Rozhodl jsem se, že budu ignorovat letošní počasí.
Je jaro, jsou Velikonoce!
A basta!
Nádraží v Braníku. Poloprázdné je slabé slovo. Škoda, že počet cestujících nelze uvádět v záporných hodnotách. Kde jsou bitvy o místo na peronu? Slabší prohrávali po vysilující tlačenici v tramvajích.
V oddíle pro kočárky a kola sedím roztažený já. A paní se psem. Chválí háky na pověšení kola. Že je to šikovný.
Průvodčí je u vytržení, ne ze mě, ale fotí si připravenou soupravu pro nostalgickou jízdu na Křivoklát. Bál jsem se, že uteče do lokomotivy přikládat uhlí a nezkontroluje mě. Není nejmladší, cítím se provinile, že nesdílím jeho nadšení. V takových vlacích jsem běžně jezdil.
Vystupuju v Nové Vsi pod Pleší. Je sice nula, ve vzduchu však cítím jaro.
Pan průvodčí říká:
„Je nádherně, co?“
Nadšení ho neopustilo. Čiší z něj dobrá nálada.
Popojíždím, fotím. Divím se, co lidí jezdí auty sem a tam. Na stromech není ani náznak, že by snad už listí…
Ještě před polednem odjíždím do Malé Hraštice.
Náves mají vyzdobenou přímo velikonočně.
Odpoledne se zatahuje až na bubáka. Co jsem chtěl vyfotit, jsem aspoň objel.
I Velkou Hraštici, která je menší než Malá Hraštice. Hezký kostel u rybníčka.
Do Knína už nepojedu, nikam už nepojedu, hospoda láká. Sport a kultura musí být vyvážené.
Mám přes hodinu času. Pivo, kafe, odpočívám.
Správný sklerotik musí neustále kontrolovat, kam co dává. V batohu mám igelitky v různých barvách, abych se líp orientoval, barvy zatím rozeznám.
V červené jsou potraviny, v bílé elektronika, ve žluté literatura.
Připravím peněženku, ještě jednou zkontroluju odjezd vlaku. Spokojeně dopíjím kafe.
Budu platit, peněženka nikde. Všechno z batohu vysypu, mladá servírka mi říká:
„Jen se pořádně podívejte.“
Rady mám nejradši!
Pracně udržovaný systém igelitek vzal za své, všechno se válí na stole, na židli, na podlaze. Přilba, bunda, salám, mobil, knížka.
Celou dobu jsem nezvedl zadek ze židle, nikdo se mě nedotkl, začínám přemýšlet, že zablokuju kartu do bankomatu.
Servírka je nad věcí. Těch 37 korun mi odpustí. Začínám věřit, že v Malé Hraštici se potulují síly, které mi nepřejí.
Před drahnými léty jsem zde nastoupil do vlaku, usnul, šlohli mi batoh. Starý rozpadající se kletr. V něm polámaný deštník, brejle, tričko, velký svazek klíčů. Zloděj musel být naštvaný, nic zajímavého, já taky, dát dohromady všechny klíče, nechat udělat, nepříjemná činnost.
Mám kolo, můžu dojet domů, ale 40 kiláků už nezvládnu.
Ještě jednou. Asi po čtrnácté probírám věci.
„Panebože, já sem vůl!“
Dal jsem si portmonku do vrchní kapsy v batohu, kam ji nikdy nedávám. To je místo na toaletní papír.
Blbec, chtěl jsem ji mít při ruce, abych při placení nezdržoval.
Dostavuje se nevídaná euforie, všechno na světě je krásné. Zdaleka se tolik nekrade, jak se říká. Jsem ochotný tvrdit, že nekrade vůbec nikdo.
Jedu ve vlaku se stejným průvodčím jako ráno. Dobrá nálada. Snad je rád v práci. Nebo na světě.
Všichni mají dobrou náladu.
Klidně může napadnout metr sněhu.
Podle severáku, proti kterému jedu z nádraží, nic vyloučeného.
Vždyť je Bílá sobota.
Žádné komentáře:
Okomentovat