Tálínský rybník |
Při svém cestování po vlastech českých jsem byl zvyklý, že v jihočeských restauracích byla jídla upravená hodně podobným způsobem jako jsem byl zvyklý od mámy. Kuchaři za komunistů byli, ale i dnes jsou omezováni různými normami, které vymýšlejí úředníci bůhvíkde. Mívám pocit, že někde je barák plný lidí, kteří už si zničili žaludek, žlučník, játra, a teď přísně dohlížejí, aby uchránili ostatní spoluobčany. Dobrému kuchaři to nedá a stejně jídlo upraví podle svého.
Nedávno jsem se byl projet okolím Písku. Už jsem se těšil na nějaký jihočeský dlabanec. Nevím, jestli se Tálínský rybník naháněl, ale vypadal dost nehostinně, teploměr se šplhal na závratných 15 stupňů. Foukalo to, říkávali jsme takovému počasí, že je hospodno. Přes Tálín vede silnice, která zrovna dostávala nový povrch. Byla mimo provoz a tím byl mimo provoz i motorest, který sliboval domácí kuchyni.
Tak jinam. Zajel jsem ještě do Maletic. Vesnice známá z písně Na břehu Blanice. Před více jak 30 lety jsem tu byl s partou lidí, hospoda byla zavřená, dělali novou podlahu. Hostinský ale uviděl tu bandu a už přitáhl na dvůr hned vedle hnoje dva stoly a už to nosil. Pivo teklo, k jídlu neměl nic kromě rumu. Byl tenkrát zaměstnancem Jednoty, ale byl to pan Hospoda. Starý pán, sotva lezl, litoval, že nemá aspoň utopence. Kdyby to prý věděl... A harmoniku taky půjčil švagrovi. Těžko už je mezi námi.
Na typicky jihočeské návsi jsou domy většinou s novými omítkami, nepamatoval jsem si, kde ta hospoda bývala. Není.
Vesnicí vede turistická stezka Na břehu Blanice. Jsou tu hezké cedule s trochou historie, škoda že v textu jsou asi faktické chyby, nekorespondují s texty na turistické mapě. Kdo má pravdu? Je to vlastně jedno, je tu hezky. V Myšenci, kam autor textu písně chodil osm let do školy, hospoda v poledne ve všední den otevřená nebyla. Školu jsem si vyfotil, je trochu zanedbaná a děti asi chodí nebo spíš jezdí jinam. Snad do Protivína. Našel jsem tu vyvěšenou informaci, že název míšeňská jablíčka nepochází z německé Míšně, ale právě odtud, z Myšence. Je to pravda nebo si to vymyslel místní patriot?
Kostel v Heřmani |
Sakra, už ale mám hlad. Vesnice Heřmaň. Hezká, upravená, jihočeská. Hospůdka otevřená, tabule před vchodem. Kdyby uvnitř neřvala televize jako kráva, bylo by tu i útulno. K jídlu mají segedín. Pominu, že nepochází zrovna z Čech, už jsme si dávno počeštili tohle dobré jídlo bývalých našich uherských spoluobčanů. Některé školní jídelny si ho počeštily tak, že mnozí, dnes dospělí, se při vyslovení slova segedín chystají vrhnout.
Omáčka byla chutná, maso bylo maso a ne flaksa. Na můj vkus bych dal více zelí, ale to už je věc chuti. Ale knedlík. Měkký, ale přitom neukrojitelný, žvejkačkovitý. Z hospod zmizel český houskový knedlík. Proklínám všechny výrobce polotovarů, kteří dodávají své výrobky restauracím. Někdy se mi chce křičet s Richardem III. "království za knedlík".
Tohle mi připadá jako boj proti české kuchyni. Kde vůbec člověku předloží vepřovou pečeni s knedlíkem a zelím? Je to snad boj proti obezitě? Samozřejmě, že je špatné se přecpávat knedlíky, ale ono je nezdravé se přecpávat čímkoli. Mluvil jsem s lékařem, který mi tvrdil, že tradiční vepřová pečeně je zdravá. Musí ovšem na talíři být zelí. Kyselé zelí má víc prospěšných látek než třeba pomeranč. Dokonce je prevencí proti rakovině tlustého střeva. Zelí střeva vyčistí. (dobrej reklamní slogan!).
Minulý týden jsem viděl v Praze bufet, tedy spíš fast-food s lákadlem: česká domácí kuchyně. Hlavními jídly byly smaženiny, hlavními přílohami hranolky. Žádný knedlík, žádný vařený brambor. Smažák s hranolky a tatarkou chutná, ale je to daleko větší kalorická bomba než vepřová. Myslím si, že smaženému patří vařený brambor. Nebo šťouchaný, ale to už je jenom historie.
Všude se bojuje proti knedlíkové a pivní stravě a čím ji nahrazujeme? Přitom málokde umí udělat skutečně dobré hranolky. Kdo si dal pommes frites ve Francii, dobře ví, o čem píšu. Tam nedostanu na talíř vybledlé polotovary bez chuti a zápachu. To skutečně nejsou naše hranolky. To je křupavá pochoutka. Pommes - frites. Pizza v Itálii je tentýž případ. Lahůdka. Všude je teď spousta pravých italských pizzerií. Pravých jen podle názvu. Oni je dost často zakládají praví Italové, kteří brzy zjistí, že český strávník sní všechno a že není třeba se příliš namáhat.
Loni jsem byl ve Francii v malém provensálském městečku. Na ulici byl stánek s bagetami. Za 3 Eura prodávali bagety se šunkou nebo se sýrem. Koupil jsem si jednu. Byla to půlka té dlouhé francouzské bagety, čerstvé, křupavé, slečna ji rozkrojila přede mnou a do ní vložila vychlazenou šunku. Skutečnou šunku, ne nějaký "drůbeží" blivajs, který se snad vyrábí z drůbežího odpadu a který nazývat šunkou by mělo být trestné. Někdy se mi zdá, že ve výrobku je nahrnut i drůbeží trus.
Na letním žárem rozpálené městečko Aups nikdy nezapomenu. Sedl jsem si v parku do chládku a jedl bagetu za 3 Eura, což jsou pro Francouze drobné. Pochutnával jsem si na tak obyčejné věci a byl jsem rád na světě. Od té doby jsem si v Česku ještě nekoupil pochoutkové bagety české.
Strava má být pestrá, máme poznávat, co jedí jiné národy, ale proč odhazujeme českou kuchyni jako něco, co snad bylo dobré pro naše babičky. My chceme být světoví, otevíráme restaurace bůhvíjaké a přitom je v nich strava tak zoufale fádní.
Potom na návštěvě u prarodičů si tajně strkáme do kapsy pravou buchtu a okusujeme ji tajně za rohem. Co jenom uměla za dobroty z brambor moje máma. Maso jsme měli jednou týdně.
Místo dobré vepřové pečeně jsou všude výpečky nebo jakési kousky, které ke svému názvu Moravský vrabec mají hodně daleko. Jsou to odřezky, prosím, škoda je vyhazovat, ale nazývejme věci pravým jménem.
Každý dnes za něco bojuje. A tak vyzývám - naučte se zase vařit dobré knedlíky. Vraťte mi můj starý dobrý houskový knedlík!
Fotky z výletu
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat