Nějak se mi příčí psát slovo ořech. Spisovná čeština žádá svoje, ale tohle je jen blog. Pražák, pokud nepochází z Moravy (prý je jich možná většina), řekne vořech. Představa, že bych měl pejskovi s rasovým původem "podvraťák" říkat oříšek, je hrozná. Špatný příklad? Asi jo. A co kapitán sparťanských fotbalistů? Oříšek? Budu psát vořech.
Vlašský vořech je hajzl. Kdyby spadly všechny najednou jeden den, ale to ne. Jeden vořech spadne v úterý, jiný v sobotu. Doma, na zahradě, je to fuk. Každý den posbírám, co se dá. Na zahradu jsem se v životě nezmohl, musím na cizí. Cizí? Komu vlastně patří vořešáky kolem silnic? Ve středních Čechách je jich síla! Podle vzhledu byly sázeny za socialismu. Tehdy patřilo všechno všem. Taky mně! Pokud by se objevil majitel skutečně oprávněný, jsem už v letech, kdy by mi asi nebil, jen by mě poslal někam. Vždyť už jdu.
Měl jsem loni nějak štěstí nebo jich bylo víc? Sešlo se mi jich nakonec tolik, škoda, že se do kafe nedávají. Kdybych tak spočítal, kolik kilometrů jsem musel na kole ujet kvůli jednomu vořechu. To by bylo číslíček k ničemu. Inu, statistika.
Taky hub bylo jako máku. Na kole se běžně na houby nejezdí, ale byla by nuda dělat jen to, co se dělá běžně. Spíš je problém, abych si v lese pamatoval ten správný strom, o který je kolo opřeno. Loni jsem sotva třikrát přeparkoval a brašny byly plné. Houby se trochu drncáním pomuchlaly. Nejsem malíř, který by vytvářel díla typu zátiší s hřiby. Houby většinou sním. Taky suším. Minulý podzim jsem si s touhle činností zaflákal celý kumbálek, kde žiju. A to si uklízím sám! Letošní podzim je pro houbaře, aspoň v okolí Prahy, smuteční.
Vořechy byly a ještě jsou. Poslední zářijovou sobotu jsem vyrazil na svá rýžoviště. Mám to přes 50 kiláků a ještě nakonec do kopce. Jsem už nějaký líný a nedojel jsem. Tedy dojel, jenom do Zadní Třebaně do hospody. Kam jsem měl namířeno, nenapíšu, ještě bych mohl mít malér. Až se jim tam ztratí nějakej vořech.
Potřebuju vlastně zrovna dnes sbírat vořechy? Když je tak hezky. A jel jsem pomalu zpátky domů. Okolí řeky už bylo krásně barevné. Ke všemu se konalo v Karlštejně vinobraní a já bych tudy musel. Mířilo tam hodně aut, motorek i cyklistů. Tam bude blázinec. V Hlásné Třebani inzerovali dvě deci Karlštejnského burčáku za 32 Kč. Nekup to... Kolik v něm asi bylo jabčáku? Od předloňska, kdy jsem se shodou okolností přicmrdnul k vinobraní v Bzenci, jsem si nikde burčák nedal. Tam totiž byl tak skvělý, jaký jsem ještě nikdy nepil. A cena? Raději nesrovnávat.
V Karlštejně musel asi být blázinec. Stánky plné nesmyslů, víno jinak neprodejné. Muzika řvala jako na Matějské. Mohl jsem si poslechnout třeba nastydlýho Hurikána. Málem jsem napsal Hurykán, plete se mi to se slovem mohykán. Jo, to byly časy, kdy do naší pop music vplul Dalibor Janda. Aby se umělci nepletli, říkalo se mu nastydlej Janda, zatímco Olympiku táta byl pojmenován jako Janda plešatej. Třeba to v Karlštejně tak nevypadalo, třeba to bylo jiný, ale riskovat se mi nechtělo. Raději domů.
U Berounky za Radotínem směrem na Černošice bývaly Radotínské lázně. Objekt vlastní člověk, který si říká Pigi, podle informací na internetu býval jeho dědeček hoteliérem. A vnuk polehounku buduje tenhle příjemný areál, který je jak vystřižený z jiné doby. Dřevěné stoly, dřevěné lavice. Padá tu na mne přirozená lenost. Dát si pivo, jen tak počumovat a vůbec nikam nepospíchat.
I v zimě fungují s omezenou kapacitou uvnitř v teple. Venku je ohrádka s malým dětským hřištěm. A taky menší dřevěné pódium. Občas se tu konají fesťáčky, hlavně bigbítové. A to bylo právě dnes. Už kilák předem jsem slyšel bigboš. Takový ten krásný dřevní rokenrol.
Nepočítal jsem s tím, ale tohle jenom minout bez povšimnutí, proč potom na kole jezdit. To bych mohl jít blbnout do fitka. Padal chládek, došel jsem si k výčepu pro rum. Od té doby, co jsem si nedávno rozbil hubu střízlivý, si říkám, že s rumem v těle budu aspoň vědět, proč jsem spadnul. Pokud by to četl nějaký ostražitý dohližitel na zákony, tak odtud až domů nejedu vůbec mezi auty.
Snad hodinku jsem se díval a poslouchal. To vlastně ze mne jeden panák vyprchal. Kapela s názvem, který jsem si chtěl zapamatovat a zapomněl ho. Mladí lidé, hráli pro radost. Tak, jak to mám rád. Pochybuji, že byl honorář, byli asi rádi, že mají prostor pro hraní. Však ani vstupné nebylo. Pigi si s nimi fouknul sólo na saxofon.
Jak jsem tam tak stál, už se mi v hlavě motaly věty, které napíšu na blog. Jak legračně vypadali, jak se zpěvačka legračně kroutila a jak byla ustrojená. Většinou tyhle vtipnosti zapomenu. Naštěstí. Teď, po více jak týdnu si říkám "blbečku!" Oni tam hráli pro radost, pro zábavu a legraci si můžu dělat sám ze sebe. A to jde těžko, většinou se spíš rozbrečím. Tlustej dědek v odřené větrovce. Doma pak mlátí do klávesnice nesmysly.
Vystupovalo víc kapel, litoval jsem, že jsem o akci nevěděl, byl bych přišel pěšky. Příště.
Dával jsem na pult vypitého panáka a všiml si u dveří velké šachovnice s rozehranou partií. Nebo si tam někdo přehrával starou partii. Už jsem to tu viděl častěji. Měl jsem strašné nutkání sebrat jim koně, šachový odborník by řekl jezdce. Pro mne je to kůň. Vím o něm jen to, že táhne za roh. Prý existuje hranice mezi šachistou a šachovou nulou či debilem. Když někdo sebere v nestřeženém okamžiku z šachovnice figurku nebo je zpřehází, šachista to pozná. Já ne.
Koně jsem samozřejmě neukradl, z toho už jsem vyrost. Ale jak snadno jsem se mohl stát zlodějem koní. A mohl se houpat ve větru na topole u Berounky. V současnosti by mě tam nenechali viset dlouho. Dávali by jen bacha, abych se neuškrtil. Určitě by mě ale vyfotili a pověsili na web. Než bych přijel domů, už by lidstvo vědělo, co jsem za gaunera. Možná bych mohl pak i kandidovat ve volbách.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat