Se Sovětským svazem přišla bída na zem! Se Sovětským svazem na věčné časy - ale ani o den déle! To nejsou hesla z ulic po vstupu sovětské armády v roce 1968, možná se někde vyskytovala, ale tahle hesla a další volali studenti na majálesu v roce 1966. Asi v květnu, byl-li to majáles.
Na nábřeží pod letenskou strání jsem se díval spolu s davy Pražanů. Skoro mě mrzelo, že nejsem student, jenom divák. Alegorické vozy, kde se zpívalo, skandovalo a my si mysleli, že už to musí brzy prasknout. Výraz ze slovníku rodičů.
Strana majáles povolila, asi ji to hned mrzelo. Za krále byl zvolen Allen Ginsberg, který byl poté velice rychle vyhnán. Četl jsem tehdy článek v Mladé frontě, který se nad chováním básníka na návštěvě u nás pohoršoval.
Již méně se ale psalo o vyloučených studentech. Sovětské velvyslanectví přímo dohlíželo na to, aby byli potrestáni studenti, kteří vyvolávali protisovětská hesla. A tak někteří dostudovali dříve než se dostali ke zkouškám.
Od druhé půlky padesátých let bylo cítit uvolnění. Z SSSR přišly filmy jako Jeřábi táhnou nebo Osud člověka. To byly skutečně filmy, ne jen propaganda. Vyšel Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče (u nás v roce 1965). A tady? To už bylo tolikrát popsáno, že bych jen opisoval. Filmy, divadlo, knihy. Taky muzika. A na muziku mládež slyší vždycky. Proč vlastně jsou naši rodiče tolik pesimističtí?
Jenže v SSSR už druhý rok místo Chruščova seděl v Kremlu Brežněv a utahovalo se. Ne tak u nás. Přišel rok 1968. Mělo nám být podezřelé chování komunistů, kteří se vždycky jako ovce stavěli za rozhodnutí Ústředního výboru. Nakonec to vypadalo, že jediný, kdo se staví do cesty dalšímu pokroku, je tehdejší prezident, nepříliš vzdělaný aparátník Novotný. Žil jsem v rodině, kde vládla spíš skepse, ale i rodiče určitě v duchu doufali, že se mýlí a že se snad něco změní.
Najednou tu byl Junák, který hlásil ke Skautům. Začala vznikat spousta dalších mládežnických organizací. První mítinky pořádali svazáci. A my říkali na adresu rodičů:
"My vám teď ukážeme! Nedokázali jste vyhnat z Hradu notorika Gottwalda. Věšíte sovětské vlajky společně s našimi. Dovolíte, aby po československé hymně byla automaticky hrána hymna sovětská. Přece se nebudeme bát Rusáků. My vám ukážeme, i jim!"
Mladí bývají radikálnější.
Rusové, se kterými jsme se setkali, nám připadali směšní. Často to byly výpravy kolchozníků v tmavomodrých oblecích, kolem nichž vanula "vůně" špičkové sovětské kosmetiky. V podstatě oběti režimu. Smáli jsme se jim, neuvědomili jsme si, že SSSR je velmoc, která si na konci druhé světové války dohodla s jinými velmocemi určitá pravidla. Sověty ani na chvíli nenapadlo, že by se vzdali práva určovat, co se u nás může a co nemůže. Měli jaderné zbraně, jejich kosmonauti létali do vesmíru. Z velmoci neradno si dělat bžundu.
Nadšení na jaře 1968 se přeneslo na většinu obyvatelstva. Obnovovaly se spolky, začala se tvořit družstva, téměř soukromé živnosti. Lidé se dostávali snáze i za západní hranici. Našim "progresívním silám" v čele státu se musely dělat mžitky před očima. Takhle to komunisti přece nechtěli. Oni museli vědět, že Brežněv nemyslí svůj výrok "Éto vaše dělo" vážně, že Sověti tohle území nepustí. Byly to zkušené kádry, většina z nich měla i politické studium v SSSR.
Už jenom termín - socialismus s lidskou tváří - byla zhovadilost. Proboha, jakou tvář by socialismus měl mít, když už v něj věřím? Naše špičky jednaly se Sověty a proto musely vědět, o co běží, že to co chce většina obyvatel, nelze. Pokud by vyhověli Brežněvovi, byli by doma označeni za zrádce a popularita by šla do háje. Slepá ulička.
Dnes je skoro neuvěřitelné, že největší popularitu získal Dubček a spol. po moskevské kapitulaci, kde zřejmě i z lidsky pochopitelných obav o svoje životy, slíbili a podepsali Sovětům všechno. Dubček po příletu z Moskvy brečel před mikrofonem, ani nemohl mluvit, musel vědět, že je konec všeho. A přesto nás nechávali v jakési naději, která nebyla. Organizovaly se chmelové brigády s heslem "pivo pro Dubčeka" a další akce. Lidé dávali zlaté šperky na zlatý poklad, babičky posílaly staré rodinné prsteny, náramky. Co se s tím asi stalo? Věra Čáslavská získala na olympiádě 4 zlaté medaile. Věnovala je Svobodovi, Dubčekovi, Smrkovskému, Černíkovi. Zasloužili si je tihle lidé?
Prý chtěli zabránit nejhoršímu. Ničemu nezabránili, na jejich místa se časem dostali ti "správní". Oldřich Černík byl předsedou vlády až do 28.1.1970, pak ho vyrazili. Dobře si pamatuji na zasedání na podzim 1969, kdy se na výročí bolševické revoluce provolávala sláva Sovětskému svazu. On seděl ještě za předsednickým stolem a hulákal a tleskal. Ještě po roce 1989 se nacpal do funkce předsedy Svazu měst a obcí.
Vůbec se nechci zúčastnit nekonečných diskusí, jestli je socialismus slučitelný s demokracií, to rád přenechám politologům, teoretikům. Ani na to nemám dostatečné vzdělání. Tohle je jen moje osobní vzpomínka na Pražské jaro 1968.
A do té patří i jeden malý příběh. Vedoucí v podniku, kde jsem tehdy pracoval, byl člověk, který vystudoval za první republiky klasické gymnázium, pak techniku. Vzdělaný člověk. Před rokem 1948 byl Národní socialista, pak se praštil do čela a zjistil, že je komunista, dokonce tak kovaný, že se stal příslušníkem Lidových milicí. Neměl jsem ho rád, nechci tedy hodnotit jeho odbornou úroveň. Osobně velice náladový, někdy se napil, každého by objímal, jindy asi dostal od manželky vynadáno, všichni se před ním třásli. Byl to jediný člověk, kterému jsem jako dospělý musel říkat "soudruhu", nepočítám-li vojenskou buzeraci.
V roce 1968 se ho chtěli zbavit a nějakou reorganizací ho převedli na nižší funkci. Začali jsme ho oslovovat "pane". V srpnu 1968 organizoval v planografii tisk plakátů proti sovětské okupaci, které jsme vylepovali po Praze. Telefonoval manželce. "Přijď si pro plakáty, ať máš nějakou činnost".
Když přišly zanedlouho prověrky, stal se z něj člen skupiny zvané "Zdravé jádro strany". Bylo jich asi 11, strach z nich šel, ti zůstávali členy normalizované KSČ a byli součástí prověrkové komise. Ostatní museli o prověrku žádat. Kdo ne, byl vyškrtnut, což byl docela schůdný způsob od komunistů zmizet. Někteří využili, ale hodně jich bylo, kteří žádali a třásli se, aby byli prověřeni. Můj vedoucí dostal zpátky svoji funkci - normalizace. Změna byla - dál jsme mu už potom říkali jen "pane". Za čas jsem přešel k jiné firmě a on tím pro mne zmizel.
Zklamání z roku 1968 si naše generace sebou stále nese. Nebudu zase říkat "ztracená generace", jsme tu pořád. zdá se mi však, že jsme ještě stále znormalizovaní. Po listopadu 1989 v nás byl strach, že to všechno je zase jenom na chvíli. Možná proto jsme už tolik nadšení nebyli, spíš opatrní.
Osobně jsem se nikdy necítil na nějaké funkce. V práci jsem byl spíš typem člověka, který raději věc udělá sám, než aby ji zadal podřízenému, což správný vedoucí nedělá. Jako vedoucí bych tedy byl spíš nepoužitelný, povaha se dá těžko měnit. Po této stránce mi zrovna ublíženo nebylo. Poznal jsem ale dost schopných vrstevníků, kteří si nechtěli zadat s komunisty a skončili u koníčků, na chatách, u turistiky. Bylo jim tak dobře a nechtějí o té době ani mluvit. Nechtějí si pamatovat. Stydí se, že drželi hubu a krok.
Tak málo lidí z mé generace napsalo o šedesátých letech z pohledu běžného člověka. Jen teoretické rozbory. Důležité, prosím, ale není to málo?
Ježíšek mi loni přinesl knížku. Mariusz Szczygiel: Gottland. Dcera usoudila, že to je kniha pro mne. Uhodla. Nebudu ji rozebírat, protože je všeobecně známá. Čtivá, poctivá. Polák, narozený v roce 1966, píše o době, kterou já prožíval (tak tedy Baťu ve Zlíně nepamatuju...), dost dobrá, až na dvě nepřesnosti, které mi padly do oka, ale které vůbec nesnižují kvalitu knížky. Osvěžil jsem si paměť, i dost dozvěděl.
Nikdo z mých vrstevníků, kteří dobu žili, nic takového nenapsal. Nějak jsme se ztratili.
Text byl zveřejněný 18.8.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 ho otevřelo 2142 čtenářů, z nichž 24 ho označilo jako dobrý. Na blog Týdne byl přesunut 14.10.2010.
BLOG TÝDEN
Na nábřeží pod letenskou strání jsem se díval spolu s davy Pražanů. Skoro mě mrzelo, že nejsem student, jenom divák. Alegorické vozy, kde se zpívalo, skandovalo a my si mysleli, že už to musí brzy prasknout. Výraz ze slovníku rodičů.
Strana majáles povolila, asi ji to hned mrzelo. Za krále byl zvolen Allen Ginsberg, který byl poté velice rychle vyhnán. Četl jsem tehdy článek v Mladé frontě, který se nad chováním básníka na návštěvě u nás pohoršoval.
Již méně se ale psalo o vyloučených studentech. Sovětské velvyslanectví přímo dohlíželo na to, aby byli potrestáni studenti, kteří vyvolávali protisovětská hesla. A tak někteří dostudovali dříve než se dostali ke zkouškám.
Od druhé půlky padesátých let bylo cítit uvolnění. Z SSSR přišly filmy jako Jeřábi táhnou nebo Osud člověka. To byly skutečně filmy, ne jen propaganda. Vyšel Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče (u nás v roce 1965). A tady? To už bylo tolikrát popsáno, že bych jen opisoval. Filmy, divadlo, knihy. Taky muzika. A na muziku mládež slyší vždycky. Proč vlastně jsou naši rodiče tolik pesimističtí?
Jenže v SSSR už druhý rok místo Chruščova seděl v Kremlu Brežněv a utahovalo se. Ne tak u nás. Přišel rok 1968. Mělo nám být podezřelé chování komunistů, kteří se vždycky jako ovce stavěli za rozhodnutí Ústředního výboru. Nakonec to vypadalo, že jediný, kdo se staví do cesty dalšímu pokroku, je tehdejší prezident, nepříliš vzdělaný aparátník Novotný. Žil jsem v rodině, kde vládla spíš skepse, ale i rodiče určitě v duchu doufali, že se mýlí a že se snad něco změní.
