sobota 20. září 2008

Lampióny

Obchodní dům, schodiště. Chci běžet, nejde to. Odkudsi na mne řve ženský hlas: "Neschopnej debile!". Hrůza. Děs. Křičím strachy. Konec.



Sedím na posteli, zpocený. Asi jsem řval ze spaní. Takhle křičíval ze spaní táta, také míval děsivě živé sny. Třeba to sousedi neslyšeli.


Fúrie, co na mne řvala, nebyla určitě moje bývalá manželka. Ta je slušná. Nikdy mi neříkala "debile!" Ani když si to myslela.


Celý tenhle blázinec jenom proto, že jsem nedokázal sehnat dětem lampión. Nevím, proč zrovna teď mě straší ve snu ty svítící koule, krychle, šišule. Asi proto, že je venku je zima, zataženo jako v listopadu anebo proto, že před čtvrtstoletím odpovědný rodič už v září kupoval v papírnictví lampión do průvodu na oslavu výstřelů z Aurory.


Utíká to, lidé pod 25 let nezažili lampiónové průvody, kterými začínal Měsíc československo - sovětského přátelství. S velkým M se psal. Sovětských filmů plná kina. V listopadu se dalo akorát sedět v hospodě či doma popíjet vodku. Že se v té době prodávala jen vodka, tak to bych už kecal.


Děti průvody milovaly, zvláště ty malé, rodiče nejmenších průvody nenáviděli. Odrostlé děti už šly s třídou bez rodičů, ale malé musely mít doprovod. Takový tatínek nevěděl, jestli má mít radost z roztomilé dcerušky nebo nadávat na autory téhle opičárny. Téměř vždycky bylo lezavo.


"Tati, podívej, ten velkej, kulatej, červenej, ten je krásnej, viď?."


"Krásnej je, ale ty máš hezčí".


Jak by bylo dobře doma s grogem!


Jenže najde se fotřík natolik neschopný, že nesežene nejen lampión, ale nesežene nic.


Socialistické plánování nedokázalo naplánovat ani výrobu předmětů, které sloužily k oslavě socialismu. Stalo se, že lampióny prostě nebyly. Někdo měl z minulého roku, ale ono se to tak snadno zničí. Děti do průvodu chtěly.


Maličkost. Jenom nešikovný hňup neumí vyrobit lampión. To jsem sebevědomě prohlásil před rodinou. Po fiasku s výrobou draka mi manželka nevěřila vůbec, ale děti jsem přesvědčil. Lampión je lehčí než drak, který jsem smolil několik večerů. Vyletěl rychle nahoru, vítr s ním práskl o zem. Dolítal.


Na lampión jsem použil flašku od okurek, které ten rok k dostání byly, červený krepový papír, svíčku se mi povedlo taky upevnit, krásně svítil. Manželka tvrdila, že vypadá jako lucernička před bordelem. Nevím, odkud informace o veřejných domech měla. V osmdesátých letech. Na průvod jsme se šli jenom podívat.


Jako dítě jsem nikdy svůj lampión neměl. Maminka, která v rodině držela kasu, odmítala dát peníze na cokoliv, co považovala za blbost. Jako větší jsem patřil do společnosti ne zrovna ukázněných žáků. V trafice se dala koupit ampulka s benzinem do zapalovače, ta se propíchla špendlíkem a když byl uličník šikovný, benzin vystříkl na svítící lampión, který vzplál. Ošklivá činnost, protože obětí bývali právě nejmenší caparti. Bylo mi těch dětiček líto, nikdy jsem benzin skutečně nestříkal. Ohně jsem se stejně bál. Ovšem 25 halířů na ampulku jsem musel obětovat, abych nevypadal jako změkčilý. Nakonec jsem stejně dostal dvojku z chování, protože u mne benzin viděli. Tu dvojku bych tak jako tak dostal, někdo ji ve třídě vždycky musel mít.


Lampión jsem v podvědomí měl zafixovaný s oslavou bolševické revoluce. Celá léta jsem netušil, že lampión není ruským vynálezem. Asi v 16 letech jsem byl zasažen dvakrát. Dostal jsem lístky do tehdejšího Tylova divadla, které má dnes zase původní název Stavovské. Dodnes nezapomenu na hru Františka Hrubína Srpnová neděle. Představení, které bylo nabito tehdejšími hereckými hvězdami v čele s paní Fabianovou a panem Högerem, si pamatuju dodnes. Možná i proto je divadlo něco, co stále miluju.


Další šok byl, že v představení věšel pan Lukavský v roli poštmistra lampióny u rybníka. Připravoval slavnost. Fakt si nevymýšlím, že jsem se těžko vyrovnával se skutečností, že lampióny můžou svítit i na Třeboňsku.


Starší dcera měla 9 let. Tedy v roce 1987. Počtář spočítá, 70 let uplynulo od bolševické revoluce. V družině děti celý podzim pracovaly na výrobě lampiónu, družinářka si určitě oddechla, že má z krku vymýšlení náplně. Hranol z bílé čtvrtky vylepený červeným průsvitným papírem. V každé straně hranolu byla vystřižena sedmdesátka. Vtipné. Celá třída byla stejná. Viděl jsem je v průvodu na vlastní oči. Jejich výrobky ale fungovaly, na rozdíl od mého před lety. Měl jsem chuť se napít, jako když vidím něco neskutečného. Tentokrát bych panáka potřeboval, protože mě doma čekalo velké dilema. Třída se sedmdesátkou vyhrála soutěž tříd a dostala za odměnu dort. Dcera přišla domů tak nadšená, že jsem byl okolnostmi donucen jejich výtvory pochválit. Kdo dokáže říci devítiletému dítěti, že ten růžový plyšový pes, který dostala od tety, je hnusnej? Když bez něj holka neusne.


A už je tu moje oblíbené téma. Zneužívání dětí, tentokrát k propagaci zločinného režimu. Děti měly radost ze světýlek a bylo jim šumafuk, že někde v Rusku nějací boševici dělali revoluci. Soudružky ředitelky ve školách si odfajfkovaly další splněný úkol. Nestačilo, že se dětem četla povídka o malém Leninovi, který rozbil skleničku a mamince to zapřel. Ale tolik ho to trápilo, že se nakonec přiznal. Kéž by tenhle hajzl zůstal po celý život jen u rozbíjení sklenic.


Vracím se na začátek. Nechci se dožít toho, že budu mít hrůzný sen, ve kterém někdo bude zneužívat má vnoučata, která, doufám, se narodí, k naplnění svých mocenských ambicí. Ti idioti mezi námi jsou a čekají na příležitost. Mám strach z toho, že politické strany v honbě za mocí, budou ukazovat, jaké jsou lidské, protože mají rády děti.


Přeji si, abychom nechali dětem jejich princezny, čarodějnice, vodníky, polednice, abychom jim nechali aspoň v útlém dětství pocit, že dobro musí vždycky zvítězit.


Přeji si, aby lampióny svítily dětem jen pro radost, aby jim žádní političtí šíbři necpali do rukou lampióny modré, růžové, zelené a kdovíjaké, podle toho, jaké barvy je kabát, který by se zrovna měl oblékat.


Přát se dá ledacos.








Text byl zveřejněný 20.9.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si jej otevřelo 3898 čtenářů, z nichž 32 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 14.10.2010.














BLOG TÝDEN

Žádné komentáře: