Milan byl syčák. Rodiče ho nebili, přece neutlučou syna. Ale zakazovali, pořád něco zakazovali. Místo lumpáren se musel doma učit. Dnes aby rodiče takového za trest vykopali od počítače. Tak mě napadlo, jestli dnešní kluci občas orvou v cizí zahradě třešně? Dobrá, krást se nemá, už mlčím.
Vlastně ani nevím, jestli Milan chodil přes plot na drbes a motám do vyprávění sám sebe. Paměť mí slouží, ale někdy kamsi uhýbá.
Milanova máma věděla dobře, že za všechno může Franta, ten grázl, Milanův nejlepší kamarád, toho byl čert dlužen. Frantova maminka to viděla naopak. Tátové se kvůli klukům jednou sešli Na růžku, po pár pivech si dali panáka na tykání a zapomněli pravý důvod návštěvy hospody.
V neděli musel Milan s rodiči. Táta rozhodl, že se pojede do Záběhlic k Růže, jeho sestře. Mobily nebyly, telefon měl málokdo a tak se prostě jelo. Tramvají s přestupem a ještě kus pěšky. Kdyby teta nebyla doma? A kde by byla? Jinak, ta hospoda pod kaštany, kousek od tety, vypadá dobře, ještě jsme tam nebyli...
K tetě Milan chodil rád. Těšil se na Bedu. To byl taxikář a notorik, který žil s jeho tetou na hromádce. Ještě se taky říkalo "na psí knížku". Dnes naprosto běžná situace. Ovšem jazykově jsme z toho vybruslili. Máme přítele či přítelkyni a posunuli jsme význam slov někam jinam. Tenkrát byl přítelem Sovětský svaz a pak taky kniha nebo pes. Jinak jsem klidně mohl o vdané ženě mluvit jako o přítelkyni, aniž bych ji uvedl do drbů. Dnes řeknu "přítelkyně", a tím oznamuji, že mám volný přístup do ložnice dotyčné ženy. Nic s tím nenadělám, ale stejně se mi líbí staromódní výraz - milenka či milenec.
Ale k Bedovi. Milan mu začal říkat "strejdo", Beda, že je Beda a žádnej strejda. Milan ho měl rád, protože s ním byla sranda. Hned jak Milana viděl, posílal ho pro pivo. Teta Milanovi říkala:
"Neber mu desítku, jemu stačí vobyčejný, nic nepozná, stejně bude vožralej. A co zbyde, si nech."
Pár halířů zbylo na odporný mejdlíčko nebo na šumák. Šumák byl lepší, když se strčil do pusy celý najednou, bylo velké umění vzniklou pěnu polknout a neslintat. V opačném případě máma Milana profackovala, že je čuně.
Beda Milanovi vyhrožoval. Jak uvidí na jeho krku pionýrský šátek, tak ho tím červeným hadrem uškrtí. Beda pořád někomu vyhrožoval. Na komunisty měl v šuplíku schovaný velký nůž, že je začne podřezávat, až to praskne. Neměl je rád hlavně proto, že ho s jeho taxíkem nacpali do družstva, peníze musel odevzdávat, aby se uživilo taky pár úředníků a on dostal jen plat. Chtěl si přijít na svý? Musel víc šidit. Přibyla i cvičení civilní obrany a politické školení. Přiblblý mamlas jim vysvětloval marxismus. Tihle mamlasové neodešli do dějin, jsou mezi námi. Marxismus zapomněli a blbnou jinak. Často mívají krásné barevné vizitky a na nich hodně anglických výrazů, kterým nikdo nerozumí. Ani oni sami ne.
Jediný, komu nikdy Beda nevyhrožoval, byla teta. Uměla ho srovnat. Milan byl otrávený, pokud Beda nebyl doma. Nešlo mu ani o drobáky, o které Bedu ošidil. Teta byla všechno, jen ne lakomá, neměla svoje děti a Milanovi vždycky něco šoupla. Jenže byla pobožná, vedla s rodiči u kafe a bábovky a s nezbytnou partyzánkou, vznešené řeči, které Milana nebavily.
Beda - to bylo jiné. Nadšeně řičel, když Milan přinesl plný džbán z hospody. Nastartoval gramofon a byl kravál. Techno padesátých let. Kovové jehly se musely často vyměňovat, byly v krabičce, kterou Beda skoro pokaždé upustil. Milan pak pomáhal jehly sebrat. Horší bylo, když Beda upustil desku, ta už se pak hodila jen do smetí. Beda miloval dvě desky. Cestáře a Kristýnku. Kristýnka mu jednou upadla. Cestáře pak hrál kolem dokola, až se teta musela přísně podívat. Beda dál už směl jenom zpívat, to tetě kupodivu nevadilo. Měl i harmoniku, kterou někde našel a vytahoval se, že ji opraví a to budou všichni čumět.
Když Beda vyprázdnil džbánek, byl připravený vyprávět anekdoty. Hodně oplzlé, rodiče s tetou se po sobě jen dívali, Milan byl jediný, kdo se smál, protože vtipům nerozuměl. Líbilo se mu, že je veselo.
Jednou si Milanova máma postěžovala, že mají starou kredenc s dřevěnými dvířky a že by chtěla skleněnou výplň, prý americkou kredenc. Proč americká? Bůhví. Beda, že to je pro něj maličkost. Začal k nim docházet, poslal zase Milana pro pivo a pak se mu už moc dělat nechtělo. Milan si pak hodně později uvědomil, že se Bedovi máma líbila a zkoušel to. Když pochopil, že tahle pšenka nevykvete, nechal kredenc rozdělanou a nebyl k sehnání. Kredenc nakonec dodělal tatínek, který nadával jak špaček a říkal, že toho kořalu vykope z baráku, jestli se tu ještě někdy objeví. On ho neměl rád nikdy, ale v rámci dobrých vztahů se sestrou, ho snášel. Jediný mu ale říkal tvrdošíjně "Béďa".
Beda pořád vyhrožoval, ale Milan nikdy neslyšel, že by někomu ublížil. Byl to hubený střízlík, který se asi ani neuměl prát. Člověk by se bál mu dát facku, aby ho nepolámal. Za pití moc neutratil, nevydržel moc. Teta snad byla i ráda, když se opil, protože pak musel být hodný. A pracovitý byl, teta tvrdila dokonce, že je dříč. Měla parcelku, zahrádku, na kterou sama nestačila. A Beda zahradničil, sám tam vyhloubil studnu přes 20 metrů hlubokou, malinkou chaloupku postavil.
Neměl dobrý konec, dostal rakovinu a ze strachu se oběsil. Tetu to sebralo, chodila často na hřbitov. Na sousedním hrobě truchlil zachovalý vdovec. Za čas truchlili spolu. Byl to Pepíček. Slušný pán, vždycky čistě oblečený, úředník na penzi, mluvil pěkně česky, spisovně. Pro Milana to tehdy byl nezajímavý starý dědek. Asi by si s Bedou nerozuměli. Ale třeba jo. U Bedy jeden nikdy nevěděl.
Milanova maminka pak říkala o tetě, že si na sebe vezme utahané tepláky, přes ně starý hubertus, jde na hřbitov a sbalí chlapa. Snad jí záviděla.
Čas je neúprosný, zmizel Pepíček, zmizela teta. Kdo si vzpomene na Bedu? Harmoniku nespravil, na místě, kde vykopal studnu, stojí panelák.
Jen Milan si pamatuje, že s Bedou bylo veselo.
Text byl zveřejněný 31.8.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si jej otevřelo 2121 čtenářů, z nichž se 28 líbil. Na blog Týdne byl přesunutý 15.10.2010.
Cestář
Kristýnka
BLOG TÝDEN
Vlastně ani nevím, jestli Milan chodil přes plot na drbes a motám do vyprávění sám sebe. Paměť mí slouží, ale někdy kamsi uhýbá.
Milanova máma věděla dobře, že za všechno může Franta, ten grázl, Milanův nejlepší kamarád, toho byl čert dlužen. Frantova maminka to viděla naopak. Tátové se kvůli klukům jednou sešli Na růžku, po pár pivech si dali panáka na tykání a zapomněli pravý důvod návštěvy hospody.
 |
| STARÉ ZÁBĚHLICE |
K tetě Milan chodil rád. Těšil se na Bedu. To byl taxikář a notorik, který žil s jeho tetou na hromádce. Ještě se taky říkalo "na psí knížku". Dnes naprosto běžná situace. Ovšem jazykově jsme z toho vybruslili. Máme přítele či přítelkyni a posunuli jsme význam slov někam jinam. Tenkrát byl přítelem Sovětský svaz a pak taky kniha nebo pes. Jinak jsem klidně mohl o vdané ženě mluvit jako o přítelkyni, aniž bych ji uvedl do drbů. Dnes řeknu "přítelkyně", a tím oznamuji, že mám volný přístup do ložnice dotyčné ženy. Nic s tím nenadělám, ale stejně se mi líbí staromódní výraz - milenka či milenec.
Ale k Bedovi. Milan mu začal říkat "strejdo", Beda, že je Beda a žádnej strejda. Milan ho měl rád, protože s ním byla sranda. Hned jak Milana viděl, posílal ho pro pivo. Teta Milanovi říkala:
"Neber mu desítku, jemu stačí vobyčejný, nic nepozná, stejně bude vožralej. A co zbyde, si nech."
Pár halířů zbylo na odporný mejdlíčko nebo na šumák. Šumák byl lepší, když se strčil do pusy celý najednou, bylo velké umění vzniklou pěnu polknout a neslintat. V opačném případě máma Milana profackovala, že je čuně.
Beda Milanovi vyhrožoval. Jak uvidí na jeho krku pionýrský šátek, tak ho tím červeným hadrem uškrtí. Beda pořád někomu vyhrožoval. Na komunisty měl v šuplíku schovaný velký nůž, že je začne podřezávat, až to praskne. Neměl je rád hlavně proto, že ho s jeho taxíkem nacpali do družstva, peníze musel odevzdávat, aby se uživilo taky pár úředníků a on dostal jen plat. Chtěl si přijít na svý? Musel víc šidit. Přibyla i cvičení civilní obrany a politické školení. Přiblblý mamlas jim vysvětloval marxismus. Tihle mamlasové neodešli do dějin, jsou mezi námi. Marxismus zapomněli a blbnou jinak. Často mívají krásné barevné vizitky a na nich hodně anglických výrazů, kterým nikdo nerozumí. Ani oni sami ne.
Jediný, komu nikdy Beda nevyhrožoval, byla teta. Uměla ho srovnat. Milan byl otrávený, pokud Beda nebyl doma. Nešlo mu ani o drobáky, o které Bedu ošidil. Teta byla všechno, jen ne lakomá, neměla svoje děti a Milanovi vždycky něco šoupla. Jenže byla pobožná, vedla s rodiči u kafe a bábovky a s nezbytnou partyzánkou, vznešené řeči, které Milana nebavily.
Beda - to bylo jiné. Nadšeně řičel, když Milan přinesl plný džbán z hospody. Nastartoval gramofon a byl kravál. Techno padesátých let. Kovové jehly se musely často vyměňovat, byly v krabičce, kterou Beda skoro pokaždé upustil. Milan pak pomáhal jehly sebrat. Horší bylo, když Beda upustil desku, ta už se pak hodila jen do smetí. Beda miloval dvě desky. Cestáře a Kristýnku. Kristýnka mu jednou upadla. Cestáře pak hrál kolem dokola, až se teta musela přísně podívat. Beda dál už směl jenom zpívat, to tetě kupodivu nevadilo. Měl i harmoniku, kterou někde našel a vytahoval se, že ji opraví a to budou všichni čumět.
Když Beda vyprázdnil džbánek, byl připravený vyprávět anekdoty. Hodně oplzlé, rodiče s tetou se po sobě jen dívali, Milan byl jediný, kdo se smál, protože vtipům nerozuměl. Líbilo se mu, že je veselo.
Jednou si Milanova máma postěžovala, že mají starou kredenc s dřevěnými dvířky a že by chtěla skleněnou výplň, prý americkou kredenc. Proč americká? Bůhví. Beda, že to je pro něj maličkost. Začal k nim docházet, poslal zase Milana pro pivo a pak se mu už moc dělat nechtělo. Milan si pak hodně později uvědomil, že se Bedovi máma líbila a zkoušel to. Když pochopil, že tahle pšenka nevykvete, nechal kredenc rozdělanou a nebyl k sehnání. Kredenc nakonec dodělal tatínek, který nadával jak špaček a říkal, že toho kořalu vykope z baráku, jestli se tu ještě někdy objeví. On ho neměl rád nikdy, ale v rámci dobrých vztahů se sestrou, ho snášel. Jediný mu ale říkal tvrdošíjně "Béďa".
Beda pořád vyhrožoval, ale Milan nikdy neslyšel, že by někomu ublížil. Byl to hubený střízlík, který se asi ani neuměl prát. Člověk by se bál mu dát facku, aby ho nepolámal. Za pití moc neutratil, nevydržel moc. Teta snad byla i ráda, když se opil, protože pak musel být hodný. A pracovitý byl, teta tvrdila dokonce, že je dříč. Měla parcelku, zahrádku, na kterou sama nestačila. A Beda zahradničil, sám tam vyhloubil studnu přes 20 metrů hlubokou, malinkou chaloupku postavil.
Neměl dobrý konec, dostal rakovinu a ze strachu se oběsil. Tetu to sebralo, chodila často na hřbitov. Na sousedním hrobě truchlil zachovalý vdovec. Za čas truchlili spolu. Byl to Pepíček. Slušný pán, vždycky čistě oblečený, úředník na penzi, mluvil pěkně česky, spisovně. Pro Milana to tehdy byl nezajímavý starý dědek. Asi by si s Bedou nerozuměli. Ale třeba jo. U Bedy jeden nikdy nevěděl.
Milanova maminka pak říkala o tetě, že si na sebe vezme utahané tepláky, přes ně starý hubertus, jde na hřbitov a sbalí chlapa. Snad jí záviděla.
Čas je neúprosný, zmizel Pepíček, zmizela teta. Kdo si vzpomene na Bedu? Harmoniku nespravil, na místě, kde vykopal studnu, stojí panelák.
Jen Milan si pamatuje, že s Bedou bylo veselo.
Text byl zveřejněný 31.8.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si jej otevřelo 2121 čtenářů, z nichž se 28 líbil. Na blog Týdne byl přesunutý 15.10.2010.
Cestář
Kristýnka
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat