Irena Dousková napsala před časem knihu Hrdý Budžes. Sedmdesátá léta pohledem školačky. Příbramské divadlo uvedlo na své scéně dramatizaci díla. V hlavní roli tenkrát excelovala Bára Hrzánová. I všimli si jejího výkonu lidé, kteří rozhodují o udílení cen Thálie a za rok 2003 tuto cenu dali právě jí. Barbora si při převzetí ceny v přímém televizním přenosu dovolila menší lumpárničku a citovala úryvek z textu hry, který obsahoval nadávku. Najednou útlocitní komunisté vyskočili jak čertíci. Já podobné výrazy slýchal na adresu komunistů od svého táty běžně. Vlastně ten jeden vulgární výraz byl jako slavičí píseň proti tomu, čím nás oblbovala vládnoucí strana po celá léta. Mám Příbram trochu z ruky, hostovačky v pražském Divadle Bez zábradlí byly stále vyprodány a tak jsem viděl aspoň televizní záznam. Měl jsem z přenosu hodně dobrý pocit.
Autorka napsala volné pokračování pod jménem Oněgin byl Rusák. Hrdinka vyrostla a chodí na gymnázium. Tedy už léta osmdesátá. Dramatizace se tentokrát ujalo Divadlo v Dlouhé. Když jsem viděl avizovanou premiéru v programu divadla, věděl jsem, že tentokrát to musím vidět na vlastní oči. Bára Hrzánová už v tom nehraje, ale znám soubor z Dlouhé. Je to úžasně hravá parta lidí, navíc velice muzikální. Mívám pocit, že hrají sami sobě pro zábavu. Mediálně poměrně neznámí herci se pravděpodobně už při zkouškách podílí svými nápady na různých situacích a na jevišti se pak chovají trochu jako spoluautoři. Je to velmi příjemné, trochu mi připomínají divadlo, jak je dělá Ypsilonka. Těšil jsem se tak moc, že jsem si na únor kupoval lístek už před Vánocemi, tedy před premiérou. Nečekal jsem na ohlasy , řekl jsem si, že tohle musí být dobré.
Autorka napsala volné pokračování pod jménem Oněgin byl Rusák. Hrdinka vyrostla a chodí na gymnázium. Tedy už léta osmdesátá. Dramatizace se tentokrát ujalo Divadlo v Dlouhé. Když jsem viděl avizovanou premiéru v programu divadla, věděl jsem, že tentokrát to musím vidět na vlastní oči. Bára Hrzánová už v tom nehraje, ale znám soubor z Dlouhé. Je to úžasně hravá parta lidí, navíc velice muzikální. Mívám pocit, že hrají sami sobě pro zábavu. Mediálně poměrně neznámí herci se pravděpodobně už při zkouškách podílí svými nápady na různých situacích a na jevišti se pak chovají trochu jako spoluautoři. Je to velmi příjemné, trochu mi připomínají divadlo, jak je dělá Ypsilonka. Těšil jsem se tak moc, že jsem si na únor kupoval lístek už před Vánocemi, tedy před premiérou. Nečekal jsem na ohlasy , řekl jsem si, že tohle musí být dobré.
A bylo! Dá se říci, že to bylo ještě lepší. Recenzí jsem našel na internetu asi pět. Všechny veskrze kladné. a dlouho dopředu vyprodáno. Šťastná situace, kdy se kritici i obecenstvo shodují. Je to spíš koláž složená z mnoha příhod několika spolužáků gymnázia. Autorka se narodila v šedesátých letech, většina herců také. Osobní zkušenost z celého představení přímo sálá. Jednotlivé příhody jsou spojeny nádhernou muzikou. Hraje se hudba osmdesátých let, ovšem ne ta estrádní, která tehdy přímo tekla s rádia, z televize. Stále se vzpomíná Michal David. Ne, že bych se ho zastával. Leze mi na nervy léta. Smutný příklad toho, když se nesporně talentovaný muzikant začne věnovat jenom kšeftu, vydělávání peněz. Zdaleka v tom není sám. Bylo jich víc a je nepochopitelné, že se najde v různých rádiích tolik hudebních redaktorů, kteří se nám snaží tohle cpát a cpát. Že by odrostlá poupata nebo holky ze školky? Tak přesně takhle se v Divadle v Dlouhé nehraje. Tady zní Mišík, Merta, Pražský výběr a další. A na jevišti se pohybují Michael Kocáb, Jana Kratochvílová, Ivan Mládek. Pochopitelně, že jenom dobře namaskovaní herci. Zpívá se bez playbacku a zní to výborně. Parodie plné vtipu, kdybych ale zavřel oči, nebyl bych si jistý, kdo zpívá.
Osobně jsem osmdesátá léta prožíval jako, dejme tomu, dospělý. Jsem o generaci starší. Byli jsme jiní, ale vlastně jsme byli stejní. My jsme ještě poznali lidi, kteří komunismu často až fanaticky věřili, poznali jsme ale i starší učitele, kteří měli určitou noblesu, ti byli někdy ironičtí, někdy smutní, většinou slušní. Ale těch už o dvacet let později moc na školách nebylo. Konec šedesátých let a naše generace najednou neměla jakoukoliv perspektivu. Samozřejmě se objevila silná skupina, která začala budovat kariéru. A to nešlo bez rudé knížky. Myslím, že tehdy do KSČ vstupovali jen kariéristé. Po roce mohl té obludné ideologii věřit snad jen idiot. Pokud by bylo žvanění olympijským sportem, určitě by na zlatou medaili aspiroval žvást, že někdo vstoupil do strany, aby ji rozložil zevnitř. To nám leckdo říká s vážnou tváří ještě dnes. Obdivoval jsem lidi z mé generace, kteří se přesto vzdělávali, studovali jazyky a nedali se k nim. Připadalo mi to všechno k ničemu. Věnovali jsme se koníčkům a taky plození dětí. Po druhé světové válce se narodilo mnoho dětí a ty teď byly dospělé a přiváděly na svět potomky. Cestovat se nesmělo a tak jsme si tvořili svá rodinná štěstíčka a snažili se žít. Dobře vím, o čem píšu. Sám jsem si takové malé království vytvořil. Děti jsou krásná záležitost za každého režimu, ale všechno to stálo na hliněných nohách.
Teď jsem však v divadle. Představení trvalo přes tři hodiny. Tady mají velkou výhodu. Při delším potlesku při děkovačce se nasadí některé z hudebních čísel. Jako na koncertě. No a lidi by se uplácali. V druhé polovině představení mi vyrazila dech skutečnost, že se děj najednou zastavil, v sále se rozsvítilo, herci vběhli mezi diváky. Začala prvomájová veselice. Rozdávala se mávátka, na jevišti byly makety mávajících tehdejších politiků. Herci vybízeli diváky ke skandování a tak najednou část obecenstva začala křičet: "Rozhoupejme míru zvon, ať to slyší Pentagon" a další perly. Samozřejmě, že k takovému jednání se dá vyhecovat hlavně mladší část diváků. A tak divadlem zněla bolševická propaganda z úst mládeže, která snad ani průvody na prvního máje ani nepamatuje. Měli to za strašnou řachandu. Upřímně se bavili, nedivím se jim. Mimochodem, kdo tenkrát tyhle voloviny vymýšlel? Představuji si, kolik se muselo vypít, aby tohle někoho napadlo.
I já dostal mávátko. Dostal jsem z toho hysterický záchvat smíchu. Málem jsem spadl pod stůl. Naštěstí tu stoly nebyly. V divadle! Kdysi, je tomu skoro padesát let, jsem podobné mávátko taky dostal. Přišel jsem ráno ke škole, účast se kontrolovala, nepamatuju, že by si někdo bez omluvy či spíš výmluvy dovolil nepřijít. Nepříjemné bylo vyfasovat prapor. Tahat se s ním celý den! Jeden rok se snad nějaké prapory ztratily, asi skončily někde v hospodě, a tak jsme každý dostal mávátko. Tahali nás po Praze několik hodin než jsme se dostali na Václavské náměstí, kde tehdy probíhalo všechno důležité. Letná se konala až mnohem později. Byla sranda, my si ji tenkrát udělali všude. Profesoři byli otrávení, odejít domů se báli. Dokonce nám tolerovali i kouření, přestože na školních akcích bylo přísně zapovězeno a trestáno trojkou z chování. Všude v ulicích byly stánky s buřty a pivem v kelímku. Piva bylo dost, aby jim prý lidé neutíkali do hospody. Přetvářeli jsme si různě vyřvávaná hesla. Třeba "Ať žije Sovětský svaz". Místo přítele nejvěrnějšího se dosazovala jména spolužáků, profesorů. Dostal jsem pohlavek za pokřik "Ať žije Lojza". Tak jsme říkali oblíbenému profesorovi. Lojza to zaslechl a nechtěl, abychom na něj upozorňovali, tak jsem ji koupil. A mávátka, ta dopadla. Mlátili jsme se s nimi, pošťuchovali jsme s nimi spolužačky, těm to jako vadilo, ale oplácely. Navzájem jsme si mávátka ničili. Dole na Václavském náměstí byla tribuna a tam jsme došli už jenom s klacky bez fábor. Nikdo si toho nevšiml, možná to ani nikoho nezajímalo. Na tribuně stál mimo jiné i ministr kultury Zdeněk Nejedlý. Ten byl v té době úplně senilní, kýval se a mával skoro stejně dnešní makety na jevišti.
Jak přibývala léta, vyhýbal jsem se oslavám svátku práce. Vymlouval jsem se, lhal jsem, hlavně jsem nikdy nebyl v takové situaci, že bych se musel třást o postavení v práci. Jen jednou jsem na Letnou šel. Jedna z mých dcer chtěla vidět prezidenta a zamávat mu. Její sestra byla líná, nechtělo se jí vstávat a tvrdila, že zná prezidenta z poštovní známky. Syn naopak do průvodu chtěl, ale ten měl zištné důvody. Počítal s tím, že mu koupím zmrzlinu nebo limonádu, prostě, že mne pumpne. Když dcera viděla tribunu v dáli a já jí vysvětloval, jak dlouho tu budeme muset chodit kolem dokola než se dostaneme před tribunu (no, přeháněl jsem), byla zklamaná. Prezident byl jen panáček v dáli. Na zmrzlinu byla fronta, na pití taky a tak jsem jim nic nekoupil a vláčel je dolů do Holešovic, kde se zmrzliny dočkali. A mne napadla lest. Od té doby jsme 1.května chodili vždy celá rodina do ZOO. Na celý den. Nebyl velký nával, teprve odpoledne přibývali návštěvníci. Asi 3 nebo 4 roky nám to vydrželo.
Fakt je, že v divadle jsem se dost bavil, ale někde uvnitř jsem cítil mrazení. Takové blbce jsme ze sebe nechali dělat. Jednota! Dodnes mám nepříjemný pocit, když velké množství lidí má úplně totožný názor. Pořád si myslím, že to třeba jenom předstírají. Anebo nejsem ten pravý kolektivní typ. A s takovými lidmi jste, soudruzi, chtěli budovat socialismus?
Osobně jsem osmdesátá léta prožíval jako, dejme tomu, dospělý. Jsem o generaci starší. Byli jsme jiní, ale vlastně jsme byli stejní. My jsme ještě poznali lidi, kteří komunismu často až fanaticky věřili, poznali jsme ale i starší učitele, kteří měli určitou noblesu, ti byli někdy ironičtí, někdy smutní, většinou slušní. Ale těch už o dvacet let později moc na školách nebylo. Konec šedesátých let a naše generace najednou neměla jakoukoliv perspektivu. Samozřejmě se objevila silná skupina, která začala budovat kariéru. A to nešlo bez rudé knížky. Myslím, že tehdy do KSČ vstupovali jen kariéristé. Po roce mohl té obludné ideologii věřit snad jen idiot. Pokud by bylo žvanění olympijským sportem, určitě by na zlatou medaili aspiroval žvást, že někdo vstoupil do strany, aby ji rozložil zevnitř. To nám leckdo říká s vážnou tváří ještě dnes. Obdivoval jsem lidi z mé generace, kteří se přesto vzdělávali, studovali jazyky a nedali se k nim. Připadalo mi to všechno k ničemu. Věnovali jsme se koníčkům a taky plození dětí. Po druhé světové válce se narodilo mnoho dětí a ty teď byly dospělé a přiváděly na svět potomky. Cestovat se nesmělo a tak jsme si tvořili svá rodinná štěstíčka a snažili se žít. Dobře vím, o čem píšu. Sám jsem si takové malé království vytvořil. Děti jsou krásná záležitost za každého režimu, ale všechno to stálo na hliněných nohách.
Teď jsem však v divadle. Představení trvalo přes tři hodiny. Tady mají velkou výhodu. Při delším potlesku při děkovačce se nasadí některé z hudebních čísel. Jako na koncertě. No a lidi by se uplácali. V druhé polovině představení mi vyrazila dech skutečnost, že se děj najednou zastavil, v sále se rozsvítilo, herci vběhli mezi diváky. Začala prvomájová veselice. Rozdávala se mávátka, na jevišti byly makety mávajících tehdejších politiků. Herci vybízeli diváky ke skandování a tak najednou část obecenstva začala křičet: "Rozhoupejme míru zvon, ať to slyší Pentagon" a další perly. Samozřejmě, že k takovému jednání se dá vyhecovat hlavně mladší část diváků. A tak divadlem zněla bolševická propaganda z úst mládeže, která snad ani průvody na prvního máje ani nepamatuje. Měli to za strašnou řachandu. Upřímně se bavili, nedivím se jim. Mimochodem, kdo tenkrát tyhle voloviny vymýšlel? Představuji si, kolik se muselo vypít, aby tohle někoho napadlo.
I já dostal mávátko. Dostal jsem z toho hysterický záchvat smíchu. Málem jsem spadl pod stůl. Naštěstí tu stoly nebyly. V divadle! Kdysi, je tomu skoro padesát let, jsem podobné mávátko taky dostal. Přišel jsem ráno ke škole, účast se kontrolovala, nepamatuju, že by si někdo bez omluvy či spíš výmluvy dovolil nepřijít. Nepříjemné bylo vyfasovat prapor. Tahat se s ním celý den! Jeden rok se snad nějaké prapory ztratily, asi skončily někde v hospodě, a tak jsme každý dostal mávátko. Tahali nás po Praze několik hodin než jsme se dostali na Václavské náměstí, kde tehdy probíhalo všechno důležité. Letná se konala až mnohem později. Byla sranda, my si ji tenkrát udělali všude. Profesoři byli otrávení, odejít domů se báli. Dokonce nám tolerovali i kouření, přestože na školních akcích bylo přísně zapovězeno a trestáno trojkou z chování. Všude v ulicích byly stánky s buřty a pivem v kelímku. Piva bylo dost, aby jim prý lidé neutíkali do hospody. Přetvářeli jsme si různě vyřvávaná hesla. Třeba "Ať žije Sovětský svaz". Místo přítele nejvěrnějšího se dosazovala jména spolužáků, profesorů. Dostal jsem pohlavek za pokřik "Ať žije Lojza". Tak jsme říkali oblíbenému profesorovi. Lojza to zaslechl a nechtěl, abychom na něj upozorňovali, tak jsem ji koupil. A mávátka, ta dopadla. Mlátili jsme se s nimi, pošťuchovali jsme s nimi spolužačky, těm to jako vadilo, ale oplácely. Navzájem jsme si mávátka ničili. Dole na Václavském náměstí byla tribuna a tam jsme došli už jenom s klacky bez fábor. Nikdo si toho nevšiml, možná to ani nikoho nezajímalo. Na tribuně stál mimo jiné i ministr kultury Zdeněk Nejedlý. Ten byl v té době úplně senilní, kýval se a mával skoro stejně dnešní makety na jevišti.
Jak přibývala léta, vyhýbal jsem se oslavám svátku práce. Vymlouval jsem se, lhal jsem, hlavně jsem nikdy nebyl v takové situaci, že bych se musel třást o postavení v práci. Jen jednou jsem na Letnou šel. Jedna z mých dcer chtěla vidět prezidenta a zamávat mu. Její sestra byla líná, nechtělo se jí vstávat a tvrdila, že zná prezidenta z poštovní známky. Syn naopak do průvodu chtěl, ale ten měl zištné důvody. Počítal s tím, že mu koupím zmrzlinu nebo limonádu, prostě, že mne pumpne. Když dcera viděla tribunu v dáli a já jí vysvětloval, jak dlouho tu budeme muset chodit kolem dokola než se dostaneme před tribunu (no, přeháněl jsem), byla zklamaná. Prezident byl jen panáček v dáli. Na zmrzlinu byla fronta, na pití taky a tak jsem jim nic nekoupil a vláčel je dolů do Holešovic, kde se zmrzliny dočkali. A mne napadla lest. Od té doby jsme 1.května chodili vždy celá rodina do ZOO. Na celý den. Nebyl velký nával, teprve odpoledne přibývali návštěvníci. Asi 3 nebo 4 roky nám to vydrželo.
Fakt je, že v divadle jsem se dost bavil, ale někde uvnitř jsem cítil mrazení. Takové blbce jsme ze sebe nechali dělat. Jednota! Dodnes mám nepříjemný pocit, když velké množství lidí má úplně totožný názor. Pořád si myslím, že to třeba jenom předstírají. Anebo nejsem ten pravý kolektivní typ. A s takovými lidmi jste, soudruzi, chtěli budovat socialismus?
Fotky z divadelního programu
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat