Po stopách pochodu smrti

Už na dvoudenním pochodu v Českém středohoří propagoval Pepík Bursík první ročník dálkového pochodu v Krupce. Vyhrožoval převýšením přes 3000m, čímž zvýšil přitažlivost akce, protože bylo mnoho takových, pro které čím větší prasárna, tím spíš se chtěli zúčastnit.

Týden dopředu se domlouval další, v podstatě nesmysl, ale co jiného pochody těžké a přetěžké jsou. Jít druhý den po stovce padesátku se považovalo za frajeřinu. A Oparno nebylo od Krupky daleko.

Co víc, následoval 9.květen, což býval státní svátek, výročí osvobození sovětskou armádou. Jsem v tenhle den narozený a dlouho jsem se vychloubal, že nechodím na své narozeniny do školy, později do práce. Začátkem devadesátých let se začalo diskutovat o tom, že osvobození vlastně přišlo už osmého a moc dobře se pamatuju, jak na návrh poslance Miloše Zemana byla učiněna změna. Nadával jsem na něj, teď už ne, přece nebudu nadávat prezidentovi, že jo…

Zase mi pak zavedli státní svátek na Václva, já mám pořád něco. Důchodci je tohle šumafuk.

Chtěl jsem ale psát o pochodech. 9.května se konala padesátka v Českém Krumlově. To už bylo kapku z ruky, ale přesto se utvořila skupina, která se těšila, jak po stovce, následné padesátce, pojedou nočními vlaky od severních hranic Čech na jižní. Dnes už snad ani takové flamendráky nejezdí.

Plán byl, nadšení obrovské, těžká stovka v Krupce taky. Když pročítám stoh svých diplomů, vidím tolik akcí k nějakým výročím, k sjezdům KSČ, žili jsme v tom, aniž jsme si něco uvědomovali. Jeden znaků normalizace, nikdo ničemu nevěřil, slavili jsme MDŽ v pracovní době, protože jsme se směli opít a kdo nepil, byl podezřelý.

Pochod po stopách pochodu smrti se též konal pod záštitou KSČ, ale nějak se všem debilním výročím vymykal. Ani bandě podezřelých živlů a tuláků nečinilo potíž se poklonit památce obětí, které byly na konci druhé světové války úplně zbytečné.

Internát v Krupce, kde býval Pepík Bursík vychovatelem, se proměnil na provizorní ubytovnu. Organizace, jak bylo i v dalších letech u Pepy běžné, výborná. Jeho zvláštní schopnost sehnat kdeco, zajistit cokoliv, byla věhlasná. V komunistické době k nezaplacení. Akce, které pořádal nebo spolupořádal by se daly těžko spočítat, byla by to jen čísla.

Po stopách pochodu smrti pořádal  pětkrát, mezitím vymyslel Poslední puchýř, který dávno žije svým životem a stěhuje se po celé republice. Dokázal sehnat doprovodný autobus na týdenní etapáky, jeli jsme takovým autobusem až do Bardejova.

Po roce 1990 založil s Honzou Zajíčkem klub Dálkoplaz, staral se prakticky o veškerý provoz, klub zanikl, protože většina členů jenom čekala, co Pepa vymyslí. Nebudu ho dál chválit, třeba by se k textu dostal a mohl by na stará kolena zpychnout. Snad ho někdy potkám a nebude to na něčím funuse, vždycky jsem měl z něj pocit, že má neustále dobrou náladu.

Stovka v roce 1972 byla skutečně těžká. Přírodní krásy, příhody určitě byly, ale vše zapadlo kromě jediného. Šel jsem s partnerkou, která si úplně zničila nohu, zčervenala jí holeň. Po padesátce se svěřila Ivo Domanskému, který platil za člověka, co se vyzná. Prohlásil, že to je zánět okostice, vysvětlil nám, že každá kost má okostici, že to není jen záležitost zubů.

Co dál?

 „Stovku dojdi, strašně se zprasíš, za čas se z toho dostaneš, už se to nikdy nevrátí.“

Rada pro chlapa pořádně otrlého. Ivo podle sebe soudil druhé, dokázal být na sebe dost tvrdý a totéž čekal od jiných. Lidi, kteří s ním absolvovali zájezdy do rumunských hor, by mohli vyprávět.

Stalo se, jak předpověděl, Vlasta došla a dva týdny trvalo, než byla jakž takž v pořádku. Paměť je po 40 letech trochu proděravělá, ale myslím, že už tytéž potíže se jí nikdy nevrátily, po stovce stejně bolí všechno.

Plány na 200 km za tři dny pomalu padly, po noclehu na internátním lůžku jsme odjeli motoráčkem do Oparna. Poměrně dost lidí, nezapomenutelný pro mě byl Vláďa Lerch z Olomouce, který sebou vláčel cenu pro nejvzdálenějšího účastníka, měl dráhu zadarmo, tak jezdil všude. Pepík měl dost velký smysl pro humor, vedle diplomu, na němž jsou motivy z Prahy, jako cenu pro člověka, který přijel z největší dálky, vybral poměrně velký obraz. Vláďa je menší postavy, všude se s obrazem motal a překážel, na zřícenině hradu Oparno, kde byl start pochodu pořádaného chemičkou v Litvínově, si mysleli, že jsme nějací umělci, kteří sem omylem zabloudili. Nedávno, při smutné příležitosti, kdy jsme doprovázeli na poslední cestě Iva Domanského, jsem se Vládi na obraz ptal. Smál se, prý ho ještě má. Nevím, jestli vystavenej nebo schovanej.

Moje partnerka byla napůl zchromlá, přesto se vydala na pětadvacítku, já se chytil na padesátce lidí, na které jsem evidentně výkonostně neměl. Štrunc, Vodičková, Mikula, Havlová, možná další. Seděli v hospodě, popíjeli, kecali, pak vyběhli a úprkem se vydali na cestu, aby u další hospody znovu zasedli. Vydržel jsem s nimi, ale v cíli jsem byl naprosto zničený, spokojený, že do té party začínám patřit.

Na noční „výlet“ do Českého Krumlova nebylo ani pomyšlení, myslím, že tam nejel téměř nikdo, myslím kromě Iva se Sašou.

Akce Po stopách pochodu smrti se konala pětkrát. Všech 5 stovek jsem absolvoval. Nesmírně přátelská atmosféra, sem se jezdilo vždycky za sportovním i turistickým zážitkem a také za zábavou. Nebyly tancovačky a ožíračky, spíš sranda. Vzpomínky se mi trochu proplétají se vzpomínkami na první ročníky Posledního puchýře.

Těžko už říci, kdy co bylo. Aleš Fořt fackoval bustu Lenina, protože měla příliš velkou hlavu pro jeho kulicha. Fotky by měly někde být. To už nás Pepík byl nucený vyhodit do blízké hospody „Na růžku“. Musel mít internát v neděli odpoledne připravený pro učně, kteří se sem k večeru sjížděli. Vyhazování dávno po pochodu se stávalo tradicí.

Rád sem jezdíval Franta Pleticha z Prahy, svého času legenda. Snad nikdo neuměl bloudit jako on. Míval v sobě pravidelně pár piv, v hubě cigáro. V mapě se nevyznal, možná ani nevěděl, co to je. Neustále závodil, aniž kdo věděl s kým. Poklusával, bylo mu jedno, kterým směrem. Příšerně žvanil, bylo trestem se s ním setkat a jít. Právě tady, asi v roce 76, kdy jsem šel sám, se mě chytil a kecal a kecal, pořád dokola totéž. Rozběhl jsem se, on se mnou, odskočil jsem si, počkal na mě. Teprve do kopce jeho prokouřené plíce nestačily.

Vzpomněl jsem si na něj, protože Pepík byl pořadatel, který prožíval pochod s účastníky, pokud byla možnost, objížděl autem. Takhle dojel Frantu.

„Pepíku, kolik jich je přede mnou?“

„Franto, všichni.“

„Jak všichni?“

„Seš poslední!“

„To není možný, byl jsem třetí.“

Historky téměř zapomenuté, Franta se ke mně vždycky hlásil. Naposledy jsem ho viděl asi před 20 lety, v bufetu naproti Masaryčce popíjel pivo, měl ji jak z praku, nadával na politiku, přehlédl mě, já raději odešel.

Kdysi prý šel stovku v Turnově. Z Kozákova seběhnul místo do Turnova, do Semil, ptal se po sokolovně, ukázali mu ji, on, že musí mít ještě jednu. Nemají? To je blbost, vždyť v ní mám věci.

Vzpomínka na člověka – figurku, který mně, a těžko komu jinému, něco špatného udělal. Mělo by mu být 71. Ale vzpomene-li si někdo na něho, vždy vzpomínku doprovází úsměv. Je to málo?

Třetí ročník (1974) se startoval v Kovářské na Chomutovsku. Trasa vedla přes Přísečnici, kdysi poměrně velké město, které bylo určeno k likvidaci, v místech, kde stálo, je dnes údolní přehrada Přísečnice. Chodilo mezi námi dost sběratelů razítek, také jsem je chvíli sháněl. V Přísečnici na poště razítko dostali, prý s vysvětlením, že za dva týdny pošta končí. Navždycky. Vzácný suvenýr.

V noci se nás sešla větší skupina, já podle hodně špatné mapy jsem rozhodl, že se půjde tudy a tudy. Musel jsem působit dost sebejistě, šli podle mě, nic chytřejšího je nenapadlo. Jen Jindra Štrunc tvrdil, že jdem špatně, že skončíme v NDR a budeme mít průser. V mapě byla významná cesta, vedoucí po hranicích, my šli skoro potokem. Začínal jsem přemýšlet, jak mě asi zbijou, když se v dáli objevil oheň, který udržovala noční kotrola ve Fojtovicích, museli všichni slyšel, jak jsem si oddechnul.

Hned další rok nás Pepa dovedl do Krupky přes Rumburk, kam jsme došli po svých den předtím z České Kamenice.

Píšu v den, kdy můj spolužák a kamarád slaví sedmdesátku, přemýšlím, jak všechno neuvěřitelně rychle uteklo…

To je ono! To se mi líbí.
Byl jsem usvědčen, že kecám. Byl jsem přesvědčený, že jsem v roce 1972 šel první ročník pochodu v Krupce. 
Mohl jsem se kouknout na poslední můj diplom z roku 1976, kde je psáno 7.ročník.
Dostal jsem mail od pana Pichrta, který mě z omylu vyvedl, za což jsem mu poděkoval.
A taky jsem si vzpomněl na indonéského studenta Martina, jak jsme mu říkali. Studoval v Československu, mezitím byl v Indonésii převrat a on se nesměl vrátit domů, prý by ho tam přinejmenším zavřeli, spíš zabili.
Pokud vím, oženil se zde měl děti, ale kde je mu konec?
Pořadatelé pochodů ho měli rádi, protože uváděli do propozic, že jde o pochod mezinárodní. Kromě pár účastníků z tehdejší NDR, kteří jezdili do severních Čech, šlo většinou jenom o Martina... 

Po stopách pochodu smrti – Krupka u Teplic _ 1970-71

Attn:     venca.bue@atlas.cz, Václav Víšek

Zcela náhodou jsem zahlédl na webu vaše poznámky k dálkovému pochodu v Krupce, které byl v r.1972. Já jsem se však zúčastnil dvou prvních ročníků, které p.J.Bursík pořádal v květnu r.1970 a r.1971. Posílám Vám k tomu pár faktických informací.

První ročník v květnu 1970 byl vypsán na 2 trasy : 25km a 50km. Jako zkušený tramp jsem se přihlásil na trasu 50km spolu s dalšími zájemci na noční pochod po hřebenu Krušných hor. Mám o tom záznam v cancáku z 8.-9.5.1970. Na trasu ve 22hod vyrazilo tehdy 19 účastníků. Výstup nahoru proběhl  normálně hladce po značené turistické cestě. Zjevně dál už nikdo z organizátorů při přípravě trasy na hřebenu nebyl a tak jsme nečekaně narazili na dvě vážné obtíže. První byla asi 30cm ledovo-sněhová pokrývka jak na cestě, tak mezi stromy v lese. Navíc pod tímto pokryvem tekla nebo stála tající voda. Tu a tam nás ledová krusta ještě udržela, ale většinou jsme se bořili, zapadli do vody a totálně promáčeli boty. Tahle část byla dlouhá přes 10km a velmi zdržovala postup kupředu. Druhou obtíží byla skutečnost, že dřevaři, opět aniž to organizátoři akce věděli, porazili v hřebenové části lesa hodně stromů a něco možná popadlo i samo. Přes cestu ležela spousta kmenů a nejhorší bylo hledat na polehlých kmenech turistickou značku, kudy vlastně trasa vede, abychom neminuli nejbližší kontrolu. Tuhle peripetii kromě mě překonal ještě indonéský chodec M.Soedjoko. Ostatních 17 chodců průběžně v nočním chaosu a terénních obtížích vzdalo. Slyšeli jsme jejich volání, ale dál jsme baterkami svítili na popadané kmeny, abychom dodrželi trasu. Dolů jsme sešli na poslední chvíli, neboť právě se smutkem zavírali kontrolu. Naštěstí s naším průchodem tím nedošlo k úplnému zrušení pochodu. Kolegu jsem dotáhl do cíle mírným poklusáváním už po rozednění, protože mně na té nudné rovině  už docela bolela záda. Obdržel jsem vítěznou kachli, která mi dodnes visí v chatě.

Ročník 1971_50km jsem absolvoval jen účastnicky, neboť se po předchozích hořkých zkušenostech organizátorů konal jako denní pochod. První jsem nebyl, ale čas 5:58h byl pro mě v krosovém terénu dobrý.

V dalším roce jsem maturoval, takže nebylo tolik času při mé další účasti na zajímavějších trasách po ČR. Svých 100 jarních km naráz jsem také absolvoval v solo závodě z 20.-21.2.1971 na trase 111km za 18,5h. Všechno občerstvení bylo nutné mít s sebou, to není jako dnes. Pak samozřejmě přišly Praha-Prčice a další pochody a v pozdějších letech moje toulavé trampské boty prochodili a navštívili nějakých 50 států. Dnes jsem penzistou a jsem rád, že některé děti se také věnují cestování po světě nebo ultramaratonům.

Zdravím a přeji suchou stezku a modrou oblohu

Aleš Pichrt