sobota 25. října 2008

Rámus na chmelnicích

Chmelové brigády. Kde je jim konec? Zůstává filmový muzikál Starci na chmelu. O filmy byly popsány stohy papíru. V hlavě, kdoví odkud, se vynořují vzpomínky, spíš útržky.



Jsou věrohodné? Vzpomínky padesát let staré? Samozřejmě! Přece nejsem blbej! Občas se do nich zamotá příběh úplně odjinud, objeví se jiný vrstevník, mávne rukou: "Kecá!" Chytrák.


Na přelomu srpna a září se každoročně hrnuly z Prahy na Rakovnicko zvláštní vlaky plné puberťáků ze středních škol. Dobrovolně povinně. Určitě se dalo brigádě vyhnout, předstírat nemoc. Měli jsme tenkrát za sebou první ročník průmyslovky, nebylo nejlepší si dělat škraloupek. Školy dostali befel, kolik dodají brigádníků a vedení škol nechtělo na sebe příliš upozorňovat.


A pak, byla tam sranda. Netančilo se tam jako ve filmu, Seneku nikdo nepřednášel. Sice jsme přišli o kousek prázdnin, ale taky o kus školního vyučování. Bylo nám 15 a rodiče se svými životními pravdami zůstali doma. Profesorský dohled nebyl zlý, pedagogům stačilo, nebyl-li vyslovený průser. Vysedávat v hospodě nám zakázali. Stejně si nebylo kam sednout. U výčepu nám nalili i pivo, dokonce jsem se vsadil, že vypiju dvě piva za sebou na ex. Vyhrál jsem, asi nějakou pitomost. Pět minut slávy.


Myslím, že v té vesnici byly dvě hospody. V jedné sedával stále na stejném místě pan profesor u piva s cigaretou, místo nosu měl roztomilou bambulku. Vypadal jakoby tu seděl odjakživa. Zlatý člověk, roztomilý jak ta bambulka. Franta jsme mu říkali, tedy jen mezi sebou. Když si žák, kterého znal, dával pivo, zvedl ruku a ukazováčkem zahrozil. Ty, ty, ty. A usmíval se. Dnes by ho možná v té hospodě sebrali policajti. V Kolešovicích, kde jsme zachraňovali úrodu, se občas konají koncerty, na kterých se scházejí náckové. Zvedat ruku by tedy Franta nemohl. Ale v takové společnosti by on nebyl. Mírumilovnější člověk se hledal těžko. Usmíval se a zřejmě vzpomínal na dobu, kdy byl v našem věku a chodil plavat do Svatojánských proudů na Vltavě, kam neměl ze svého bydliště v Novém Kníně daleko. Jednou nám to povídal s malinko smutným úsměvem. Snad tam nechodil sám nebo proto, že místo neexistuje. Místo romantického údolí je tu jezero Slapské přehrady.


Stravování bylo. Co víc chtít od povinnosti nasytit strašné davy nenasytů. Hygiena byla, no, nikdo nic nekontroloval, nebyli jsme žádní špindírové. Večer se chodilo po vesnici, po silnici až do Kněževsi, kluci sháněli holky, holky sháněly kluky. Kluci hulákali, holky ječely. A to jsme neměli vynálezy na výrobě hluku jako má dnešní mládež. Ptáci, kteří u nás zůstávají po celý rok, záviděli stěhovavým. Po odjezdu brigádnických nájezdníků si krajina určitě mocně odfoukla. Ubytování ve velkých místnostech na palandách, těžko pochopit, že se baráky rámusem nerozsypaly. Uložte do místnosti dvacet, třicet patnáctiletých. Kravál je hodně slabý výraz.


Určitě se nám tehdy leccos nelíbilo, ale vzpomínky jsou spíš pěkné. Ani fotka, která mi nedávno přišla do ruky, nesvědčí o tom, že bychom byli týraní.


Viděl jsem tenkrát poprvé chmelnici. Kupodivu mi práce docela šla od ruky. Dokonce tak, že nade mnou dohlížející profesoři kroutili hlavou. Ke konci prvního ročníku jsem totiž údajně překonal školní rekord. Za jeden den jsem dostal tři koule a tři poznámky. Už ho nikdo nepřekoná, žákovské knížky na poznámky nejsou. Vlastně jsem měl kliku, že škola neuvažovala: "Blbej, ale pracovitej, je zbytečný, aby zabíral místo chytřejším." Nechali si mne, později možná litovali. A rodiče mne ještě tři roky živili.

Zvláštní vlak nás odvezl zpátky do Prahy. Máma se málem zhroutila ze skutečnosti, že většinu oblečení, které mi s takovou péčí připravila na pobyt mimo domov, jsem nepoužil, jen jsem je zmuchlal dohromady se špínou.

"Ty, čuně, ty ses tam snad vůbec nepřevlíkal."


Bylo těžké vysvětlovat, že jsem měl důležitější starosti.

Z brigády jsme si odvezli i pár korun. Platili nám, ne moc, ale platili. Mám z té doby lísteček s přesnými údaji, kolik jsem načesal věrtelů, co za to. Tuhle úředničinu jsem zdědil po tátovi. Unavovat příliš čísly nebudu. Sklizeň byla tehdy mimořádná a trvala celé tři týdny. Dostal jsem 554 korun. To bylo pro mne v roce 1958 strašně moc peněz. Za to se pořídilo 461 piv nebo 3463 cigaret značky Partyzánka. Frajeři kouřili Lípy, těch by bylo 2770.

Koupil jsem si hodinky. Sovětské, Sportivnije se jmenovaly. Měl jsem je rád, byla to první věc, kterou jsem si koupil za svoje vydělané peníze. Co ty vydržely! Šlapat se po nich dalo. Vypadalo to, že mne přežijí. Byly bytelné, stejně jako režim, který nám tu zavedli sovětští bratři. Komunismus se sesypal jako karty při hře "záchod". Sovětské hodinky dopadly podobně. Nosil jsem je dlouhá léta. Zničeho nic, ručičkám už se nechtělo. Odnesl jsem je k hodináři.

"Ty už nikdy nepůjdou. Dotikaly."

"Mají tady napsáno, že je v nich 17 kamenů"

"Ještě dva chybí, velké, jeden zespodu, jeden shora."

Urazil jsem se, najdu si odborníka, který něco umí. Pak jsem nějak pozapomněl, hodinky zůstaly na památku v krabičce. Jenže, kam se krabička ztratila?

Chmel dnes sklízejí stroje, co je v těch ubytovnách, nevím. Měl bych se tam ještě podívat. Dělá mi dobře ticho, stále víc, ale mám strach, že v Kolešovicích bych se ticha bál. Tady přece býval rámus!








Text byl zveřejněný 25.10.2008. Do 1.9.2010 si jej otevřelo 2007 čtenářů, z nichž 19 se líbil. Na blog Týdne byl přesunut 16.10.2010.








BLOG TÝDEN

Žádné komentáře: