pátek 2. února 2018

Z Letné zase dolů k Vltavě




Abych na konci článku nezapomněl, uvádím adresu předchozí cesty po Holešovicích hned.
Minule jsem se vyškrábal ulicí Milady Horákové na Letenské náměstí. 
Pokračuji v procházce.

Nárožím třídy Milady Horákové a Letenského náměstí jsem posledně skončil. Tohle je podobný záběr. Vlevo bývaly dřevěné stavby, tržiště. Dalo se na něm leccos sehnat. Dobrý kamarád, tenkrát už důchodce, zde občas vyčuchal banány pro našeho malého syna. Měl radost, chodil po Praze pěšky, dnes by asi patřil mezi lidi, co seženou nejlevnější zboží. byl hodný člověk.



Letenské náměstí v plné kráse, zmíněné tržiště je vidět celé.



Pokračuji směrem k západu na kraj Letenské pláně, dívám se na vodárnu, které ovšem už patří Bubenči, stejně jako Korunovační třída, jež u vodárny začíná.



Stojí v Bubenči, ale jmenuje se Letenská. Časem zde postavili frontu domů, na rohu zahlédnu obchod s erotikou.



Růžek, zobrazení na předchozím záběru je zde celý. Funkcionalistický blok domů, zvaný Molochov z let 1937-38. Začínal populární kavárnou Letná, kde je právě dnes erotický byznys, za koncem dlouhého bloku stojí stadión Sparty, která se oficiálně v mém pubertálním věku jmenovala úředně Spartak ČKD Sokolovo. Říkali jsme Sparta, jak nás naučili naši otcové. Na vnější straně stadiónu byla tribuna, kde kdysi civěli komunističtí papaláši při vojenských přehlídkách, později tam kynul lidu Gustáv Husák při prvomájových oslavách, v roce 1989 ji použili Václav Havel a spol., mimo jiné zde měl první veřejné vystoupení Miloš Zeman, sklidil velký ohlas, poté přiznal, že si všechna uváděná čísla vycucal z prstu. Tribuna není, na vojenské přehlídky musíte ke Kremlu. Odejde naše generace a všechno jenom bylo...



Otáčím se doleva ve směru mého putování, na Letenskou pláň nejdu, co bych tam porovnával. Směrem k bývalému Stalinovu pomníku jsou vzrostlé stromy. Spolužák z průmyslovky se nějak dostal k vytyčování cest a stromořadí, jednou mě sem vzal. Bylo to v době školního vyučování, vždyť jsme byli budoucí zeměměřiči, a Petr byl solidní člověk, jenž obdržel důvěru. Dobrá zašívka. 
Tento dům stojí na rohu ulice Nad Štolou a Letohradská, to je ta ve směru pohledu. Na srovnávačce je vidět, že jsem stál výše než za Rakouska bývalý fotograf. Musel bych se zahrabat a to ještě nechci.



Budovy Zemědělského a Technického muzea. V Technickém (bližší ke mně) byl též KRÚ, což znamenalo Kartografický a reprodukční ústav. V něm jsme měli týden nasávat poznatky o vyhodnocování fotogrammetrických snímků před maturitou. Vykouřili jsme tam na chodbě hodně cigaret, já z odborné práce u maturity málem propadl. Nikdy v životě jsem se fotogrammetrií více nezabýval.



Stále funkční zahradní restaurace, zvaná tež Letenský zámeček.



V roce 1958 komunistické Československo vyrazilo světu dech na světové výstavě v Bruselu. Mluvilo se o nejlepší expozici, českoslovenští umělci si dali záležet, vznikla tenkrát třeba Laterna Magica. Samotné Československo vypadalo trochu jinak, nechce se mi psát jméno Potěmkin, protože to byl Rus. Součástí pavilonu byla i restaurace, která se pod jménem EXPO 58 přestěhovala z Bruselu sem na Letnou. Luxusní restauraci jsme si vybrali, abychom zde koncem září 1960 oslavili dva svátky, dvoje narozeniny. Poroučeli jsme si bifteky, které stály kolem 15 korun, asi byly skutečně z kvalitního masa. Bylo nám 17, obsluha z nás zřejmě měla srandu, protože jsme se chovat v takovém prostředí neuměli. Číšník nám zapaloval cigarety, strašně jsme vynadali jednomu z nás, že poručil eště flašku, protože měl říci lahev.
Neopili jsme se, tolik peněz jsme neměli, na závěr nám přinesli účet, čísla si nepamatuju, ale nechali jsme si přinést papír a na něj jsme rozpočítali, kolik kdo bude platit. Vrchní z jedničky se asi bavil. Kde jsme vzali peníze? Dostali jsme od rodičů na obědy, byli jsme tedy celý říjen bez školní jídelny. Našel jsem fotku z tehdejší doby, z tanečních, myslím, že zde chybí jenom jeden účastník, jeden naopak přebývá. Kromě jednoho všichni zatím žijí, vypadají dnes vyzrále, doufám, že mi nerozbijou hubu. V 74 letech už se stejně neuměj prát.


Tím vzpomínky nekončí, v roce 1975 jsem se tady ženil. Tehdejší veselé historky si nechám pro sebe. Jenom, že v prvotřídní restauraci nebyli schopní sehnat taxíka na odvoz. Vytrhl nám trn z paty nově získaný švagr, který jako automechanik u taxislužby měl známé. Jo, i to byl socialismus.
Z luxusní restaurace se po roce 1990 stávala ruina. Ještě před několik a lety se ke stavbě ani nesmělo. Vypadalo to na demolici.
Dnes v ní sídlí reklamní agentura.




Odcházím z Letenských sadů, narážím na školu, v současnosti Základní škola Františky Plamínkové. Zde začíná ulice Františka Křížka.



Ulicí Františka Křížka se blížím ke třídě Milady Horákové, kde je hotel Belveder. Na rohu s ulicí Letohradskou stojí budova, ve které byla chlapecká měšťanská škola. Naproti ní, ještě v Letohradské jsem chodíval do kina Ponrepo. To byla šedesátá léta, uvádím proto, aby si někdo nemyslil, že mě v mládí zajímaly jen hospody. Pak se podnik snad stěhoval do kina Letná, dnes už léta je v Bartolomějské ulici v prvorepublikovém sále Bia Konvikt. Tam jsem nyní stálým návštěvníkem. 



 Dále směrem severním Kamenickou ulicí se dostaneme do ulice U Studánky. To už je nad Stromovkou, která je ale v Bubenči. Pohled dolů k východu, kde je vidět krásná mateřská škola.



Ulice U Studánky se točí prudce doprava kolem mateřské školy a sokolovny. Otočím-li se, vidím školu. Jde o jeden z nejhezčích koutů Holešovic.



Detail sokolovny z roku 1906 nemůže chybět.



Ulice U Studánky ústí do Veletržní třídy. Porovnání směrem vzhůru je víc než zajímavé.



Spadl jsem do ulice Dukelských hrdinů. Pohled na východní frontu od Strossmayerova náměstí.



A tady vyrostl Veletržní palác, jenž sice vyhořel, ale solidní stavba přežila a dnes je v ní Národní galerie.



Pokračuju směrem k Výstavišti, mohutná budova vlevo je Umrathova továrna. Tam je dnes Parkhotel.



Na východní straně třídy Dukelských hrdinů naproti Veletržnímu paláci býval hotel Metropole.



Na rohu třídy Dukelských hrdinů a Šimáčkovy ulice bývala restaurace U Líbalů, dnes bageterie.



Rodrova restaurace U Výstavy. Je hned u železničního podjezdu.Jsem u Výstaviště, za mého mlada se tomu říkalo Fučíkárna. Tam bývaly i koncerty a třeba estrády. Na jedné takové jsme s kamarádem byli, uváděl ji tehdejší konferanciérská (moderátorská) hvězda Jiří Štuchal. Posledním účinkujícím byl tehdy ještě ne příliš známý Karel Gott, který spíš vymetal hudební kavárny. Měl obrovský úspěch, musel přidávat. Z Fučíkárny asi pospíchal za jiným kšeftem, visel na stupátku tramvaje, což se oficiálně nesmělo, ve švestkově modrém obleku, červený v obličeji, uši mu vlály jako kormidla. Některé věci si člověk pamatuje. Co zpíval, už nevím, možná, že to byly lepší písničky než to, čím nás oblažuje víc než sto let. Tramvají už asi nejezdí.



Ulice U Výstaviště křižuje Bubenskou ulici. Tam na rohu býval hostinec U Stromovky. Výrazná změna.



Na témže nároží bývala trafika Josefa Kašpárka. Pohled z Bubenské.



Podél tramvajových kolejí směrem k zaniklým Zátorám, vedle elektrárny, zůstala budova restaurace Na Kovárně. Ještě v roce 2011, kdy jsem tu dělal pár srovnávaček, vypadala jako fungující hospoda se starým jménem. Slyšel jsem, že hostů je málo, protože Holešovice kolem už zmizely. Dnes je tam Classe Italia Ristorante, asi jedna z pizzerií, kterých prý máme v Česku na počet obyvatel víc než v Itálii.



Vrátil jsem se až k Vltavě na Bubenské nábřeží. Semenářství Jindřicha Vaňka jsem si předtím nevšiml. Barák je v pořádku, firma zřejmě taky, pořád semenářství.



Na závěr jsem bloumal blízko Libeňského mostu, odcházel jsem s nepořízenou, pak jsem vykřikl radostí. Na rohu ulic Jankovcova a Tusarova měl pan V.Kutina továrnu na výrobu rybích lahůdek a konzerv.  Dnes si tu můžete zahrát squash.

Všechny koláže jsou vytvořeny za pomoci kopií starých fotografií z publikace  Jana Jungmanna Holešovice - Bubny V objetí Vltavy, kterou vydalo Muzeum hlavního města Prahy v roce 2014.
Strávil jsem měsíc chozením po pražské čtvrti, a uvědomil jsem si, co všechno jako Pražák neznám.
Pár fotek mimo ze mě vypadlo: ZDE



Žádné komentáře: