Moje Ústí

Pohled ze Střekova přes Labe v roce 2010.

Onehdá v pátek nás potkala sousedka. Nebo nemohla vydržet kravál? Tři děti, vypravené bůhvíkam do lesů nejsou nejtišší.

"Kam jedete?"

"Do Ústí."

"Do toho smradlavýho?"

"No, nahoře, nad Labem."

Grimasa v obličeji naznačila, že mění názor na mou osobu, na člověka, o kterém si myslela, že se hodně věnuje svým dětem.

Tahá je do Ústí.

Málem mě urazila. Vím, že jsou čistší a úhlednější města. Připadalo mi jakoby paní ohrnula nos nad někým, kdo šilhá.

Jak to všechno bylo?

Umístěnce v roce 1961 se říkalo doporučenka. Podobně se starým lidem říká senioři, ačkoliv jde jen o slovíčka.

Severní pohraničí stále pociťovalo nedostatek obyvatel, noví osídlenci nedokázali nahradit odsunuté Němce. K liberecké geodézii mířilo hodně absolventů průmyslovky. Přihlásili jsme se 4 kamarádi, aby byla sranda. Vzali nás, kluky jsem ujistil, že tam sranda je, byl jsem u podniku na prázdninové praxi, nenutili mě příliš pracovat a byli i jinak milí.

Tehdejší Severočeský kraj se táhl z  Chomutovska až na okraj Krkonoš. Dlouhá nudle. Nikdy jsme se, my čtyři, pracovně nesešli.

Nástup nebyl jednotný, nechali nám asi tři termíny. Jinak se s námi v Liberci zrovna nepatlali, socialismus je třeba budovat všude. Než jsem stačil něco pochopit, seděl jsem s dvěma jinými spolužáky ve vlaku do Ústí, kde jsem v životě nebyl.

Nocleh v turistické noclehárně, ráno jsme se hlásili v Ústí naproti nádraží. Dvojici spolužáků poslali někam na terénní pracoviště, osiřel jsem. Prý budu zatím v Ústí.

Těšil jsem se na měření v přírodě, hlavně kvůli dietám, které nebyly o mnoho nižší než 980 Kčs hrubého, takhle nás rozmazlovali nástupním platem. Město mě nelákalo.

Bylo mi fuk, že na mě nečekal kousek soukromí v podobě ubytování. Spartakiádní lehátko, hliníkové trubky s kusem silného plátna, lehká manipulace při rozkládání a skládání, dalo se i spadnout. Byl jsem ujištěn, že se časem vyspím i v posteli. Nebo můžu jít do hotelu, když si ho zaplatím.

Šéf mi zadal výpočetní práce, které dnes kvůli počítačům neexistují, primitivní sčítání, odčítání, hned mi i normu sdělil. Dokázal jsem ji splnit za dvě hodiny, už předem jsem byl informovaný, že normy se nesmí moc překračovat, že by pak chtěli, abych se sedřel.

Vedle pracovního stolu kufr s věcmi, složené lehátko. I vodovod se studenou vodou v místnosti.

Stravování? Hlady jsem neumřel. Dole v baráku byl bufet, v kanceláři vařič, jedl jsem podle potřeby. Bramborový salát za 1,20 deset deka a podobně. Hlouposti, jako je pravidelná strava, osmnáctiletého kluka nezajímaly.

Ve tři odpoledne padla, sekretářka a plánovač šli domů, šéf objížděl pracoviště, skoro jsem ho neznal. Barák, v němž jsem vegetoval, se celý klepal, kolem nádraží jezdily tramvaje starého typu, tedy otevřené, rámus se ozýval i z nádraží, kde jezdily mašiny na uhlí.

Dlouho do noci jsem z okna viděl stánek s opečenými klobásami, někdy jsem neodolal.

Rodiče byli na mě přísní, zvlášť ke konci školy, báli se, že neudělám maturitu. Nesměl jsem nikam. Ani do kina, což byla vedle hospody jediná zábava. Holka se se mnou rozešla, nevěřila mi, že nikam nesmím. Zkušenosti rodičů s mou kázní byly asi nevalné, lze se divit?

Nástupem do zaměstnání jsem získal neobvyklou svobodu. Nikoho jsem ve městě neznal, na pivo nebylo s kým, vymetal jsem biografy. Filmovým magorem jsem od dětství, dodnes se nic nezměnilo. Už se přesně nepamatuju na všechna ústecká kina. Hraničář, ještě snad jedno, na Střekově, na Bukově, byl červenec, hrálo letní kino, každý den něco jiného a smělo se tam kouřit.

Měl jsem novou tabatěrku, abych vypadal. Za 11 korun, červenou, nebyla nekrásnější, spíš ošklivá, nadouvala kapsu, na dražší jsem neměl. Kouřil jsem lípy, desítka za dvě kačky, cigarety pro inťoše, teprve na vojně jsem přešel na partyzánky za 1,60.

Tehdy se v létě konaly Filmové festivaly pracujících, premiéry filmů různé kvality. V Praze se promítalo na Štvanici, v Ústí v Letním kině. Chodil jsem každý den. Před představením se konal zápalkový ohňostroj, všichni diváci naráz škrtli sirkou. Událost, i v Průboji, severočeském komunistickém deníku, psali, jak jsou Ústečáci šikovní. K smíchu ve srovnání s dnešním světekujícím a prskajícím světem?

Na letních přehlídkách se objevily filmy spíš dobré, bolševické slátaniny by do biografů mnoho diváků v létě nepřivedly.

V Ústí jsem viděl vynikající Rocco a jeho bratři italského režiséra Viscontiho, například. Taky českou veselohru Spadla z měsíce s populární dvojicí Brodský - Sovák. Seděl jsem na jakémsi zvýšeném betonu, abych lépe viděl, vedle hezká holka, v pološeru nádherná, zapaloval jsem jí cigarety. I nabízel, nevzala si, nevím, jestli se jí nelíbila tabatěrka nebo já. Spíš ji bavil film, smála se. Nahlas.

Film skončil, letěl jsem na záchod, musel jsem, krasavici jsem už nedohnal. Veselohra z prostředí JZD byla dílem Zdeňka Podskalského, není to tak dlouho, co jsem ho shlédl v pořadu pro pamětníky, pro zajímavost, shlédnout celý bylo nad moje síly, nechce se ani věřit, že tentýž člověk natočil Světáky nebo Bílou paní. Vzpomněl jsem si na smějící se děvče, už z ní bude babka, jestlipak se dívala?

Testoval jsem ústecké hospody, ale sám? Spíš pro poznání. Abych vyrazil kousek za město, mě nenapadlo. Teprve po letech jsem poznal ústecké okolí, které je skvostné.  Na Erbenovu vyhlídku, dokonce ani na Větruši jsem v roce 61 nevylezl.

Díky historickým událostem ve 40.letech dostalo Ústí zásah, z něhož se dlouho vzpamatovávalo, ani dnes se mi nezdá, že definitivně. Zažil jsem i chvíli, kdy na ulici všichni kašlali, chemička potřebovala vypustit smrad.

Po měsíci mě odveleli, téměř jako na vojně. Potřebujeme tě tam, tak pojedeš. Nad Teplice, do Cínovce, na hranici s NDR, jež byla zadrátovaná, bylo těsně před postavením berlínské zdi.

Potkal jsem parťáky do hospody, měli radost, že umím maryáš.

Někdy si dávné události z mládí člověk idealizuje, mám však pocit, že jsem již nikdy nepracoval v tak dobré společnosti. Otrkal jsem se mezi cizími lidmi, i pracovně jsem hodně získal.

V Ústí jsem býval jen v zimě, později nám vybudovali noclehárnu na půdě baráku. Znovu tedy návrat na místo, kde jsem začínal.

Vypisovat všechny zážitky, maléry, srandy, by zabralo hodně místa. Už teď se mi vybavují postavy, na které jsem léty pozapomněl.

Fantastické podnikové večírky, na které jezdila generalita i z Liberce, aby se tu bez manželek opili. Končilo se ráno. Několikrát jsem zajel v době, kdy už jsem nebyl v Ústí zaměstnaný.

Tvrdá zima 1962-63, kdy jsme propíjeli peníze, námi správně určené na nákup uhlí, kradli jsme dříví na stavbách, abychom si mohli s jedním kolegou topit v podnájmu.

Po výplatě se šlo do hotelu Palace na dvě plzně, tam byla údajně nejlepší ve městě, končilo se v baru Svět, jak se jmenoval podnik, kterému nikdo neřekl jinak než Londýn.

Od roku 1966 začal platit nový zákoník práce, podle něhož už zaměstnanec mohl odejít jinam. Byly v tom nějaké lhůty, ale komunisti zakončili nevolnictví, které sami zavedli. Na podzim jsem odešel za lepším, což tenkrát znamenalo dvě stovky měsíčně navíc.

Snad mi bylo město předurčené, dálkové pochody mě do něj vrátily, potkal jsem spoustu jiných kamarádů.

Mnoho lidí si ucpává nos, slyší-li o Ústí nad Labem, pro mě se jedná skoro o návrat domů.

Zrovna se chystám tvořit zde srovnávací fotky. Nemůžu vynechat město, v němž jsem získával skutečnou dospělost.