neděle 31. března 2013

Bílá sobota

Rozhodl jsem se, že budu ignorovat letošní počasí.
Je jaro, jsou Velikonoce!
A basta!
Nádraží v Braníku. Poloprázdné je slabé slovo. Škoda, že počet cestujících nelze uvádět v záporných hodnotách. Kde jsou bitvy o místo na peronu? Slabší prohrávali po vysilující tlačenici v tramvajích.
V oddíle pro kočárky a kola sedím roztažený já. A paní se psem. Chválí háky na pověšení kola. Že je to šikovný.
Průvodčí je u vytržení, ne ze mě, ale fotí si připravenou soupravu pro nostalgickou jízdu na Křivoklát. Bál jsem se, že uteče do lokomotivy přikládat uhlí a nezkontroluje mě. Není nejmladší, cítím se provinile, že nesdílím jeho nadšení. V takových vlacích jsem běžně jezdil.
Vystupuju v Nové Vsi pod Pleší. Je sice nula, ve vzduchu však cítím jaro.
Pan průvodčí říká:
„Je nádherně, co?“
Nadšení ho neopustilo. Čiší z něj dobrá nálada.
Popojíždím, fotím. Divím se, co lidí jezdí auty sem a tam. Na stromech není ani náznak, že by snad už listí…
Ještě před polednem odjíždím do Malé Hraštice.
Náves mají vyzdobenou přímo velikonočně.



Odpoledne se zatahuje až na bubáka. Co jsem chtěl vyfotit, jsem aspoň objel.
I Velkou Hraštici, která je menší než Malá Hraštice. Hezký kostel u rybníčka.
Do Knína už nepojedu, nikam už nepojedu, hospoda láká. Sport a kultura musí být vyvážené.
Mám přes hodinu času. Pivo, kafe, odpočívám.
Správný sklerotik musí neustále kontrolovat, kam co dává. V batohu mám igelitky v různých barvách, abych se líp orientoval, barvy zatím rozeznám.
V červené jsou potraviny, v bílé elektronika, ve žluté literatura.
Připravím peněženku, ještě jednou zkontroluju odjezd vlaku. Spokojeně dopíjím kafe.
Budu platit, peněženka nikde. Všechno z batohu vysypu, mladá servírka mi říká:
„Jen se pořádně podívejte.“
Rady mám nejradši!
Pracně udržovaný systém igelitek vzal za své, všechno se válí na stole, na židli, na podlaze. Přilba, bunda, salám, mobil, knížka.
Celou dobu jsem nezvedl zadek ze židle, nikdo se mě nedotkl, začínám přemýšlet, že zablokuju kartu do bankomatu.
Servírka je nad věcí. Těch 37 korun mi odpustí. Začínám věřit, že v Malé Hraštici se potulují síly, které mi nepřejí.
Před drahnými léty jsem zde nastoupil do vlaku, usnul, šlohli mi batoh. Starý rozpadající se kletr. V něm polámaný deštník, brejle, tričko, velký svazek klíčů. Zloděj musel být naštvaný, nic zajímavého, já taky, dát dohromady všechny klíče, nechat udělat, nepříjemná činnost.
Mám kolo, můžu dojet domů, ale 40 kiláků už nezvládnu.
Ještě jednou. Asi po čtrnácté probírám věci.
„Panebože, já sem vůl!“
Dal jsem si portmonku do vrchní kapsy v batohu, kam ji nikdy nedávám. To je místo na toaletní papír.
Blbec, chtěl jsem ji mít při ruce, abych při placení nezdržoval.
Dostavuje se nevídaná euforie, všechno na světě je krásné. Zdaleka se tolik nekrade, jak se říká. Jsem ochotný tvrdit, že nekrade vůbec nikdo.
Jedu ve vlaku se stejným průvodčím jako ráno. Dobrá nálada. Snad je rád v práci. Nebo na světě.
Všichni mají dobrou náladu.
Klidně může napadnout metr sněhu.
Podle severáku, proti kterému jedu z nádraží, nic vyloučeného.
Vždyť je Bílá sobota.
 

středa 27. března 2013

Ústí nad Labem 1.část

Vztah k tomuto často zatracovanému městu jsem už raději předem vylíčil v článku „Moje Ústí“ na adrese http://vencovypindy.blogspot.cz/2013/03/moje-usti.html
Letošní mrazivý březen mě pomalu dostává do situace, že si zvykám, mám pocit, že už jinak nebude. Vyrazil jsem do Ústí pohodlným klimatizovaným vláčkem. Podle stesků lidí, kteří do vlaku vlezou jednou za rok, je všechno čím dál horší. Vzpomínám na vlaky před padesáti lety, kdy se někdy nedalo ani číst, tak slabé bylo blikátko, zvané osvětlení. Podle cestujících se od té doby situace stále zhoršuje…
No, dobře, nechám keců, jedu s notebookem, plným starých fotek, i publikaci Zmizelé Čechy sebou vezu.
Mírný šok jsem zažil na nádraží, které je úplně přestavěné, změněné, hledat kousky bývalého nemá smysl, bývalé není, restaurace, kulturní středisko, svět se mění, tak jako vozy, kterými jezdíme, se změnily k nepoznání, i prostor pro cestující je jiný. Mám jenom pocit, že je všechno určené jenom pro příjezd, odjezd, není kde čekat na další spojení, kovové „lavice“ spíš odpuzují. A mohly by studit na prdelce. Zřejmě záměr, aby se nádraží nezaplňovalo podivnými osobami. Záchod za 10 korun, faktem je, že září čistotou.
Před nádražím potkám paní, spíš starší, slušně mě pozdraví, usměje se.¨
„Vy už se na mě asi nepamatujete?“
V Ústí jsem potkal moc lidí, můžu zapomenout, že.
„Ne, nevím.“
„Už je to dávno, že jo.“
„Fakt nevím, kam vás zařadit.“
„Pojďte na kafe, popovídáme si.“
Aha.
„Nemám čas.“
„Tak mi dejte aspoň na kafe.“
„Nashledanou.“
Ano, jsem doma.
Ještě jsem ji potkal dvakrát. Naposledy křičela přes ulici:
„Už se mě ani nevšímá, blbec.“
Na to ovšem nemusím jezdit do Ústí, v Praze na Karláku není jinak..
Vyndavám z kapsy foťák. Je mrazivá březnová neděle, ale slunečná. Ledový vítr.
Celá lokalita kolem nádraží hodně utrpěla v roce 1945, kdy byla bombardována americkým letectvem. Školák, jímž jsem byl v padesátých letech, se dozvěděl o barbarském ničení města. Ústí bylo město německé, podle smluv patřilo německé říši, válku bylo nutné ukončit co nejdřív, každý den umíralo zbytečně spousta lidí. Válka je vůl.


U nádraž. Honosná budova Wiener Bankverein filiale Aussig. Vzhled se nezměnil, jen v přízemí herna, kanceláže k pronajmutí. Vídal jsem budovu vlastně denně, nikdy mě příliš neupoutala, je nějak „schovaná“. Nejsem fundovaný znalec a nechci chytřejším lidem fušovat do řemesla. Chci porovnávat. Historická data jsou v době internetu k nalezení bez větších problémů.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://fotografie.muzeumusti.cz/


Bombardování nádraží změnilo, původní stavba je takřka k nepoznání. Je zajímavé, že zůstal zachován dům, jehož porovnání je v předchozím snímku. A taky dům v levé části fotky. Právě tam se odehrával můj nástup do zaměstnání v roce 1961. Před pár lety byl vyfešákován, aniž byl na spadnutí. Tam, kde dnes prodávají burgrkingy, byl český bufet, mírně zašmudlaný, ale náš, pak i prodejna potravin. Nad ním tehdejší středisko geodézie, podle dnešního jazyka katastrální úřad, a nad ním jsem začínal. Dobře pamatuju, že místnost byla v rohu zkosená, tam býval malý trezor, kam vedoucí ukládal peníze, které oddíl získal v jakýchsi podnikových soutěžích o Rudý prapor a podobně. Ty prachy byly sice milé, leč nedobytné. Mohly se použít jen na kulturní účely, nedaly se prochlastat. Tam jsme si chodili půjčovat, když naše vlastní došly a to se stávalo při našich příjmech dost často. Bezúročná půjčka, kterou šéf nikam nepsal, tolik lidem věřil, prý si sám půjčoval. Jak skončily? Jo, jednou jsme byli na autobusovém zájezdu v Libochovicích, jednou v divadle v Praze.
Nahoře, na půdě, nám později zřídili ubytovnu, na staré fotce jsou vidět půdní okénka.
Vchod z ulice byl společný pro nás a pro taxislužbu, která fungovala nepřetržitě. S taxikáři sousedila místnost, kde měly ubytovnu naše kolegyně. Snad, aby byly od nás, obyvatel půdy, hodně daleko.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://fotografie.muzeumusti.cz/


Následují další tři pohledy na ulici U nádraží. Pokud mám několik snímků ze stejné lokality, obvykle porovnávám víckrát, kdyby se něco nepodařilo. Když se povede všechno, tak je mi líto vyhazovat… „člověk neví, co se může přihodit a tak je mu líto věci vyhodit“ (Jiří Suchý)
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://fotografie.muzeumusti.cz/


Na konci ulice je vidět budova pobočky České eskomptní banky (slovo eskomptní neznám, líbí se mi), která vzala za své při stavbě Benešova mostu přes Labe.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://fotografie.muzeumusti.cz/


Na všech fotkách kočáry, za mého pobytu začátkem šedesátých let to byly tramvaje, dnes autobusy a trolejbusy, které ústečtí asi rozumně začali zavádět v době, kdy mnoho měst se trolejbusů zbavovalo, včetně Prahy.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://fotografie.muzeumusti.cz/


Ulice V Jirchářích mezi budovami, o kterých jsem v předešlých komentářích psal. Ulička od nádraží do centra města. To, že tudy jezdila tramvaj, je pro mě novinkou. Nahoře vyúsťovala na ulici Hrnčířské, kde jsou vidět dnešní paneláky. Vlevo bývalo řeznictví, kam jsme chodívali na ovar.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://fotografie.muzeumusti.cz/


Hrnčířská ulice. Ulička mezi Čedokem (bývalý hotel) a lékárnou je právě V Jirchářích, jak jsem o ní psal teď vedle.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://fotografie.muzeumusti.cz/


Hrnčířská ulice změnila podobu, charakter, stejně jako my, lidé. Starých fotek je dost, není s čím porovnávat. Jedině dva domy vpravo se drží.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://fotografie.muzeumusti.cz/


Mírové náměstí, pohled do Hrnčířské ulice. Nebyl jsem velkým optimistou v otázce hledání styčných bodů pro porovnání. Někdy stačí k radosti maličkost. Mariánská skála a vpravo od ní výrazný bílý štít domu v Hrčířské ulici, zdánlivé maličkosti, ale moc pomohly. Honosnou budovu vpravo nechala vystavět v roce 1926 Česká obchodní společnost.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://fotografie.muzeumusti.cz/


Jiný pohled z Mírového náměstí do Hrnčířské ulice. Nad květináčem v popředí je vidět Buková hora. Kdo zaostří zrak, uvidí, aspoň v náznaku, televizní vysílač.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://fotografie.muzeumusti.cz/


Mírové náměstí, severovýchodní roh. Podle skály a bílého štítu bych měl být na správném místě. Bych měl být…
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://fotografie.muzeumusti.cz/


Mírové náměstí, jižní fronta směrem k Hrnčířské. Záchytné body jsou spíš v mé hlavě. Po prostudování více snímků z náměstí jsem učinil toto. Chvíli jsem přesvědčený o své pravdě, chvíli rozhodnutý srovnání smazat.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://fotografie.muzeumusti.cz/


Mírové náměstí, sereozápaní roh, jehož podoba úplně zmizela, včetně radnice. Zůstala věžička vlevo a celková plocha náměstí, její sklon. Jinak dnes banka vedle banky. V západní frontě bývala restaurace Falk, kterou oficiální místa přejmenovala vtipně na Sokol, ale ještě já jsem chodíval na pivo do Falku… Vpravo je vidět nově zbudovaný palác Zdar. Tam bývala kavárna Zdar, také v ní jsem občas trávil čas, ta později shořela, dlouho tu nebylo nic, jen parčík. Ač mrazivý vítr, na sluníčku se dalo i posadit a posvačit, chráněn bankovními paláci. Prošla skupinka rozjařených lidí, abych dal bacha, že se tu krade. Snad nemysleli banky…
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://fotografie.muzeumusti.cz/


Mírové náměstí, jihozápadní roh, vjezd do Revoluční ulice. Pršelo tenkrát. Dnes je tohle místo poměrně hodně frekventované, ale byla neděle.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://fotografie.muzeumusti.cz/


Opět Mírové náměstí s Revoluční ulicí s malým odstupem. Vlevo se vešel hotel Londýn.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://fotografie.muzeumusti.cz/


Mírové náměstí. Uprostřed bývalý obchodní dům Jepa z roku 1933, po válce přejmenovaný na Sever, zákazníci dál chodili do Jepy. Název Sever se přestěhoval o kus dál, kde je dnes nákupní pasáž. Sever na jižní straně náměstí.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://fotografie.muzeumusti.cz/


Pohled na jižní frontu Mírového náměstí. Moc toho z původní zástavby nezbylo. Dům na rohu ulice F.Pulíře a pak hotel Londýn. Barák zůstal, jeho podoba? Nechám komentářů. Začátkem šedesátých let se jmenoval Svět, říkalo se mu dál Londýn. Dejme tomu, že byla po válce nechuť k německým názvům, třebaže běžným občanům tato jména příliš nevadila, ale proč vadil Londýn? Angličané přece byli mezi spojenci, kteří porazili nacisty.
Za mého působení zde byl nejlepší (jediný?) noční podnik ve městě. Zkušenější kolegové mi říkali, že si musím přivést sako a kravatu, abychom mohli do Londýna. Pak mě tam táhli po pár pivech jen tak ve svetru. Dole býval bufet – lidovka.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://fotografie.muzeumusti.cz/


Jižní fronta Mírového náměstí, záběr na Londýn je z bližšího místa. Pivo bar, kde je barová kapela a tanečníci pohupující se v rytmu tanga, hraném na housle?
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://fotografie.muzeumusti.cz/


Další detail na jižní frontu Mírového náměstí. Ulice F. Pulíře směřuje ke kostelu Nanebevzetí Panny Marie, jenž byl poškozený bombardováním, věž je skoro 2 metry nakloněná od svislice. Netušil jsem, že by tahle skutečnost mohla hrát roli v porovnávání, přesvědčil jsem se, že rozdíl je vidět.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://fotografie.muzeumusti.cz/


Mírové náměstí, jihozápadní roh. Vlevo opět Londýn, jeden z mála domů na náměstí, který nezměnil ani polohu, ani rozměry.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://fotografie.muzeumusti.cz/


Kostel Nanebevzetí Panny Marie. Vpravo je vidět kousek obchodního centra Forum.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://fotografie.muzeumusti.cz/


Kostelní náměstí, jehož tři strany tvoří obchodní centrum Forum. Špička vpravo od kostela patří dalšímu kostelu svatého Vojtěcha. Stav, v jakém jsou tato místa, vidím poprvé. Bývalo tu hodně zbořených budov, chodili jsme sem někam na autobusové nádraží, nebýt kostela, vůbec bych se nedokázal zorientovat.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://fotografie.muzeumusti.cz/


Kostelní náměstí, severní fronta, zachovaná jen z malé části. Svatý Vojtěch je vidět lépe.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://fotografie.muzeumusti.cz/


Kostelní ulice s kousky věží kostela Nanebevzetí Panny Marie. Před kritikou dnešního stavu je třeba si uvědomit, že prostor kolem náměstí byl koncem války hodně zničený. Mohl se obnovit původní stav? Nemohl? Proč? Těžko soudit. Já osobně těžko přijímám stav dnešní.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://fotografie.muzeumusti.cz/


Kostel svatého Vojtěcha se příliš nezměnil. Okolí? Jakoby se kostel přestěhoval někam jinam.
Starou fotku jsem okopíroval na adrese: http://fotografie.muzeumusti.cz/


Kostel svatého Vojtěcha z pohledu z Malé hradební, vpravo vede Vojtěšská ulice.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Martina Krska Zmizelé Čechy – Ústí nad Labem, kterou vydala Paseka v roce 2011.


Procházka Ústím nad Labem není zdaleka u konce, ještě sem musím zajet. Jestli ještě někdy bude i jiné počasí než mráz a sníh.



 
 
 
 
 
 
 
 


 


 
 
 

pondělí 25. března 2013

Moje Ústí

Pohled ze Střekova přes Labe v roce 2010.

Onehdá v pátek nás potkala sousedka. Nebo nemohla vydržet kravál? Tři děti, vypravené bůhvíkam do lesů nejsou nejtišší.
"Kam jedete?"
"Do Ústí."
"Do toho smradlavýho?"
"No, nahoře, nad Labem."
Grimasa v obličeji naznačila, že mění názor na mou osobu, na člověka, o kterém si myslela, že se hodně věnuje svým dětem.
Tahá je do Ústí.
Málem mě urazila. Vím, že jsou čistší a úhlednější města. Připadalo mi jakoby paní ohrnula nos nad někým, kdo šilhá.
Jak to všechno bylo?
Umístěnce v roce 1961 se říkalo doporučenka. Podobně se starým lidem říká senioři, ačkoliv jde jen o slovíčka.
Severní pohraničí stále pociťovalo nedostatek obyvatel, noví osídlenci nedokázali nahradit odsunuté Němce. K liberecké geodézii mířilo hodně absolventů průmyslovky. Přihlásili jsme se 4 kamarádi, aby byla sranda. Vzali nás, kluky jsem ujistil, že tam sranda je, byl jsem u podniku na prázdninové praxi, nenutili mě příliš pracovat a byli i jinak milí.
Tehdejší Severočeský kraj se táhl z  Chomutovska až na okraj Krkonoš. Dlouhá nudle. Nikdy jsme se, my čtyři, pracovně nesešli.
Nástup nebyl jednotný, nechali nám asi tři termíny. Jinak se s námi v Liberci zrovna nepatlali, socialismus je třeba budovat všude. Než jsem stačil něco pochopit, seděl jsem s dvěma jinými spolužáky ve vlaku do Ústí, kde jsem v životě nebyl.
Nocleh v turistické noclehárně, ráno jsme se hlásili v Ústí naproti nádraží. Dvojici spolužáků poslali někam na terénní pracoviště, osiřel jsem. Prý budu zatím v Ústí.
Těšil jsem se na měření v přírodě, hlavně kvůli dietám, které nebyly o mnoho nižší než 980 Kčs hrubého, takhle nás rozmazlovali nástupním platem. Město mě nelákalo.
Bylo mi fuk, že na mě nečekal kousek soukromí v podobě ubytování. Spartakiádní lehátko, hliníkové trubky s kusem silného plátna, lehká manipulace při rozkládání a skládání, dalo se i spadnout. Byl jsem ujištěn, že se časem vyspím i v posteli. Nebo můžu jít do hotelu, když si ho zaplatím.
Šéf mi zadal výpočetní práce, které dnes kvůli počítačům neexistují, primitivní sčítání, odčítání, hned mi i normu sdělil. Dokázal jsem ji splnit za dvě hodiny, už předem jsem byl informovaný, že normy se nesmí moc překračovat, že by pak chtěli, abych se sedřel.
Vedle pracovního stolu kufr s věcmi, složené lehátko. I vodovod se studenou vodou v místnosti.
Stravování? Hlady jsem neumřel. Dole v baráku byl bufet, v kanceláři vařič, jedl jsem podle potřeby. Bramborový salát za 1,20 deset deka a podobně. Hlouposti, jako je pravidelná strava, osmnáctiletého kluka nezajímaly.
Ve tři odpoledne padla, sekretářka a plánovač šli domů, šéf objížděl pracoviště, skoro jsem ho neznal. Barák, v němž jsem vegetoval, se celý klepal, kolem nádraží jezdily tramvaje starého typu, tedy otevřené, rámus se ozýval i z nádraží, kde jezdily mašiny na uhlí.
Dlouho do noci jsem z okna viděl stánek s opečenými klobásami, někdy jsem neodolal.
Rodiče byli na mě přísní, zvlášť ke konci školy, báli se, že neudělám maturitu. Nesměl jsem nikam. Ani do kina, což byla vedle hospody jediná zábava. Holka se se mnou rozešla, nevěřila mi, že nikam nesmím. Zkušenosti rodičů s mou kázní byly asi nevalné, lze se divit?
Nástupem do zaměstnání jsem získal neobvyklou svobodu. Nikoho jsem ve městě neznal, na pivo nebylo s kým, vymetal jsem biografy. Filmovým magorem jsem od dětství, dodnes se nic nezměnilo. Už se přesně nepamatuju na všechna ústecká kina. Hraničář, ještě snad jedno, na Střekově, na Bukově, byl červenec, hrálo letní kino, každý den něco jiného a smělo se tam kouřit.
Měl jsem novou tabatěrku, abych vypadal. Za 11 korun, červenou, nebyla nekrásnější, spíš ošklivá, nadouvala kapsu, na dražší jsem neměl. Kouřil jsem lípy, desítka za dvě kačky, cigarety pro inťoše, teprve na vojně jsem přešel na partyzánky za 1,60.
Tehdy se v létě konaly Filmové festivaly pracujících, premiéry filmů různé kvality. V Praze se promítalo na Štvanici, v Ústí v Letním kině. Chodil jsem každý den. Před představením se konal zápalkový ohňostroj, všichni diváci naráz škrtli sirkou. Událost, i v Průboji, severočeském komunistickém deníku, psali, jak jsou Ústečáci šikovní. K smíchu ve srovnání s dnešním světekujícím a prskajícím světem?
Na letních přehlídkách se objevily filmy spíš dobré, bolševické slátaniny by do biografů mnoho diváků v létě nepřivedly.
V Ústí jsem viděl vynikající Rocco a jeho bratři italského režiséra Viscontiho, například. Taky českou veselohru Spadla z měsíce s populární dvojicí Brodský - Sovák. Seděl jsem na jakémsi zvýšeném betonu, abych lépe viděl, vedle hezká holka, v pološeru nádherná, zapaloval jsem jí cigarety. I nabízel, nevzala si, nevím, jestli se jí nelíbila tabatěrka nebo já. Spíš ji bavil film, smála se. Nahlas.
Film skončil, letěl jsem na záchod, musel jsem, krasavici jsem už nedohnal. Veselohra z prostředí JZD byla dílem Zdeňka Podskalského, není to tak dlouho, co jsem ho shlédl v pořadu pro pamětníky, pro zajímavost, shlédnout celý bylo nad moje síly, nechce se ani věřit, že tentýž člověk natočil Světáky nebo Bílou paní. Vzpomněl jsem si na smějící se děvče, už z ní bude babka, jestlipak se dívala?
Testoval jsem ústecké hospody, ale sám? Spíš pro poznání. Abych vyrazil kousek za město, mě nenapadlo. Teprve po letech jsem poznal ústecké okolí, které je skvostné.  Na Erbenovu vyhlídku, dokonce ani na Větruši jsem v roce 61 nevylezl.
Díky historickým událostem ve 40.letech dostalo Ústí zásah, z něhož se dlouho vzpamatovávalo, ani dnes se mi nezdá, že definitivně. Zažil jsem i chvíli, kdy na ulici všichni kašlali, chemička potřebovala vypustit smrad.
Po měsíci mě odveleli, téměř jako na vojně. Potřebujeme tě tam, tak pojedeš. Nad Teplice, do Cínovce, na hranici s NDR, jež byla zadrátovaná, bylo těsně před postavením berlínské zdi.
Potkal jsem parťáky do hospody, měli radost, že umím maryáš.
Někdy si dávné události z mládí člověk idealizuje, mám však pocit, že jsem již nikdy nepracoval v tak dobré společnosti. Otrkal jsem se mezi cizími lidmi, i pracovně jsem hodně získal.
V Ústí jsem býval jen v zimě, později nám vybudovali noclehárnu na půdě baráku. Znovu tedy návrat na místo, kde jsem začínal.
Vypisovat všechny zážitky, maléry, srandy, by zabralo hodně místa. Už teď se mi vybavují postavy, na které jsem léty pozapomněl.
Fantastické podnikové večírky, na které jezdila generalita i z Liberce, aby se tu bez manželek opili. Končilo se ráno. Několikrát jsem zajel v době, kdy už jsem nebyl v Ústí zaměstnaný.
Tvrdá zima 1962-63, kdy jsme propíjeli peníze, námi správně určené na nákup uhlí, kradli jsme dříví na stavbách, abychom si mohli s jedním kolegou topit v podnájmu.
Po výplatě se šlo do hotelu Palace na dvě plzně, tam byla údajně nejlepší ve městě, končilo se v baru Svět, jak se jmenoval podnik, kterému nikdo neřekl jinak než Londýn.
Od roku 1966 začal platit nový zákoník práce, podle něhož už zaměstnanec mohl odejít jinam. Byly v tom nějaké lhůty, ale komunisti zakončili nevolnictví, které sami zavedli. Na podzim jsem odešel za lepším, což tenkrát znamenalo dvě stovky měsíčně navíc.
Snad mi bylo město předurčené, dálkové pochody mě do něj vrátily, potkal jsem spoustu jiných kamarádů.
Mnoho lidí si ucpává nos, slyší-li o Ústí nad Labem, pro mě se jedná skoro o návrat domů.
Zrovna se chystám tvořit zde srovnávací fotky. Nemůžu vynechat město, v němž jsem získával skutečnou dospělost.

čtvrtek 21. března 2013

Kdyby... (politologické cvičení)

„Kdyby byly v pr…. ryby, nemusely by bejt rybníky“, říkávala moje máma.
Bez teček. Existují prý slušnější verze pořekadla, máma byla zvyklá pojmenovat věci jasně. Nebyla sprostá. Na rozdíl od lidí, kteří při slově hovno padají do mdlob a jejich život je jedna velká sprosťárna.
Stárnu a stále víc si uvědomuju pravdivost mámina sdělení, abych se zabýval záležitostmi, které můžu ovlivnit a to, co jsem v životě udělal, mám na triku, podmiňovací způsob je k ničemu.
Není třeba žít život v úvahách, co by bylo, kdyby bylo. Kdyby vona nebyla kráva, kdyby von mě nepřemlouval, kdyby na podzim to blbý listí nepadalo, mohla by bejt příroda krásně zelená celej rok.
Ale..
Je hezké si občas pohrát s představami, není zločinem se pohroužit do říše fantazie.
Politika příliš fantazie nemá, ale…
Zahraju si.
Kdyby Radek John kdysi nepřesvědčil svým spravedlivým obličejem televizní diváky, že mu jde jen a jen o dobro, o vymýcení zla, nezískal by velkou popularitu a sbírku TýTý.
Kdyby někoho z politické strany Věci veřejné nenapadlo, že by právě Radek John mohl být pro voliče správným typem na předvolební plakáty, strana by se nedostala do poslanecké sněmovny, přišli bychom o jména Bárta, Kočí, Peake a další.
Mandáty a tím i moc by se dělily jinak. Předsedou vlády by se stal Jiří Paroubek. Vlády menšinové s tichou podporou Marťanů, jak žertovně pan Jiří nazýval komunisty.
Vláda by musela učinit reformy, které by byly jiné, ale zas ne o tolik, jak vidíme na nynějším postoji sociálních demokratů ke zvyšování daní. Byly by však jiné.
Reformy vždycky bolí, bolely by i Paroubkovy, asi jiné vrstvy obyvatel. Nadávalo by se, na vládu se nadávat musí. V třetím roce existence vlády by začaly padat preference ČSSD  skoro jak za Grosse.
Významný opoziční poslanec Karel Schwarzenberg by neztratil svou popularitu účastí ve vládě, naopak. Stal by se novým českým prezidentem. Miloš Zeman by na Vysočině mohl zůstat v populárních televizních manšestrácích..
Sociální demokraty by zachvátil neklid, na sjezdu v březnu 2013 by dal k dispozici funkci stranického předsedy Jiří Paroubek, aby se mohl více věnovat práci premiéra. Novým předsedou ČSSD by se stal Bohuslav Sobotka.
A je to.
Ještě najít vtipný titulek, třeba „Za všechno může Radek John“ nebo „Sobotka je nezničitelný“ a podobně.
Na závěr sebekriticky přiznávám, že tenhle můj text je blábol.
Polehčující okolnosti?
Jsem technik a jediný významný politický text jsem sesmolil v roce 1961, při maturitní písemce na téma 40 let KSČ v české a slovenské literatuře.
Když se porozhlédnu po internetu, najdu i podobné voloviny z pera studovaných politologů.
Musím končit. Máma na mě hrozí z obláčku, naznačuje mi, že mám dělat něco, čemu rozumím.
Jdu si otevřít pivo. Kdybych ho bejval nekoupil, v lednici by nebylo.

úterý 19. března 2013

Baterky v biografu

Spolužák ze základní školy u sebe v zimě nosil baterku, měl k domovu kousek cesty bez osvětlení. Při školním představení v kině jsem ho navedl, aby zkusil posvítit na plátno, co to udělá.
Jak se zachovalo světlo ve střetu s jiným světlem, si nepamatuju, jenom, že Karel dostal poznámku, mně oči učitelčiny jasně říkaly, co myslí o mé nevině. Karel býval hodný a tichý kluk. Jenom si neuměl vybírat kamarády..
Téměř, jako každoročně, jsem se tento týden málem nastěhoval do multikina na Smíchově. Febiofest! Filmy, které často česká distribuce neuvede, o televizi nemluvě. Po radostném zjištění, že jsem u vchodu předložil správnou vstupenku, se pohodlně usadím.
Zkontroluju a vypnu mobil.
Mobilní telefony už patří dávno do našeho života. Dávno? Zas to není tolik let, co jsem odmítal u sebe nosit firemní mobil, protože nechci, abych byl po ruce komukoliv. Jenom idiot nemění své názory, řekl kdysi náš dnešní prezident.
Důležitý přístroj, někdy otravný šmejd, nemají u sebe už jenom podivíni.
V biografu je dobré telefon vypnout…zase jsem „sto let za vopicema“, dneska se mobil v biografu nevypíná, jenom přepne, aby nevyzváněl nahlas.
Mobily se léty zmenšovaly z velikánských až po úplně malinké, aby se začaly zvětšovat, protože jsou chytré. Osobně chytrý telefon nechci, bojím se kumulace chytrosti v mé domácnosti. Ještě tak být blbější než stroječek, který se málem podobá tomu, co měli herci, předstírající, že přiletěli z 24.století v seriálu z roku 1985 Návštěvníci. Tvůrci si tehdy pustili fantazii na špacír. Dnešní děti podobné věcičky používají jako těžítko.
Snažím se nesoudit lidi podle sebe. Když potřebuje někdo vědět něco, teď, hned, proč ne? Sice to úplně nechápu, to ale neznamená, že všichni kolem mě jsou pitomí.
Veliké displeje září v tramvajích, blikají v hospodách, lidi hltají informace, prohlížejí fotky, lepší než se prát.
Před začátkem projekce v biografu včera seděl vedle mě pán s očima vytřeštěnýma, vedle něj partnerka, pěkná holka, oči jsem na ní mohl nechat, něco povídala, asi blbosti, protože pán mumlal nad displejem a důležitě pokyvoval.
Displeje jsou veliké. Svítí. Baterka kamaráda Karla by vypadala vedle nich jako nepovedená svatojánská muška. Ale mám pocit, že by měly v kině zhasnout, jestliže právě začíná to, proč jsme sem přišli. Některé neshasnou. Majitelům nikdo nedá poznámku nebo důtku. Možná by pomohla facka. Svítí-li mi někdo při projekci takovým reflektorem do ksichtu, jde o obtěžování.
Přiznám se, že nechodím do biografu ze společenských důvodů, chodím na filmy, o kterých si myslím, že jsou pro mě. Moc nechápu někoho, kdo stačí sledovat film, většinou s titulky a ještě na mobilu kdovíco. Za cenu vstupenky dostanu v hospodě nějaké pití a můžu si tam surfovat do aleluja, aniž mě v činnosti ruší jakýsi film.
Je jinak sympatický kluk, jenž mi zasvítil během filmu snad osmkrát, zkažený televizí? Těžko soudit, ale tady zřídka běží filmy, u nichž je jedno, jestli půlku prolelkuju. Mnohé se dají přirovnat koncertu vážné hudby, kde i pokašlávání ruší.
Pak je tu ještě jedna možnost.
Jsem nemoderní, nechápu dnešní svět, patřím do klubů seniorů.
Tam já ale ještě nechci. Nezbývá mi, než se bránit.
Slušně, neslušně, nebo i holí.
Bacha na mě!

čtvrtek 14. března 2013

Franta Papež

Pokud někdo čeká, že snad si budu utahovat z nové hlavy katolické církve, bude zklamán. Jen mi spojení papež František připomnělo příhodu z dětství.
Můj táta býval odborovým předákem, za první republiky, pak i po nacistické okupaci. Jeho kolegou, snad i kamarádem byl František, tedy Franta Papež.
Toho pozval i s jeho manželkou na naší chaloupku, spíš prázdninovou chatu, kterou si rodiče zřídili na Liberecku z bouračky po odsunutých Němcích.
Rostly houby, vyrazilo se do lesa. Pan Papež mi slíbil, že najdu-li pro ně hodně hříbků, dá mi stovku.
Našel jsem hodně hříbků.
Druhý den nastalo loučení, návštěva už tehdy odjížděla autem.
"Co bude s tou stovkou, pane Papež?"
Trapná chvilka, stovku jsem dostal, od rodičů vynadáno. Podle smíchu mámy po odjezdu hostů jsem pochopil, že jen naoko.
Kamarádství se stejně rozplynulo, ne kvůli mně, Franta se stal velkým soudruhem, táta reakcionářem.
Co všechno může napadnout starého sklerotika při pohledu na slova papež František...

středa 13. března 2013

Mladá Boleslav počtvrté

Vánoce, počasí, lenost a kdoví, co ještě způsobilo, že se do Mladé Boleslavi vracím dokončit načaté v listopadu až v březnu.
Letošní zima, vlastně ani příliš krutá, ale nechutně se táhnoucí, nebo už mi věk zabraňuje brát leccos s nadhledem, já nevím, v každém případě mě štve. Ovšem, jak to je? Člověk se má zabývat hlavně tím, co je v jeho silách změnit. Počasí? Doba, kdy jsme poroučeli větru, dešti, je naštěstí v trapu.
Minule jsem skončil těsně u Mírového náměstí, které tolik a snad velice nešťastně změnilo svou historickou tvář. Vůbec jsem se dnes pohyboval hlavně v místech, kde paneláková výstavba nahradila staré.
Nejsem znalec města, jen mě zajímá srovnávání, někdy mi však nedá komentovat. Už jsem dostal i slušnou výtku od obyvatele a pamětníka Děčína, který mě upozorňuje, že neznám, v jakém stavu bylo to, co se bouralo. To je fakt, budu opatrnější.
Bylo třeba tolik v Mladé Boleslavi bourat? Jaký byl stav odstraňovaných budov? Nevím. Nebudu soudit. Snad můžu někde pochybovat, jestli bylo třeba postavit zrovna tohle.
Budu porovnávat.
Z mých nahodilých návštěv města jsem si odnesl pocit, že jsem na sídlišti. Modernizace města probíhala tímto způsobem. Připočtěme skutečnost, že Mladá Boleslav se stala významným sídlem sovětských okupačních vojsk, pro rodiny důstojniků bylo třeba vybudovat další domy, samozřejmě paneláky.
Jsem rád, že publikace o zmizelé Mladé Boleslavi mě zavedla na procházky, donutila postávat a pokukovat, přemýšlet.


Do Jizery vtéká říčka Klenice, na soutoku je ostroh, který byl vhodný k obývání už v pravěku. Podél Klenice se vine ulice Viničná, která nese jméno, jež má určitě cosi společného s vínem. Krásné údolí je využito všelijak, vinohrady bych zde nehledal. Zimní stadión bych mezi hlouposti neřadil. Právě od něj jsem porovnával. Kostel svatého Havla má pěknou polohu, snad krabice pod ním mohla být méně červená. Naštěstí ho nikdo nezboural, přestože shora, od Mírového náměstí k tomu asi daleko nebylo.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Sylvy Městecké Zmizelé Čechy – Mladá Boleslav, kterou vydala Paseka v roce 2011.


Mírové náměstí ztratilo po druhé světové válce svůj charakter, moc jsem nepočítal s tím, že bych zde udělal velké srovnávací štěstí. To málo, co zbylo, kostel svatého Jana Nepomuckého a budova hospodářské záložny, kupodivu stačilo na několik pohledů. Že stojím téměř v jiném prostoru, než ukazují historické záběry, no kvůli tomu svého koníčka provozuju.
Vlevo je budova záložny, časem přestavěné, vpravo hostinec U Vítků a budova staré pošty, v dáli vjezd do třídy Václva Klimenta, kde dnes je kruhový objezd.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Sylvy Městecké Zmizelé Čechy – Mladá Boleslav, kterou vydala Paseka v roce 2011.


Nejsem si příliš jistý, roh záložny bylo jediné, čeho jsem se mohl chytit, ale doufám, že nejsem daleko od pravdy. Rozdíl mezi zástavbou před sto lety a dnes je zřejmý.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Sylvy Městecké Zmizelé Čechy – Mladá Boleslav, kterou vydala Paseka v roce 2011.


Vlevo kostel, vpravo záložna, v pozadí dva domy, na jejichž místě později vyrostla živnostenská banka.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Sylvy Městecké Zmizelé Čechy – Mladá Boleslav, kterou vydala Paseka v roce 2011.


Vpravo už přestavěná záložna – spořitelna. Ostatní zástavba zmizela v roce 1965.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Sylvy Městecké Zmizelé Čechy – Mladá Boleslav, kterou vydala Paseka v roce 2011.


Vlevo stará pošta.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Sylvy Městecké Zmizelé Čechy – Mladá Boleslav, kterou vydala Paseka v roce 2011.


Od Mírového náměstí směrem ke Staroměstskému vede ulice 9.května. Nad budovou, jejíž zbourání uvolnilo výhled na Komenského náměstí, sídlo Městského úřadu a zadní část kostela Nanebevzetí Panny Marie. Vpravo je budova, v něm knihkupectví včera i dnes.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Sylvy Městecké Zmizelé Čechy – Mladá Boleslav, kterou vydala Paseka v roce 2011.


Ulice 9.května, pohled opačný než na předchozím snímku. Od Komenského náměstí k Mírovému.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Sylvy Městecké Zmizelé Čechy – Mladá Boleslav, kterou vydala Paseka v roce 2011.


Náměstí Na Kozině, náměstíčko v sousedství Mírového náměstí, které přestavba města nesmetla úplně, ale bez úhony nezůstalo.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Sylvy Městecké Zmizelé Čechy – Mladá Boleslav, kterou vydala Paseka v roce 2011.


Náměstí Na Kozině, jiný pohled. Věž, která se objevila zbouráním objektů, patří kostelu svatého Jana Nepomuckého.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Sylvy Městecké Zmizelé Čechy – Mladá Boleslav, kterou vydala Paseka v roce 2011.


Křižovatka Jaselské ulice a Palackého. Vpravo roh gymnázia.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Sylvy Městecké Zmizelé Čechy – Mladá Boleslav, kterou vydala Paseka v roce 2011.


Pohled do Jaselské ulice z třídy Václava Klementa.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Sylvy Městecké Zmizelé Čechy – Mladá Boleslav, kterou vydala Paseka v roce 2011.


Pohled z třídy Václava Klementa směrem k Mírovému náměstí. Budova vlevo patřila četnictvu.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Sylvy Městecké Zmizelé Čechy – Mladá Boleslav, kterou vydala Paseka v roce 2011.


Srovnání s trochou mé fantazie. Snad to tak nějak bylo. Křižovatka třídy Václava Klementa a Husovy ulice. Zde stávala restaurace U Eršilů, později U Výstaviště, chvíli před zbouráním ji zvěčnil tehdejší fotograf.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Sylvy Městecké Zmizelé Čechy – Mladá Boleslav, kterou vydala Paseka v roce 2011.


Dukelská ulice. Stojím proti Kulturního domu, kvůli jehož výstavbě padl i dům vlevo. Dnes parkoviště.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Sylvy Městecké Zmizelé Čechy – Mladá Boleslav, kterou vydala Paseka v roce 2011.


Ulice Šmilovského, pojmenovaná podle spisovatele a mladoboleslavského rodáka. Jeho pomník byl postaven na místě bývalých stodol.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Sylvy Městecké Zmizelé Čechy – Mladá Boleslav, kterou vydala Paseka v roce 2011.


Třída T.G.Masaryka. Zůstala jen obchodní akademie. Vlevo je terasa nad Viniční ulicí., do které vedou schody.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Sylvy Městecké Zmizelé Čechy – Mladá Boleslav, kterou vydala Paseka v roce 2011.



Náměstí Republiky. Hotel Slavia či U Bauerů zbourán v roce 1974, na jeho místě stojí pošta.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Sylvy Městecké Zmizelé Čechy – Mladá Boleslav, kterou vydala Paseka v roce 2011.


Jičínská ulice. Vpravo budova soudu, vlevo kasárna, jejichž bližší část byla zbořena. V roce 2000.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Sylvy Městecké Zmizelé Čechy – Mladá Boleslav, kterou vydala Paseka v roce 2011.


Pohled do Zahradníkovy ulice.
Starou fotku jsem okopíroval z publikace Sylvy Městecké Zmizelé Čechy – Mladá Boleslav, kterou vydala Paseka v roce 2011.


Ještě jsem nestačil porovnat pár fotek, hlavně z údolí říčky Klenice, bohužel začalo mrholit. Foťák bych nějak ochránil, ale publikace s fotkami na křídovém papíře by zaplakala. Slouhu, který by nade mnou držel paraple, jsem si nenajal. Nevím, budu-li mít chuť kvůli pár fotkám do Boleslavi cestovat, ale třeba vezmu kolo a spojím návštěvu s putováním do Bakova nebo jinam.
Stačil jsem si koupit ve vinotéce na Staroměstském náměstí půl litru vína na cestu vlakem. Pohled na náměstí byl trochu uplakaný. Dívám se a doufám, že už nikdy JAKÁKOLIV politická strana u moci nebude smět hyzdit svými sídly prostory, kudy kráčela historie. Sem patří drobné obchody, klid na procházky a odpočinek. Jo, a taky hospody.