Najednou tu byl Junák, který hlásil ke Skautům. Začala vznikat spousta dalších mládežnických organizací. První mítinky pořádali svazáci. A my říkali na adresu rodičů:
"My vám teď ukážeme! Nedokázali jste vyhnat z Hradu notorika Gottwalda. Věšíte sovětské vlajky společně s našimi. Dovolíte, aby po československé hymně byla automaticky hrána hymna sovětská. Přece se nebudeme bát Rusáků. My vám ukážeme, i jim!"
Mladí bývají radikálnější.
Rusové, se kterými jsme se setkali, nám připadali směšní. Často to byly výpravy kolchozníků v tmavomodrých oblecích, kolem nichž vanula "vůně" špičkové sovětské kosmetiky. V podstatě oběti režimu. Smáli jsme se jim, neuvědomili jsme si, že SSSR je velmoc, která si na konci druhé světové války dohodla s jinými velmocemi určitá pravidla. Sověty ani na chvíli nenapadlo, že by se vzdali práva určovat, co se u nás může a co nemůže. Měli jaderné zbraně, jejich kosmonauti létali do vesmíru. Z velmoci neradno si dělat bžundu.
Nadšení na jaře 1968 se přeneslo na většinu obyvatelstva. Obnovovaly se spolky, začala se tvořit družstva, téměř soukromé živnosti. Lidé se dostávali snáze i za západní hranici. Našim "progresívním silám" v čele státu se musely dělat mžitky před očima. Takhle to komunisti přece nechtěli. Oni museli vědět, že Brežněv nemyslí svůj výrok "Éto vaše dělo" vážně, že Sověti tohle území nepustí. Byly to zkušené kádry, většina z nich měla i politické studium v SSSR.
Už jenom termín - socialismus s lidskou tváří - byla zhovadilost. Proboha, jakou tvář by socialismus měl mít, když už v něj věřím? Naše špičky jednaly se Sověty a proto musely vědět, o co běží, že to co chce většina obyvatel, nelze. Pokud by vyhověli Brežněvovi, byli by doma označeni za zrádce a popularita by šla do háje. Slepá ulička.
Dnes je skoro neuvěřitelné, že největší popularitu získal Dubček a spol. po moskevské kapitulaci, kde zřejmě i z lidsky pochopitelných obav o svoje životy, slíbili a podepsali Sovětům všechno. Dubček po příletu z Moskvy brečel před mikrofonem, ani nemohl mluvit, musel vědět, že je konec všeho. A přesto nás nechávali v jakési naději, která nebyla. Organizovaly se chmelové brigády s heslem "pivo pro Dubčeka" a další akce. Lidé dávali zlaté šperky na zlatý poklad, babičky posílaly staré rodinné prsteny, náramky. Co se s tím asi stalo? Věra Čáslavská získala na olympiádě 4 zlaté medaile. Věnovala je Svobodovi, Dubčekovi, Smrkovskému, Černíkovi. Zasloužili si je tihle lidé?
Prý chtěli zabránit nejhoršímu. Ničemu nezabránili, na jejich místa se časem dostali ti "správní". Oldřich Černík byl předsedou vlády až do 28.1.1970, pak ho vyrazili. Dobře si pamatuji na zasedání na podzim 1969, kdy se na výročí bolševické revoluce provolávala sláva Sovětskému svazu. On seděl ještě za předsednickým stolem a hulákal a tleskal. Ještě po roce 1989 se nacpal do funkce předsedy Svazu měst a obcí.
Vůbec se nechci zúčastnit nekonečných diskusí, jestli je socialismus slučitelný s demokracií, to rád přenechám politologům, teoretikům. Ani na to nemám dostatečné vzdělání. Tohle je jen moje osobní vzpomínka na Pražské jaro 1968.
A do té patří i jeden malý příběh. Vedoucí v podniku, kde jsem tehdy pracoval, byl člověk, který vystudoval za první republiky klasické gymnázium, pak techniku. Vzdělaný člověk. Před rokem 1948 byl Národní socialista, pak se praštil do čela a zjistil, že je komunista, dokonce tak kovaný, že se stal příslušníkem Lidových milicí. Neměl jsem ho rád, nechci tedy hodnotit jeho odbornou úroveň. Osobně velice náladový, někdy se napil, každého by objímal, jindy asi dostal od manželky vynadáno, všichni se před ním třásli. Byl to jediný člověk, kterému jsem jako dospělý musel říkat "soudruhu", nepočítám-li vojenskou buzeraci.
V roce 1968 se ho chtěli zbavit a nějakou reorganizací ho převedli na nižší funkci. Začali jsme ho oslovovat "pane". V srpnu 1968 organizoval v planografii tisk plakátů proti sovětské okupaci, které jsme vylepovali po Praze. Telefonoval manželce. "Přijď si pro plakáty, ať máš nějakou činnost".
Když přišly zanedlouho prověrky, stal se z něj člen skupiny zvané "Zdravé jádro strany". Bylo jich asi 11, strach z nich šel, ti zůstávali členy normalizované KSČ a byli součástí prověrkové komise. Ostatní museli o prověrku žádat. Kdo ne, byl vyškrtnut, což byl docela schůdný způsob od komunistů zmizet. Někteří využili, ale hodně jich bylo, kteří žádali a třásli se, aby byli prověřeni. Můj vedoucí dostal zpátky svoji funkci - normalizace. Změna byla - dál jsme mu už potom říkali jen "pane". Za čas jsem přešel k jiné firmě a on tím pro mne zmizel.
Zklamání z roku 1968 si naše generace sebou stále nese. Nebudu zase říkat "ztracená generace", jsme tu pořád. zdá se mi však, že jsme ještě stále znormalizovaní. Po listopadu 1989 v nás byl strach, že to všechno je zase jenom na chvíli. Možná proto jsme už tolik nadšení nebyli, spíš opatrní.
Osobně jsem se nikdy necítil na nějaké funkce. V práci jsem byl spíš typem člověka, který raději věc udělá sám, než aby ji zadal podřízenému, což správný vedoucí nedělá. Jako vedoucí bych tedy byl spíš nepoužitelný, povaha se dá těžko měnit. Po této stránce mi zrovna ublíženo nebylo. Poznal jsem ale dost schopných vrstevníků, kteří si nechtěli zadat s komunisty a skončili u koníčků, na chatách, u turistiky. Bylo jim tak dobře a nechtějí o té době ani mluvit. Nechtějí si pamatovat. Stydí se, že drželi hubu a krok.
Tak málo lidí z mé generace napsalo o šedesátých letech z pohledu běžného člověka. Jen teoretické rozbory. Důležité, prosím, ale není to málo?
Ježíšek mi loni přinesl knížku. Mariusz Szczygiel: Gottland. Dcera usoudila, že to je kniha pro mne. Uhodla. Nebudu ji rozebírat, protože je všeobecně známá. Čtivá, poctivá. Polák, narozený v roce 1966, píše o době, kterou já prožíval (tak tedy Baťu ve Zlíně nepamatuju...), dost dobrá, až na dvě nepřesnosti, které mi padly do oka, ale které vůbec nesnižují kvalitu knížky. Osvěžil jsem si paměť, i dost dozvěděl.
Nikdo z mých vrstevníků, kteří dobu žili, nic takového nenapsal. Nějak jsme se ztratili.
Text byl zveřejněný 18.8.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 ho otevřelo 2142 čtenářů, z nichž 24 ho označilo jako dobrý. Na blog Týdne byl přesunut 14.10.2010.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat