal jsem si v mém komputeru složku, kam musím v zimě. Našel jsem Doksy, dal jsem si úkol, poslechnu se, sedám do vlaku, jízdní řád se od prosincové změny tak vylepšil, nemluvím ironicky, že bych jezdil do Doks pořád.
Loni v létě jsem vytvořil dva články, zde jsou adresy:
Část první se konala v roce 2011, ano, to bylo těsně před tou velkou operací, kdy se ze mě stal konečně nemocný.
Na nemoc jsem si zvykl, vnitřnosti nezlobí, zato hlava...
Honem musím zveřejnit zimních 11 koláží, tedy srovnávacích fotek.

Jsem připravený jak na státnici, z nádraží vyrážím svým šmajdavým krokem k jihu, až do ulice 5.května. Z první republiky se Doksy hlásily mezi místa lázeňská. Součástí byly i Městské lázně u Čepelského rybníka, přes který právě hledím. Potřeboval jsem slézt z asi dvoumetrového svahu k hladině, abych vylepšil svůj pohled. Jsem už pomalu k ničemu, hubu jsem si nerozbil, ale co bude příště? 
Ještě by to chtělo kousek níž, ale bez rybářských bot se mi do vody nechtělo. Možná by mě tam nepustily labutě, které drze žebraly. Netušily, že jsem lakomý Pražák. Lázeňská budova zde je vidět jen málo, až následný záběr ji ukáže.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Vydavatelství Baron v Hostivici 2009). 



Tady je, věžičky někam uletěly, snad Marťani? Leckdo bude, možná, vzdychat nad krásným mostkem. Býval sice hezčí na pohled, ale tak, jak my jezdíme stále těžšími vozidly, asi by nestačil. Vidíte, co všechno máte na svědomí, vy automobilisti!
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Vydavatelství Baron v Hostivici 2009). 



Ulicí 5.května, kdysi Kostelní,  jsem došel až k náměstí. Tady jsem v létě stanul u rozkošatělého stromu, neviděl jsem nic. Ani dnes není pohled ideální, ale když se trochu zasním, je to ono. Rohový dům patřil spořitelně a záložně, dnes poště.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Vydavatelství Baron v Hostivici 2009). 



Dostal jsem se na Markplatz, který jsme pojmenovali náměstí Republiky. Následná srovnávačka je málem k ničemu. Mariánské sousoší je sice už opravené, ale z tohoto pohledu spíš neviditelné. A ještě k tomu slunce, kdo to zná, ví, že zimní umí být ostré. Pohled je to přímo jižní.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: 


Podobný pohled, jen druhý je o padesát let starší.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/  



Potřetí k jihu. Sousoší je přece jenom zřetelnější.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://www.fotohistorie.cz/  




Rohový dům na náměstí Republiky a Komenského, dříve Kamenné ulice. Doba si stavbu upravila, jak bývá jejím zvykem.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Vydavatelství Baron v Hostivici 2009). 



Zbylé 4 srovnávačky už budou z Tyršova náměstí. V prostoru se změnilo hodně, jde o zajímavá srovnání. Městský rybník kolem roku 1924 byl zarostlý a údajně zapáchal. Tak se zrušil. Kdyby se rušilo všechno smradlavé a zarostlé, kolik by nás na tom božím světě bylo. A co by vyráběly firmy, které nás oblažují chemickými vůněmi?
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Vydavatelství Baron v Hostivici 2009). 



Místo rybníka Tyršovy sady. V létě byly sady mírně neupravené, do současnosti se objevily plechové ohrádky s citáty z Máchova Máje. Kdo má dobré oči, zahlédne něco o hrdliččině hlasu.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Vydavatelství Baron v Hostivici 2009). 



Dům, který je na obou předchozích záběrech. Dámský penzion Frauendorf, dnes základní umělecká škola.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Vydavatelství Baron v Hostivici 2009). 



Na závěr hotel Grand, postavený v roce 1928. Jméno nikoho neprovokovalo ke změně. Lovím ve vzpomínkách, v roce 1966, také v únoru se zde konalo týdenní školení mladých zeměměřičů, tehdy jsme si ještě neříkali geodeti, pořádal Ústav geodézie a kartografie v Liberci. Školení povinné i s ubytováním, krmili nás, pokoušeli nám cpát do hlav chytrosti. Ty jsme večer ovšem zředili pitím, co se to tenkrát pilo? Prazdroj se točil, ale bylo zrovna po výplatě, chlastali jsme všechno jako diví. Nekuřáci si stěžovali, že při přednáškách kouříme. Jeden můj spolužák o přestávkách chodil ven na čerstvý vzduch.
Vedoucí školení nás učil karetní hru na krále, která spočívala hlavně v pití kořalek. Ale mýlil by se každý, kdo by mluvil o soudruzích. Ti přednášející zeměměřičinu fakt uměli, pít taky. V KSČ spíš nebyli. Vedoucí dokonce později přešel na ústředí do Prahy. Jmenovat nebudu.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Stanislava Dulíka Doksy a okolí na starých pohlednicích (Vydavatelství Baron v Hostivici 2009). 


A kousek odtud je Máchovo jezero, kam jsem se chtěl podívat na prázdné břehy a zabloudil jsem, ujel mi vlak. Vždyť jsem zeměměřič, dokonce proškolený.
Součásti Doks jsou i Staré Splavy, ty jsem nestihl.