Nenápadný člověk Jirka Bláha

Stárneme, odcházíme, bylo tomu tak vždycky, k životu patří i konec. O tom se hezky píše, povídá, pokud se to nás netýká. Život se mihne, než se nadějeme, jsme na řadě.

 V určitém věku se nám už nezdá sněhová nadílka příliš poetická, jedině z okna, nechce se nám z tepla domova. Probírám se starými fotkami, záznamy z dob, kdy jsem patřil mezi frajery, kteří vyráželi na superdlouhé výlety do přírody v jakémkoliv počasí.

Divím se, kolik lidí, se kterými jsem měl čest hrát si na dálkoplaze, kamsi odchází a už se nevrací. Funusy jsou smutné, ale aspoň se sejde pár starých, někdy i zapomenutých známých, pocucávají spolu pivo a vzpomínají na dobu, kdy jich za stejnou dobu do sebe nalili pět.

V lednu odešel navěky Franta Moser z Plzně, dlouholetý sólista plzeňské opery, kde zpíval spíš menší role. Ve svém turistickém koníčku však patřil mezi giganty celorepublikového významu. Nepotkával jsem ho často, býval jsem stovkař, on spíš turista. Jeho jméno se na internetu bez problému najde, byl aktivní až do svého konce. Ještě loni předsedal radě Klubu českých turistů, která rozhodovala o uvedení do síně slávy. Myslím, že v roce 2013 bude do ní uveden právě on. Zapomínat by se nemělo.

Marně jsem hledal zmínku o dálkoplazovi, pořadateli dálkových pochodů, Jirkovi Bláhovi. Zemřel, podle mého názoru, předčasně. Nevím, kolik mu bylo, nevím kdy. Jeho jméno není neobvyklé, takže internetové vyhledávače moc nepomůžou.

Jirka býval velmi činný v turistickém oddíle Spartaku Karlín Dukla, dnes toto jméno z komunistické éry odložili a vrátili se k původnímu Čechie Karlín. Prolezl jsem jejich stránky a po Jirkovi jako by se zavřela zem.

Chodíval snad i stovky, ale postupně se přesunul mezi lidi, které víc zajímalo kam a kudy jdou, než polykání kilometrů. Nebudu zapírat, patřil jsem spíš mezi druhé. Čím delší byl pochod, tím líp. Vždycky jsem rád poznával něco nového, pochybnou slávu jsem však rád přenechával jiným, pýchu jsem tajil.

Svoje předchozí vzpomínky jsem skončil v Krupce. Další týden žádná stovka nebyla. Z jednoduchého důvodu. V sedmdesátých letech již se sice v sobotu nepracovalo, asi nám soudruzi chtěli připomenout, jací jsou lidumilové a zhruba čtyřikrát do roka vyhlásili takzvanou pracovní sobotu. Netuším, mělo-li takové rozhodnutí příliš velký význam pro národní hospodářství. Zeměměřiči u mých zaměstnavatelů nepracovali, ale cesťák jsem si napsal, ač jsem se válel doma.

Pak zbývaly holé neděle, pořadatelé, kteří museli něco pořádat, protože jim bylo dáno, vypisovali kratší trasy. 14.5.1972 se konal pochod Praha – Karštejn – Praha. Padesátka se startem na Zlíchově. Pořádali karlínští turisté v čele s Jirkou Bláhou.

Tam jsem ho poprvé viděl. Nenápadný člověk, v řeči mírně zadrhávající, příjemný, přesvědčený, že jeho  činnost má smysl. Býval v komisi dálkových pochodů, prý jeho konzervativní názory leckoho rozčilovaly.

Jeho fotku nemám, tak vkládám aspoň startovní kartu s jeho podpisem, upomínku a trasu pochodu. Dokonce jsem našel ve starých negativech z mého foťáku záběr, kde jsem někým zvěčněn spolu se Sašou Šolcovou, která se tváří, jakoby se bála, že ji budu fackovat.

Na pochod se příliš nepamatuju, šel jsem sám, moje zánovní partnerka si v Krupce natolik zničila nohu, že byla málem nechodící.

Jirka, kromě pochodu na Karlštejn, pořádal i tradiční Novoroční pochody, což mi připadalo jako ptákovina, ale hned na Nový rok v roce 1973 jsem se zúčastnil. Po silvestrovské noci se v Komořanech scházeli lidé, lačnící po pohybu na čerstvém vzduchu. Někteří by spíš potřebovali do postele, ale vím, že se takové akce pořádají dodnes na mnoha místech v republice. My prožili Silvestra na chatě Hubertka v Jizerských horách a prvním ranním vlakem z Nového Města pod Smrkem, kde nám prodávala jízdenku veselá až přiopilá pokladní, jsme přes Liberec dojeli do Prahy včas, abychom vyrazili na trasu, protože „Jak na Nový rok, tak po celý rok!“

Před hospodou ve Zvoli, která už neexistuje.
Zleva: Tonda Kolomazník, kamarád z Indonésie se složitým jménem, říkali jsme mu Martin, nad ním Radek Matějovský, učitel, vedle s jazykem na vestě Aleš Fořt, pod ním Vlasta Shánělová, vedle ní Jana Branžovská, stojící jsem já a ten napůl otočený je kdovíkdo.

Tady předstírám, že umím číst, vedle Vlasta, s cigárem Saša.

V hospodě ve Zvoli, mračící Vlasta u rozpitého piva, zřejmě mého, Jana Branžovská a Tonda Kolomazník, kteří se později vzali, měli tři děti, naposledy jsem je potkal v Broumovských stěnách. Celou rodinu, ale to už je skoro 30 let.

Vídal jsem Jirku na mnoha akcích, ale častěji jsme se míjeli. V roce 1974 jsme vyráželi na zájezd Sportturistu do štýrského Knittelfeldu. Autobusem, narvaným batohy s potravinami na týden. Cena zájezdu přesahovala můj měsíční plat.

Jak se blížily hranice se svobodným světem, rostla mezi účastníky nervozita, přestože se nijak nesnažili obcházet pitomé celní předpisy. Divný pocit, v dnešní době mi málem chybí stejně jako mnoho dalších komunistických vymožeností. Poslední slova minulé věty je třeba brát s rezervou. Nějaký ten šilnk schovaný hluboko ve spacáku měl skoro každý, i československé stovky se daly v Rakousku vyměnit za místní měnu. Přece nás nemůžou prohlížet do poslední drobnosti.

V Dolním Dvořišti nás odstavili a začala prohlídka. Předváděli všechny svoje fóry, šacovali donaha, ženy měly svoje „šacérky“, my též, tedy šacéry. Osobně jsem hleděl na dění a měl obavy, že sním. Doufal jsem, že mi nebudou rozbalovat čokoládu, ve které byly nepřihlášené bankovky. Převažování konzerv, prohlížení ponožek a menstruačních vložek. Pět hodin trval blázinec. Většina prohlížejících dávala najevo svou nadřazenost, jakýkoliv vtípek se trestal dalším filcunkem.

Po pěti hodinách nás propustili do Rakouska, dva účastníci chyběli. Jedno děvče, kterému nikdo neřekl, že si musí vyřídit výjezdní doložku, a Jirka Bláha. Poslali je šupem domů, samozřejmě se nestarali, jak odjedou. Jirku jsme znali a dost nás překvapilo, že tenhle na pohled skoro ustrašený člověk něco zanedbal. S nikým se nerozloučil a po našem návratu domů se odmítal s kýmkoliv bavit na téma zájezd do Rakouska. Ani slůvkem nikomu nic neřekl. To trvalo asi dva roky. Mezitím dál pořádal své novoroční pochody, jenom mlčel.

Později jsem slyšel, že převážel nějaké dopisy pro emigranty, přesně nikdo nic nevěděl. Jak říkali znalí, musel ho někdo udat. Proto  celá komedie se zevrubnou prohlídkou autobusu. Jirka, zřejmě vědom toho, že má mezi dobrými známými nebo dokonce kamarády, práskače, se uzavřel do sebe.

Na jeho novoroční pochod jsem se dostal podruhé až v roce 1981, to bylo našemu synovi pět. Téměř každoročně jsme svoje děti vytáhli do mrazivého či uplakaného Nového roku.

Pokaždé jsme vídali usměvavého Jirku, který pořádal pochody pro zábavu a strašně se mu líbilo, že naše děti začaly být turisty. Vídali jsme ho i na jiných akcích, kde se k nám radostně hlásil. Nikdy neměl nadbytek peněz, občas mu zveřejňovali v novinách drobné článečky o turistice. Honoráře? Spíš drobné. V roce 1986 napsal pár řádek o naší rodině v tehdejší Lidové demokracii. Mám článeček naskenovaný, ale nechce se mi ve vzpomínce na Jirku zveřejňovat odstaveček, kde označuje naši rodinu za pozoruhodnou. Ale v novinách by mu za jeho psaní nezaplatili, kdyby nezdůraznil pozoruhodnost. Novináři už takoví jsou.

A ještě jeden pochod přivedl Jirka na svět. Kudy uháněl Šemík, se jmenoval. Starty a trasy různé, cíl společný na hřišti v Neumětelích. Šel jsem tenkrát, v roce 1987 se všemi třemi dětmi, v cíli zářil Jirka, šťastný z veliké účasti.

Děti mi rostly, pochody se pro mě staly okrajovou záležitostí. Pak jsem někdy zaslechl, že Jirka umřel. Podrobnosti žádné. Jakoby zmizel.

Což o to, člověk má spoustu starostí, ale překvapilo mě, že internetové stránky turistů Čechie Karlín nemají nějakou svou síň slávy, nemusí se to tak jmenovat, ale chybí mi vzpomínka na prima člověka, který ve své době udělal pro turistický oddíl asi dost. Neúcta? Možná by se do věci měl vložit někdo z pamětníků a nenechat moderní média jen mladým, vždyť to není žádný zázrak, ten internet.

Z novoročních pochodů: