Mám dlouhodobě ošklivý vztah k našim zákonodárcům. Takže jejich galapředstavení v pátek a v sobotu mě nijak nepřekvapilo. Samozřejmě, že mě zajímá, kdo se stane českým prezidentem. Sledovat však přímý přenos, tak to tedy ne. Na takovou podívanou je můj čas penzisty příliš drahý. Ze zvědavosti jsem televizor zapnul až někdy odpoledne a zrovna se chystal k projevu senátor, patří do skupiny lidí, kterým bych i něco věřil. Říkal, že bude stručný, po čtvrthodině jsem nevěděl co chce říci a dokonce jsem se bál, že to neví ani on. Asi moje chyba. Tak jsem to vypnul. Večer jsem se k přenosu dostal až teprve při samotné volbě. Nijak mi nevadila volba veřejná. Proč bych neměl vědět, jak se který zákonodárce projevuje? Divák ale stejně nic neviděl. Ženy, které sbíraly hlasy, si něco psaly na papírek. Čárky? Snad jim mohli dát pivní tácky, aspoň by to mělo nějaký styl. A do toho byly občas slyšet soukromé připomínky poslanců (zřejmě kvalitní mikrofony). Slovník některých spíš připomíná řeči kluka z osmé třídy, který chce spolužačkám ukázat, že je chlap. Nemůžu citovat, protože jsem provozovateli serveru, kde jsem si zřídil tento blog, slíbil, že budu dbát dobrých mravů.
Volbu veřejnou tedy nepovažuji za nijak závadnou, pokud to ústava dovoluje. Nějak se však nedovedu vcítit do kůže poslanců. Proč by volili jinak tajně a jinak veřejně? Elita národa, aspoň podle jejich výhod, a bojí se? Jaký je rozdíl mezi nimi a bezdomovcem, který se vrací ke svým kumpánům s tím, že tu flašku rumu v samoobsluze nemohl ukrást, protože se někdo díval? Ne, že bych chtěl takhle skončit, ale ti bezdomovci jsou možná svobodnější. Nijak se netají tím, že jim jde hlavně o rum. Páni poslanci mají plnou hubu řečí o důstojnosti (!?!) volby. Přitom se jen bojí o místo u žlabu. Vůbec jim už nevadí, že mají na noze železnou kouli, která jim stále připomíná poslušnost vedení strany. Jinak by o koryto mohli přijít. Nesvobodní? Zbabělci?
Po pátku mě vůbec nenapadlo, že by pan Klaus nevyhrál třetí kolo volby. S určitou dávkou cynismu jsem tvrdil, že se nebudou v úřadech, školách, věšet nové obrazy prezidenta, budou dále známky s Klausem a našlo by se jiné. Vlastně se ušetří.
Sobotní ráno, aspoň v Praze, bylo nádherné. Zvolil jsem výlet a dobře jsem udělal. Ranní mrazík a sluníčko slibující hezký den. Na kole jsem vyrazil na jih, podle Berounky. Všude vůně, předjaří, zahrádkáři už jsou asi netrpěliví. U Černošic jsem objevil kvetoucí kočičky. 9.února je na ně spíš brzy. Vyfotil jsem je a pokusím se fotku dát k tomuto textu. Jestli se mi bude dařit, už jsem se snažil jednou něco vkládat, ale nepovedlo se. Podle Berounky jezdím hodně rád, je to pěkná řeka. Loni jsem zkoušel jet podunajskou stezku, člověk může vidět všechno, ale Berounka se mi líbí víc. Dunaj je veletok a po třech dnech začne nudit. Cestou si rád prohlížím vyvěšené plakáty. Koncerty, zábavy, masopustní průvody. V Dobřichovicích bude mít koncert Žalman. Tenhle muzikant, který se celý život věnuje žánru, který cítí a umí, obdivovatel ženské krásy, už taky překročil pitomou šedesátku. Možná si ho přijedu poslechnout. Postupně jsem odkládal rukavice, kapuci pod přilbou. A tak jsem v dobré náladě dojel do Zadní Třebaně. Těšil jsem se na hospodu U kapličky, ale je zavřená už od Silvestra, prý bude rekonstrukce. Trochu špeluňka to tedy byla, snad ale zachovají ráz venkovské hospody. Byla by škoda, kdyby se narodila další provozovna s tisíckrát přepranými ubrusy se znaky pivovarů. Hostinští je dostanou zadarmo, ale jejich pořizovací cena se projevuje logicky i v cenách piva.
Zpátky do Prahy se mi ještě nechtělo, tak jsem vyjel na Brdy. Vlastně se tahle část, vedoucí od Dobříše až téměř ku Praze, jmenuje Hřebeny. Zhruba deset kiláků do kopce. Zpočátku je kopec mírný, potom prudší. Je to hezký pocit, když vidím, jak Berounka zůstává hluboko v údolí. Z Halounů šlapu lesní asfaltku pět kilometrů dlouhou. V tuhle roční dobu není les zrovna přeplněný návštěvníky. Téměř absolutní ticho. Vzpomněl jsem si na větu, kterou řekl nedávno v nějakém rozhovoru dirigent Libor Pešek. "Když uvážíte, kolik z toho, co lidi řeknou nahlas, má skutečně smysl, zjistíte, že ticho je velice krásné". Vyjel jsem až na hřeben do místa, kde už je vidět bývalou raketovou základnu, kterou tu kdysi postavila sovětská armáda. Bez referenda. Přerušili prastarou cestu, která vedla z Řevnic do Dobříše. Zničili velký kus lesa. Teď tu trčí tuny betonu, které těžko někdo bude odstraňovat. Prachy nemá stát ani armáda, dokonce ani já ne. Lidi si už zvykli, že tu straší tenhle pomník Varšavské smlouvy.
Obracím směr putování ku Praze, přece jenom ještě v únoru zapadá sluníčko brzy a potmě nerad jezdím. Už je tu kapku živěji, několik cyklistických cvoků, čundráci s bágly. Závidím jim. Nadmořská výška je kolem 500 metrů, na loužích ještě zbytky ledu, ráno musela být kosa. Jsou mladí a už se vidím mezi nimi. Večer si dám kousek kořaličky a když je dobrý spacáček... To se to spinká v krásném ovzduší, v tichu a bez televize. No jo, až se podruhé narodím. Sjíždím ke Kytínské louce a U Dernerů je otevřeno! Určitě by mě potrestal nějaký bůh hospod, kdybych se nezastavil. Hospoda narvaná, pěší, cyklisti, rodiče s dětmi. Jídlo, pití, ceny rozumné. Klesání do Mníšku mívám za odměnu za předchozí stoupání, dnes to ještě dost profukuje. Únor. I rukavice znovu lovím z kapes. Najednou jsem u Kovohutí, které byly postaveny v padesátých letech dvacátého století. Těžila se tu železná ruda. Takových míst bylo v republice více. Těžba silně prodělečná, dokonce se traduje, že tu byly zfalšovány geologické průzkumy. Geologové dostávali prémie podle toho, jak velká ložiska rudy našli a tak nacházeli hodně velká. Nakonec se do vzniklých kovohutí muselo železo dovážet kdoví odkud. Byly tu už postaveny bytovky, stěhovali se sem zaměstnanci. Co s tím vším? Zajímavé je, že mníšecký závod existuje dosud. Nynější majitel prý dokonce výrobu rozšiřuje. Sice se už dělají jiné výrobky než původně, ale snad je to k něčemu užitečné. Já dokonce vlastním pár akcií, které mi zbyly z kupónové privatizace. Je to štůsek papírů, dividendy se neberou. Akcie nejsou ošklivé na pohled, kdyby nebyly všechny stejné, zarámoval bych si je a pověsil na zeď.
Řitku proslavil kdysi Yo Yo Band, teď tu staví svá sídla bohatší spoluobčané. Vedle hezké vsi Líšnice vyrostl golfový areál. Líbí se mi, že přesto U Stuchlíků je stále atmosféra venkovské hospody. Dnes jsem ji minul. Až příště. Příjemná krajina k Jílovišti a pak už sjezd z Cukráku na Zbraslav. Ze Zbraslavi vede zánovní cyklostezka. Dnes je sobota odpoledne, lyžovačka na horách začíná být spíš v oblasti snů a tak je plno. Všichni se chceme provětrat a člověk musí nával zkousnout. Jen trochu nerozumím některým rodičům. Malý klučina se musí někde naučit jezdit na kolečkových bruslích, které dostal od Ježíška. Ale proč ho tatínek zavede zrovna na nejužší část cyklostezky (dva metry), to jsem nepochopil. Prcek mi spadl téměř pod kolo. Nejezdím jako blázen (hlavně už mi to tak rychle nejde), zabrzdil jsem, ale tatínek se příhody ani nevšiml. Zrovna telefonoval.
Mám rád jaro a podzim. Období, kdy se příroda mění, denně překvapuje. Vím, že je první polovina února, zima ještě může zlobit. Za dva dny sluníčko zaleze a bude po jarní náladě. Návalů sněhu se asi už u nás v nížinách nedočkáme. Snad jenom kdyby se tu někde převrátil kamión s nákladem sněhu, který zabloudil cestou z Jizerských hor.
Po pátku mě vůbec nenapadlo, že by pan Klaus nevyhrál třetí kolo volby. S určitou dávkou cynismu jsem tvrdil, že se nebudou v úřadech, školách, věšet nové obrazy prezidenta, budou dále známky s Klausem a našlo by se jiné. Vlastně se ušetří.
Sobotní ráno, aspoň v Praze, bylo nádherné. Zvolil jsem výlet a dobře jsem udělal. Ranní mrazík a sluníčko slibující hezký den. Na kole jsem vyrazil na jih, podle Berounky. Všude vůně, předjaří, zahrádkáři už jsou asi netrpěliví. U Černošic jsem objevil kvetoucí kočičky. 9.února je na ně spíš brzy. Vyfotil jsem je a pokusím se fotku dát k tomuto textu. Jestli se mi bude dařit, už jsem se snažil jednou něco vkládat, ale nepovedlo se. Podle Berounky jezdím hodně rád, je to pěkná řeka. Loni jsem zkoušel jet podunajskou stezku, člověk může vidět všechno, ale Berounka se mi líbí víc. Dunaj je veletok a po třech dnech začne nudit. Cestou si rád prohlížím vyvěšené plakáty. Koncerty, zábavy, masopustní průvody. V Dobřichovicích bude mít koncert Žalman. Tenhle muzikant, který se celý život věnuje žánru, který cítí a umí, obdivovatel ženské krásy, už taky překročil pitomou šedesátku. Možná si ho přijedu poslechnout. Postupně jsem odkládal rukavice, kapuci pod přilbou. A tak jsem v dobré náladě dojel do Zadní Třebaně. Těšil jsem se na hospodu U kapličky, ale je zavřená už od Silvestra, prý bude rekonstrukce. Trochu špeluňka to tedy byla, snad ale zachovají ráz venkovské hospody. Byla by škoda, kdyby se narodila další provozovna s tisíckrát přepranými ubrusy se znaky pivovarů. Hostinští je dostanou zadarmo, ale jejich pořizovací cena se projevuje logicky i v cenách piva.
Zpátky do Prahy se mi ještě nechtělo, tak jsem vyjel na Brdy. Vlastně se tahle část, vedoucí od Dobříše až téměř ku Praze, jmenuje Hřebeny. Zhruba deset kiláků do kopce. Zpočátku je kopec mírný, potom prudší. Je to hezký pocit, když vidím, jak Berounka zůstává hluboko v údolí. Z Halounů šlapu lesní asfaltku pět kilometrů dlouhou. V tuhle roční dobu není les zrovna přeplněný návštěvníky. Téměř absolutní ticho. Vzpomněl jsem si na větu, kterou řekl nedávno v nějakém rozhovoru dirigent Libor Pešek. "Když uvážíte, kolik z toho, co lidi řeknou nahlas, má skutečně smysl, zjistíte, že ticho je velice krásné". Vyjel jsem až na hřeben do místa, kde už je vidět bývalou raketovou základnu, kterou tu kdysi postavila sovětská armáda. Bez referenda. Přerušili prastarou cestu, která vedla z Řevnic do Dobříše. Zničili velký kus lesa. Teď tu trčí tuny betonu, které těžko někdo bude odstraňovat. Prachy nemá stát ani armáda, dokonce ani já ne. Lidi si už zvykli, že tu straší tenhle pomník Varšavské smlouvy.
Obracím směr putování ku Praze, přece jenom ještě v únoru zapadá sluníčko brzy a potmě nerad jezdím. Už je tu kapku živěji, několik cyklistických cvoků, čundráci s bágly. Závidím jim. Nadmořská výška je kolem 500 metrů, na loužích ještě zbytky ledu, ráno musela být kosa. Jsou mladí a už se vidím mezi nimi. Večer si dám kousek kořaličky a když je dobrý spacáček... To se to spinká v krásném ovzduší, v tichu a bez televize. No jo, až se podruhé narodím. Sjíždím ke Kytínské louce a U Dernerů je otevřeno! Určitě by mě potrestal nějaký bůh hospod, kdybych se nezastavil. Hospoda narvaná, pěší, cyklisti, rodiče s dětmi. Jídlo, pití, ceny rozumné. Klesání do Mníšku mívám za odměnu za předchozí stoupání, dnes to ještě dost profukuje. Únor. I rukavice znovu lovím z kapes. Najednou jsem u Kovohutí, které byly postaveny v padesátých letech dvacátého století. Těžila se tu železná ruda. Takových míst bylo v republice více. Těžba silně prodělečná, dokonce se traduje, že tu byly zfalšovány geologické průzkumy. Geologové dostávali prémie podle toho, jak velká ložiska rudy našli a tak nacházeli hodně velká. Nakonec se do vzniklých kovohutí muselo železo dovážet kdoví odkud. Byly tu už postaveny bytovky, stěhovali se sem zaměstnanci. Co s tím vším? Zajímavé je, že mníšecký závod existuje dosud. Nynější majitel prý dokonce výrobu rozšiřuje. Sice se už dělají jiné výrobky než původně, ale snad je to k něčemu užitečné. Já dokonce vlastním pár akcií, které mi zbyly z kupónové privatizace. Je to štůsek papírů, dividendy se neberou. Akcie nejsou ošklivé na pohled, kdyby nebyly všechny stejné, zarámoval bych si je a pověsil na zeď.
Řitku proslavil kdysi Yo Yo Band, teď tu staví svá sídla bohatší spoluobčané. Vedle hezké vsi Líšnice vyrostl golfový areál. Líbí se mi, že přesto U Stuchlíků je stále atmosféra venkovské hospody. Dnes jsem ji minul. Až příště. Příjemná krajina k Jílovišti a pak už sjezd z Cukráku na Zbraslav. Ze Zbraslavi vede zánovní cyklostezka. Dnes je sobota odpoledne, lyžovačka na horách začíná být spíš v oblasti snů a tak je plno. Všichni se chceme provětrat a člověk musí nával zkousnout. Jen trochu nerozumím některým rodičům. Malý klučina se musí někde naučit jezdit na kolečkových bruslích, které dostal od Ježíška. Ale proč ho tatínek zavede zrovna na nejužší část cyklostezky (dva metry), to jsem nepochopil. Prcek mi spadl téměř pod kolo. Nejezdím jako blázen (hlavně už mi to tak rychle nejde), zabrzdil jsem, ale tatínek se příhody ani nevšiml. Zrovna telefonoval.
Mám rád jaro a podzim. Období, kdy se příroda mění, denně překvapuje. Vím, že je první polovina února, zima ještě může zlobit. Za dva dny sluníčko zaleze a bude po jarní náladě. Návalů sněhu se asi už u nás v nížinách nedočkáme. Snad jenom kdyby se tu někde převrátil kamión s nákladem sněhu, který zabloudil cestou z Jizerských hor.
Přijel jsem domů docela unavený, hodně spokojený, náladu mi nezkazila skutečnost, že na příští týden bude repete. Teď mluvím o volbě prezidenta. Dobře to vymysleli ve Vatikánu. Zavřít volitele do sálu a dokud nebude prezident, nepustit ven. Stravování by bylo jednotné, některý kuchař, jenž nám připravoval pochoutky na vojně, by se snad našel. A k tomu dobrý vojenský čaj! Tohle menu bych jim popřál i zadarmo.
To já si doma udělal k večeři dobře opečenou klobásu a potom pivčo. Odborníci na zdravou stravu by nade mnou udělali křížek.
Nedávno jsem se ráno vzbudil zalitý potem. Měl jsem hrozný sen. Rozhodlo se, že počasí bude určovat parlament. Fuj! Dal jsem si sprchu a byl rád, že o některých věcech rozhodují síly, které nemůžeme ovlivnit a dokonce je ani demokraticky volit.
To já si doma udělal k večeři dobře opečenou klobásu a potom pivčo. Odborníci na zdravou stravu by nade mnou udělali křížek.
Nedávno jsem se ráno vzbudil zalitý potem. Měl jsem hrozný sen. Rozhodlo se, že počasí bude určovat parlament. Fuj! Dal jsem si sprchu a byl rád, že o některých věcech rozhodují síly, které nemůžeme ovlivnit a dokonce je ani demokraticky volit.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat