Antonín se narodil na podzim roku 1929. V zimě 1928 - 1929 byly mimořádné mrazy. Generace mých rodičů o tom vyprávěla ságy. V jejich vzpomínkách se teploty šplhaly k minus 50 stupňům. S tátou jsem si zadělal na konflikt. Drze jsem mu tvrdil, že podle mých informací byly teploměry v té době jenom šlapací a když někdo při šlapání usnul, teplota šla dolů. Statistiky ovšem rodičům dávaly částečně za pravdu. Antonín byl z hodně chudé rodiny, měli jeho rodiče čím topit? Když uhlí nestačilo, dobře bylo pod peřinou. Kde se vzal, tu se vzal Antonín. Sourozence neměl. Bydleli v domovnickém bytě, nebyly to byty příliš přívětivé. Ze suterénů se do vyšších pater se špatně dívalo. Vznikala závist, ta zlá, hnusná závist. Ale vznikala i snaha se dostat výš. Způsoby jsou různé.
Antonín byl pracovitý. Dětství neprožil ve skvělé době. Neradostný konec Československa, ponurost protektorátu. Po válce se rodina přihlásila ke komunistům, nebylo to i nijak nelogické. Po únoru 1948 se rodina dostala ze suterénu, otevřela se možnost studovat. Antonín byl dělnický kádr, ale byl chytrý. Hrál na klarinet a začal hrát v mládežnickém souboru, který vedl nadšený svazák Pavel Kohout, ve vedení byl i Kohoutův velký kamarád Jan Zelenka, jehož veřejnost poznala jako normalizačního ředitele televize. To se už kamarádství nekonalo.
Jaký byl Antonín muzikant, nevím. V letech, kdy se ze svazáka stal komunista, ho nikdo na nic hrát neviděl. Antonín se se souborem dostal i na olympiádu do Helsinek, kde měli jakási kulturní vystoupení. Z díla Oty Pavla víme, že mladí budovatelé povzbuzovali před cílem maratónského běhu hrdinu her Emila Zátopka. Ten byl tak vyčerpaný, že pro sebe si říkal cosi o políbení jisté části těla. Dokonce mu pak i vyčítali, že na mládežníky ani nezamával.
Antonín se stal inženýrem, kádrovou rezervou, kterou vlastně nikdy úplně nevyužil. Oboru rozuměl, byl šikovný. Je trochu zarážející, že nekráčel do funkcí, on se jim dokonce i vyhýbal. Hajzl to nebyl, pro ambicioznější soudruhy tvořil jen masu. Zajímaly ho jen peníze, které mohl vydělat. O to překvapující je, že nepochopil, že i v socialismu s vyšší funkcí přicházejí vyšší příjmy.
Ve filmu Jak svět přichází o básníky hraje Oldřich Navrátil roli Nádeníčka, který má svůj život přesně naplánován, vypracovává grafy, kdy bude mít první auto, první dítě. Té postavě byl snad předlohou náš Antonín. Ten si od svých 15 let vedl knihu příjmů a výdajů, vypočítával si, kdy bude mít na auto, na družstevní byt, kdy bude moci budovat chatu. Rudá knížka mu samozřejmě pomohla, že dostal dříve poukaz na tehdejší oktávii, snad i v pořadníku na družstevní byt v paneláku. V padesátých letech pracoval krátkou dobu v tehdy přátelské Albánii a od té doby měl tuzexové konto, v kterém toho moc neměl, ale konto existovalo a daly se do něj vkládat i od veksláků koupené poukázky na zboží v Tuzexu.
Antonín, který se narodil v nedostatku, byl spokojený. Měl atraktivní manželku. Tvrdil, že ji sbalil tím, že za ní skočil do jedoucí tramvaje. Ano, to tenkrát šlo. Trochu k němu nepasovala, ale to ze mne třeba mluví jen závist. Chlapům zrovna nerozumím a zvlášť těm nechutným švihákům, kteří přeberou nejhezčí holky a my ostatní musíme balit to, co zbyde, na intelekt. A je hned problém. Ale to je jiné téma. Trochu nepochopitelné bylo, že tahle nádherná ženská, před kterou by padali filmoví frajeři do bláta a posílali jí květinové koše, žila s šetřílkem, který nevyhodil zbytečně doslova ani halíř. Ve třípokojovém panelákovém bytě nebyl takřka zbytečný předmět, kniha tam byla jen o Helsinkách, kde byl na zmíněné olympiádě. O víkendu jezdili budovat chatu, což jí údajně moc nebavilo. Dokonce říkala, že se chce doma dívat na televizi, až se Antonín praštil přes kapsu a koupil obrázky i na chatu. A ona byla ještě naštvanější.
Antonín jezdil často na služební cesty, kde vůbec netrávil večery tím, že by lovil ženské oběti po vinárnách. Večeře a spát! Potřeboval si odpočinout, vyspat se. Jeho manželka prý byla tak sexuálně náročná, až to bylo zničující. Občas padla z Antonína historka k popukání. Po jeho příchodu z práce poslala manželku dceru koupit citróny, které neměli v celé Praze. Chudák holka lítala po kšeftech a rodiče se bavili po svém. I takový bývá život.
V druhé polovině šedesátých let se začaly trochu zvedat příjmy, objevovaly se jiné názory. V roce 1968 se Antonín samozřejmě postavil za dubčekovské vedení KSČ a začal dokonce říkat, že se tohle dalo čekat, že každému rozumnému musí být jasné, že jedině komunisté můžou společnost dovést k blahobytu. Asi to slyšel někde na schůzi, na které jinak chodil dost neochotně, vymlouval se na služební cesty. V srpnu přišly Rusáci, Antonín se dostal až k názoru, že je mu úplně jedno, jestli tu budou Rusové nebo Američani, hlavně, že budou mít lidé hodně peněz. Čekalo ho to, co mnoho ostatních, kteří byli u nich. Tak aktivní, aby ho vyloučili, zase nebyl. Mohl se nechat vyškrtnout, mohl požádat o prověrky. Dlouho se rozmýšlel. S těmi, kteří tvoří zdravé jádro strany, nechce prý mít nic společného. Myslím, že jenom o rozmýšlení mluvil. Důvod který uváděl, byl v té době hodně frekventovaný. Chce, aby se jeho dcery dostaly na studia. Možná ho postrašili kolegové, kteří mu říkali, že on měl dělnický původ, jeho dcery ho mít nebudou. Tak aspoň dcery prověřeného člena KSČ. Ale hlavně se bál. Netroufl si mezi ně nepatřit. Dokonce u komise použil argument, že byl kdysi v souboru s Janem Zelenkou. Na Pavla Kohouta si honem nevzpomněl.
Zase nebyl příliš aktivní, platil poctivě příspěvky a o politice přestal mluvit. Dalo se před ním mluvit bez obav, on v tu chvíli ohluchl. Maximálně pronesl, že majitelů aut neustále přibývá. Měl byt, auto, chatu, tedy to, co on považoval za životní cíle. Postupně i přestal nesmyslně šetřit. V zaměstnání dosáhl na menší vedoucí funkci, ale nebyla to funkce, kde by seděl v kanceláři a jenom řídil. Dál pracoval. Podřízení byli rádi, že ho mají. Podvody při falšování cestovních účtů byly v tehdejší době naprosto tak samozřejmé, že mu vůbec nepřipadalo divné se takové činnosti zúčastnit. Falšovaly se i výkazy práce, aby se braly prémie. Člověk v tomhle žil a proč by se hned mělo mluvit o krádeži. Všechno bylo všech, copak můžu sám sebe okrást? Proti komunistické moci vystupovali jenom popletení disidenti v žoldu CIA. Vypadalo to navždy.
Antonínovi ale osud nepříjemně zavařil v osobním životě. Jeho krásná manželka onemocněla tenkrát naprosto nevyléčitelnou nemocí. Odešla, nedosáhla ani na 40 let, zanechala Antonína s dvěma dcerami ve věku kolem 13 let. Situace, kterou rozumný člověk nepřeje ani nepříteli a on vlastně žádné nepřátele neměl. Sex měl v jeho životě význačné postavení. Chlap, který měl v té době málo přes 40, musel řešit problém svých přirozených potřeb. Střídal partnerky, až zakotvil v manželství se ženou o generaci mladší. Narodila se mu třetí dcera, která byla málem mladší než první vnouček.
Rok 1989 ho zastihl ve věku na pokraji důchodu. Člen KSČ platil straně desátky většinu života a proti vysoko postaveným soudruhům měl z toho jen drobné výhody. Je paradoxem, že právě on mohl být jedním z těch slušných živnostníků. Pracovitý, znalý svého řemesla, netoužící po vysokých postech, by téměř jistě neskončil jako majitel desítek firem, nepřeléval by divně získaný majetek sem a tam. Tyhle posty byly často vyhrazeny pro soudruhy, se kterými on až tak nehrál. Nehrál s nimi skutečně? Dobře věděl, jaké se dějí lumpárny, nevystoupil proti režimu. Tak jako milióny dalších obyvatel státu. Změnilo by se, kdyby se choval jinak? Existuje vůbec spravedlivá odpověď? Tyto otázky mě jako člověka, který dobu prožíval, pronásledují kolem dokola.
Antonín žije, kypí zdravím a dobrou náladou. Samozřejmě se nejmenuje Antonín. Jeho mladší žena s ním odmítá sexuálně žít. Ne proto, že by jí připadal starý a neschopný, ale protože jí sex už nic neříká. Antonín si našel ženu, která má podobné problémy ve svém manželství. Mladí lidé si většinou v takové situaci poradí lépe, ale starší potřebují trochu víc pohodlí. Je tohle všechno úsměvné vyprávění? Ale ať už Antonín žil, jak žil, připadá mi dobré mu popřát, aby mu sexuální apetit vydržel ještě dlouho po kvapem blížící se osmdesátce. Asi je to lepší situace než peníze, majetek a všechny vysoké posty. Hodně zdraví, Antoníne!
Chtěl jsem napsat příběh "malého" komunisty a sklouzlo mi to vyprávění k sexu. To si možná člověk, který si psaním vydělává na živobytí, úplně dovolit nemůže. Je prima si psát jen pro zábavu.
Text byl zveřejněn 17.5.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2533 čtenářů. 30 se text líbil. Na blog Týdne byl přesunut 6.10.2010.
BLOG TÝDEN
Antonín byl pracovitý. Dětství neprožil ve skvělé době. Neradostný konec Československa, ponurost protektorátu. Po válce se rodina přihlásila ke komunistům, nebylo to i nijak nelogické. Po únoru 1948 se rodina dostala ze suterénu, otevřela se možnost studovat. Antonín byl dělnický kádr, ale byl chytrý. Hrál na klarinet a začal hrát v mládežnickém souboru, který vedl nadšený svazák Pavel Kohout, ve vedení byl i Kohoutův velký kamarád Jan Zelenka, jehož veřejnost poznala jako normalizačního ředitele televize. To se už kamarádství nekonalo.
Antonín se stal inženýrem, kádrovou rezervou, kterou vlastně nikdy úplně nevyužil. Oboru rozuměl, byl šikovný. Je trochu zarážející, že nekráčel do funkcí, on se jim dokonce i vyhýbal. Hajzl to nebyl, pro ambicioznější soudruhy tvořil jen masu. Zajímaly ho jen peníze, které mohl vydělat. O to překvapující je, že nepochopil, že i v socialismu s vyšší funkcí přicházejí vyšší příjmy.
Ve filmu Jak svět přichází o básníky hraje Oldřich Navrátil roli Nádeníčka, který má svůj život přesně naplánován, vypracovává grafy, kdy bude mít první auto, první dítě. Té postavě byl snad předlohou náš Antonín. Ten si od svých 15 let vedl knihu příjmů a výdajů, vypočítával si, kdy bude mít na auto, na družstevní byt, kdy bude moci budovat chatu. Rudá knížka mu samozřejmě pomohla, že dostal dříve poukaz na tehdejší oktávii, snad i v pořadníku na družstevní byt v paneláku. V padesátých letech pracoval krátkou dobu v tehdy přátelské Albánii a od té doby měl tuzexové konto, v kterém toho moc neměl, ale konto existovalo a daly se do něj vkládat i od veksláků koupené poukázky na zboží v Tuzexu.
Antonín, který se narodil v nedostatku, byl spokojený. Měl atraktivní manželku. Tvrdil, že ji sbalil tím, že za ní skočil do jedoucí tramvaje. Ano, to tenkrát šlo. Trochu k němu nepasovala, ale to ze mne třeba mluví jen závist. Chlapům zrovna nerozumím a zvlášť těm nechutným švihákům, kteří přeberou nejhezčí holky a my ostatní musíme balit to, co zbyde, na intelekt. A je hned problém. Ale to je jiné téma. Trochu nepochopitelné bylo, že tahle nádherná ženská, před kterou by padali filmoví frajeři do bláta a posílali jí květinové koše, žila s šetřílkem, který nevyhodil zbytečně doslova ani halíř. Ve třípokojovém panelákovém bytě nebyl takřka zbytečný předmět, kniha tam byla jen o Helsinkách, kde byl na zmíněné olympiádě. O víkendu jezdili budovat chatu, což jí údajně moc nebavilo. Dokonce říkala, že se chce doma dívat na televizi, až se Antonín praštil přes kapsu a koupil obrázky i na chatu. A ona byla ještě naštvanější.
Antonín jezdil často na služební cesty, kde vůbec netrávil večery tím, že by lovil ženské oběti po vinárnách. Večeře a spát! Potřeboval si odpočinout, vyspat se. Jeho manželka prý byla tak sexuálně náročná, až to bylo zničující. Občas padla z Antonína historka k popukání. Po jeho příchodu z práce poslala manželku dceru koupit citróny, které neměli v celé Praze. Chudák holka lítala po kšeftech a rodiče se bavili po svém. I takový bývá život.
V druhé polovině šedesátých let se začaly trochu zvedat příjmy, objevovaly se jiné názory. V roce 1968 se Antonín samozřejmě postavil za dubčekovské vedení KSČ a začal dokonce říkat, že se tohle dalo čekat, že každému rozumnému musí být jasné, že jedině komunisté můžou společnost dovést k blahobytu. Asi to slyšel někde na schůzi, na které jinak chodil dost neochotně, vymlouval se na služební cesty. V srpnu přišly Rusáci, Antonín se dostal až k názoru, že je mu úplně jedno, jestli tu budou Rusové nebo Američani, hlavně, že budou mít lidé hodně peněz. Čekalo ho to, co mnoho ostatních, kteří byli u nich. Tak aktivní, aby ho vyloučili, zase nebyl. Mohl se nechat vyškrtnout, mohl požádat o prověrky. Dlouho se rozmýšlel. S těmi, kteří tvoří zdravé jádro strany, nechce prý mít nic společného. Myslím, že jenom o rozmýšlení mluvil. Důvod který uváděl, byl v té době hodně frekventovaný. Chce, aby se jeho dcery dostaly na studia. Možná ho postrašili kolegové, kteří mu říkali, že on měl dělnický původ, jeho dcery ho mít nebudou. Tak aspoň dcery prověřeného člena KSČ. Ale hlavně se bál. Netroufl si mezi ně nepatřit. Dokonce u komise použil argument, že byl kdysi v souboru s Janem Zelenkou. Na Pavla Kohouta si honem nevzpomněl.
Zase nebyl příliš aktivní, platil poctivě příspěvky a o politice přestal mluvit. Dalo se před ním mluvit bez obav, on v tu chvíli ohluchl. Maximálně pronesl, že majitelů aut neustále přibývá. Měl byt, auto, chatu, tedy to, co on považoval za životní cíle. Postupně i přestal nesmyslně šetřit. V zaměstnání dosáhl na menší vedoucí funkci, ale nebyla to funkce, kde by seděl v kanceláři a jenom řídil. Dál pracoval. Podřízení byli rádi, že ho mají. Podvody při falšování cestovních účtů byly v tehdejší době naprosto tak samozřejmé, že mu vůbec nepřipadalo divné se takové činnosti zúčastnit. Falšovaly se i výkazy práce, aby se braly prémie. Člověk v tomhle žil a proč by se hned mělo mluvit o krádeži. Všechno bylo všech, copak můžu sám sebe okrást? Proti komunistické moci vystupovali jenom popletení disidenti v žoldu CIA. Vypadalo to navždy.
Antonínovi ale osud nepříjemně zavařil v osobním životě. Jeho krásná manželka onemocněla tenkrát naprosto nevyléčitelnou nemocí. Odešla, nedosáhla ani na 40 let, zanechala Antonína s dvěma dcerami ve věku kolem 13 let. Situace, kterou rozumný člověk nepřeje ani nepříteli a on vlastně žádné nepřátele neměl. Sex měl v jeho životě význačné postavení. Chlap, který měl v té době málo přes 40, musel řešit problém svých přirozených potřeb. Střídal partnerky, až zakotvil v manželství se ženou o generaci mladší. Narodila se mu třetí dcera, která byla málem mladší než první vnouček.
Rok 1989 ho zastihl ve věku na pokraji důchodu. Člen KSČ platil straně desátky většinu života a proti vysoko postaveným soudruhům měl z toho jen drobné výhody. Je paradoxem, že právě on mohl být jedním z těch slušných živnostníků. Pracovitý, znalý svého řemesla, netoužící po vysokých postech, by téměř jistě neskončil jako majitel desítek firem, nepřeléval by divně získaný majetek sem a tam. Tyhle posty byly často vyhrazeny pro soudruhy, se kterými on až tak nehrál. Nehrál s nimi skutečně? Dobře věděl, jaké se dějí lumpárny, nevystoupil proti režimu. Tak jako milióny dalších obyvatel státu. Změnilo by se, kdyby se choval jinak? Existuje vůbec spravedlivá odpověď? Tyto otázky mě jako člověka, který dobu prožíval, pronásledují kolem dokola.
Antonín žije, kypí zdravím a dobrou náladou. Samozřejmě se nejmenuje Antonín. Jeho mladší žena s ním odmítá sexuálně žít. Ne proto, že by jí připadal starý a neschopný, ale protože jí sex už nic neříká. Antonín si našel ženu, která má podobné problémy ve svém manželství. Mladí lidé si většinou v takové situaci poradí lépe, ale starší potřebují trochu víc pohodlí. Je tohle všechno úsměvné vyprávění? Ale ať už Antonín žil, jak žil, připadá mi dobré mu popřát, aby mu sexuální apetit vydržel ještě dlouho po kvapem blížící se osmdesátce. Asi je to lepší situace než peníze, majetek a všechny vysoké posty. Hodně zdraví, Antoníne!
Chtěl jsem napsat příběh "malého" komunisty a sklouzlo mi to vyprávění k sexu. To si možná člověk, který si psaním vydělává na živobytí, úplně dovolit nemůže. Je prima si psát jen pro zábavu.
Text byl zveřejněn 17.5.2008 na Respekt blogu. Do 1.9.2010 si ho otevřelo 2533 čtenářů. 30 se text líbil. Na blog Týdne byl přesunut 6.10.2010.
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat