Sedí ve vlaku proti sobě.
Dva dědkové. Ani jeden nevypadá, že by ho rozčílilo označení, podle módní politcké korektnosti nevhodné. Páprdové by bylo horší.
Vystupuje maminka s dvěma dětmi. Zvědavými, živými. Dědkové se usmívají.
„Děti, to je starost!“
„I radost.“
„Máte děti?“
„Jo, tři.“
„To byste si dneska nemoh lajsnout.“
„To ne, je mi sedumdesát.“
„Ále, tak to nemyslim, prachy chyběj.“
„Mně chyběly furt.“
„Mladý nemaj kde bydlet.“
„Bytů je dost.“
„Drahejch.“
„Jo, to je pravda, za bolševika byly činže malý, zas byty nebyly. Bůh suď, co je lepší.“
„Kdo byl šikovnej, bydlel.“
„Hm, mít správnýho známýho nebo vědět, komu něco šoupnout?“
„To je hovno proti dnešním zlodějům.“
„Já vim, krade se. Podplatit se dá pomalu každej.“
„Dneska sou drzejší než komančové.“
„Korupce byla už před Žižkou“
„Proto sme ale nezvonili klíčema, aby se kradlo.“
„Vy ste zvonil klíčema?“
„Dokonce dvakrát sem tam byl. Vy snad ne?“
„Chodil jsem tam, ale nerad dělám, co všichni vostatní. Měl jsem radost, že dou bolševici do hajzlu.“
„Já myslel, že bude líp.“
„Jak líp?“
„Prostě líp.“
„Třeba ste moh zacinkat eště jednou, v pohádkách se zvoní třikrát.“
„Eště si dělejte srandu. Rozkradli, co se dalo.“
„Kdo?“
„Zasraný ódeesáci.“
„Jiný ne?“
„Tyhle nejvíc.“
„Zloděj jako zloděj, malej nebo velkej.“
„Eště se začněte tý pakáže zastávat. Už vystupuju a pamatujte, za komančů bylo líp.“
Zvedl ruku. Na pozdrav? Hrozil?
Spojení „za komančů“nemám rád, výrok urážlivý vůči indiánskému kmenu, jehož kulturu zničili bílí Evropané, rozsévajíce pokrok.
Zůstávám ve vlaku opuštěný málem s nálepkou ódeesáka. Nejsem jejich volič, naposledy v roce devadesát dva, nikdy jsem nebyl v žádné partaji, mám rád svůj vlastní názor, třeba naivní, nikoliv stranickou poslušnost.
Že rozkrádali? Určitě, byli u lizu, vyhráli volby, šmejdi vědí, ke komu se přilepit. Však mi táta vyprávěl o lidech z baráku, co dělali za první republiky, za nacistů, za komoušů. Někdy stačilo vyměnit na klopě odznak.
Bylo za bolševiků dobře? Bylo! Mladej jsem byl! Co ještě bylo dobrého? Nějak si nemůžu vzpomenout. Starý člověk zapomíná, ne všichni, potkávám vrstevníky, co se měli líp, sdělují takřka výhružně, málem fackovat by se chtěli.
Mladý nemaj prachy na bydlení. Nikdo nemá na nic peníze.
Mohl bych mluvit o své mámě, která chodila do školy bosa 4 kiláky tam a 4 kiláky zpátky, v zimě ne, jedny boty měla. Za první republiky. Na dětství vzpomínala s úsměvem, měla 4 sourozence, chudá holka na vesnici se nemohla jen poflakovat. Žila, byla mladá.
Nechám ji spát. Jak jsem to měl já, v době, kdy zde vládli poskokové Moskvy?
Nepracovat bylo trestné, v práci se přetrhnout nerozumné. Kdo udělal moc, byl za blba, dostal přidáno, ale práci, třeba i zbytečnou. Na jídlo se vydávalo víc než na režii bytu, samotný nájem z dnešního hlediska nízký. Dnes se shánějí peníze na koupi bytu, tenkrát se penězi podplácel správný úředník. Hodně často i protislužbami. Ten má to, ten si přikrade, ten má zas něco jinýho, když to dáme dohromady, nějak přežijem, vždyť je všechno společný. Všechno naše.
Osobně mě takový život štval, neuměl jsem sehnat nic, však mi jedna dáma už po převratu řekla, že jsem neměl nic, protože jsem byl neschopný. Ani céčka jsem dětem nesehnal, syn uměl hrát čáru, vyhrával je nad spolužáky.
Tři tisíce, které jsem v 18 letech upsal bytovému družstvu jako vklad, někde zmizely, pokud jsem se šel zeptat, kdy budu bydlet, udiveně na mě hleděli, na hlavu si poklepali, ale až když jsem zavřel dveře zvenku. Předtím se tvářili starostlivě.
Popisovat situaci, vezmou-li se dva lidé, kteří oba vyrostli v bytech 1+1, nemá smysl. 2+1 na sídlišti se pro nás rovnalo zázraku. Služební byt od stavební firmy, které jsem podepsal pracovní smlouvu na dobu určitou. Deset let. Říkat nevolnictví nebudu. Byli jsme rádi. Nastěhovali jsme se do hotového bytu dva dny předtím, než se nám narodilo druhé dítě.
Film Věry Chytilové Panelstory ani trochu nepřeháněl, zažil jsem totéž s malými obměnani na vlastní kůži.
Pytlíkovali jsme život, jak se dalo. Na výplatní pásce částky nerostly, měli mě na 10 let pod palcem.
Přibylo třetí dítě. Podle dnešních měřítek jsme přivedli dalšího potomka do života naprosto neodpovědně. Kupodivu, děti se dokáží přizpůsobit daleko líp, nesmějí je zkazit dospělí se svými nároky na všechno. Třetí se hlásila do života, dnes si nedovedu představit, že by nebyla.
Zpětně vzato, prožil jsem s dětmi svoje nejlepší léta. Koukali jsme nějak vyjít, hladem jsme netrpěli, co jsme neměli, to jsme nepotřebovali. A tak jsme nepotřebovali auto ani chatu, dovolenou u Černého moře, spoustu pitomostí do domácnosti, které je časem třeba vyměnit za výkonnější.
Kromě bytu mi zaměstnavatel poskytl režijní jízdenku na vlak. Cestovali jsme, chodili po lesích, po horách, poznávali krásnou českou zem.
Naše děti neměly spoustu věcí, které měli spolužáci. Měly z toho duševní problémy? Nezdálo se mi, mí potomci dnes už překročili třicítku a nikdy jsem od nich neslyšel, že by tenkrát trpěli. Začnou se smát, když se sejdou a vzpomínají na voloviny, které jsem s nimi provozoval. Místo, abych je vychovával.
Kdysi dávno mi jeden hlásící se k zodpovědnosti tvrdil, že si nemůže pořídit další dítě, protože by mělo nižší životní úroveň, než ostatní děti. Panebože, životní úroveň. Jak se dá poměřovat? Každý myslí něco jiného.
Nechci předstírat vzorného otce, byl jsem po třicítce, postarat se o děti jsem považoval za povinnost, aniž jsem tušil, že i povinnost může být příjemná.
Těšil jsem se, až budou zdatnější, to si užijeme. Žebříky ve Slovenském raji jsem si schovával, až vyrostou. Vyrostly, nestačil jsem jim, nahoře na mě poctivě čekaly. Nesmály se mi. Posmívat se slabším je ošklivé, učil jsem je.
Po roce 1989 jsem jim stačil ukázat Alpy, Benátky, protože Rakušani a Italové přiznávali volnou jízdenku i pro rodinné příslušníky. Měl jsem mnoho dalších plánů, děti potkaly kamarády. Jako by někdo švihnul kouzelným proutkem, tak krátké všechno bylo. Strašně krátké. Jsem moc rád, že jsem ten čas neprošvihnul v rámci zvyšování životní úrovně, to znamená vydělávání, nakupování.
Opustily mě, jenom fyzicky, jinak jsou se mnou, když je potřeba, nemyslím, že se na mě vykašlou.
Jsem starý, výlety mě baví, ale sil ubývá a když napadne, tady v Praze, něco špinavě bílého, čemuž může říkat sníh jenom podnapilý, sedím doma. Už loni jsem začal dávat do pořádku fotky. S dětmi jsem jich udělal tisíce, nepřeháním. Skenuju, třídím, vyhazuju, pak je vezmu zpět, protože je mi líto zničit krátký čas, který jsem kdysi nepovedené fotce věnoval.
Něco je popsané, něco založené, třeba mi pomůžou všichni svatí, odměnu dostávám předem, ohromně se vším bavím.
Přebírám fotky a jsem odměňován. Tehdy jsem fotil, fotky dal udělat, nalepil do skicáků, jež byly o moc levnější než alba, popsal ručně fixem. Naše alba nejsou reprezentativní, vidím v nich věci, které jsem tenkrát ani nepostřehl.
V očích dětí radost, že jsou spolu, bezstarostnost, jsou s rodiči. Blbnou před objektivem, kazí mi fotky, vůbec jim nevadí, že mnohou část jejich oděvu nosili postupně všichni tři. Jednu ošoupanou mikynu, kterou by se, možná, některá dnešní sociálně slabá maminka štítila odnést ke kontejneru, jsme vyhodit nesměli, ač se manželka o to pokoušela.
Protože jsem často býval bez peněz, nehodlám se dívat povýšeně na ty, kteří mají v dnešní době často nezasloužené sociální problémy. Radit už vůbec nechci, těžko radím sám sobě. Šedesát mi sice bylo, ale v Rusku jsem nebyl. Nemusím dnešku moc rozumět, což se starým běžně stává.
Celý systém, jak fungoval za tak zvaného socialismu, považuju za nesmyslný, hnusný, ale nejsem úplně slepý, abych neviděl dnešní lumpárny kolem sebe. Je mi však smutno z lidí, kteří říkávali, kdyby tu nebyli komunisti, to bysme… a následoval seznam, co by dělali. Titíž lidé nyní objíždějí autem hypermarkety, na sedadlech slevové letáky. A nadávají. Kdyby…
Krásné chvíle člověk může prožívat i v systému pitomém, život stojí za prožití.
Ať si dědek se zvednutou rukou, zdravící či vyhrožující, říká, co chce.
Není čas na rozmýšlení. Život jde zrovna kolem.
Koukněme se z okna, jaro bude za moment.
A za další tři měsíce se začne zkracovat den, říká pesimista ve mně.
Letí to, letí…
Žádné komentáře:
Okomentovat