V lednu 1969 se upálil Jan Palach. O tomto činu se napsalo tolik, že nemá význam se opakovat. Jen moje malé osobní vyznání. Jako jeho vrstevník jsem byl naprosto šokovaný. Strašně moc si vážím života. On byl zjevně čestný člověk, který měl jisté morální zásady. Mohl dobře vychovat děti, dnes možná i vnoučata. Jeho mamince kondolovali všichni ti milovaní představitelé, kteří nám minimálně od srpna 1968 sprostě lhali. Dobře věděli, co se tu děje, nechávali nás zbaběle v naději. Jen proto, aby nepřišli o kejhák. Proč to musel za ten šmejd odnést zrovna tenhle nadějný kluk?
Od pohřbu Jana Palacha se scházelo na Václavském náměstí v Praze hodně lidí kolem pomníku Svatého Václava. Chodíval jsem sem, nebyla tu žádná revoluční nálada, spíš smutek, obava z příštích dnů. Povídali jsme si, měli jsme potřebu zde být. Na ploše pod pomníkem hořely stovky, tisíce svíček, chodili se sem poklonit zahraniční turisté. Chvíli tenhle stav trval, někdo v noci všechny ty svíčky, květiny odstranil. Prý je tu nepořádek, dělá to ostudu Praze, co si pomyslí cizinci. Ráno prázdno, večer svíčky, kytky. Esenbáci ještě asi neměli příkaz postihovat "neukázněné".
Vymýšleli leccos. Řetězy, zábradlí, ohrádky, cedule "Vstup zakázán". Marnost. Večer jako každý den. Přišel geniální nápad. Navezli sem zeminu, zasadili nějaké dřeviny, už ani nevím, byly-li to jehličnany či listnáče. Neprostupné křoví a u toho už hlídkovali esenbáci. Strážci pořádku. JUDr. Lubomír Štrougal, člověk, který se nikdy do žádného sajrajtu nenamočil tolik, aby se v něm utopil. Doktor práv, asi chytrý, vychytralý určitě. Významné koryto se pro něj vždycky našlo. V osmašedesátém byl hodně opatrný a tak najednou byla funkce. Vzniklo jakési stranické byro pro práci v Českých zemích a on byl v čele. A tak se roští u Svatého Václava začalo říkat Štrougalovy sady. Kdoví, jestli to Štrougal vůbec věděl.
Po vítězství našich hokejistů nad sovětskými 4:3 začátkem dubna 69 jsem ujížděl jako mnoho dalších tramvají do centra Prahy. Václavák už plný. Všichni řvali, nikdo nic neorganizoval, esenbáci stáli, koukali, někteří se skandování i účastnili. Nikdy jsem neměl příliš záporný vztah k alkoholu. Tady ale bylo opilců hodně málo. Ono bylo dost těžké nakoupit alkohol večer. Žádné večerky, obchody zavírali nejpozději v 19 hodin. Ve většině hospod se končilo v deset večer. Bylo jen málo hospod po Praze, kde nalili po této hodině. Malá odbočka. Noční vinárna Bystrica na Národní třídě. Hrozný pajzl. Zavírali ve tři nebo ve čtyři ráno, za mříží stál už od půlnoci hrozen opilců, kteří ještě chtěli. A odpovědný pracovník občas někoho pustil dovnitř. Zřejmě to nedělal úplně ze sympatií.
Nebudu tvrdit, že všichni byli naprosto střízliví a čistí. Křiku bylo hodně, postupně leckdo odešel domů, po náměstí se dalo i trochu chodit. Před hotel Jalta vylezla barová kapela. Ve stáncích s párky tenkrát pivo neprodávali. Natož jiný alkohol. Nic se neničilo. Až najednou kancelář sovětské letecké společnosti Aeroflot. Vytlučené výlohy, nábytek hořel na chodníku. StB řídila agresívnější jedince s jistotou. Dnes se dobře ví, že první kameny do výloh nehodil vůbec žádný zfanatizovaný dav. Většina přihlížejících jen skandovala. Nebavilo mě to. Nemám rád, když se ničí. Cokoliv. Že to bude hlavní záminka změny v nejvyšších orgánech KSČ, jsem ale netušil. V té době jsem stejně už těm našim hlavním nevěřil. Kdyby nevyšla tahle hokejová inaugurace doktora Husáka, našla by se jiná příležitost.
Ještě jeden oheň hořel. U sochy Svatého Václava. Byl tu velký táborák. Hořely nenáviděné Štrougalovy sady. Sedělo se kolem, hrála kytara, zpívalo se. Tohle mi jako ničení nepřipadalo. Spálilo se dříví, které sem nepatřilo. Byl to vlastně úklid. Tady jsem zakotvil a domů přišel až v pět ráno. Druhý den jsem si povídal s tátou, vykládal jsem zážitky lidem, kteří se happeningu nezúčastnili. Šel jsem se podívat na Václavák, Aeroflot byl zabedněný prkny, udělal jsem fotky. K pomníku jsem přestal chodit. Strážci se už vůbec netvářili mírumilovně. Pak už se komunisti snažili udělat z lidí voly. Dubček odešel z funkce na vlastní žádost a soudruha Husáka navrhl za sebe jako nejlepšího z nejlepších. Ten ho za to během roku poplival jako největšího grázla. Prostě normální poměry. Normalizace.
I Husák byl doktor práv. Vzdělaný póvl? Dnešní komunisti také mají v čele doktora práv.
Na závěr moje prohlášení: Tenhle článek není proti právníkům!
Text byl zveřejněný 4.6.2008 na blogu Respektu, do 1.9 2010 si jej otevřelo 2505 čtenářů, z nichž ho 16 označilo jako dobrý. Na blog Týdne byl přesunut 8.10.2010.
Fotky z Václavského náměstí v týdnu po slavném hokeji
BLOG TÝDEN
Žádné komentáře:
Okomentovat