Spolužák ze základní školy u sebe v zimě nosil baterku, měl k domovu kousek cesty bez osvětlení. Při školním představení v kině jsem ho navedl, aby zkusil posvítit na plátno, co to udělá.
Jak se zachovalo světlo ve střetu s jiným světlem, si nepamatuju, jenom, že Karel dostal poznámku, mně oči učitelčiny jasně říkaly, co myslí o mé nevině. Karel býval hodný a tichý kluk. Jenom si neuměl vybírat kamarády..
Téměř, jako každoročně, jsem se tento týden málem nastěhoval do multikina na Smíchově. Febiofest! Filmy, které často česká distribuce neuvede, o televizi nemluvě. Po radostném zjištění, že jsem u vchodu předložil správnou vstupenku, se pohodlně usadím.
Zkontroluju a vypnu mobil.
Mobilní telefony už patří dávno do našeho života. Dávno? Zas to není tolik let, co jsem odmítal u sebe nosit firemní mobil, protože nechci, abych byl po ruce komukoliv. Jenom idiot nemění své názory, řekl kdysi náš dnešní prezident.
Důležitý přístroj, někdy otravný šmejd, nemají u sebe už jenom podivíni.
V biografu je dobré telefon vypnout…zase jsem „sto let za vopicema“, dneska se mobil v biografu nevypíná, jenom přepne, aby nevyzváněl nahlas.
Mobily se léty zmenšovaly z velikánských až po úplně malinké, aby se začaly zvětšovat, protože jsou chytré. Osobně chytrý telefon nechci, bojím se kumulace chytrosti v mé domácnosti. Ještě tak být blbější než stroječek, který se málem podobá tomu, co měli herci, předstírající, že přiletěli z 24.století v seriálu z roku 1985 Návštěvníci. Tvůrci si tehdy pustili fantazii na špacír. Dnešní děti podobné věcičky používají jako těžítko.
Snažím se nesoudit lidi podle sebe. Když potřebuje někdo vědět něco, teď, hned, proč ne? Sice to úplně nechápu, to ale neznamená, že všichni kolem mě jsou pitomí.
Veliké displeje září v tramvajích, blikají v hospodách, lidi hltají informace, prohlížejí fotky, lepší než se prát.
Před začátkem projekce v biografu včera seděl vedle mě pán s očima vytřeštěnýma, vedle něj partnerka, pěkná holka, oči jsem na ní mohl nechat, něco povídala, asi blbosti, protože pán mumlal nad displejem a důležitě pokyvoval.
Displeje jsou veliké. Svítí. Baterka kamaráda Karla by vypadala vedle nich jako nepovedená svatojánská muška. Ale mám pocit, že by měly v kině zhasnout, jestliže právě začíná to, proč jsme sem přišli. Některé neshasnou. Majitelům nikdo nedá poznámku nebo důtku. Možná by pomohla facka. Svítí-li mi někdo při projekci takovým reflektorem do ksichtu, jde o obtěžování.
Přiznám se, že nechodím do biografu ze společenských důvodů, chodím na filmy, o kterých si myslím, že jsou pro mě. Moc nechápu někoho, kdo stačí sledovat film, většinou s titulky a ještě na mobilu kdovíco. Za cenu vstupenky dostanu v hospodě nějaké pití a můžu si tam surfovat do aleluja, aniž mě v činnosti ruší jakýsi film.
Je jinak sympatický kluk, jenž mi zasvítil během filmu snad osmkrát, zkažený televizí? Těžko soudit, ale tady zřídka běží filmy, u nichž je jedno, jestli půlku prolelkuju. Mnohé se dají přirovnat koncertu vážné hudby, kde i pokašlávání ruší.
Pak je tu ještě jedna možnost.
Jsem nemoderní, nechápu dnešní svět, patřím do klubů seniorů.
Tam já ale ještě nechci. Nezbývá mi, než se bránit.
Slušně, neslušně, nebo i holí.
Bacha na mě!
Žádné komentáře:
Okomentovat