Na vojně tě naučí pořádku. To mi říkal táta. Byl za první republiky na vojně asi 5 týdnů, nebo 3 měsíce? Už si nepamatuju a táty se už, bohužel, nezeptám. Ale vím, že táta nebyl zrovna vzorem člověka pořádného. Celej já. O pořádek v naší rodině se starala máma. Přeháněla to, ale mít doma dva syny a manžela... Bordel u nás nebýval. Na vojně jsem se naučil tomu, jak předstírat pořádek. Do života v komunistickém státě se tohle dost hodilo. Kolik let jsem se pak živil tím, že jsem dělal, že dělám. Jsem moc rád, že jsem ještě zažil jiný systém, přestal jsem chodit do práce a začal pracovat.
Vojna z tebe udělá chlapa. Ve svém věku už si můžu dovolit svůj názor. Chlapem se neopeřený klučina stane, když dokáže potěšit ženskou, když se dokáže postarat o potomky, když udělá něco, co žena nemůže, protože nemá tolik fyzických sil a je na to pyšný a třeba je i pyšný na to, jakou pěknou ženskou doma má. Nebo mi chce někdo tvrdit, že chlapem se stanu, když stojím v pozoru a poslouchám uřvaného idiota, kterého bych se bál kopnout do zadku, abych se neumazal?
Měl jsem štěstí, že jsem za komunistickými dráty, jimiž nás chránili před zlými imperialisty, dostal po maturitě umístěnku. To si nedělám srandu. Musel jsem odejít od maminky, která mě rozmazlovala, jak to maminky dělají, nám je to protivné, ale co dělat, jsme rádi, že to tak je. V pondělí ráno jsem do tašky dostal obrovskou bábovku, tu máma uměla a nějaký ten řízeček, abych chudinka se náhodou nezhubnul. Bábovku máma pekla vynikající, ale každý týden? Dokonce se potom už přejedla i kolegům, kteří se zpočátku na ní těšili. Mámo, promiň! Byly pracovní soboty, odpoledne jsem přijel domů, přivezl tašku plnou špíny a maminka vyprala a pěkně mi dala čisté věci. A já jsem se najedl, šel na flám, prospal nedělní dopoledne, obídek maminka uvařila a šel jsem odpoledne na pivo zalít kocovinu.
Věc se má tak, že od pondělního rána do sobotního poledne jsem se musel o sebe postarat. Naučil jsem se i takové drobnosti, že když prochlastám celou zálohu za jeden večer, najednou třeba nemám na jídlo. Tohle hození do vody je strašně důležité. To je škola života. Na vojnu se chodilo kolem dvacítky, to se kluci dost mění, někteří i rozum berou. Jasně, že nynánek přišel z vojny a byl po dvou letech jiný. Dospělejší. Že by za to mohla vojna? Houbelec. Vždyť na vojně se o člověka starali víc než maminka. Bábovku mi teda nepekli, ale jinak byl celý den pěkně nalajnovaný. Od snídaně až po večerku. Všechno se fasovalo, pod sprchu se chodilo v určitou hodinu, byl jsem línej se i holit. Hrdinství bylo v tom, že jsem na ranní nástup přišel neoholený a na nohou měl špinavé boty. Často jsem dostal vynadáno, ale bylo mi to fuk. Důležitý byl večer. Zase jeden den v háji. A posledních pět měsíců - stříháni metru, to byl obřad.
Nerozumím tomu, že by se takhle najednou vylíhnul chlap. A že by zdravá ženská toužila po takovém chlapovi. Nejsem žádný feminista, ale fakt si myslím, že naše krásné ženy nejsou pitomé. A vtipy o blondýnách nechám do hospody Na růžku. Škoda, že jsem tento názor získal dnes, kdy už jsem starý a použitelný jen pro kecy.
Pamatuju se na to dost dobře. Vzali nás na společnou vycházku mezi lidi. Nejeté hadry na sobě. A soudruh svobodník nám dovolil si zapálit cigáro, kdo na to měl, mohl si i pivo u výčepu poručit a třeba i soudruhovi pivo zaplatit. Soudruh svobodník byl přitom o rok starší kluk. A štvalo ho, že bažanty dostal na povel zrovna on.
Díky svému zaměstnání jsem byl zvyklý se o sebe postarat. Najednou se starali jiní. Když jsem narukoval, bylo dlouhé léto, i v říjnu. Seděli jsme v neděli na balkóně a čistili sampaly. Tam nešlo o zbraň, která byla vyčistěná, ale o buzeraci. I debil pochopil, že není třeba se dál namáhat.
"Ještě znovu a lépe"
"Provedu, soudruhu svobodníku"
Svobodníkovi i mně bylo úplně jedno, jestli je samopal čistý či nečistý. On mě nenáviděl už jen proto, že mne měl na starost. Klukům bylo smutno, stýskalo se jim po maminkách, po holkách. Taky se mi stýskalo. Hlavně po svobodě. Koukali jsme z balkónu na krásnou Šumavu a chtěli jsme americkým imperialistům ukázat, jak jim to s těmi čistými samopaly natřeme. Abych dostal vycházku, musel jsem se přetvařovat a dělat ze sebe blbce Nejbližší hospoda byla v Janovicích na Úhlavou U kulaté báby. Tam jsem svůj žold ze sebe vysypal, kulatá bába byla spokojená a já měl zase na měsíc, do dalšího žoldu, klid.
Postavit se do pozoru před člověkem, o kterého bych si ani sirku neškrtnul? Dělal jsem to, dělali to všichni. Fakt si někdo myslí, že by se mi mělo stýskat po kreténech, kteří měli o nějakou hvězdičku na rameni víc a tím pádem byli lepší? Asi jsem pacifista. Když už mám být nějaký -ista, lepší být pacifista než komunista.
Dnes, s mou postavou a vizáží bych asi nepůsobil jako ozdoba jakékoliv armády. Já tyhle pindy píšu a směju se, vojáka ze mne komunisti neudělali, prostě se jim to nepovedlo. Ono se jim toho nepovedlo víc.
Vychováváme vojáky k tomu. aby byli kdykoliv ochotní zabít nepřítele. Ten nepřítel je možná kluk, se kterým bych si rozuměl s flaškou pálenky a kusem špeku. A kecali bychom o holkách. O tom nejhezčím, co na tomhle světě je. Dokonce bychom nemuseli filozovat o smyslu života.. Zapomněli bychom, že každý mluvíme jiným jazykem. Dobrý špek, dobrá kořalka, já vím, jsem hnusnej.
Ještě ke všemu se do této kruté anekdoty vloudí poučka o vlastenectví. Asi by to byl hodně dlouhý text, kdybych začal psát o tom, co je vlastenectví. Nejsem vlastenec. Nevidím jediný důvod, proč bych jím měl být. Jenom proto, že moje mateřská řeč je čeština, se mám přátelit s osobami, se kterými mě spojuje jen ta čeština? Určitě mě pohladí skutečnost, že nějaký Čech se v jakémkoliv oboru prosadí a stane se světově proslulým. A mluví tak, jak mu zobák narostl. Třeba jako Miloš Forman.
Já jsem fakt pitomec. Píšu o vojně a najednou řeším kinematografii. Předloni jsem se ubytoval v kempu v Nýrsku. Na kole jsem se zajel podívat na místo, kde mne donutili zabít dva roky života. Kasárna postavená v padesátých letech minulého století. Byla to už moderní výstavba. Ústřední topení v celém obrovském areálu. Topilo se od 15. října do 15.března. Pokud 14.října na Šumavě padal sníh, prostě nebyla topná sezóna. Přišel teplý březen, topilo se na plný pecky. Radiátory ani neměli regulaci, tak jsme teplo pouštěli do přírody. Bylo nám to úplně jedno. Polibte nám... Vjel jsem do areálu bývalých kasáren, objel buzerák, nikdo se mě nevšímal. Na jídelně, kam jsem dva roky chodil žrát skvělou vojenskou stravu, visela reklama na Gambrinus. Udělal jsem si pár fotek a skoro mi začalo vadit, že se mě nikdo nevšímal. To mě nemohli aspoň legitimovat? Jednu část bývalých kasáren předělávali na byty. Asi je to dobře, ale nechtěl bych tady bydlet.
Hospoda U kulaté báby je asi kilák od kasáren. Daleko bylo na pivo. Za naší éry to byl venkovský hostinec s cedulí Jednota. Dnes se to jmenuje U kulaté báby, trošku to upravili, ale neudělali z toho nóbl podnik. Dal jsem si pivo, do vandrbuchu razítko a jel do Nýrska. Pravděpodobně se sem už nikdy nepodívám. Kdysi jsem tu splnil svou vlasteneckou povinnost (to je hodně blbý výraz, ale používal se). Spíš jsem vzpomněl své první návštěvy téhle putyky. Můj velitel si mě vybral, protože měl něco vyřídit, nevím už co. Snad usoudil, že se se mnou dobře pije, kdo ví. Pavel Míča ze Záhorovic. Stejně jsme dál než ke Kulaté bábě nedošli. On tam hrál kulečník a byl naštvaný, že tuhle hru nehraju, hrál sám, ale opilí jsme byli oba.
Jestli jsem ve svém životě někdy byl chlapem, tak za to určitě nemohla vojna. Jediná věc mi vadí. Za ty dva roky jsem poznal spoustu lidí z celého Československa. Měl jsem výborné kamarády mezi Maďary z jižního Slovenska, poznal jsem brněnský hantec, ostravské chachary. Kolik lidí zná nářečí "spišo"? Hrál jsem s Ludovítem (říkali jsme mu Ludva) mariáš, skvělý kluk, k vojně měl podobný vztah jako já. Nikdo jeho nářečí moc nerozuměl, jenom já a Pepa od Přerova. To byla trojka, v klubovně byl stůl plný tabáku, balili jsme. Ne holky, ale cigára. Do rána jsme dokázali u karet sedět. Až došly nervy dozorčímu, že je nástup na rozcvičku a my furt jenom flekujeme. Prosím, pak že mne nevypadne kladná vzpomínka na vojnu. To čumím..
Teď honem hledám nějaký chytrý závěr tohoto textu. Asi žádný není. Raději nechtějme být moc chytří.
Tento text má podivnou historii. Omylem jsem ho zveřejnil zároveň na blogu Respektu i Týdne. Hned mi to bylo vytknuto, omluvil, vysvětlil, protože jsem tam i tady měl diskuzní příspěvky, nechal jsem ho nějaký čas na obou blozích. Po čase jsem ho zde skryl, nechal ho jen na Respekt blogu. Otevřelo si ho tam do 1.9.2010 2510 čtenářů, z nichž ho za dobrý označilo 19.
Ještě pár fotek z bývalých kasáren v Janovicích ze soucasnosti:
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat